Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Eduard Ovčáček (* 1933  †︎ 2022)

• narozen 5. března 1933 v Třinci v Těšínském Slezsku

• většinu německé okupace a osvobození prožil ve Frýdku-Místku

• maturoval na střední ekonomické škole v Ostravě

• v roce 1957 byl přijat na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě

• členem bratislavské umělecké skupiny Konfrontace orientované na informel

• roku 1967 zakládal Klub konkrétistů prosazující abstraktní umění

• věnoval se grafice, malbě, vizuální poezii, tvořil plastiky, významný představitel lettrismu

• za normalizace nesměl v Československu oficiálně vystavovat

• kvůli aktivitám na neoficiální umělecké scéně opakovaně vyslýchán Státní bezpečností

• v roce 1988 podepsal Chartu 77

• svědek pádu Berlínské zdi v listopadu 1989, aktivní v Občanském fóru v Ostravě

• iniciátor vzniku Fakulty umění Ostravské univerzity a její dlouholetý pedagog

• zemřel 5. prosince 2022

„Obytná zástavba v centru Ostravy se prolínala s doly a provozy koksovny. Za prací tam přijížděly tisíce lidí z celé republiky. Nikomu nepřipadalo zvláštní, že horníci jezdili v tramvaji černí od uhlí, a že třeba na lidi s vousy pokřikovali ‚Matuška‘. Hospody a bary žily až do rána. A protože Ostrava byla dávána za příklad socialistického budovatelského města, přijížděli tam umělci načerpat tvůrčí atmosféru. Patřil k nim i mladý Ludvík Kundera (pamětník zde má patrně na mysli Milana Kunderu, pozn. ed.), který tam ale jezdil hlavně za holkami. Tenkrát psal Žert a sháněl materiál o pétépácích. Někde jsme se seznámili a já zprostředkoval setkání s kamarádem, sochařem Rudolfem Valentou, který byl u Pomocných technických praporů a pracoval na dole Pokrok v Petřvaldu. Za těžkou dřinu dostávali slušné peníze, které neměli kde utratit. A tak si objednali koně a na koních jezdili na tancovačky do baru ostravského hotelu Palace. Myslím si, že Kundera leccos z Valentova vyprávění přetavil i do Žertu. Samozřejmě to nebyla žádná idyla. Všechno hlídala bolševická věrchurška,“ vzpomíná rodák z Třince Eduard Ovčáček na Ostravu konce padesátých a začátku šedesátých let. Prožil tam pak většinu svého života, i když si častokrát přál být úplně někde jinde.

Dětství poznamenané válkou

Eduard Ovčáček se narodil 5. března 1933 v Třinci. Jeho otec pracoval jako strojní zámečník v Báňské a hutní společnosti, pozdějších Třineckých železárnách. Matka pečovala o domácnost. Eduard měl starší sestru Naděždu a harmonické rodinné prostředí. Bezstarostné dětství mu skončilo na začátku října 1938 po Mnichovské dohodě, kdy část Těšínska získalo Polsko. Oblast obsadila polská armáda. Češi byli diskriminováni a měli zakázáno užívat mateřský jazyk. Ovčáčkovi utekli na Moravu.

„Cestovali jsme v dobytčáku. Naším cílem byl Přerov, kde jsme měli příbuzné. Na týden jsme ale uvízli v Českém Těšíně, kde byl náš vlak odsunut na vedlejší kolej. Spali jsme celou dobu ve vagónu,“ vzpomíná Eduard. V Přerově pak zažil začátek německé okupace a nastoupil tam do první třídy. Když jeho otec získal zaměstnání ve fabrice v Lískovci, přestěhovala se rodina do nedalekého Frýdku-Místku, kde žila do roku 1945. „Ve škole jsme měli každý den němčinu a museli jsme zdravit nacistickým pozdravem. Ke konci války byla škola proměněna na lazaret. Učili jsme se, jak se dalo. V roce 1939 byla vypálena synagoga a pak z města mizeli všichni Židé. Asi půl roku před koncem války jsem viděl pochod smrti. Bylo to v zimě. Zubožení vězni z koncentračních táborů se šourali pod dohledem německých vojáků městem. Byl to velice traumatický zážitek,“ říká pamětník.

