Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Oldřich Páleníček (* 1941)

• narozen 9. října 1941 ve Zlíně

• zažil Pražské povstání

• strýc Jindřich Páleníček padl během Pražského povstání

• za kolektivizace jeho prarodiče v Senci přišli o rozsáhlé hospodářství

• na vojně kvůli posudku převelen do železničního vojska

• vystudoval proto kamenosochařství a restaurátorství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti

• v roce 1966 vstoupil do komunistické strany

• v letech 1974 až 1978 vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• od roku 1978 do roku 1990 ředitelem Lidové školy umění v Bojkovicích

• s přáteli založil Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí a později jeho odnož, grafickou skupinu G 90

• v roce 2017 založil ve svém bydlišti v Šumicích ateliér a grafickou dílnu

Oldřich Páleníček je výtvarník, ilustrátor, pedagog a je znám především svými uměleckými díly. Jeho život ale také provázely tragické události a změny v postojích k okolnímu světu. Strýce mu umučili během Pražského povstání, prarodiče za kolektivizace přišli o rozsáhlé hospodářství a otce komunisté sesadili z místa ředitele gymnázia. Přesto byl pamětník více než dvacet let členem komunistické strany, a jak sám říká, plně prozřel až poté, co po sametové revoluci procestoval západní Evropu a uvědomil si, jaké lži komunistický režim lidem předkládal.

Z Bosny a Hercegoviny do Čech

Narodil se 9. října 1941 ve Zlíně jako mladší ze dvou dětí rodičům Josefovi a Boženě. Otec pocházel z velkostatkářské rodiny a šest let svého dětství prožil u města Prijedor v Bosně a Hercegovině, tehdy spadající pod Rakousko-Uhersko. Jeho rodina se tam přestěhovala z Holešova v roce 1906. Žili v tamější české komunitě a vlastnili rozsáhlé hospodářství. „Peníze, za které koupili pozemky, získal dědeček jako muzikant v Americe. V Chicagu a New Orleans založil kapely,“ dodává Oldřich Páleníček. Rodina měla v Bosně problémy s opakujícími se záplavami a muslimy, jejichž stáda spásala jejich pastviny. Po vzniku Československé republiky se proto přestěhovali do Sence u Bratislavy, kde koupili hospodářství s více než sto hektary polností. Josef jako jediné ze sedmi dětí studoval na vysoké škole a někdy v třicátých letech nastoupil na místo učitele v Považské Bystrici. Tam se také seznámil s Boženou Dorazilovou, která pracovala v tamější pobočce brněnské zbrojovky.

Po vzniku Slovenského státu v roce 1939 museli jako Češi Slovensko opustit. Usadili se v Litoměřicích, které ale spadaly do Němci obsazených Sudet, a tak se přestěhovali nejprve do Terezína a poté do Prahy, kde bydleli až do roku 1945.

Strýc Jindřich padl během Pražského povstání

Druhou světovou válku prožila rodina v činžovním bytě ve Veverské ulici (dnes Evropská) v Praze. Oldřich Páleníček má výrazné vzpomínky až na její konec, kdy ve městě proběhlo protinacistické povstání. Němci měli tehdy přímo v ulici kulometné hnízdo a jejich střelba často končila na fasádách budov. „Vzpomínám si, že nás maminka často odháněla od oken,“ dodává Oldřich Páleníček.

Všude kolem se bojovalo, a tak matka vzala své dvě děti a utekla do protileteckého krytu. „Všichni jsme seděli na takových dlouhých lavicích, které byly zřejmě vypůjčeny z tělocvičny gymnázia. V těch sklepech bylo takové osvětlení, jako je u krav ve chlévech. Taková ta zadrátovaná stínidla a jenom to blikalo a houpalo se to v tom příšeří a všichni měli strach, jestli budeme ostřelováni, nebo ne. A nakonec to dobře dopadlo.“ Po několika dnech neustálé střelby boje 9. května 1945 konečně skončily a v domě se objevili první sovětští vojáci. „Kontrolovali byty, jestli se tam neschovávají nějací Němci, kolaboranti a tak dále. Dopadlo to velice dobře. Maminka dostala od jednoho Rusáka kus slaniny a mě si vzal jeden Rus na klín do auta a já jsem s ním takhle točil volantem. Sestřička dostala velkou panenku, ale nádhernou, v takovém kroji. Měla přírodní vlasy a mrkací oči. Potom jsme se bavili s tatínkem, že tu pannu asi dotáhli z Německa, protože měla přírodní vlasy,“ vypráví Oldřich Páleníček.

Radostné zprávy o míru ale kalilo napětí. Otec se totiž s bratrem Jindřichem účastnil bojů na straně povstalců a stále nebyl doma. Přišel den poté, ale bez bratra Jindřicha. „Vrátil se sám a plakal. Tatínek i maminka mně vyprávěli, že potom procházeli Prahou po různých policejních komisariátech, kde na nástěnkách visely fotografie nalezených padlých bez dokumentů. Oni mezi nimi hledali fotografii bratra, až ji našli. Našli ho umučeného, umláceného, v Jelením příkopě,“ vzpomíná Oldřich Páleníček a v ruce drží zmíněnou fotografii. Společně s dvaceti zajatci tehdy dvaačtyřicetiletého Jindřicha Páleníčka mučili a poté zavraždili němečtí vojáci 8. května u Pražského hradu.

