Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lukáš Palec (* 1970)

• narozen 22. července 1970 v Táboře

• rodina emigrovala do USA v roce 1979

• nastoupil do americké školy v Richmondu, San Francisco

• často se stěhovali: Florida, Tampa, Illinois, Washington, Iowa

• na podzim 1988 navštívil Evropu a měsíc strávil v Československu

• v roce 1989 pobýval dva týdny v Československu

• v roce 2022 žil v Praze

Když vás vytrhnou v dětství z domova, nemusí být vždy snadné získat zpátky pocit bezpečí. Jdete do školy, kde na vás vytáhnou nůž, denně jsou tam policajti, vaši spolužáci si do nosu vtahují jakýsi bílý prášek – a vy nemáte ponětí, co se to děje. Jazyková bariéra, nové prostředí, latentní i viditelné rasové problémy. Občas vám pamětí probleskne vzpomínka na paní učitelku v české škole, kde se největším přestupkem zdál zapomenutý domácí úkol. Bylo toho mnoho, s čím se musel desetiletý Lukáš Palec vyrovnat po emigraci do Spojených států amerických. Naštěstí má Amerika také mnoho co nabídnout. Jeho rodině dala svobodu, jemu samotnému lásku k přírodě, v srdci nosí velkolepost amerických národních parků. Jednou nohou světoobčan, jednou bezdomovec...

Z Jiskřiček za pampelišky

Lukáš Palec se narodil 22. července 1970 v Táboře. Matka se jmenovala Hana Zora Palcová, rozená Škarpíšková, byla původem z Prahy. V době narození pamětníka ještě studovala. Otec Miloslav Palec se narodil v Táboře, živil se jako malíř, později v emigraci přednášel na univerzitách. Rodina měla chalupu v Soběslavi, kam jezdila často na víkendy a na prázdniny, jižní Čechy si pamětník spojuje s radostným dětstvím.

Dodnes je pyšný na to, že jej vyhodili z politických důvodů z Jiskřiček, i když politika v tom hrála pramalou roli. „Namalovali jsme si obličeje pampeliškama na žluto,“ říká pamětník, „což bylo vnímáno jako politický protest, protože tehdy byl nějaký problém mezi Čínou a Sovětským svazem.“

Ještě že nebyly počítače

Klíčovým momentem v rodinné historii je okamžik před Vánocemi roku 1979, kdy rodina emigrovala. Matka se synem jeli do Vídně a otec směřoval do Dánska, kde měl výstavu. Rodiče mu předem nic neřekli, protože bylo riziko, že by se prořekl ve škole. Z cesty vlakem si toho pamětník příliš nepamatuje, vzpomíná si jen, že měl zfalšovanou výjezdní doložku. „Pomohl nám kamarád grafik, naštěstí tehdy ještě nebyly počítače, prošlo to,“ říká Lukáš Palec. Jako záminku k vycestování měli pozvání na svatbu od přátel. Vybavuje si na drobný zádrhel na hranicích, kdy je hlídka nechtěla pustit, protože se rozhodla, že ten den už se procházet nebude. Zasáhl však starší kolega a s poukazem na jejich platné dokumenty je propustil.

Jejich první zastávkou byl Missingdorf. První dojmy z nového světa za hranicemi? Jedině pozitivní: „Bylo to jako přijet z černobílého světa do barevného.“ A pro dítě tam byl ráj – pes, kterého si pamětník moc přál, a spousta dětí, se kterými se dalo hrát. V Rakousku zůstali asi půl roku, mezitím navštívili i příbuzné ve Francii a ve Švýcarsku. Záměrem bylo vycestovat do Kanady, ta ale neměla zájem je přijmout, protože preferovala dělnické profese.

