Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Palcová (* 1946)

• narozena 4. prosince 1946 v Praze

• vystudovala zdravotní školu

• v létě 1968 vycestovala do USA

• přednášela studentům politologie v Gainesville o životě v socialistickém Československu

• počátkem 70. let vystudovala sociologii na FF UK

• pracovala jako kurátorka s romskými občany

• koncem roku 1979 emigrovala s manželem a devítiletým synem do Rakouska

• v roce 1980 přesídlili do USA

• v letech 1986 až 1996 pracovala v československé redakci rozhlasové stanice Hlas Ameriky

• v 90. letech se vrátila do Čech

„Komunismus a život v něm Američané nikdy zcela nepochopili, jen minimálně. Ta zkušenost je totiž nepřenosná,“ vypráví Hana Palcová. Se svým manželem a devítiletým synem Lukáškem „obešla“ železnou oponu komunistického Československa a emigrovala do Spojených států. K rodné zemi promlouvala skrze rozhlasové vlny Hlasu Ameriky.

Hana Palcová, rozená Škarpíšková, přišla na svět 4. prosince 1946 v Praze do učitelské rodiny. Když jí bylo šest let, ocitla se jen s otcem a starší sestrou Miriam. Její matka Zora Škarpíšková totiž po jejím narození začala trpět psychickou chorobou, která ji dohnala k sebevraždě. Zastoupit ji měla takřka padesátiletá Anna Faulhammerová, dámská krejčová a hospodyňka původem z Moravy, se kterou se na její naléhání ovdovělý otec a bývalý školní inspektor Vladimír Škarpíšek oženil. Hana i její starší sestra Miriam však s podezíravou a nedoslýchavou macechou špatně vycházely.

Pamětnice vystudovala zdravotnickou školu, ale hned po nástupu na první štaci v nemocnici na Karlově pochopila, že praxe má k tomu, co se učila ve škole, daleko. „Neetický personál“ – což doslova znamená uklízečky, které ujídaly pacientům z potravin. Navíc všechno bylo zašlé špínou. A tak tehdy požádala ministerstvo zdravotnictví o uvolnění.

Ginsberg jako posel změny

Návštěva a vystoupení známého beatnického básníka-provokatéra Allena Ginsberga, recitujícího roku 1965 v pražské vinárně Viola, naznačovaly směr, kterým se „tající“ socialistické Československo nejistým krokem vydávalo. Básně ze sbírky Kvílení a kouř z cigaret naplnily sál. Ten ale tehdy devatenáctiletá Hana neustála a utekla ven. Postava poetického krále majálesu však připadala mnohým Čechoslovákům jako zjevení. Jako zjevení, jen odlišným způsobem, vnímala beatnika i komunistická Státní bezpečnost, která ho deportovala na letiště a obvinila z nežádoucího vlivu na československou mládež.

Čerstvý vzduch vanoucí ze Západu i nadále měnil dusnou atmosféru v Československu. Tentýž rok přichystal Haně i životně důležité setkání. Při návštěvě populárního mléčného baru nedaleko Malostranského náměstí poznala Američana, který vybraným způsobem požádal, zda si k Haně a její kamarádce může přisednout. Po pár větách navrhl, zda si může obě dívky vyfotografovat, s tím, že vyvolaný snímek zašle na jejich adresu. Mazaná a působivá machinace, jak se s dívkami ještě spojit, nakonec vyústila v dopisování s Hanou. Z cizince se vyklubal Jimmy Morrison, ženatý a titulovaný politolog renomované kalifornské univerzity v Berkeley.

Budou vás okupovat a bude to brzy

Po třech letech dopisování přišlo pozvání do Ameriky. Tehdy jedenadvacetiletá Hana se do té doby za „ostnaté“ hranice Československa nikdy nepodívala. V květnu 1968 tak konečně přistála na ranveji newyorského letiště. Okouzlenou a štěstím bez sebe ji Jimmy vyzvedl na letišti, a jak jí předem slíbil, zavezl ji ke svým přátelům na Long Island – aby se na něm necítila závislá. V následujících dnech Jimmy provázel pamětnici New Yorkem – učarovala jí jeho velikost a svobodný život, který jí našeptával, ať působivou západní zemi neopouští.

S Jimmyho automobilem značky Mercedes pokračovali směrem na Floridu, do Gainesville. Jimmy na místní univerzitě domluvil, že by Hana mohla vyprávět studentům politologie o životě v socialistickém Československu. „Říkala jsem jim, co se u nás v zemi děje. Jak objevujeme svobodu, co všechno si u nás už můžeme přečíst a že doufám, že se všechno bude vyvíjet k lepšímu. Studenti se ptali, jak je to se svobodou slova, s cestováním i s vyznáním. A také je zajímalo, jak u nás život vypadal dříve. A jestli je pravda, že trpíme nedostatkem potravin, na které stojíme fronty.“ Pod přívalem dotazů ale z pamětnice stále vycházela slova o nadšeném a reformním Československu.