Nástup totality

Otci v Praze všechno připomínalo bratrův tragický konec, a tak se s rodinou po válce přestěhoval do Vysokého Mýta, kde otec nastoupil na místo ředitele tamního gymnázia. V roce 1948 ale nastala radikální změna poměrů v zemi. K moci se dostala komunistická strana a v Československu zavládla totalita. Prarodiče v Senci během kolektivizace pod nátlakem a hrozbou vězení vstoupili do jednotného rolnického družstva a přišli tak o všechny své polnosti. Otec tehdy ve Vysokém Mýtě odmítl u přijímacích zkoušek protežovat děti komunistických funkcionářů, a dostal proto výpověď z gymnázia. Nastoupil pak jako učitel ve čtyřicet kilometrů vzdálené Poličce, kam musel každý den dojíždět hromadnou dopravou a domů se dostával až pozdě večer.

Se škraloupem v posudku

Ve Vysokém Mýtě pamětník vystudoval Vyšší průmyslovou školu stavební s oborem vodohospodářské stavby. Po maturitě pracoval v projektování polnohospodářské a lesnické výstavby v Banské Bystrici. V roce 1959 nastoupil na základní vojenskou službu. Nejprve absolvoval důstojnickou školu ve Valašském Meziříčí, ale dva měsíce před jmenováním do vyšší hodnosti povýšení zrušili a převeleli ho k železničnímu vojsku do Olomouce. „Dostali jsme uniformy po bývalých pétépácích a budovali železnice,“ vzpomíná Oldřich Páleníček a dodnes je přesvědčen, že to souviselo s otcovými potížemi, protože tehdy i sestra musela ukončit studium na hudební škole.

Cesta k umění a vstup do KSČ

Po vojně Oldřich Páleníček pracoval na Okresní vodohospodářské správě v Gottwaldově, ale stále silněji v něm zrálo přesvědčení, že jeho pravá cesta životem patří umění. Vedl ho k němu už otec, který se stýkal s mnoha osobnostmi z oblasti výtvarného umění, ale nejvíce ho v tomto směru ovlivnil blízký příbuzný Josef Páleníček. U tohoto významného hudebního skladatele, pedagoga a klavírního virtuosa totiž trávil spoustu času. Už na vojně se pamětník věnoval malbě a v Gottwaldově docházel do výtvarného kroužku. V roce 1963 se dostal na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kde studoval kamenosochařství a restaurátorství pod vedením akademického sochaře Jana Habarta a akademického malíře Jana Hofmana. Právě tam se v roce 1966 stal členem komunistické strany. „Vstoupil jsem, když už začala převažovat taková demokratizační cesta, kterou rok 1968 zabrzdil,“ dodává.

Po ukončení studia pracoval Oldřich Páleníček v družstvu uměleckých řemesel Kamena v Blansku s věhlasnými sochaři, jako například Vladimírem Preclíkem, Milošem Axmanem, Jiřím Markem, Vladimírem Gajdou nebo Václavem Adolfem Kovanicem. „Přinášeli tam modely a my jsme měli za úkol je zvětšovat. Sochař vymodeloval třeba dvacet třicet centimetrů vysokou sochu a my jsme ji měli desetkrát i dvacetkrát zvětšit. Když si to promítnete, tak to byly pětimetrové i šestimetrové sochy,“ vzpomíná pamětník a dodává, že většinou šlo o figurální plastiky, ale často také o budovatelské sochy.

Podpis dokumentu Dva tisíce slov

Právě v Blansku Oldřich Páleníček zažil srpen 1968, kdy okupační vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo. S kamarádem tehdy v noci vápnem popsali ulice protiokupačními hesly a také podepsal dokument Dva tisíce slov, který vyzýval k reformě komunistické strany. „To jsem v uvozovkách neměl dělat, protože soudruzi to v pozdějších letech kdesi vyhrabali, protože po mně šli. Pak se začalo v mém životě odvíjet plno takových různých nepříjemností v souvislosti s tím, že jsem nemohl najít žádné zaměstnání.“

O dva roky později už stál v rámci normalizačních prověrek před komisí, která prověřovala jeho loajálnost vůči komunistické straně. Ačkoli byl mezi signatáři dokumentu Dva tisíce slov, prošel. „Ale s odřenýma ušima. Tvrdě jsem se obhajoval. Nebylo to nic příjemného,“ dodává pamětník.

