Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Každý se má spoléhat sám na sebe
strojník, automechanik, závodník
narozen 2. srpna 1943 v Poříčí nad Sázavou
dědeček i otec strojníci a automechanici
otci zavřena autodílna v rámci kolektivizace
ve vojenské knížce označen jako syn živnostníka
sběratel unikátních veteránských automobilů a motocyklů
bratr Karel Pakandl u PTP
v 6 letech s bratrem našli utonulého Josefa Nežerku, kuchaře Jana Masaryka
v 90. letech si založil vlastní čerpací stanici s autodílnou
nyní žije v Byšicích
František Pakandl se narodil 2. srpna 1943 v Poříčí nad Sázavou. Narodil se uprostřed války do rodiny strojníků a milovníků automobilů a motocyklů. Rodinná vášeň mu vydržela celý život.
Františkův dědeček byl historicky prvním strojníkem v Byšicích na Mělnicku. Založil si zde strojní dílnu, kde půjčoval a opravoval lokomotivy a později i auta a motocykly. Na dědečkovo řemeslo navázal i otec Františka Pakandla. Ve 30. letech se Františkův tatínek po vojně přestěhoval do Prahy, kde opravoval automobily ve firmě Aero. Před válkou si udělal kurz strojvedoucího a jezdil s lokomotivou. Vozil i tanky a munici. „Kolikrát jako i partyzáni to vyhodili, ale dali jim o tom vědět, takže utekli z tý mašiny, vybouchlo to, ale pak ke konci války děda říkal, to byl zážitek, když viděl anglický letadlo nalítávat na mašinu, takže oni jim vždycky, hloubkaři jim říkali, nalítávali na mašinu a jednou letěli nad mašinu, pak se otočili a pak tam začali střílet podruhý. Takže oni mohli odtamtud utéct.“
Po válce si chtěl Františkův otec postavit autodílnu. V roce 1946 koupili v Byšicích dům a chtěli jej zrekonstruovat, ale poté přišel rok 1948 a 1949. Vše se zkomplikovalo, přestavěl pouze část domu. Měl sice autodílnu, ale ta nesměla pokračovat, protože mu ji chtěli komunisté zabrat. Františkův otec v té době pracoval pro pražskou vojenskou firmu Posista, která opravovala letiště a silnice, a díky tomu mohl ve své živnosti pokračovat až do roku 1957.
„Vždycky mu přijeli zavřít autodílnu, děda zavolal do Prahy a z Prahy přijel generál vysokej a jeli na Mělník a dílnu zase odlepili. Když ji zalepili, tak ji zase odlepili, protože tam dělal hroznej bugr ten generál. Takže takhle ho prakticky drželi až do 57. roku, kdy mu sebrali prakticky veškerý vybavení dílny, to převedli do JZD a děda byl nucen s tím zařízením jít. Takže několik let dělal v JZD,“ vypráví pamětník. „Když předělávali pak JZD, tak mu nabídli ty stroje, co mu ukradli, a musel si je koupit. Takže ty stroje, co mu sebrali ti jézeďáci zadarmo, co mu ukradli, tak on si je musel koupit zpátky!“ Františkův tatínek to velice těžce nesl a následně měl mnoho zdravotních komplikací.
„Majetek a statky, to by zabírali. Si představte, co to muselo být za hrůzu, když měli tři sta let rody. Statky, tři sta let. A oni do rána, oni tam přišli v noci ty ku**y v těch kabátech černejch, ty estébáci. Přijeli tatrou v noci, vyhnali je a ráno museli bejt pryč a dali jim jeden valník, jeden vůz, na to, co dali, dali a odjezd. A tři sta let jako když tam nikdo nebyl. A zruinovali a zničili to tak, že to nikdo nepoznal za deset let. Prostě hrůza.“
V Poříčí nad Sázavou vychovávala Františka chůva, protože rodiče koupili dům a chtěli tam přistavět i autodílnu. Maminka byla v domácnosti a pomáhala dědečkovi s fakturami. O Františka se také starala babička Julinka, která sama vychovala šest dětí, jelikož předčasně ovdověla. Její muž byl pokrývač a spadl ze střechy. Do školy František chodil nerad, nerad se učil rusky a přísný učitel žáky trestal klíčem pod žebra. Otec Františka se vyučil zámečníkem. Když si dostavěl dílnu, začal si stavět první závodní automobil a od té doby pravidelně závodil až do roku 1953, kdy měl v Mostě bouračku a poranil se. Stavěl dále jen pro radost. František Pakandl tedy pochází ze závodnického rodu. Bratr také soutěžil s automobily a později i s motokárami. „Prakticky jsme byli průkopníci tady v tom okolí a na Mělnicku s motokárama.“ Když František nastoupil na vojnu, musel přestat závodit, ale bratr v tradici pokračoval. Později také jezdili s formulemi a Františkův syn Jaroslav jezdil motokros.
