Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Ouroda (* 1955)

• narozen 7. ledna 1955 v Mostě

• od roku 1968 poslouchal zahraniční rozhlasové stanice a poslech těchto stanic také propagoval

• vyučen zámečníkem

• už během studia na učilišti byl v hledáčku StB

• po vyučení pracoval v Krušnohorských strojírnách Komořany

• upozorňoval na hospodářské nešvary

• v roce 1978 podepsal Chartu 77

• podílel se na rozmnožování informačních materiálů o Chartě 77

• v roce 1979 uvězněn a odsouzen na dva roky nepodmíněně za pobuřování

• vězněn v Plzni na Borech s Františkem Pitorem, Jiřím Gruntorádem či Jiřím Dienstbierem

• v 80. letech pod nátlakem StB, aby emigroval v rámci akce Asanace

• pravidelně zadržován policií ve dnech různých výročí

• dodnes je občansky aktivní

První „politický“ průšvih měl Josef Ouroda už jako malý kluk, když měl v logopedické ordinaci procvičovat hlásku „l“ v říkance: „Letěl holub s holubičkou, potkali se s vlaštovičkou.“ Namísto tažného ptáčka totiž v říkance uvedl jméno tehdejšího předsedy Národního shromáždění: „Letěl holub s holubičkou, potkali se s Bohuslavem Laštovičkou.“ Ráčkování, kvůli kterému ho tehdy do poradny přivedli, mu už zůstalo – a sklon provokovat a zajímat se o politická témata také. 

Josef Ouroda se narodil 7. ledna 1955 v Mostě. Jeho maminka pocházela z východoslovenského Zborova. Otec, původem z moravského venkova, už před válkou žil v Mostě a zůstal tam i po záboru Sudet, ale nepřihlásil se k německé národnosti. Po válce vstoupil z přesvědčení do KSČ, v roce 1955 ale stranickou legitimaci odevzdal po konfliktu s partajním předsedou v zaměstnání. „Soudruzi, já jsem na kapitalisty v životě nedělal,“ prohlásil tehdy jeho šéf a pan Ouroda ho usadil: „Soudruhu Opatrný, to máš pravdu. Ty jsi byl líný jako svině a živila tě máma.“

Na vlnách albánského rozhlasu

Pamětník se už jako dítě zajímal o rádia, která si upravoval a vylepšoval jejich antény k poslechu nejrůznějších zahraničních stanic: Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, Rádia Vatikán, Deutsche Welle atd. V roce 1968 zachytil také české vysílání rádia Peking a albánského rádia Tirana. Tyto země, navzdory tomu, že také patřily do „socialistického tábora“, mu imponovaly svou nezávislostí na Sovětském svazu a začal se o ně zajímat blíže, dokonce vedl korespondenci s čínskou a albánskou ambasádou a dostával od nich různé propagační materiály. Tím už ve svých šestnácti letech upoutal pozornost StB. „Zajímat se o Albánii a Čínu bylo podle nich pomalu horší než mít styk se Západem,“ konstatuje. 

Josef Ouroda ale zašel ještě dál a rozesílal anonymní korespondenční lístky s výzvou k poslechu albánských a čínských rozhlasových stanic. „Posílal jsem je na adresy, které jsem našel v telefonním seznamu nebo v dětských časopisech, kde byly adresy zájemců o dopisování,“ popisuje svoji svéráznou kampaň. Poprvé ho policie zadržela v roce 1972, když na zeď napsal: „Ať žije Mao Ce-tung“ a sousedka ho udala: „Přišli si pro mě na učiliště. Chtěli vědět, kdo mě k tomu navádí a tak.“ Další potíže mu v té době přinesl dopis, který poslal do redakce časopisu Rozvoj a v němž prý „hrubě urazil prezidenta republiky“.

Když jsem neuspěl u soudruhů, obrátil jsem se na Chartu 77

Po absolvování zámečnického učiliště nastoupil do Krušnohorských strojíren Komořany. Tam se poprvé setkal s nešvary plánovaného hospodářství, plýtváním materiálem a plněním norem naoko: „Vyráběla se spousta výrobků, které nešly na odbyt. Nové, zcela nepoužité zboží se dávalo do šrotu. Když na stavbě zbyl materiál, například cement, musel se zahrabat k základům budovy, nemohli ho těm dělníkům prodat za poloviční cenu. To se mi nelíbilo.“ 

Po vojenské službě se do zaměstnání vrátil a znovu poukazoval na špatné hospodaření. „Řekli mi: ,Soudruhu, o to se nestarej, od toho jsme tady my.‘ A nic neudělali,“ vzpomíná. Frustrace tváří v tvář tomuto pokrytectví, stejně jako nespokojenost s životním prostředním na Mostecku, ho definitivně přivedly do disentu: „Když jsem neuspěl u soudruhů, obrátil jsem se na Chartu 77.“ V Praze navštívil právničku Gertrudu Sekaninovou-Čakrtovou, signatářku Charty 77 a zakládající členku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, jejíž adresu znal z vysílání Svobodné Evropy. Sekaninová mu navrhovala, že jeho podpis Charty 77 nemusí být zveřejněn, to však odmítl: „Já jsem jí řekl, že si za tím stojím.“ 

Brzy se zapojil do činnosti Charty 77 a pomáhal rozmnožovat bulletiny Infoch (Informace o Chartě 77). Muž jménem Kulík, který mu s tiskem pomáhal, byl podle pamětníkových slov pravděpodobně spolupracovníkem StB, která tak byla o počínání Josefa Ourody dobře informována. 