Někdy v té době Oldřich Páleníček odešel ze sochařského družstva v Blansku, protože dva z jeho kolegů zemřeli na silikózu plic a bál se zdravotních následků z práce s kamenem. Získal pak místo inspektora památkové péče v Sokolově, kde se také v roce 1971 oženil s Janou Zetkovou. V Sokolově ale dlouho nezůstali. Cítil prý tlak ze strany vedení kvůli podpisu dokumentu Dva tisíce slov a také těhotná manželka měla z tamního znečištěného prostředí zdravotní problémy. Vrátili se proto na Moravu, kde v roce 1972 přišel na svět syn Oldřich a o dva roky později syn Jan.

Založení Lidové školy umění v Bojkovicích

Oldřich Páleníček měl tehdy potíže se získáním lepšího zaměstnání, a tak jich několik vystřídal. V letech 1974 až 1978 vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. V roce 1978 získal místo ředitele v nově založené Lidové škole umění v Bojkovicích. Manželka tehdy dělala ředitelku základní devítileté školy v Šumicích, kde také rodina bydlela. „Jednou za ní přišel školský inspektor na kontrolu. U kafíčka se dali do řeči a zjistilo se, že v Šumicích je chovná stanice na stříbrné lišky. Milá paní inspektorová si přála kožich ze stříbrné lišky. Manželce se podařilo zkontaktovat rodiče dětí, kteří pracovali v chovné stanici, a milou paní inspektorovou jsme oblékli do kožichu. V tom okamžiku jsem bez problémů dostal místo,“ objasňuje Oldřich Páleníček okolnosti svého přijetí na místo ředitele, ačkoli měl ve svém posudku politický škraloup.

V Bojkovicích předtím existovala pouze pobočka Lidové školy umění v Uherském Brodě. S rozjezdem školy musel Oldřich Páleníček řešit spoustu problémů. V průběhu prvního ročníku tak probíhala rekonstrukce bývalé budovy soudu v ulici Palackého, kterou dostali k dispozici. „V prvním poschodí byly vězeňské kobky, kde byli po válce arestovaní kolaboranti a pochytaní Němci. Byly to takové malé místnosti a vysoko při stropech měly zamřížovaná okna. Jako učitelé jsme se oblékli do montérek a vytrhávali železné mříže. Dveře měly ještě kukátka pro dozorce. Já jsem měl ředitelnu z vězeňské cely pro ženy,“ vzpomíná.

Jako ředitel školy musel v době normalizace řešit také absurdní situace. Například když se dva z jeho kantorů vzali v kostele. „Vypili jsme si to všichni tři. Mě předvolali na rudý kobereček a tam mně řekli: ‚Soudruhu, na vás je vidět, že jste špatně ideologicky působil na své učitele.‘ Učitelka dostala ve škole hodinovou výpověď, byť byla v jiném stavu, a její manžel byl přeložený,“ vypráví Oldřich Páleníček a vzpomíná, že si často pohrával s myšlenkou, že by z komunistické strany vystoupil, ale nenašel pro to dost odvahy. „Chtěl jsem odejít ze strany, ale šlo o život. Už jsem neměl tak pevné zdraví, abych se vrátil ke kamenictví a stavbě pomníků. Tak jsem to překousl, ale myslím si, že s čistým štítem.“

Prozření

O brutálním zásahu proti demonstrantům 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze, který vyvolal události, jež vedly k pádu komunistického režimu, se pamětník dozvěděl se zpožděním několika dní. „Nevěřili jsme tomu. My jsme byli, abych tak řekl, naivní. Žili jsme také dost daleko od Prahy.“

Na radu inspektora Oldřich Páleníček v roce 1990 místo ředitele sám opustil. Učil pak výtvarnou výchovu na různých školách a s přáteli založil Sdružení výtvarných umělců moravsko-slovenského pomezí a později jeho odnož, grafickou skupinu G 90. Po otevření hranic se také rok věnoval cestování po Evropě. „To mně pomohlo se odpoutat od těch dramatických událostí, které se mě osobně dotkly. Najednou jsem z ničeho nic viděl jiný svět. A to jsem padl údivem, jak se žije jinde a jak se žilo u nás. Ten rozdíl a to poznání pravdy, to byl pro mě šok, kde jsem to vlastně žil. Takže to poznání zachránilo i moje myšlení, které svým způsobem dospělo k mé pozitivní revoluci v myšlenkách. Musel jsem tím projít. Je pravda, že se žije lépe, a je dobře, že komunistický režim padl.“

V roce 2017 Oldřich Páleníček založil ve svém bydlišti v Šumicích ateliér a grafickou dílnu. Věnuje se technice linorytu, suché jehly a leptu, ruční topografické sazbě, tisku ze starých zapomenutých dřevěných štočků a knihtisku. Mimo jiné ilustroval knihy své matky, spisovatelky Boženy Páleníčkové, která většinu svých děl vydala až po sametové revoluci. Se svými uměleckými díly se pamětník účastnil mnoha výstav doma i ve světě a několik z nich také sám uspořádal. „Když člověk spadne na hubu, tak má vstát a jít dál a nenechat se zlomit,“ dodává na závěr svého vyprávění své životní motto PaedDr. Oldřich Páleníček.