Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThDr. Vlastimil Ovčáčík (* 1929  †︎ 2022)

• narozen 28. prosince 1929 v Kunovicích u Valašského Meziříčí

• v letech 1940–1942 studoval na jezuitském gymnáziu na Velehradě

• po vynuceném uzavření školy v období protektorátu přešel do Valašského Meziříčí, kde odmaturoval

• roku 1948 vstoupil do jezuitského řádu na Velehradě

• v noci z 13. na 14. dubna 1950 byl společně s dalšími řeholníky násilně vyvezen v rámci Akce K do Bohosudova

• od září 1950 do dubna 1951 sloužil u PTP

• až do roku 1960 pracoval v dělnických profesích nebo v zemědělství

• roku 1960 zatčen a umístěn do vazby v Uherském Hradišti a Brně

• 20. května 1960 odsouzen za podvracení republiky na 18 měsíců vězení

• v rámci výkonu trestu pracoval na bytové výstavbě Nového Hloubětína v Praze

• po propuštění si doplnil odborné vzdělání v oblasti elektrotechniky

• v letech 1968–1971 studoval na litoměřické teologické fakultě

• 5. července 1971 byl vysvěcen na kněze

• až do roku 2008 působil v řadě farností na Moravě

• roku 2021 žil již na odpočinku na Velehradě

• zemřel v březnu 2022

Když Vlastimil Ovčáčík (*1929) jako desetiletý nastupoval do primy na jezuitské gymnázium na Velehradě, nejspíš ho tehdy nenapadlo, jak moc se toto poutní místo stane jeho domovem a kolikrát za život se tam vrátí. Poprvé odešel roku 1942, když se gymnázium uzavřelo nařízením nacistických úřadů a studenty nahradilo Hitlerjugend. Podruhé, opět nedobrovolně, opustil jezuitskou kolej už jako novic, a to v dubnu roku 1950 během neblaze proslulé Akce K. Spolu s dalšími sedmdesáti bratry a představenými byli vyvezeni autobusy a soustředěni v Bohosudově. Když ho na Velehrad zavedly kroky potřetí, stal se údržbářem ústavu sociální péče na Stojanově. Roku 1960 si sem pro něj přišla StB a kvůli kontaktu s bratry jezuity byl nakonec odsouzen k 18 měsícům vězení.

O jednom z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě a svých studiích na gymnáziu, které se zapsalo hluboko do duše dospívajícího chlapce, napsal Vlastimil roku 1949 i svou maturitní slohovou práci. Tehdy ale studoval ve Valašském Meziříčí, kam přestoupil po uzavření gymnázia za války. K velké lítosti se na Velehrad nevrátil ani po válce, když se jeho brány opět slavnostně otevřely. Vlastimilovi rodiče Václav a Marie (rozená Kunová), kteří vychovávali ve velmi skromných podmínkách dohromady sedm dětí, si nemohli dovolit nákladné studium spojené s pobytem v internátu. Proto maturoval ve Valašském Meziříčí a na své profesory a kolejní řád musel jen vzpomínat.

 

Společenství Velehradu

Na gymnáziu na Velehradě působila řada osobností jako například Leopold Škarek, Josef Cukr, přírodovědec Karel Závadský, Alois Kořínek, matematik Jan Smrž a další. Přísný řád a pevný denní režim studentům zpestřoval laskavý přístup vychovatelů a také skautský duch během volného času po náročném studiu. Na denním programu byl sport a dlouhé vycházky až na Buchlov a zpět, o prázdninách skautské tábory. Studenti se učili na hudební nástroje a nacvičovali divadlo. „Duchovní společenství Velehradu a profesoři a vychovatelé byli lidé, kteří byli vedeni služebnou láskou,“ vzpomíná. „Vychovávali nás ke konání dobra. Abychom dovedli darovat sami sebe druhým, abychom nežili sami jen pro sebe, ale jako společenství.“ Z doby krátce před uzavřením ústavu pochází i jeho vzpomínka na období nedostatku. „Když jsem byl už ve druhé třídě, tak nebylo co jíst, ale nic se nedalo koupit. Byli jsme rádi, když nám nějaký hospodář třeba přivezl auto plné hrachu. A také jsme se scházeli v určitém místě na cestě do jídelny a vždycky jsme prosili o přímluvu sv. Josefa. A svatý Josef nám skutečně vyprosil nějaké dobrodince, že jsme se zase uživili, ze dne na den. I naši představení raději sami hladověli, jen abychom my měli co jíst,“ říká otec Vlastimil.

