Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Paleček (* 1930  †︎ 2018)

• narodil se 3. října 1930

• v roce 1955 dokončil studia a nastoupil na Biofyzikální ústav AV ČR v Brně

• v roce 1960 publikoval v prestižním vědeckém časopise Nature a dostal pozvání z Harvardu

• i když se opakovaně snažil vycestovat, režim mu to nepovolil

• do USA vyrazil až v roce 1962

• když se v roce 1963 vrátil, byl označen za špiona, sledován a vyslýchán StB

• oženil se s dcerou politického vězně

• v 70. letech mu hrozilo propuštění z práce

• v roce 2014 získal vědecké ocenění Česká hlava

• zemřel 30. října 2018

„Po roce 1942 přituhovalo. V Kounicových kolejích v Brně se střílelo. Po heydrichiádě se tam Němci chodili na vstupenky dívat na popravy.“ Profesor Emil Paleček se narodil 3. října 1930 v brněnských Žabovřeskách. Jak sám říká, do roku 1939 prožíval bezstarostné dětství. „Bydleli jsme v Žabovřeskách. Stačilo, když jsem vyrazil z domu ve chvíli, kdy zvonilo. Škola byla naproti. (…) Když přišli Němci, tak se vše změnilo. Sourozence jsem neměl. Vyrůstal jsem s maminkou, otec zemřel v nacistickém koncentráku.“ Vzpomínky na střílení v brněnských Kounicových kolejích jsou pro Emila Palečka dodnes silně emotivní. „Bydleli jsme o blok dál od kolejí. Ulice tam byla vždycky zadrátovaná, když se střílelo. Stával tam německý voják s bodákem a český policajt. Když jsem šel jednou ze školy, tak na mě zařvali halt. Bál jsem se. Ukázal jsem policajtovi žákovský průkaz a on to pak nějak vysvětlil tomu německému vojákovi. (…) Slýchávali jsme nejen salvu, ale pak i ránu. Nějaký oficír pro jistotu střelil toho popraveného. Já jsem dělal doma úkoly. Když to začalo, utíkal jsem vždycky do Agátek. Vrátil jsem se, až když to skončilo. To nešlo vydržet…“ 

Hrůzy nacistické okupace a fašistického myšlení se dotkly rodiny pamětníka velmi citelně. Dodnes se ale tomuto vyprávění vyhýbá. Ani tak podle svých slov necítil nenávist ke všem Němcům. Do rodiny totiž patřila také německá část. „Maminka měla sestru a ta se dávno před válkou provdala za Němce. Žili v Brně, měli tři děti. Velmi dobře jsme s nimi vycházeli. Ten jejich nejstarší syn, který měl německé školy, se ale netajil tím, že obdivuje Hitlera. Nejmladší syn, který chodil do českých škol, musel v osmnácti letech narukovat. Zabili ho na ruské frontě. (…) Zážitky z války byly hrozné. Například s námi do třídy chodil jeden kluk, jehož rodiče se dali k Němcům. Bylo vidět, jak mu to zvedlo sebevědomí. Jednou jsme se prali, a jak jsem ho držel, tak mně řekl, že zařídí, aby mou maminku zavřeli… Okamžitě jsem ho pustil, tu výhrůžku jsem bral vážně… Takových případů bylo, takových udání…“ Ve vyprávění se Emil Paleček zastavuje také u učitele dějepisu Karla Sirotka. Nacisté ho za pomoc ruským parašutistům popravili 7. května 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Dnes je po něm pojmenována brněnská ulice Sirotkova.¹ 