V šesti letech našel s bratrem ve vodě utonulého Josefa Nežerku. Smrt byla označena jako nešťastná náhoda, ale zřejmě to tak nebylo. „On dělal tomu Janu Masarykovi, ministrovi zahraničí, kuchaře celý léta. Byl s ním i v Anglii, mu dělal kuchaře. Takže on byl s ním ten pan Nežerka stále, takže on něco věděl, on určitě něco věděl. To oni nepotřebovali, aby někdo něco věděl a zůstal. Ti uměli likvidovat.“ František se osobně znal i s dcerou pana Nežerky Jarmilkou, která se po smrti otce nervově zhroutila.
Na konci války 8. a 9. května zahynulo v Byšicích 13 lidí, zaměstnanců závodního podniku Vitana. „Bomby, co hodili na Vitanu, tak komunisti celou dobu vyprávěli, že to udělali Američani, že sem hodili ty bomby. Ale oni to byli Rusové. Ale já už jsem se to dozvěděl dávno, otec mi říkal, že děda, on bydlel tady, jak bylo místní hospodářství, jak je teďka truhlář Válek. Tam jsme byli. Tam bylo těch 129, tam prostě praděda, děda byli. Tam byla ta dílna strojní. Takže mu děda vyprávěl v tý době, co hodili ty bomby na tu Vitanu, na tu vrátnici. Tam byli lidi, tam se shromáždili lidi, protože jela nějaká kolona Němců, lidi se tam shromáždili a Rusáci letěli a hodili tam bombu. A zabilo to ty lidi. A děda starej vyprávěl, že to nebyli žádní Američani, ale že to byli Rusové, protože viděl červenou hvězdu na křídlech. Takže já jsem tohle věděl, už když jsem byl kluk, že to udělali Rusáci. No jo, ale řekněte to někomu v tý době, že to udělali Rusáci. Ale já už to věděl tenkrát. Protože mi říkal otec, že mu děda vyprávěl, že na ně koukal, slyšel rachot, protože letěli nízko, a že viděl červený hvězdy na křídlech.“
František se živil celý život jako automechanik. V 19 letech se oženil, a když šel na vojnu, už měl syna. Když se vrátil z vojny, za tři roky se Františkovi a jeho ženě narodil druhý syn a po dalších třech letech se jim narodila ještě dvojčata. František nejprve pracoval v Mototechně a poté v elektrárně v Mělníku. Jako automechanik poté pracoval v Konstruktivě Praha. Dále pracoval v brandýských strojírnách a v Setuze v Ústí nad Labem, kam denně dojížděl, vstával v půl páté a domů se vracel kolem půl sedmé večer. Pracoval také ve válcovnách barevných kovů v Povrlech u Děčína, kam vyrážel v půl páté ráno. Jel do Krásného Března, kde s kolegy seběhli dolů k Labi, zapískali na prsty, přívozem se nechali převézt do Povrl, odkud šli kilometr a půl pěšky na ubytovnu. Zde se převlékli a dvakrát denně šli ještě kilometr do válcoven. Často se stalo, že František přijel domů až v půl osmé večer. Jelikož nebylo jednoduché uživit početnou rodinu, ženu a čtyři děti, tak si František přivydělával spravováním aut a motorek. „Na komunisty jsem se v životě nespoléhal, i když jsem věděl, že tu ještě můžou bejt tisíc let. Protože každý se má spoléhat sám na sebe.“
