Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Bohuslav Pacholík (* 1947)

Lidi reagovali na fotky, ale ne na to, co se skutečně dělo

  • narozen 20. července 1947 v Prostějově

  • otec členem komunistické strany, po invazi vojsk Varšavské smlouvy vyloučen

  • svědek střelby okupačních vojsk v srpnu 1968 v Prostějově

  • účastník pohřbu Jana Palacha

  • vyučil se frézařem, na škole dáván za vzor, že šel jako syn úředníka do dělnické profese, poté pokračoval na strojní průmyslovce

  • zaměstnán ve Stavebních strojích Prostějov

  • díky své fotografické činnosti zaměstnán v prostějovském Obecním kulturním středisku, fotil například soutěže Wolkrův Prostějov

  • během normalizace se dle svých slov zabýval focením „sociálně humorně kritického dokumentu“

  • jeden z prvních členů Občanského fóra v Prostějově

  • po revoluci třikrát v městském zastupitelstvu

  • fotil pro Prostějovský týden a Hanácké noviny v Olomouci, uspořádal mnoho výstav

  • v roce 2024 žil v Prostějově

Když zahlédl v obchodě mezi ovocem a zeleninou portrét V. I. Lenina, nemohl tuto momentku nevyfotit. Skrze svůj fotoaparát pak zachycoval Bohuslav Pacholík nenormálnost normalizačních let v Československu, sám pro tyto fotografie používal název „sociálně humorně kritický dokument.“ Fotil i dramatické dny listopadu 1989, kdy ještě nebylo jasné, jak revoluce dopadne a zda bude sametová. V tyto dny si uvědomoval, že kdyby byla revoluce potlačena, jeho fotografie mohou dostat spoustu lidí do problémů.

Bohuslav „Bob“ Pacholík se narodil 20. července 1947 v Prostějově. Jeho matka, Terezie Pacholíková, byla v domácnosti a později pracovala jako domácí švadlena. Otec, Zdeněk Pacholík, pracoval celý život jako bankovní úředník, po vystudování obchodní akademie pracoval v záložně a poté až do důchodu úředničil ve státní spořitelně. Bratr Zdeněk, o jedenáct let starší, naučil Bohuslava Pacholíka lásce k přírodě a k horám. Na své dětství vzpomíná pamětník hlavně ve spojitosti s běháním po lese s kamarády a hraním si na indiány. Když dostal od bratra Zápisník třinácti bobříků, byl u vytržení z toho, že existuje i něco jiného, než Pionýr, jehož byl součástí. Něco, co nebylo dané shora a kde nebyl neustále dáván za vzor Sovětský svaz.

Pamětníkům strýc, rovněž pojmenovaný Bohuslav, byl vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen, protože byl Sokol. V koncentračním táboře se seznámil s budoucím prezidentem Antonínem Zápotockým. Věznění se mu podařilo přežít, a když se vrátil po válce domů, byl z něj komunista. Otec byl členem komunistické strany, ale spíš proto, aby měl jako úředník střední třídy klid, když ale přišla v srpnu 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy, se vstupem vojsk u prověrek nesouhlasil, a tak byl ze strany vyhozen.

Doba, která není normální

Bohuslav Pacholík vyrůstal během padesátých let, v době vykonstruovaných politických procesů a justičních vražd, moc o tom ale tehdy nevěděl, mluvilo se o tom málo. Komunistická ideologie byla přítomna hlavně ve škole, kam začal chodit v roce 1953: „Vzpomínám si na jednoho spolužáka, který v rozhlase recitoval píseň Lenin Stalin bije zvon,“ vrací se ke vzpomínkám. Pamětník popisuje zajímavou dualitu tehdejší doby, na jednu stranu chápal, že je indoktrinován něčím, co není normální, na druhou stranu to bral „jaksi normálně“. Během dospělosti, v tuhé normalizaci, začal pocit nenormálnosti denní reality sílit, například když viděl mezi bramborami a melouny v obchodě posazený portrét Vladimíra Iljiče Lenina, z této bizarní situace se stala jedna z jeho nejznámějších fotografií.

Z roku 1953 si rovněž pamatuje odstranění sochy Tomáše Garrigua Masaryka z prostějovského náměstí. Zrovna spal u své tety, protože rodiče se vydali na „mejdan“, v noci se vzbudil rachotem zvenku a ráno zjistil, že socha otce národa je pryč. Ráno se na náměstí shlukovali lidé a protestovali, pamětník pozoroval, jak je nahánějí tajní policisté. Po nějaké době byla zhruba 30 metrů od tohoto místa umístěna socha Lenina. Bohuslav Pacholík popisuje zážitky z prvomájového průvodu, kdy se spolužáky provolávali hesla, jako bylo například „Ať žije Sovětský svaz, světového míru hráz“. Jejich učitel přírodovědy si každého žáka, co hesla vykřikoval, poznačil a poté tito žáci dostali jedničku.