Nemoc zachránila mamince život

Emil Paleček vzpomíná na chudobu, která válku provázela, i na to, jak už ve třinácti letech musel do zaměstnání. Nastoupil do banky Slavia jako bankovní učeň. Z mládí si nese i vzpomínky na bombardování Brna. „Při prvním bombardování Brna-Líšně jsem viděl, jak letí letadla, a slyšel jsem dunění. Lidé, co chodili z města, říkali, co se děje. Pak bombardovali také Údolní. (…) Maminka pracovala ve firmě u hlavního nádraží, která dělala vázanky. Jednou onemocněla, zůstala doma a tentýž den to tam u nádraží vybombardovali. Všechny, co tam byli, to zasypalo. (…) Když už tu byla fronta, tak jsme v noci spávali ve sklepě. Jedno ráno nás vzbudila obrovská rána. Vše se třáslo. Vyšel jsem ven a celý dvorek byl pokrytý omítkou. Vedle našeho sklepa byla třímetrová díra. (…) Padlo to do sousedního domu. Kdyby ten dělostřelecký granát trefil náš sklep, tak je po nás.“

Německá část rodiny byla po roce 1945 odsunuta. „Odsun přežili všichni. (…) Ten nejstarší bratranec, co se netajil obdivem k Hitlerovi a snad byl i u NSDAP, bojoval za války v Africe. Po osvobození v roce 1945 skončil v Kounicových kolejích. (…) Vysvětloval jsem mu, že má fešácký kriminál, že to není, jako to měli vězni za protektorátu. Jemu se to nelíbilo, přál si, aby ho odsunuli. Psal jsem mu žádost. (…) Nakonec mu vyhověli, tak pak na mě vděčně vzpomínal.“

Za „odměnu“ do dolů

Po válce pokračoval Emil Paleček v práci v bance. Posléze dostal doporučení a přijali ho na obchodní akademii. Koncem roku 1947 vnímal, kam politický režim směřuje. „Po roce 1947 bylo naprosto běžné, že člověk přišel do práce a na stole mu ležela přihláška do strany. Když nepodepsal, tak to pro něj mělo většinou neblahé následky. V první polovině padesátých let se naprosto lišilo to, co psaly noviny a co se skutečně dělo. (…) Existovaly uliční výbory, které dávaly pozor, co kdo dělá.“ 

Po maturitě v roce 1949 chtěl pamětník pracovat v zahraničním obchodu. Nastoupil proto do brněnské společnosti pro mezinárodní dopravu. „Já se snažil organizovat ty mladé, že se jim křivdí. Tak jsem se znelíbil nadřízeným a oni mě za ‚odměnu‘ vybrali na brigádu do dolů. Jenže tam se mně nechtělo, tak jsem dal výpověď.“ Emil Paleček se dostal do Bratislavy k firmě Koospol jako referent a brzy se stal vedoucím dopravního oddělení. Nakonec se ale rozhodl pro další studium. Před nástupem na Vysokou školu hospodářských věd v Bratislavě pracoval povinně na tzv. stavbě mládeže. Tyto projekty měly ukazovat nadšení mladých budovat socialismus. „Na trati Borša na východě Slovenska jsme stavěli železniční dráhu do Čierné nad Tisou. Objevila se tam malárie. Tak jsem byl v protimalarijní četě. V tamních bažinách jsme prováděli postřiky. (…) Na vysoké jsme se z odborných předmětů učili převážně to, co už jsem znal z obchodní akademie. A to mě nebavilo. Navíc tam bylo hodně marxismu-leninismu. (…) Chtěl jsem do Brna, ale nevěděl jsem, na jakou školu jít. Na obchodní akademii jsme měli trochu chemie. Tak jsem si řekl, že půjdu dělat chemii.“

Emila Palečka přijali na Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. „Byl jsem tak hloupý, že jsem šel rovnou do letního semestru. Zjistil jsem svůj omyl, že o chemii vůbec nic nevím. (…) Teprve až ve třetím ročníku jsme začali dělat biochemii a ta mě zaujala.“ Právě v této oblasti dosáhl pamětník mezinárodních úspěchů. Dnes patří mezi přední světové odborníky v oboru elektrochemie nukleových kyselin. V roce 2014 získal cenu Česká hlava, nejprestižnější vědecké ocenění v České republice.²  