Osvobození se obyvatelé Frýdku-Místku dočkali na začátku května 1945. „Jednoho dne kráčel středem Slezské ulice Rudoarmějec. Byl asi trochu pod parou, působil neohroženě. Báli jsme se, že ho každou chvíli někdo zastřelí. Nic se mu ale nestalo. Němci už asi utekli, anebo byli postříleni. Tak si pamatuji na začátek osvobození,“ vypráví. U sovětských vojáků se po dlouhé době pořádně najedl. „Asi měsíc před koncem války jsme už neměli co jíst. Doma nebyla ani kůrka chleba. Když přišli Rusové, postavili si u našeho bydliště polní kuchyni a začali vyvařovat velmi hutné masné polévky. Dali i nám. Bylo to dobré, ale všichni jsme z toho dostali průjem.“

Etický základ od skautů

Po válce se Eduard stal členem obnoveného Junáka. „Pamatuji si na krásnou klubovnu u řeky Olše v Třinci a na putovní tábory po slovenských horách. Když komunisté roku 1949 Junáka zakázali, byl jsem už rádcem a vedl jsem skupinku dětí. Byla to krátká éra, ale pro můj život velice důležitá. U skautů jsem dostal etický základ do života,“ říká.

Od malička rád kreslil. „Nikdo mě v tom ale nepodporoval. Neměl jsem barvy ani žádné odborné vedení. Do prvního výtvarného kurzu jsem začal chodit v době studií na střední ekonomické škole v Ostravě. Bylo to na hlavním náměstí v Domě osvěty. Kreslení a malování tam učil například Josef Šrámek, který byl žákem profesora Nechleby. Vyprávěl nám také o francouzské moderně a vzbudil ve mně náklonnost k výtvarnému umění,“ říká. Po maturitě chtěl jít studovat na uměleckou školu, ale musel se spokojit s vysokou školou hospodářských věd v Bratislavě. „Třídní mi řekl, že na jinou školu doporučení nedostanu. Připadalo mi, že je to lepší než vojna. Po třech semestrech jsem ale odešel. Ujasnil jsem si, že bolševickou ekonomiku opravdu studovat nechci. Abych nemusel narukovat, požádal jsem o přestup na Vysokou školu báňskou do Ostravy. Udělal jsem doplňovací zkoušky z fyziky a matematiky. I když mi byl tento obor cizí, studoval jsem celkem bez problémů. Učili tam tenkrát i mnozí zajímaví a kulturně vzdělaní lidé. Například profesor matematiky měl velký přehled o výtvarném umění,“ vypráví.

Ani tuto školu nedostudoval. „Uvědomil jsem si, že bych pak musel dělat poskoka na nějaké šachtě. Věděl jsem už přitom, že se chci v životě věnovat výtvarnému umění. Studium jsem ukončil a brzy mě pozvali vojáci k dodatečnému odvodu. Zjistili mi vrozenou vadu levého oka a k mému překvapení rozhodli, že mi dají modrou knížku. Když jsem si uvědomil, že jsem zcela zbytečně chodil na vojenskou katedru, bylo mi to dost líto.“

Konečně na správné škole

Poté pamětník vystřídal různá zaměstnání. Pracoval také v propagaci Vítkovických železáren Klementa Gottwalda, odkud se přihlásil na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. „Tenkrát jsem potřeboval doporučení závodního výboru Revolučního odborového hnutí. Jednou si mě odboráři pozvali na svou schůzi. Bylo tam asi patnáct soudruhů. Oznámili mi, že mě na vysokou školu nemohou doporučit, protože nemají záruku, že mé umění bude sloužit lidu. Popadl jsem přihlášku a odešel. Do Bratislavy jsem ji poslal bez doporučení. Nevím, co se stalo, zasáhlo asi štěstí. Mou přihlášku akceptovali a pozvali mě ke zkouškám. Přijali mě. Byl jsem nadšen.“