Příkladem na učilišti a uvolňující se rok 1968

Po základní škole zamířil do učení: „Šel jsem se vyučit na frézaře do Agrostroje a tam byl privilegované dítě, protože jsem byl syn úředníka, který šel do továrny,“ popisuje jak byl vedením školy považován za příkladného studenta. „Takže jsem byl tři roky na učňáku někdo.“ Hned však dodává dobový kontext: „A teď realita je, že jak jsem skládal zkoušky, tak jsem je vyhrál, a to proto, že jsem věděl, že pionýrský šátek má tři rohy,“ směje se.

Poté navázal na studium na strojní průmyslovce, kde zažil postupně uvolňující se atmosféru jara 1968. Vzpomíná na období plné naděje, nových vlivů a uvolnění: „Človek viděl otevírání oken do světa, bylo to hrozně příjemný. Vznikalo tolik skupin, vznikaly kluby všelijaký mládežnický. Třeba pod hlavičkou SSM, ale už to byla opravdu jenom hlavička.“ Od bratra chemika se naučil dělat bengálské ohně a ty pak míchal pro kapely na koncertech, hodně v tomto období také jezdil do hor. S kamarády založili i vlastní kapelu. V reakci na to, že se každá prostějovská kapela jmenovala anglicky a s členem „The“, začali si v recesi říkat The Hlen. Nikdy nevystoupili, vždycky, když se přihlásili na festivaly, tak těsně předtím koncert zrušili a tuhle mystifikaci si náramně užívali: „Lidi dlouho nevěděli, jestli jsme nebo nejsme.“ 

Jedním z vrcholů uvolnění byl Majáles na jaře 1968, kdy jim jako studentům prošel nápad převléci se za vietnamské partyzány. Průšvih byl na světě, když se někteří jeho spolužáci opili a začali v oficiálně platných socialistických uniformách vyvádět. Pochytala je vojenská policie a jejich učitelka měla velké problémy. Nakonec se to ale vše podařilo zamést pod koberec přes SSM. Jak pamětník trefně popisuje, tehdy byly síly ještě vyrovnané.

Letadla nad hlavami

20. srpna 1968 se nacházel s bratrem ve Vysokých Tatrách. V ten den se udělalo konečně krásné počasí, a tak mohli vyrazit na túru. Skály ale byly stále namrzlé a jim se nepodařilo dojít do tábora, museli tedy bivakovat po skalách. To ale nebyl jediný důvod neklidné noci: „Nad náma celou noc něco hučelo. A když jsme přišli ráno do tábora, tak Poláci, kteří tam tenkrát byli [říkali], jste obsazení. A my jéžišmarja, co teď? Takže všecko sbalit, teď pojedou vlaky, nepojedou vlaky, co se bude dít?“ V chaosu a nejistotě se vrátili s bratrem domů do Prostějova. Vojáci tam ještě nebyli, ale za pár dní přijeli i tam. Pamatuje si, jak se přepisovaly značky, aby zmátly jejich orientaci. Že byly dny obsazení skutečně dramatické a šlo o život, dokládá i pamětníkova následující výpověď: „Vzpomínám, že jsem šel Havlíčkovou ulicí ke mně domů a najednou rachot a jiskry. A opravdu, naproti v ulici stály tanky a do té ulice napříč střílely. Měl jsem tu kliku, že jsem tam nedošel, schoval jsem se do dveří a doběhl jsem domů. Pak jsme se báli jít ven. Jeden můj kamarád byl postřelenej.“ V Prostějově byli během invaze zastřeleni tři obyvatelé. „Jeden den se vyhlásilo Dnes mrtvé město a nesmělo se vůbec na ulici, lidi byli doma, na protest proti tomu obsazení, bylo to dost drsné.“ V dramatických letech 1968 a 1969 navíc pamětník prožíval těžkosti i v rodině: „Já jsem měl problém, že mně v tu dobu umírala maminka, takže jsem to prožíval tak nějak všechno divně,“ vrací se ve vzpomínkách.