Zbraně a drogy

Na první měsíce po emigraci vzpomíná jako na dobu objevování, stýskání přišlo až později v Americe, kam po půl roce z Evropy odletěli. Začínali na Floridě, kde se mu líbilo, jako dítě obdivoval například hady. „Měl jsem doma spoustu zvířat, hodně rád jsem také rybařil.“ V zimě však na něj dolehla tíha, „všechno bylo pořád zelené, pořád stejné, žádný sníh. Roční období nám na Vánoce chyběla.“ Jazykovou bariéru tolik nepociťoval, vzpomíná, že ze začátku užíval gesta, ale jazyk poměrně rychle přirozeně pochytil. Pomohlo také to, že ve škole nebyl pozadu, co se týká nabytých vědomostí. Prošel nějakými testy a přirozeně vplul mezi děti.

Dalším domovem se rodině stal Richmond, čtvrť u San Franciska, kde výměnou za bydlení hlídali dům. Ovšem nebylo to tak snadné, pamětník byl ve třídě jediným žákem bílé pleti. „Byl to úplně jiný typ školy, než jsem znal z Čech. Personál školy včetně učitelů se tam bál studentů. Byly tam zbraně, drogy. Každý den tam přijížděla sanitka a naštvaný policajti...“ Po pár týdnech nebo měsících, pamětník již přesně neví, jej rodiče ze školy odhlásili po incidentu, kdy mu šlo o život. Parta agresorů s noži se jej chystala napadnout. „Běžel jsem domů jako o život, protože jsem opravdu o život běžel. Naštěstí máma pochopila, že je to vážné, uvěřila mi a ze školy mě vzali pryč.“

Kdo kazí pracovní morálku

S rasismem se setkával i dál. Vnímá jej však spíše jako problém ekonomický, týká se podle něj spíše chudších, sociálně slabých vrstev, a to bez ohledu na etnickou příslušnost. Ostatně největší rasismus zažil, když viděl, jak se rodilí američtí černoši vymezovali proti přistěhovalcům z Afriky, protože „to byli úplně jiní lidé. Uměli jazyky, vzdělávali se a tvrdě pracovali. Americký černoši je strašně nenáviděli, protože jim ‚kazili‘ pracovní morálku – tím, že tvrdě pracovali.“ 

V prvních letech se rodina nicméně poměrně často stěhovala, otec vyučoval na univerzitách umění, a tak každých pár let měnili působiště. Žili na Floridě, v Tampě, v Illinois, kde byl konečně sníh. V paměti mu jako velký den utkvěly jeho šestnácté narozeniny, kdy se v Americe dává řidičský průkaz. Pamětník je totiž celoživotním fandou do motorek. Mnoho krásných vzpomínek na dětství a dospívání si spojuje právě s nimi. Jeho matka v té době začala pracovat v Hlasu Ameriky a otec učil v Illinois. Následně se přesunuli do Washingtonu, kde navštěvoval střední školu a kde se opět necítil v bezpečí kvůli své barvě pleti. Pamětníkovi tam navíc chyběla příroda. Zamiloval si totiž divokou americkou přírodu, nekonečné národní parky, rozlehlost a velkorysost amerického prostoru.

Říkal jsem si, to je šílený, v čem tady žijou

Kontakt s češtinou neztratil díky tomu, že ji rodiče používali, což podle něj není úplně pravidlem v emigrantských rodinách. Také zůstávali ve sporadickém kontaktu s jinými českými rodinami. V roce 1988 ukončil střední školu a začal pracovat pro firmu, která pořádala večírky. Poté strávil rok studiem politologie na vysoké škole v Iowě, kde učil jeho otec. Tam zažil zajímavé politologické debaty, někteří z profesorů podle něj inklinovali k sympatiím k Východu a k přílišné kritice Západu. Nikdo z nich však tehdy komunistický blok ani nenavštívil, takže se jednalo spíše o salonní debaty, jejich názory bral pamětník s rezervou a „úsměvem“.