Bratislavskou akademii studoval v letech 1957 až 1963. Škola byla konzervativní a studenty vedla k socialistickému realismu. „Přece jen už ale pominula tvrdá padesátá léta a do školní knihovny se občas dostaly i publikace ze Západu, částečně také z Polska nebo Jugoslávie, ze kterých jsme se dozvídali o současných tendencích výtvarného umění. Mnohým z nás už vrtala v hlavě abstrakce. Ve škole jsme se tomu věnovat nemohli, ale bokem jsme si dělali, co jsme chtěli. Navíc mezi pedagogy byly rozdíly, někteří byli tolerantní. Pro mě byl zvláště důležitý Vojtěch Volavka, který učil dějiny umění a byl velice zběhlý i v současných trendech,“ uvádí pamětník.

S velikány českého umění

Na škole stál Eduard u zrodu neformální bratislavské výtvarné skupiny Konfrontace. „Bylo to volné sdružení lidí, kteří chtěli současné umění posunout dopředu. Začali jsme důsledně prosazovat principy abstraktního umění. V té době jsem také kontaktoval kolegy v Praze, kteří byli o něco dál. Seznámil jsem se se sochařem Alešem Veselým, který mě poprvé pozval k účasti na výstavě Konfrontace, kterou pořádal ve svém sklepním ateliéru. Tam jsem poznal mnohé zajímavé a klíčové osobnosti současného výtvarného umění, mezi nimi Vladimíra Boudníka, Mikuláše Medka, ale také umělce mladší generace. Medka jsem později navštívil v jeho bytě. Jeho abstraktní věci pro mě byly zjevením. U něj doma se scházeli také teoretici a diskutovali o současném umění na Západě. Byla to škola, která mě obrovsky nakopla dopředu,“ říká.

Pěkné vzpomínky má na setkání s Vladimírem Boudníkem a Jiřím Kolářem. „Nejdříve jsme si s Boudníkem dopisovali, pak jsem ho jednou navštívil na Kostnickém náměstí, kde tiskl ty svoje světoznámé strukturální grafiky. Ukázal mi pár věcí, ale říkal, že velkou sérii má vytištěnou Jiří Kolář, a že mě k němu vezme. Tak jsme prošli pár hospod a pak zamířili na Vinohrady do Kolářovy vily. Vzal nás do místnosti, kde dělal ty své roláže a muchláže. Byl sympatický a otevřený. Prožil jsem s nimi nádherný večer,“ vzpomíná.

Eduard se už od střední školy zajímal také o poezii. Zvláště měl rád francouzské prokleté básníky a učil se kvůli nim i francouzštinu. V šedesátých letech začal tvořit takzvanou vizuální poezii a navázal kontakty s podobně orientovanými umělci ze zahraniční. Své básně poprvé publikoval ve Francii. Prostřednictvím Mikuláše Medka se seznámil s varšavským galeristou Marianem Boguszem, který mu otevřel cestu na polskou výtvarnou scénu. V galerii Křivé kolo vystavovala na začátku šedesátých let řada českých a slovenských umělců, kteří neměli doma moc příležitostí svou práci ukázat. Společně s kolegy ze slovenské Konfrontace tam roku 1963 prezentoval své grafiky i Eduard Ovčáček. „Pamatuji si, že jsme řešili, jak dostat naše práce do Varšavy, protože tenkrát to nebylo vůbec jednoduché. Kolegovi Čunderlíkovi se podařilo domluvit s tatranskou horskou službou, která balík s našimi věcmi do Polska přepravila,“ popisuje Eduard. Například v roce 1965 také vystavoval s Ladislavem Novákem a Milošem Urbáskem v západním Německu.

