Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Palme (* 1947)

Lidé by měli mezi sebou spolupracovat

  • narozen 28. března 1947 v Boskovicích

  • v 50. letech čelila rodina hlásící se k Církvi adventistů sedmého dne domovní prohlídce

  • řešili problémy se zachováváním sobot ve škole i v práci

  • roku 1968 vážně uvažoval o emigraci

  • roku 1984 dálkově absolvoval střední průmyslovou školu v Jedovnicích

  • v září 1989 nastoupil ke studiu VUML, do KSČ ale vstoupit vždy odmítal

  • během sametové revoluce se zapojil do aktivit Občanského fóra

  • roku 1990 se stal místopředsedou ONV Blansko

  • později předsedou privatizační komise

  • od roku 1993 provozoval rodinnou pekárnu

Pavel Palme se narodil 28. března 1947 v Boskovicích do věřící rodiny a celý život je členem Církve adventistů sedmého dne. Otec Vilém pocházel z Jizerských hor a v Lučanech nad Jizerou se učil pekařem u německého mistra Pavla Semíka a velmi rád na tuto dobu vzpomínal. Pamětník v minulosti navštívil dceru pana Semíka, kterou tehdy jeho otec jako učeň často hlídal.

Palmeovi bydleli ve starém domě, který měli v pronájmu od židovské obce a přestože byl v žalostném stavu, nedostali žádné prostředky na opravu. „Takže když pršelo, měli jsme nachystané vandlíny, vaničky, lavóry, kastrólky a na ty body v těch místnostech, které jsme obývali, kde kapala voda, jsme dávali nádobí, aby nebyl promočený celý byt.“ Po mnoha urgencích se nakonec rodina v roce 1953 přestěhovala do nového bytu na stejné ulici. Vzhledem k tomu, že během několika týdnů se na jejich starém domě propadla střecha i s celým stropem, byli opravdu velmi vděční.

 

Pronásledování věřících

V roce 1952 byla Církev adventistů sedmého dne oficiálně zakázaná, a tak se věřící scházeli tajně po domech, četli bibli a předávali si zakázanou literaturu. Jednou z důležitých odlišností této církve ve vztahu k ostatní společnosti bylo svěcení soboty místo tradiční neděle. Dodržování tohoto ustanovení bylo problematické v každé době, ale v padesátých letech 20. století v období totalitní moci KSČ (Komunistická strana Československa) mělo za následek velké pronásledování. Rodiče byli zváni na MNV (městský národní výbor), kde museli vysvětlovat, proč děti nechodí v sobotu do školy a hrozili jim i pokutou. Rodina pamětníka byla součástí společenství, které se tajně scházelo u příbuzných. Dokládá to i jedna z prvních výrazných vzpomínek Pavla Palmeho:

„Jako pětiletý jsem si hrál před židovskou synagogou, my jsme bydleli hned vedle. Ulicí Traplovou přijelo auto asi značky Tudor, zastavilo před naším domem, vystoupili z něj dva nebo tři páni v dlouhých mantlech a šli do našeho domu. Já jsem přemýšlel, co je to za pány, jestli jít domů, ale strach mně nedovolil, rozhodl jsem se, že zůstanu venku. Čekal jsem, až odjedou. Pak jsem přišel domů, máti byla s nejmladším bráškou doma, který měl dva roky. Když jsem přišel, uviděl jsem máti, jak brečí, začal jsem taky brečet. Pokoj byl obrácený vzhůru nohama, jako po prohlídce, a maminka říkala, že hledali protistátní literaturu.“

 

Zachovávání soboty bylo trnem v oku

Striktní zachovávání soboty mělo i velmi zásadní vliv na studium dětí i práci rodičů. Pamětník i jeho sourozenci měli díky mnoha neomluveným hodinám od první třídy automaticky dvojku z chování a vybrat si školu pro další studium byl velký problém. Ještě v posledním týdnu prázdnin v roce 1962 nebylo jisté, na jakou školu pamětník nastoupí, i proto, že získat potvrzení ze základní školy v Boskovicích nebylo jednoduché. Nakonec se vyučil v Ivančicích na učilišti Drukov Brno pro Lidokov Boskovice, kde pracovali i oba rodiče. Během studia chtěl školu opustit z důvodu nemožnosti volných sobot. Na velké naléhání vyučujících i lidí z podniku však školu dokončil, nicméně výčitky svědomí z nezachovávání sobot ho provází dodnes. V roce 1965 nastoupil základní vojenskou službu v Bechyni, kde také nebyla možnost zachovávat sobotu. Sám pamětník přiznává, že k odmítnutí vojny neměl odvahu. Dva jeho blízcí příbuzní, kteří z náboženských důvodů vojenskou službu odmítli, strávili v 50. letech několik let ve vězení.

 

Do KSČ nikdy nevstoupím

Události roku 1968, konkrétně 21. srpna, zastihly pamětníka už jako zaměstnance Lidokovu, kde pracoval jako instalatér. Ten den odmítl jít do práce. Vývoj po okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy vnímal velice kriticky a vážně uvažoval o emigraci, se kterou ovšem nesouhlasila jeho budoucí žena.