Na podzim 1988 navštívil Československo v rámci své dvouměsíční cesty po Evropě. Návštěva pro něj byla šok: „Tady to bylo hrozně rozbitý, nejen fyzicky, ale i společnost. Lidi se hrozně mračili. V ulicích nebylo vidět nadšení ze života. Já jsem byl asi jedinej, kdo se usmíval.“ V Československu strávil měsíc. Neměl sice žádné problémy s policií, nicméně chování lidí vnímal mnohdy jako nevychované, arogantní. Také se v tu dobu slavilo výročí sedmdesáti let od vzniku Československa a pamětník si jej vybavuje takto: „Ta rozpadající se architektura, všichni smutní... a najednou ta rudá barva a ty tribuny a ty lži těch řečníků na tribuně... to jsem si říkal, to je šílený, v čem tu ty lidi žijou...“ Má z té doby nějaké fotografie, ale jen pár. Bál se fotografovat, protože byl varován, aby jej nepovažovali za špiona.

Naděje, že se bude žít líp

Do Československa se jel podívat také během revoluce v roce 1989. „Pamatuji si tu obrovskou naději, že se bude žít líp a svobodněji. Moci kritizovat věci bez toho, aniž by se šeptalo.“ Pamětník si vzpomíná, že se cítil trošku nepatřičně, protože on si žil do té doby svobodně. Cítil ale obrovskou radost za lidi, za národ. Do Československa se potom vrátil na návštěvu ještě v roce 1993 a 1998. V roce 1993 cítil obrovský rozdíl v atmosféře, země podle něj během těch pár let udělala velký posun k lepšímu. „Možná to bylo v lidech, jako kdyby začali žít. Žít naplno.“ V Americe také zažíval odraz slávy Václava Havla, vnímal, že je to uznávaná osobnost, jeho vlastními slovy byl Havel něco jako „evropský dalajlama, který říkal věci, které dávají smysl“.

Setkával a dodnes se setkává s různými pohledy na Ameriku, častým tématem je ona vzývaná americká „svoboda“. Když však Lukáš Palec srovnává Ameriku a Evropu, konstatuje, že tehdy, minimálně v devadesátých letech, byla Evropa – ač se to může zdát paradoxní – rozhodně svobodnější a liberálnější než USA. Pociťoval tu jistou benevolenci a větší lehkost žití, zmiňuje mnohé historky s policisty, kteří se mu zdají v Americe daleko přísnější. Zároveň zdůrazňuje, že Amerika je velký a rozmanitý kontinent: „Když se Evropani nemají rádi, pořád jsou si hodnotově podobní. V Americe jsou však části, kde lidé žijí třeba úplně jinak. Někde je větší svoboda, někde menší.“ Rozdíly jsou podle něj nejen geografické, ale například i „třídní“; lidé s vyššími příjmy žijí úplně jiné životy než nižší třída. „Rozdíly jsou obrovské, to se v Evropě málokde vidí.“

Nedá se nikam schovat

V roce 1996 skončila jeho matka práci v Hlasu Ameriky a rodiče se rozhodli pro návrat do Československa. Pamětník přicestoval na pár měsíců s nimi, aby „zachránil zbytky své češtiny“. A časem zůstal. Dnes žije v Česku, učí tady angličtinu, má jak české, tak americké občanství. V Česku se také oženil, je otcem dvou dětí. S kamarády z Ameriky je ve spojení, sleduje americké dění, možná více než místní. „Jsem něco mezi mezinárodním občanem a bezdomovcem,“ usmívá se Lukáš Palec. Co mu v Česku na rozdíl od Ameriky chybí? „Je tu hodně lidí, nedá se nikam schovat.“ Schází mu rozsáhlost nekonečna amerických parků, kde máte pocit, „že jste tam vstoupili jako první člověk“. Evropa tohle podle něj nemá. „Má ale zase hrady a zámky a svou historii,“ dodává pamětník s vědomím, že všude může být krásně.

Zároveň přiznává, že se mu na světě nežije tak lehce jako zamlada. Poslední dobou pociťuje určité znechucení z politiky a možná i strach z budoucna, a to celosvětově. Obává se, že společnost je příliš rozdělená, lidé jdou proti sobě. Vnímá, že probíhá „válka online“, vytváření falešných zpráv, různých kauz a šílených teorií, které dělí lidi, a budoucnost spíš optimisticky nevidí. Rád by našel místo, kde by se mu žilo dobře. Jak říká, je stále něco mezi mezinárodním občanem a bezdomovcem...