Věda v totalitním Československu

V roce 1955 vznikl na lékařské fakultě Biofyzikální ústav Akademie věd zaměřený na radiobiologii pod vedením prof. Ferdinanda Herčíka.³ Ve stejném roce na něj ještě jako student nastoupil i Emil Paleček. „Dali mně úkol zkoumat poškození DNA ionizujícím zářením. Napadlo mě zkusit metodu, kterou jsem měl ověřenou už při diplomové práci. Místo klasické polarografie jsem zkusil oscilografickou. (…) V literatuře bylo napsáno, že to nejde. Já se do toho ale pustil, protože už jsem měl tu zkušenost, že to jde. (…) Vyšlo to. Rok poté, co v Německu publikoval jistý profesor Berg, že to nejde. (…) Já už tehdy říkal, že se spletl, ale nikdo mně nevěřil. Bylo to v roce 1957.“ V roce 1960 publikoval Emil Paleček své výsledky v prestižním časopise Nature. Stal se prvním vědcem na světě, který ukázal, že DNA lze analyzovat elektrochemicky, a založil nové vědecké pole, na kterém v současnosti pracují stovky laboratoří ve světě.

Situace vědy v totalitním Československu byla úzce spojena s politickou mocí komunistické strany a s jejím napojením na Sovětský svaz. „Sovětská laborantka Lepešinská objevila, že život vzniká ve špíně za nehty, a tak podobně. Všechny ty nesmysly si už ani nepamatuju. A pak byl také Lysenko. Tato dvojice, to tenkrát byla taková povinná vědecká četba.“ Jako zlomový vnímá pamětník rok 1953, kdy zemřeli Stalin a Gottwald, i když společnost se měnila velmi pomalu a výrazný posun se podle Emila Palečka projevil až v šedesátých letech.

Všechny dopisy, co jsme napsali, musel dostat ředitel ústavu

Po publikování v časopise Nature dostal pamětník pozvání z Harvardovy univerzity od profesora Marmura. „Šel jsem za ředitelem ústavu a on mi řekl, že mě do USA nepustí, a bylo po legraci. Ještě jsem se ptal, jestli jim tedy můžu napsat, že mě nepustí. Ředitel řekl, že to rozhodně ne, že mám napsat, že teď zrovna nemůžu a že oni prý na mě zapomenou. Všechny dopisy, co jsme napsali, musel dostat ředitel ústavu. Když na to dal parafu, tak to mohlo odejít.“ 

Emil Paleček ale nakonec do USA odletěl. V Moskvě se totiž v roce 1961 konal mezinárodní biochemický kongres. Účastnil se ho i profesor Marmur. Osobně se do Brna přijel zeptat, proč pamětník ještě neodcestoval. „Se stejným dotazem pak přijel ještě profesor Grossman. (…) Chtěli také ukázat můj speciální přístroj, kterým jsem měřil DNA a který se vyráběl jen v Československu. (…) Trvalo to ještě další dva roky, než jsem odjel.“ V americkém Bostonu čekali, že jim Emil Paleček předvede metodu, která by jim mohla být také prospěšná. Po cestě se ale pamětníkovi ztratil kufr i speciální přístroj. Kufr sice po týdnu došel, ale přístroj nebylo možné najít. „Ten došel až tři čtvrtě roku po mém příletu do USA. (…) Ale byl polámaný a nefunkční. Nikdo ho neuměl opravit. (…) Kolegové v laboratoři se shodli, že byl pravděpodobně na obou stranách železné opony rozebrán. Asi to souviselo hlavně s tím, že na naší straně zjistili, že jsem pochybný živel.“ Tehdejší přítelkyně a nynější manželka pamětníka měla totiž otce politického vězně. Pracoval jako lékař. Komunistický režim ho dvakrát uvěznil a na svobodu se dostal s podlomeným zdravím.