Do Prahy na pohřeb Jana Palacha

Když se v lednu 1969 na protest proti sovětské okupaci upálil Jan Palach, Bohuslavem Pacholíkem to otřáslo. Hned začal organizovat ve škole sbírku na věnec, a vydal se se dvěma spolužáky na Palachův pohřeb do Prahy. „Zorganizoval jsem delegaci ze školy, na průmyslovce jsme koupili věnec a jeli jsme na pohřeb. Ten byl opravdu velikej a demonstrativní,“ vrací se k momentu, kdy byl podle něj národ ještě při sobě. Zásadní zlom přišel podle něj právě po pohřbu Jana Palacha: „A od té doby, to zas bylo v háji.“ Pamětník si pamatuje fámy, pomocí kterých se komunistická strana snažila odkaz Jana Palacha změnit, například pomocí pochybování o jeho psychickém stavu a svéprávnosti. On však věděl, že je to jinak: „Pak, když člověk slyšel ten rozhovor se sestřičkou, ještě než zemřel, tak to bylo na city šílený.“

Otec s invazí vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasil, byl tedy ze strany vyhozen, naštěstí už ale mířil do důchodu, takže se jej to kariérně nijak nedotklo. Když Bohuslav Pacholík nastoupil po studiích do zaměstnání ve Stavebních strojích Prostějov, začali jej zvát, aby vstoupil do strany, on ale měl vlastní metodu. „Vždycky jsem hrál takového naivního blba,“ popisuje s úsměvem. „[Reagoval] jsem tak naivně, že si řekli, to by bylo nebezpečný, raději ne,“ a měl klid. 

Modrá knížka a svatba

Bohuslav Pacholík nemusel díky modré knížce na vojnu. Připisuje to několika důvodům, měl problémy s plotýnkami, strýc byl dětský doktor a zároveň popisuje, že před srpnem 1968 byli doktoři obecně o dost benevolentnější vůči lidem, kteří na vojnu nechtěli. Když si jej ale těsně před svatbou, v roce 1976,  pozvali vojenskou správu, měl velkou obavu, že mu oznámí, že jej vojna nakonec čeká. Obával se však zbytečně, jen mu vrátili modrou knížku, kterou musel na správě odevzdat, když jel před lety na dovolenou do východního Neměcka. Režim se takto zaopatřoval, aby se s modrými knížkami, tehdy cenným zbožím, neobchodovalo. V roce 1977 se oženil s Věrou Palackou a spolu měli dvě děti, Hanu a Jana. Po necelých deseti letech se rozvedli, zůstali ale v kontaktu.

Nová práce v kulturním středisku

V období, kdy nastoupil do zaměstnání, se začal pamětník věnovat intenzivně fotografování. Navázal kontakt s místním divadelním souborem a brzy poté získal místo v Obecním kulturním středisku jako metodik pro výtvarné obory v oddělení zájmové umělecké činnosti. Fotil pro místní noviny kulturní události, cenzura mu do práce nijak nezasahovala a fotil i pro sebe. „Když jsem chodil do fabriky, měl jsem představu, že všichni lidi jsou dopoledne ve fabrice a město je prázdné. Pak, když jsem přišel na Obecní kulturní středisko, tak jsem zjistil, že dopoledne je náměstí plné lidí, že ono tolik lidí zase nepracuje, jak jsem si myslel.“ Díky tomu, že součástí práce byly i pochůzky a zařizování po městě, mohl si fotit i sám pro sebe, na filmy z práce. Zabýval se například focením „sociálně humorně kritického dokumentu“, jak své zaměření nazývá, dnes by jeho díla spadala do kategorie street photo. „Mám takový dar, jak říkají skauti, vidět a nebýt vidět, tak já fotím a nebýt focen a viděn.“ Bohuslav Pacholík tyto fotografie poskytl Paměti národa a je možné si je prohlédnout v Dodatečných materiálech.

Pravidelně jezdil fotit recitační soutěž Wolkerův Prostějov. Tam se občas dařilo prosadit i věci mimo režim, díky tomu, že šlo o umění. Pamatuje si na jeden soubor, který se vší vážností a v uniformách přišel zpívat vojenské písně z Vojny a bratrství, a protože v porotě seděli kromě umělců i soudruzi, byli zmatení , zda jde o ironii nebo ne. Jednou se ale jedna recitující vyjadřovala o Sovětském svazu a bylo z toho předvolání na StB všech jejích známých, včetně Bohuslava Pacholíka. Během práce na Obecním kulturním středisku kromě focení také pořádal výstavy a soutěže. Snažil se je oprostit od politiky, přesto ale jednou z kategorií zůstavalo i Naše socialistické zemědělství.