Svaz výtvarníků jen pro normalizované

Když v polovině šedesátých let začalo v Československu politické uvolňování, dařilo se lépe i alternativnímu umění, které bylo do té doby opomíjeno. „Velkou a klíčovou událostí byla výstava abstraktních věcí Jana Kotíka v Alšově galerii v Praze, kterou uváděl Jiří Kolář,“ vzpomíná Eduard, který se dočkal první samostatné výstavy v Praze v roce 1966. Ve svobodnějším prostředí mnozí umělci opouštěli abstrakci a začali hledat nové umělecké cesty. „Vznikla nová citlivost, nová figurace, geometrické umění nebo lettrismus, kterému jsem se začal věnovat. Začaly vycházet zajímavé časopisy, ve kterých se psalo otevřeně o problémech současného umění. V nazírání na svobodu v kumštu byl pak zlomový sjezd spisovatelů v roce 1968,“ shrnuje.

Demokratizační reformy pražského jara v roce 1968, jejichž symbolem se stal Alexandr Dubček, však vzbudily v Sovětském svazu vedeném Leonidem Brežněvem obavy z oslabení pozice východního komunistického bloku. Obrodný proces v Československu označený za kontrarevoluční ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Seděl jsem zrovna s přáteli v divadelním klubu v ostravském Domě umění. K ránu přijely první tanky. Doprava zkolabovala, nejezdily tramvaje. Lidé se pokoušeli s okupanty mluvit, oni však mlčeli. Nevzpomínám si, že by došlo k nějakým střetům. Velmi brzy začaly úřady tlačit na zástupce uměleckých svazů, aby jejich členové vyjádřili souhlas se vstupem vojsk. To jsem samozřejmě neudělal,“ říká pamětník, který se naopak zapojil do různých protestů proti invazi.

Když byly po roce 1968 rozpuštěny umělecké svazy a vznikaly nové, do nástupnické organizace výtvarníků nebyl Eduard Ovčáček přijat. „Byl jsem tam pouze evidovaný. Neměl jsem žádná práva, nemusel jsem dostat žádnou práci. Měl jsem pouze razítko v občance, které mi umožňovalo zůstat na volné noze,“ vysvětluje. Příležitostně pracoval na menších zakázkách, které nikdo jiný nechtěl. Občas se objevili sběratelé, kteří od něj něco koupili. „Živil jsem se velice těžce. Bez podpory mé manželky Alenky bych to nezvládl,“ říká. Společně s dalšími umělci, kteří byli také postiženi nepřízní režimu, vystavoval sporadicky na polooficiálních nebo neoficiálních výstavách, které se konaly v různých menších městech mimo hlavní kulturní centra.

Zkušenosti se Státní bezpečností

Začátkem sedmdesátých let začala Eduarda obtěžovat Státní bezpečnost. „Bylo to v souvislosti s literárními večery v ostravském bytě spisovatele Oty Filipa. Scházelo se u něj pravidelně deset až patnáct lidí, četly se práce autorů, kteří nesměli publikovat, například Vaculíka. Netušili jsme, že vše monitoruje StB, a že Ota Filip je svým způsobem konfident. Když jsem se o tom dozvěděl, velice mě to zasáhlo. Estébáci se mě tehdy vyptávali na různé lidi, kteří k Otovi chodili. Snažil jsem se jim nic neříct,“ vzpomíná.

V druhé půli sedmdesátých let měl problémy kvůli rozsáhlému výtvarnému samizdatu, který tvořil společně s Kamilem Drabinou a Ivem Janouškem. „Dělali jsme mapy, grafiky, kresby a fotografie, které zahrnovaly autory, kteří nesměli vystavovat a prodávat. Tiskli jsme to po stech kusech a kolportovali po republice, ale také do západního Německa nebo Polska. Zájem StB o to byl velice podrobný a neúnavný. Ta buzerace se nedala vydržet. Vrcholem bylo, když jsem dostal výpověď z mého ateliéru,“ říká. Někdy v té době se Státní bezpečnost pokusila udělat z něj donašeče. „Dva tajní mě odvezli do jedné pěkné vily u Komenského sadů. Chovali se velice slušně. Předložili mi listinu, kterou jsem se měl zavázat ke spolupráci. Slibovali, že mi za to vyjdou vstříc, že budu mít více výtvarné práce, budu moct cestovat, nebudu mít problémy. Samozřejmě jsem to odmítl.“