Bylo jí nabídnuto, že u Morrisonových může zůstat bydlet. Občas pohlídá dvouletou dceru a přitom může studovat na univerzitě. „Říkala jsem jim, že se musím vrátit domů! Tam je můj domov! Vytáhli mapu a snažili se mi vysvětlit, jak Sověti obléhají území kolem Československa. ‚Ty si vážně myslíš, že vás nechají jen tak? To ses zbláznila! Budou vás okupovat a bude to brzy!‘ řekl jí Jimmy. Psal se červen 1968 a Hana se po několika týdnech strávených v Americe chystala na zpáteční cestu. Jimmy jí ještě oznámil, že v srpnu poletí do Polska a že by 26. srpna přijel do Prahy. K tomu však už pod tlakem srpnových událostí nedošlo. Hana se později v dopise dozvěděla, že Jimmyho už do Československa nepustili...

Jako když vás okradou a poplivou

Ještě 19. srpna 1968  trávila příjemný večer s přáteli v Praze. Stále přemítali, že není možné, aby Sověti jejich zemi napadli. Jen o pár hodin později jí však doma zazvonil telefon a ze sluchátka se ozval hlas starší sestry Miriam: „Na nebi hučí letadla.“

Druhý den ráno se Hana zděsila. Rozhlasové vysílání jí reportovalo zprávu, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice republiky. Pohlížela na sebe v koupelnovém zrcadle a viděla, jak jí z těla mizí krev a bledne. S těžkým polknutím si přiznala zdrcující skutečnost. Nakonec se sebrala a odjela do práce, do státní agentury Pragokoncert. Z balkonu Nosticova paláce sledovali, jak se z postranní Harantovy ulice hrne tank. „Měla jsem pocit hnusu, že nám tu Prahu zašpiní. Bylo to, jako když vás okradou, poplivou a pohaní. Vzedmula se ve mně nenávist a rozhořčení. Kdyby nám z rozhlasu řekli: ‚Běžte!‘, že nám ze skladů rozdají zbraně, šla bych!“

Zrno oddělené od plev

V Pragokoncertu rok nato Hana skončila. Začala studovat sociologii na filozofické fakultě a přitom se jí a jejímu manželovi, divadelnímu scénografovi Miloslavu Palcovi, narodil v roce 1970 syn Lukáš. Po roce 1974 začala pamětnice pracovat ve správě sociálních služeb jako kurátorka pro romské (tehdejší mluvou cikánské) obyvatelstvo. Setkala se tu s prohlášením Charty 77, které na sklonku ledna 1977 přinesl jeden kolegů. „Přečetla jsem si to a řekla jsem si, že to je přesně ono – odvolání se na helsinské dohody. Řekla jsem mu, ať mi dá ihned tužku, že to podepíšu. Ale rozmluvil mi to, že mám dítě, ať to nedělám.“ Čtyři kolegové, kteří se pod prohlášení Charty 77 podepsali, byli z pracovního poměru propuštěni a jejich oddělení bylo postupem času stejně zrušeno, takže o zaměstnání přišla i Hana.

Donesla se k ní však informace, že cestovatel Jiří Hanzelka hledá osobu, která by mu mohla pomoci s evidencí jeho obsáhlé knihovny. Ačkoliv pamětnice takovou zkušenost neměla, Jiřího Hanzelku kontaktovala a domluvili se na schůzce, během které spolu diskutovali a nevyhnuli se ani debatě o současné politické situaci. Rok po jejich setkání Haně přistála ve schránce pozvánka k výslechu. „Přešlapovali kolem mé bývalé práce s cikány a pořád mi nedocházelo, co hledají. Nakonec se mě zeptali na jméno Jiřího Hanzelky. Začali mě vydírat, abych jim o našich setkáních říkala, nebo to pro mě může být problém. Že moje dítě nemusí dojít domů, protože ho něco přejede!“

Jeden na jih, druhý na sever a přitom všichni na Západ

Na chalupě malíře Kristiana Kodeta v jižních Čechách se Palcovi setkali s Rakušankou českého původu, přezdívanou Kuky – dcerou československé herečky Lídy Matouškové, která se provdala za rakouského diplomata Aloise Englandera a odešla do Vídně. Když se Kuky dozvěděla, jak pamětnici během výslechu vyhrožovali, rozhodla se, že to takhle nemůže zůstat. Po návštěvě nasedla do svého vozu a polní cestou odjela domů, za hranice. „Stáli jsme a Kuky mávali. A přitom jsme si říkali, že chceme také sednout do auta a odjet do Vídně. A tak jsme si řekli, že emigrujeme.“ Zní to prvoplánově, ale další dva měsíce se Palcovi a Kodetovi scházeli a plánovali společný útěk z Československa. V říjnu, když se Palcovi znovu vydali za Kodetovými na chalupu, zjistili, že Kodetovi uprchli přes Jugoslávii do Rakouska bez nich.