 

Kunovice za války

Druhou polovinu války prožil Vlastimil s rodiči v rodné obci a během cest na valašskomeziříčské gymnázium si vybavuje i alarmy při náletech, spojenecká bombardování a také výsadky partyzánů v Hostýnských vrších. Po jednom seskoku se i u nich v domku objevila skupina sovětských partyzánů. Zaklepali na dveře, otec je přijal, ale když viděli, kolik je v domácnosti dětí, raději odešli, aby se vyhnuli prozrazení. V této souvislosti otec Vlastimil připomíná tragický osud těch, kteří za svou pomoc odbojářům zaplatili životy. Na samém konci války byli pro výstrahu v Kunovicích oběšeni čtyři otcové rodin, které partyzánům poskytovaly azyl nebo je jinak podporovaly. Když se pak během osvobození otevřela stavidla lidské msty, viděl Vlastimil, že násilí páchají i osvoboditelé. „Jedna skupina Rudé armády za sebou vlekla zajatce na laně po zemi. Tím ho zabili, umořili ho. To bylo nechutné a špatné zacházení. Ale myslím si, že takováto porušování i pak trestali,“ říká a připomíná, že brzy poté byli pak i u nich v obci popraveni dva lidé označení za kolaboranty.

 

Toto je den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho

Krátce po maturitě, roku 1948, Vlastimila znovu přivítaly zdi Velehradu – vstoupil do jezuitského řádu a ponořil se do studia. Svět, ve kterém došlo ke komunistickému puči a začaly sílit tendence k omezování církevního života i existence církve jako takové, jako by nechal za sebou. Ale změny, o které již krátce po převzetí moci komunisté usilovali, se už rozběhly. Došlo k zatýkání funkcionářů katolického Orla, proběhla tzv. Katolická akce – v rámci ní internace arcibiskupů a biskupů a na základě dvou nových zákonů o církvích bylo rozhodnuto o dozoru nad církvemi a církevními školami.

Na Velehradě působil od roku 1949 státní tajemník, zmocněnec. Krátce před zestátněním gymnázia v dubnu roku 1949 se mnoho studentů, ačkoliv ještě neměli maturitu, stalo novici. Na přelomu března a dubna roku 1950 probíhal proti představeným šesti největších klášterů jeden z prvních vykonstruovaných procesů proti katolické církvi – měl ji kompromitovat a připravit tak prostor pro likvidaci klášterů, ovšem bez opory v zákoně.

Vše vygradovalo v noci z 13. na 14. dubna 1950 Akcí K namířenou proti mužským řádům. Z pozice moci byl Velehrad obklíčen a bratři a kněží zajištěni ozbrojenými jednotkami policie. Na tuto noc vzpomíná také pamětník a tehdejší novic Tovaryšstva Ježíšova Stanislav Peroutka: „Do domu měli velmi dobrý přístup, protože zmocněnec měl přehled, kdo tam je. Všechno si obstarali, i klíče, takže pak snadno vykonali přepad. Spali jsme a najednou kolem půl dvanácté ruch a do ložnice přišli ozbrojení uniformovaní [důstojníci] a také pomocníci [Státní ] bezpečnosti. Každý [jsme] měl postel od druhého oddělenou plátnem, tak to odhrnuli, a: ‚Tak vstávat! Oblečte se a shromážděte se v jídelně,‘“ vypráví Stanislav Peroutka.

Novicové, kněží i představení byli vyzváni, aby si sbalili nejnutnější věci. Ty byly vzápětí podrobeny prohlídce a cennosti skončily ihned zabaveny. Poměr členů SNB, StB a Lidových milic k řeholníkům byl asi 100:71. Nikdo neupřesnil místo, kam je povezou. Zbylé věci měly být za nimi dovezeny později, tak se ale nestalo a propadly stejně jako i další majetek státu. Po důkladné kontrole počtu osob nastoupili kolem jedné hodiny v noci do dvou autobusů. Vpředu je hlídali ozbrojení příslušníci a vyrazili na cestu bez znalosti jejího cíle.

Tehdy, jak si vzpomíná i otec Vlastimil, promluvil jeden z bratří, ačkoliv měli v autobuse zakázáno hovořit, a pronesl: „Haec Dies, quam feccit dominus, exultemus et letemur in ea. Toto je den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho.“ 

 

Stali se z nás vězni bez spravedlivého soudu

Osud, který bratři společně přijali s pokorou a důvěrou v Pána a který se snažili kormidlovat komunisté, jim připravil řadu měsíců protiprávní internace v Bohosudově u Krupky v severních Čechách. Denní režim se podobal těm v kárných pracovních táborech, včetně ranních a večerních apelů. „Stali se z nás vězni bez spravedlivého soudu. Neměl jsem žádný kontakt s rodiči,“ říká otec Vlastimil. V Bohosudově byl přidělen k práci na zahradě a později také v kaolince.

V září roku 1950 ale musel nastoupit na vojnu a rovnou k Pomocným technickým praporům (PTP). Vystřídal řadu míst: Podbořany, Komárno a Hájniky na Slovensku. Namísto zbraní se musel ohánět lopatou a krumpáčem. „Jeden velitel byl přísný. Býval by nás chtěl nejraději i zlikvidovat, ale jiný velitel byl jako člověk a choval se k nám slušně. Ale nakonec i ten, co s námi zacházel zle, pak sám těžce onemocněl a naši kněží ho navštěvovali a pomáhali mu a zajistili mu i něco, co mu prospělo ke zdraví, tak se tehdy hodně změnil. Byl proměněný chováním druhých. Viděl, že jsou lidé, kteří se dokážou obětovat pro druhé,“ vzpomíná otec Vlastimil. Během těžké práce u PTP nakonec také vážně onemocněl a po léčení v Ružomberoku byl z armády propuštěn. Čekala ho jediná možnost: „Doly, hutě nebo zbrojovka,“ vypočítává, tedy pouze civilní zaměstnání. Jelikož neměl po gymnáziu žádné odborné vzdělání, nastoupil na pozici dělníka ve vsetínské Zbrojovce. I přesto si Vlastimil uchoval víru, že jednou složí slavné sliby a stane se knězem.