Rozhodl se odjet z Ostravy a najít si ateliér v Praze. Sehnal si a opravil byt IV. kategorie na Vinohradech a pendloval mezi Prahou a Ostravou, kde zůstala jeho rodina. Litoval, že po roce 1968 neemigroval. Jeden z jeho nejlepších přátel, sochař Rudolf Valenta, který odjel na Západ na jaře 1969, ho tenkrát lákal, aby se k němu přidal. „Řekl jsem mu, že teď nemůžu, že přijedu později. Pak začala normalizace a už to nešlo,“ říká. Svůj odmítavý postoj ke komunistickému režimu definitivně stvrdil podpisem prohlášení Charty 77 v roce 1988. „Stalo se to v hospodě U Bohouše v Praze, kam chodili někteří chartisté, mimo jiné Olga Havlová,“ doplňuje. Do Ostravy vozil chartistické tiskoviny. „Smutné bylo, že jsem to rozdával i estébákům, což jsem tenkrát nevěděl.“

Svědkem pádu Berlínské zdi

V listopadu 1989 byl pamětník shodou okolností u toho, když Němci bořili symbol studené války a rozdělení Evropy na východní a západní blok. „Jel jsem do východního Berlína, když to tam začalo vřít. Řekl jsem si, že nějak zkusím přejít hranici do západní části, kde žil Ruda Valenta. Když jsem tam přijel, hranice už byly otevřené. Němci z východní části prchali s kufry a batohy na Západ. Tak jsem se k nim přidal. Sedl jsem na tu jejich dráhu a dostal se do západního Berlína. S Rudou jsme pak chodili sledovat, co se děje kolem zdi. Byli jsme tam, když se začala bourat. Stáli jsme tam s davem lidí. Ze západní části přijely stovky novinářů,“ vypráví Eduard.

Když se v Berlíně dozvěděl, že začínají protesty i v Praze, spěchal domů. „Večer jsem přijel na Wilsoňák a už jsem slyšel to hučení. Šel jsem na Václavák, kde byla první velká manifestace. Řečníci mluvili z budovy Melantrichu, zvonilo se klíči. S Tomášem Halešem jsme chodili také do Galerie mladých, kde bylo jedno z center revolučního dění. Asi po týdnu pražské euforie mě napadlo, že bych měl zjistit, co se děje v Ostravě. Byl tam ještě klid. Hlavně zásluhou divadelníků ale brzy začaly manifestace i na tehdejším náměstí Lidových milicí,“ vypráví pamětník.

Byl u toho, když se v sekretariátu Československé socialistické strany zformovalo ostravské Občanské fórum. „Odtamtud nás brzy vyhodili, pak jsme se scházeli v Divadle Jiřího Myrona a později na Černé louce. Asi po třech měsících jsem z toho vycouval. Začal jsem dělat věci, které mi přišly důležitější. Bylo to především založení vysoké školy výtvarného zaměření, která v Ostravě nebyla,“ říká. Patřil k hlavním iniciátorům založení Katedry výtvarné tvorby při Pedagogické fakultě, ze které později vznikla Fakulta umění Ostravské univerzity. Mnoho let tam pak učil.

Po pádu komunismu se Eduard Ovčáček dočkal řady výstav a ocenění, mimo jiné Ceny Vladimíra Boudníka. Ve svém ateliéru v Ostravě-Třebovicích stále pracuje. „Je to nekonečná řehole. Dokud žiji a tvořím, nemůžu být se svou prací spokojený.“