Po návratu jsem byl považován za špiona

„Návrat z Ameriky si pamatuju na den přesně. (…) Tehdy šlo vyměnit letenku za lístek na loď. (…) Když jsme dopluli do Palerma, tak jsme se z rádia dozvěděli, že byl právě zastřelen prezident Kennedy, kterého jsem velmi obdivoval. Proto si pamatuju, že jsem se vracel 22. listopadu 1963.“ Krátce po návratu navštívil doma profesora Palečka příslušník StB. Ptal se na pobyt v USA i na otce přítelkyně. „Pak si mě zvali na Leninku v Brně. Pořád se ptali na stejné věci. Snažili se ze mě něco vytáhnout. Cítil jsem se špatně a bál jsem se. I na schůzi všech zaměstnanců ústavu řekl ředitel, že se dozvěděl, že máme v ústavu špiona. (…) StB mě sledovala i na ulici. (…) Pak mě kouslo klíště, dostal jsem zánět mozkových blan a ztratil paměť. Po uzdravení ze mě zase tahali rozumy. Měl jsem tu výhodu, že když se mě ptali i na něco, co jsem věděl, tak jsem řekl, že nevím… Ale opravdu jsem spoustu věcí nevěděl. Pak už mě postupně nechali.“ 

Zklamání ze sovětské okupace

„Ráno jsem šel do ústavu a potkal jsem vojáky. Už jsem o tom věděl z rádia. V ústavu jsme byli zděšení a nešťastní.“ Náraz událostí po srpnu 1968 hodnotí pamětník v porovnání se situací, která sovětské okupaci předcházela. „Uvolnění se projevovalo skvěle. Vše, co nás otravovalo, najednou přestávalo platit. Mezi kolegy vědci, s výjimkou některých straníků, byli všichni nadšeni. (…) Taková ta veliká moc KSČ na pracovišti… Předtím, co řekli, to byla pravda. Když začalo uvolňování, tak oni byli stále méně mocní. (…) Tenkrát to bylo tak, že společnost byla daná do určitých regulí, a když se někdo projevil, že s tím nesouhlasí, tak měl většinou problém. (…) Ale při tom uvolnění to najednou přestalo. Zdaleka to nebylo tak, jak je to teď. To ne. Ale já myslím, že relativita platí nejen ve fyzice. Vždycky je důležité, jak se chová váš soused a lidé okolo. Když je pak něco lepší, tak to poznáte, nejde o to absolutně lepší, ale ve vztahu k tomu, co bylo...“

Zůstala mně nálepka politicky nespolehlivého

Emil Paleček získal postupně v odborném světě uznání. Nálepka politicky nespolehlivého mu ale zůstala. Po roce 1968 se ho neblaze dotkla doba normalizace. Začaly politické prověrky. Na základě rozhodnutí městského výboru KSČ zbavilo vedení ústavu pamětníka funkce vedoucího oddělení a sdělilo mu, že mu hrozí propuštění. „Souvislosti byly ty, že jsem byl politicky ‚vadný‘. (…) Když jsem studoval, tak jsem chodil na brigády a pracoval jsem fyzicky, tak jsem si říkal, no tak co… Ale jistě by mně dělalo zle, kdybych musel přerušit svou vědeckou práci.“ Emil Paleček se proto snažil najít mezi svými spolužáky někoho, kdo by mu pomohl. Vyhledal jednoho, který mimo jiné působil také na městském výboru. „Řekl jsem mu, v jakém jsem průšvihu. (…) On mně pak řekl, že na městském výboru našel u mé složky různé papírky, kde bylo napsáno například ‚Prověřit jeho činnosti ve Svazu vědeckých pracovníků‘, co jsem udělal a tak. A řekl mně, že ty papírky prostě hodil do koše.“