 

Období duchovní radosti

Do kněžského semináře v Litoměřicích byl pamětník přijat v období uvolnění komunistického režimu roku 1968. Pod názvem Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Praze se sídlem v Litoměřicích se ukrývala původní Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, která byla roku 1950 z Univerzity Karlovy vyvázána a nuceně přemístěna právě do Litoměřic. Díky předchozím letům samostudia byl Vlastimil přijat rovnou do třetího ročníku a 5. července 1971 byl vysvěcen na kněze. Svou primiční mši svatou pak sloužil opět na Velehradě. Toto období „duchovní radosti podobné době strávené za války na Velehradě“ otec Vlastimil prožil ale až poté, co na vlastní kůži zakusil praktiky vyšetřovatelů Státní tajné policie (StB) a musel snášet příkoří jen proto, že se v letech po svém propuštění z armády do roku 1960 dál scházel s bratry jezuity a vyměňoval si s nimi knihy.

 

Proces

„Byl jsem si vědom, že mě vedou v evidenci a dálkově mě sledují prostřednictvím některých lidí. Nedělal jsem nic, co by je mohlo dráždit. Od září roku 1959 ale někteří spolubratři a zvláště kněží byli zatčeni. Režim nesnášel, abychom v rámci svobodné společnosti svobodně jednali nebo se vůbec setkávali. Považovali to za podvracení republiky a také tomu dali takový paragraf,“ říká pamětník. „Znal jsem toho pána, co nás měl na starosti, člen StB. Objevoval se na Velehradě a šel po nás. Tehdy mne navštěvoval Jan Palacký, novic,“ říká otec Vlastimil k době těsně před svým zatčením, když byl zaměstnán jako údržbář ústavu sociální péče na Stojanově. 26. ledna 1960 si pro něj přijeli a odvezli ho k výslechu do Uherského Hradiště a zde také strávil první měsíce vazby. Nevybíravými způsoby za pomoci psychického nátlaku se ho snažili zlomit a přimět k výpovědi v neprospěch dalších bratří. Otec Vlastimil dokonce vzpomíná, jak si zpětně uvědomil, že jim byly do jídla přidávány léky, které je měly před výslechem utlumit. „Prožil jsem z jejich strany i ošklivý zásah,“ vzpomíná také, „jeden bachař mě vedl [z výslechu] a z boční chodby najednou vyskočili dva s dekou, takovou velkou houní, nebo jak se tomu říkalo. Hodili mi ji na hlavu a shodili mne po schodech dolů.“ Po takto zbabělém a hanebném pokusu přimět pamětníka vypovídat následovalo několik dní klidu. Poté byl převezen do Brna a následně 20. května 1960 odsouzen v rámci procesu se skupinou Březina a spol. na 18 měsíců. Rok a půl strávil jako vězeň nápravně pracovního tábora pankrácké věznice na bytové výstavbě Nového Hloubětína realizované podnikem ministerstva vnitra Stavbyt Praha.

 

Bilance na závěr

Během Akce K zaniklo na území Československa 219 řeholních domů a internováno nebo centralizováno bylo 2376 řeholníků. Podobný osud postihl v září roku 1950 i řádové sestry, se kterými bylo navíc v rámci tzv. Akce Ř zacházeno o poznání hruběji až násilně. Po vyklizení klášterů nastalo drancování a postupný úpadek do té doby živých památek a devastace kulturního dědictví, která trvala až do pádu komunistického režimu. 25. února 1950 zemřel otec Josef Toufar na následky týrání StB během výslechů v souvislosti s Číhošťským zázrakem. Výčet tragických dopadů na věřící obecně by mohl pokračovat perzekucí učitelů kvůli náboženskému přesvědčení, nebo dětí, které nebyly kvůli víře přijímány na školy. Komunistický režim se také například snažil o rozvrat církve zevnitř iniciací kolaborantského hnutí Pacem in terris a tak dále.

I přes svůj nelehký osud, nebo právě díky němu, si otec Vlastimil uchoval po celý život pevnou víru i naději. Poslední roky tráví na odpočinku znovu na Velehradě. Jako své krédo zmiňuje slova sv. Pavla: „V Bohu jsme, v Bohu žijeme, v Bohu se hýbáme. On je náš stvořitel a Pán.“ Své vyprávění nakonec uzavírá slovy: „Přeji vám, ať prožíváte vědomí, že Pán Bůh na vás myslí s láskou.“