Františkův bratr Karel pracoval jako automechanik v Žatci, odkud byl nucen odejít do pomocných technických praporů. „Brácha byl u pétépáků, toho poslali hned k pétépákům. Jako syna živnostníka. On byl o čtyři roky starší, takže jako syna živnostníka, to byla taková ta blbá doba. Já šel ve 62. roce na vojnu, takže to už bylo slušnější. No, a on šel v 58., to bylo takový to nejhorší…“ říká pamětník. „Tam byli študáci, ti kluci, co tam byli, i starší někteří byli. I doktorát měli nebo neměli dodělanej, tak je šoupli na vojnu. Když dělal doktorát, tak měl odložíno, a když ho vyhodili z těch důvodů, tak je šoupli k pétépákům. To byli samí chytří lidi.“
František pracoval jako automechanik i na vojně. Někdy mu nastaly těžké chvíle. „Na vojně mi schválně napsali do vojenský knížky: syn živnostníka, pět pracovních sil. To tam nějakej ten vandrák na okrese nebo na tý vojenský správě napsal schválně, protože v životě pět pracovních sil neměl, měl dva učedníky a žádný pracovní síly neměl,“ vzpomíná.
„Nejlepší bylo, ale já už to na ně věděl, když jsem potřeboval něco na okrese nebo někde, tak jsem si vzal, když jsem byl špinavej, montérky ještě před vypráním. Tak jsem si vzal ty špinavý montérky na sebe a teď jsem šel na ten okres. A to bylo – vyšel nějakej: ‚Soudruhu, co si přejete? Soudruhu.‘ Jako pravý dělník. Pravý dělník. ‚Soudruhu, co si přejete?‘ A lítali okolo vás jako pošukové. A třídní původ byl zapomenut.“
František Pakandl obnovil tatínkovu autodílnu po sametové revoluci. V 51 letech si půjčil peníze, koupil si pozemek, na kterém postavil čerpací stanici a také autodílnu, v níž dnes pracuje jeden z jeho synů, druhý si otevřel vedle restauraci. František je vášnivý sběratel veteránských automobilů a motocyklů. Sám si je také stavěl, opravoval a vyhrával soutěže. S veterány jezdil s bratrem na soutěže do Německa.
„Pak nám dělali naschvály, když jsme chtěli jet do Německa. Jeli jsme pro dědu, žena, kluk a já. A oni dali ženě příslib, klukovi a mně ne. A já řídil, žena neřídila. Úplně na palici, jo, to prostě nepochopíte. Tak jsme kluka nechali doma, oni ten příslib dali mně a pak jsme mohli jet,“ vypráví. „Přijeli jsme do NDR nahoru na tu Rujánu, odtamtud jsme jeli do toho Trelleborgu do Švédska, auta jsme naložili. Ale než jsme tam přijeli, tak tři hodiny nás probírali ti východní Němci, normálně jezdili těma zrcadlama, do nádrže šťourali furt, svlékli nás pomalu do naha. No, to byla taková buzerace, to bylo hrozný… Prostě jsme přejeli do toho Trelleborgu, jeli jsme autama, já měl fiata v tý době italskýho, takový pěkný auto to bylo v tý době a jeli jsme nahoru. No, a tam Švédsko, Finsko, hranice, budka… Jsme tam přijeli, my byli vykulený… tam nikdo nebyl. No, tak jsme zastavili, koukali jsme… no, tak jsme jeli a byli jsme ve Finsku.“
V současné době František Pakandl žije v Byšicích, má sedm vnuků a tři vnučky. „Učte se řeči. Čím víc, tím líp.“
Vyprávění Františka Pakandla natočili a zpracovali 24. dubna 2017 pro projekt Příběhy našich sousedů Kristýna Dusílková, Anna Červená, Adéla Boháčová, Kristýna Vyhlasová, Lukáš Nezbeda ze ZŠ Byšice pod vedením paní učitelky Marcely Markové. Příběh pamětníka napsala v srpnu 2017 Marie Mrvová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Marie Mrvová)