Manželé Palcovi to však nevzdali a sestavili vlastní plán, jak z Československa emigrovat. Domluvili se, že vycestuje každý zvlášť. Hana zažádala o výjezdní doložku do Lince a jako účel své návštěvy uvedla svatbu rodinné příbuzné, kterou ve skutečnosti nikdy neviděla. Hančin kamarád pak do výjezdní doložky strojopisem připsal i syna Lukáše, což ještě stvrdil razítkem vyrobeným z brambory. Manžel Miloslav pro změnu zažádal o cestu do Dánska, odkud mu přišlo pozvání z divadla. Na Vánoce 1979 tak pamětnice s Lukášem uháněli ve vagonu rychlíku Vindobona do Vídně a navzdory všem nástrahám opustili Československo.

Když vlak zastavil v rakouském městečku Sigmundsherberg, Hana váhavě vystoupila. Na peronu nádraží se zjevila Kuky a rozeběhla se k ní, přičemž opakovaně vykřikovala: „She is free!“ Miloslav, který mezitím odcestoval do Dánska, za nimi měl oklikou doputovat do Rakouska. Dánové ho však odmítali pustit a vyžadovali od něj rakouské vízum. Hrozili mu, že pokud si do tří týdnů vízum neopatří, bude vydán zpátky do Československa. „Kdyby na rakouském velvyslanectví v Kodani dodal ‚Familienzusammenführung‘, tak by mu možná vízum poskytli,“ dodává Hana Palcová.

Miloslavovi zbývalo několik posledních dnů vytyčených dánskými úřady. Do celého děje však vstoupil Alois Englander se svými diplomatickými známostmi a pro Milana obstaral rakouské vízum. V lednu 1980 se tak Palcovi znovu setkali a věděli, že budou chtít pokračovat dál na západ. V Československu, odkud utekli, jim hrozil jedenapůlletý trest za nezákonné opuštění republiky. A tak nějakou dobu, než jim úřady přidělily politický azyl a další potřebná povolení k vycestování do Spojených států amerických, přečkali u Englanderových.

Za Hlasem Ameriky

Do Ameriky Palcovi přiletěli 4. července 1980 a prošli nejrůznějšími pracemi, které je zavedly do Pensylvánie, Filadelfie nebo Kalifornie. Hana zůstala půl roku s Lukášem v černošské čtvrti Richmond v San Francisku. Studovala na univerzitě v Berkeley a každý den několik hodin pečovala o jednu nemohoucí paní, kterou nejvíce zajímala Hanina útěkářská kalvárie. Desetiletý Lukáš mezitím navštěvoval zdejší černošskou školu, protože jiná v místě nebyla. „Syn mi jednoho večera řekl: ‚Mami, už mě zítra do školy neposílej. Zabili by mě!‘“ Toho dne navíc Richmond postihlo zemětřesení a pamětnice usoudila, že nastal čas z města odjet. Když se v roce 1983 Palcovi přestěhovali z Tampy do Illinois, Miloslav začal vyučovat na tamější univerzitě, kam přijali ke studiu i Hanu.

Po emigraci na Československo nikdy nezapomněla, avšak emigrace nikdy nelitovala. Vzpomínala na své přátele, často vězněné či perzekvované komunistickým systémem. Cítila, že by jim měla být nějak prospěšná, a spojila se proto s rozhlasovou stanicí Voice of America (Hlas Ameriky). Požádala o práci v československé redakci. Poté, co úspěšně splnila podmínky potřebné pro přijetí, nastoupila jako hlasatelka a redaktorka v březnu 1986 do československé redakce ve Washingtonu. „Pavel Pecháček a další kolegové vytvořili prostředí, ve kterém jsme mohli dělat cokoliv, co jsme uznali za důležité a o čem jsme chtěli informovat Československo.“ Pamětnice pravidelně přispívala do několika programů, především ze světa vědy a techniky, a také do novinek v oblasti klasické a jazzové hudby.

Poprvé se Hana Palcová vrátila do Československa v létě 1990 a o šest let později, kdy skončila v Hlasu Ameriky, se definitivně přestěhovala do Prahy. „Zmizel důvod, proč jsem odešla ze země, která už byla svobodná. Proč bych se neměla vracet a obnovovat demokracii?“ Po návratu pracovala jako redaktorka a dramaturgyně v dokumentární skupině Karla Hynie a její muž vyučoval scénografii na DAMU.