Atmosféru normalizace popisuje jako určité bezčasí: „Nejhorší na tom bylo, že to nebylo perspektivní,“ shrnuje. Když v práci diskutoval s kamarádem, zarytým komunistou, slyšel od něj kouzelnou větu: „Bobe, s tím nic nenaděláš. To tak musí bejt.“ Když se po revoluci v roce 1989 podíval poprvé na Západ, do Hamburku, Londýna a Vídně, najednou viděl, že to může být i jinak. „Byl jsem z toho úplně mrtvej,“ glosuje se smíchem Bohuslav Pacholík.

Vstup do Občanského fóra

Když přišel listopad 1989, měl díky kamarádům napojeným na dění v Praze informace přímo z revolučních dějů, o situaci jej spravoval také bratr žijící v Praze. Když se jeho přátelé rozhodli založit v Prostějově Občanské fórum, šel do toho s nimi. Byl na jednom z prvních svolání na náměstí, kde jich bylo dohromady dvanáct. „Vystoupili jsme na náměstí s tím, že budeme všechno dál organizovat, a zkrátka tím bereme na sebe tu zodpovědnost.“ Dny Sametové revoluce prožíval podle svých slov spíš jako fotograf, než že by byl ponořený v obsahu debat, ručil ale svým jménem a přítomností v Občanském fóru.

„Člověk cítil, že se něco děje, co už se asi dít [nebude], že je to něco zvláštního. Že to zkrátka člověk musí fotit,“ komentuje, jak vnímal dny Sametu za objektivem. „Samozřejmě byl tam strach, hlavně lidi kolem měli strach, protože se úplně ještě nevědělo, kam se to vrtne, a potom ty fotografie by byly dost drsnej dokument pro některé lidi,“ přibližuje, že v prvních dnech nebylo vůbec jasné, jak to celé dopadne. A atmosféra byla opravdu dramatická. Do Prostějova přijeli herci z Olomouce, aby v místním klubu OP uspořádali politickou debatu, což tehdy byla běžná praxe, jak dění a informace z větších měst rozšířit dále. Bohuslav Pacholík vzpomíná, jak ohromně nenávistnou atmosféru cítil v sále plném komunistů.

Zlom podle něj nastal při generální stávce 27. listopadu, a to z důvodu, že se ke stávce připojili i dělníci z Agrostroje a VOP. Když několik dní před tím chodili po fabrikách s dělníky o revoluci mluvit, nejdříve se setkali s odporem a nadávkami, nakonec se ale připojili na jejich stranu. Bohuslav Pacholík popisuje, jak sledoval masy dělníků směřující k náměstí. „Tam to začalo být pro mě [jasné], že se to asi těžko, těžko, těžko vrátí.“

Reflexe změny

Pamětník porovnává společenskou náladu Pražského jara 1968 a listopadu 1989. Zatímco na jaře 1968 cítil radost a to, že všichni chtějí změnu, v roce 1989 to viděl jinak: „Většina lidí nechtěla změnu. To je právě ta hrůza, že lidi se budou mít sebevíc špatně, ale změny se bojí.“ Vrací se také k euforii po převratu režimu, ve které ale chybělo více politického vzdělání a činnorodosti, tedy vlastností, kterými právě komunisté oplývali. „Komunisti měli obrovskou výhodu, oni tolik let vládli a měli tu politiku a politologii v malíčku. A to nikdo z těch revolucionářů neměl.“ Tuto pamětníkovu reflexi hezky doplňuje komentář jeho kamaráda z Občanského fóra, že předají moc a půjde to samo. „Myslím, že se společnost nechala plavat,“ shrnuje vývoj společnosti v nově získané demokracii.

Rok po revoluci pokračoval v práci na Okresním kulturním středisku, poté se přesunul do místních novin, kde pracoval jako fotograf. Pracoval i pro Hanácké noviny v Olomouci. Jeho fotografie se začaly objevovat na výstavách, navázal tak na předrevoluční výstavy v „šedé zóně“, například u přítele doktora v psychiatrické léčebně. Vydal knihu Fotografie, zachycující Prostějov mezi lety 1985 a 1987. Třikrát se dostal do městského zastupitelstva, poprvé díky kooptaci členů Občanského fóra, aklamací, poté jako diensbierovec za Občanské hnutí a naposledy za Unii svobody jako nezávislý kandidát. „Zjistil jsem, že na to být politikem nemám. Jsem příliš spontánní.“ 


V roce 2024 žil v Prostějově a stále fotí a vystavuje. Když se ve svém vyprávění vrací do období komunismu i do časů nově získané demokracie, shrnuje své poznání slovy: „Těžko kategorizovat lidi podle nálepek, já to zkrátka vycítím.“