Všech vědců v Československu se po srpnových událostech roku 1968 dotkl také zákaz obhajob doktorských prací. Jednalo se o součást normalizace. Zákaz trval podle pamětníka asi dva roky. „Pak už se mohlo. Má práce tam pořád ležela. Předsedou komise pro obhajoby byl předtím František Šorm.⁴ Byl to komunista, člen ÚV KSČ. Jenže odsoudil vpád vojsk Varšavské smlouvy v 68. roce, a tak to s ním špatně dopadlo. Po něm nastoupil profesor Říman. Přečetl si mou práci a zavolal řediteli, proč to neobhajuju. Ředitel mu řekl, že Paleček má zákaz. Ale profesor Říman mně pak zavolal a řekl mně, že ta práce je dobrá a že ji navrhne na státní cenu. Já věděl, že to je směšné, že já nemůžu žádnou státní cenu dostat. Šel jsem tedy za ředitelem a zeptal se ho, zda by státní cenu nechtěl on. Souhlasil, ale bylo nám jasné, že sami dva ji nedostaneme, že musíme vzít ještě předsedu stranické organizace. Tak ředitel byl uvedený jako první, já jako druhý a předseda stranické organizace jako třetí. A když přišla státní cena, tak na ústavu byli lidé z ústředního výboru. Prohledali městský i krajský výbor od sklepa až po střechu a nic nenašli. Tak jsem měl štěstí v neštěstí.“ Po udělení státní ceny už profesoru Palečkovi bezprostřední vyhození z ústavu nehrozilo, ale kladení různých překážek ze strany tehdejšího vedení ještě nějakou dobu pokračovalo.  

Patologie neomylnosti KSČ lidmi prolézala

Rok 1989 přivítal Emil Paleček s nadšením. „I když většina mých vrstevníků se tehdy bála, aby se ještě neobjevily nějaké kanony. Nešlo už o to, že by sem vtrhla nějaká vojska, ale o to, aby ti naši papaláši nebyli příliš iniciativní. Přece jen měli policii a armádu. Ale oni se také báli. (…) Ve vědě se pak člověk konečně mohl oprostit od politických zbytečností.“ Ani tak ale začátky české vědy po roce 1989 nebyly snadné. Významným krokem byla podle pamětníka tendence k otevřenosti. „Aby to nebyla česká věda, ale světová. (…) Musela se vytvořit konkurence, aby peníze dostali ti, kteří umí vědu nejlépe. Ale pořád to není, jak by to mělo být. Jsme malá země. Když něco v určité oblasti děláte, tak tady není moc lidí, kteří umí vaši práci posoudit. A ti, kteří to dokážou, tak to jsou vaši známí. Buď kamarádi, nebo nepřátelé. To tedy ztěžuje tu situaci. (…) Chce to čas.“ 

V závěru vyprávění se dotýkáme také úvah o totalitním režimu. „Celá totalita byla špatným obdobím, ale měla různé úseky. V některých to bylo horší, v některých lepší. (…) Jinak patologie totalitního myšlení byla dána neomylností KSČ. Lidmi to prolézalo, ale mnozí v tom, myslím, obstáli.“

Prof. RNDr. Emil Paleček, DrSc.,⁵ dodnes působí na Biofyzikálním ústavu Akademie věd ČR v Brně. Je ženatý, má tři děti. V současnosti spolupracuje s Masarykovým onkologickým ústavem a zabývá se tzv. biomarkery. Z jejich hladiny v krvi se dá usuzovat, zda je člověk zdravý, nebo nemocný. Pamětník zkoumá glykoproteinové biomarkery, u kterých by analýza jejich cukerné složky mohla vést ke zvýšení jejich spolehlivosti.

1) http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=1280

2) https://www.irozhlas.cz/veda/biochemik-emil-palecek-ziskal-prestizni-oceneni-pro-vedce-ceska-hlava-_201411271406_jpiroch

3) https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/hercik.html

4) https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_%C5%A0orm

5) http://www.avcr.cz/cs/o-nas/struktura/vedecka-rada-av-cr/seznam-clenu-vedecke-rady-av-cr/prof.-rndr.-emil-palecek-drsc./