Pravdivé informace o tom, co se děje ve světě i u nás, získával tak jako mnozí jiní z poslechu zahraničních rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Hlas Ameriky aj. Později také od příbuzných a členů církve, kterým se podařilo emigrovat na Západ. V práci vše probíhalo bez větších potíží, z dělnické profese se nedá klesnout o mnoho níž, ale například oslav 1. máje se nikdo z rodiny neúčastnil. „Byli jsme duchovně vyspělejší díky tomu, že jsme museli odolat mnohem větším nástrahám. Horší bylo hledat nové zaměstnání nebo školu pro děti.“ 

V letech 1978 – 1980 absolvoval Pavel Palme dálkově kurz biblických činovníků (náhrada biblického semináře) a roku 1984 ukončil dálkové studium střední průmyslové školy v Jedovnicích a získal maturitní zkoušku. V následujícím roce dostal nabídku dělat vedoucího slévárny ve Sloupu. Na rozmyšlenou měl týden, během nějž se rozhodoval z nejrůznějších úhlů pohledu, zdali tuto nabídku přijmout. Nakonec ji přijal, ale sám si kladl tyto podmínky: „Zkušební doba bude trvat půl roku, do kostela chodit nepřestanu a do komunistické strany nikdy nevstoupím.“ Vedoucí představitelé jeho podmínky akceptovali, a tak další roky pracoval pamětník ve vedoucích funkcích v podniku a mohl dál chodit do kostela (shromáždění), soboty si vždy poctivě napracoval a prvomájových oslav se neúčastnil, přestože musel paradoxně organizovat účast svých podřízených.

 

Studium VUML

Kolem roku 1989 hledali v Boskovicích mezi vedoucími pracovníky lidi, kteří by byli vhodní pro studium stranického vzdělávání, tzv. VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu). V souladu se svými celoživotními zásadami je varoval, že dělají chybu, když něco takového nabízejí nestraníkovi a věřícímu člověku, který zastává jiný světový názor. Představitelé KSČ získali ještě dalšího nestraníka a současně přistoupili na podmínky, které si pamětník kladl už v roce 1985. Tak se stalo, že Pavel Palme vystudoval jeden semestr VUML, což dokládá i dochovaný průkaz s jasným sdělením. „Toto studium jsem absolvoval jako nestraník s tím, že se mnou bude studovat více nestraníků, a pod podmínkou, že i po absolvování studia nikdy nevstoupím do KSČ.“

 

Nové možnosti po revoluci

Informace o revolučních událostech po 17. listopadu 1989 měl Pavel Palme zprostředkovaně od zaměstnanců, kteří v té době montovali nové osvětlení do opravovaného Dietrichsteinského paláce v Brně, a měli demonstrace na náměstí Svobody jako na dlani. Pamětník umožnil v podniku, kde pracoval, studentům a hercům, aby se setkávali s dělníky, vysvětlovali situaci a on sám nabádal ostatní k podpoře myšlenek sametové revoluce. „Komunisti začali agitovat proti nim a lidi měli strach nebo jim to bylo jedno. Jedna paní říkala: ‚Já se na to můžu vys …, já chci mít klid.‘ Já jsem jí na to řekl: ‚Máte vnoučata? A máte je ráda? A to vám nestojí za to pro ně něco udělat?‘“

Příležitost veřejně vyjádřit svůj názor dostal Pavel Palme neočekávaně během generální stávky 27. listopadu, kdy vystoupil jako jeden z řečníků na náměstí v Kunštátu na Moravě. Později se dozvěděl, že je tenkrát sledovali a počítali představitelé komunistického vedení města. V dalších dnech se zapojil za OF (Občanské fórum) do vyjednávání u kulatého stolu, kde se snažili vyměnit ředitele podniků, redakcí novin a hledali nové tváře do politiky na různé pozice.

 

Předsedou privatizační komise

První nabídku dělat tajemníka ONV (okresní národní výbor) Pavel Palme z pracovních důvodů odmítl. Později se stal místopředsedou ONV v Blansku pro oblast hospodářství, bytového hospodářství, dopravy a zemědělství, vodního a lesního hospodářství, obchodu a pak i živnostenského úřadu. Po volbách v roce 1990 se začala připravovat malá privatizace, a tak přijal nabídku a stal se předsedou privatizační komise pro okres Blansko.

Z pohledu své funkce velice podrobně popisuje tehdejší praktiky různých skupin, které na okrese Blansko skupovaly lukrativní nemovitosti za zlomek ceny v tzv. holandské dražbě.

„Muselo být pět účastníků, nejdříve až v druhém kole se mohlo prodávat za sníženou cenu, kdy se mohlo jít s cenou až na deset procent. Když si to ti mafiáni domluvili mezi sebou, přihlásili se jako fiktivní zájemci do dražby, zaplatili za každého účastníka tisíc korun. Já jsem čekal, vyzýval, ať se někdo přihlásí, ale nakonec to vydražil jeden z nich za deset procent.“

Zákony, které se v té době přijímaly, nebyly dostatečné, umožňovaly tyto podvody a úředníci z pohledu pamětníka neměli nástroje, jak tomuto zabránit. On sám byl pod velkým tlakem, vyhrožovali mu, dostával anonymní dopisy a čelil několika trestním oznámením. Popisuje několik osobních setkání s tehdejším ministrem bez portfeje Tomášem Ježkem, který měl privatizaci na starosti.

Později Pavel Palme odešel ze všech funkcí a oklikou se vrátil k řemeslu svého otce, když v Mladkově u Boskovic donedávna provozoval rodinnou pekárnu. V současné době si užívá zasloužený odpočinek a se ženou se věnují vnoučatům a svým zálibám.

„Lidi by měli mezi sebou spolupracovat, neměli by si závidět, neměli by se pomlouvat, krást a vraždit. Sám člověk nic nezmůže, ale když to semínko dobra budeme rozdávat dál a dál, bude to větší síla. To bylo pro mě také motivací k zapojení se do dění po listopadu 1989,“ říká na závěr Pavel Palme.

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Ladislav Oujeský)