Přátelé z vězení

„Zatkli mě 6. června 1979,“ konstatuje Josef Ouroda. Důvodem byla nejen jeho činnost v Chartě 77, ale také pokračující korespondence s čínskou a albánskou ambasádou, což mělo představovat „pokus o poškozování zájmů republiky v cizině“. Původně mu chtěli přidat také trestný čin ohrožení devizového hospodářství, označili ho tedy vlastně za veksláka, protože koupil dináry od jakýchsi kosovských Albánců, toto obvinění však bylo později staženo. 

Po šestiměsíční vyšetřovací vazbě v Litoměřicích byl odsouzen za pobuřování na dva roky nepodmíněně. Trest si odpykával v plzeňské věznici na Borech, kde se setkal s dalšími politickými vězni: jedním z nich byl legendární odbojář František Pitor, který byl vězněn už v padesátých letech. „Tomu se mstili tak, že vždycky na Vánoce dostal třicetidenní korekci a ostříhali ho dohola,“ vzpomíná Josef Ouroda. Ve vězení také navázal celoživotní přátelství s vydavatelem samizdatové literatury Jiřím Gruntorádem. Ke spoluvězňům patřil i Jiří Dienstbier, který ho později uvedl do společnosti kolem Václava Havla. Vězeňská soudržnost byla důležitá, protože pamětník neměl za dva roky ani jednu návštěvu: „Matka byla vážně nemocná a bratr se mě navštěvovat bál, protože v té době studoval vysokou školu.“ 

V druhé polovině trestu si zažádal o podmínečné propuštění. Jednoho dne byl předvolán do kanceláře, kde čekal náčelník věznice se dvěma neznámými muži. Chovali se k němu zdvořile a nabídli mu kávu – Josefu Ourodovi bylo jasné, že jsou to příslušníci StB. „Zmínili moje nadcházející podmínečné propuštění a nabídli mi spolupráci. Opravdu jsem přemýšlel, že jim to naoko slíbím, aby mě pustili. Ale nakonec jsem to neudělal, takže moje podmínečné propuštění bylo zamítnuto. Prý musím vykonat celý trest, abych si osvojil návyky pracujícího člověka.“

Předběžně zadržen na každé výročí

I v průběhu osmdesátých let se Josef Ouroda setkával s šikanou StB. V rámci akce Asanace na něho byl činěn nátlak, aby emigroval. Už byl téměř rozhodnut odejít za hranice. „Na rakouské ambasádě jsem si zažádal o vystěhovalecké vízum. Ale můj zaměstnavatel, který si myslel, že o to žádám z vlastní iniciativy, to nedoporučil a hned o tom informoval StB. Estébáci mi ale řekli, že už mi všechno zařídili, že to je schválené. Tak jsem se naštval a neodjel jsem,“ popisuje dramatické rozhodování. 

K všední realitě jeho života v té době patřila bezdůvodná zadržení na 48 hodin v době významných výročí, kdy hrozilo konání protirežimních demonstrací, například 25. února, 9. května, 21. srpna a 28. října. Oficiální zdůvodnění znělo: „Podezření z přípravy přečinu proti veřejnému pořádku.“ 

Jeho situaci ještě ztěžovaly potíže v zaměstnání – z jedné práce byl propuštěn navzdory dobrému pracovnímu hodnocení a nemohl najít jinou. Zaměstnání nakonec získal právě na „doporučení“ z StB v chemických závodech, kde dostal na vybranou: mohl nastoupit jako čistič kotlů, nebo jako uklízeč.

Na začátku roku 1989 se Josef Ouroda soudil s bývalým zaměstnavatelem, který ho propustil a odmítl mu vyplatit prémie přesto, že měl dobré pracovní výsledky. Státní bezpečnost mu důrazně doporučila, aby žalobu stáhl, on to však odmítl a začaly výhrůžky. „Nervově jsem se zhroutil a poslal jsem jim vzkaz, že se jdu upálit jako Jan Palach. Bylo to 8. března, na Mezinárodní den žen (MDŽ). A to byl takový fofr tenkrát! Estébák mi potom vyčítal: ,Co jste nám to provedl? Soudruzi měli s manželkami slavit MDŽ, a všichni musíme být kvůli vám v práci.‘ Pak mě odvezli na psychiatrii.“ Naposledy byl pamětník zadržen jen pár dní před 17. listopadem 1989, v den výročí útoku na Zimní palác v Rusku.

Aktivním občanem ale zůstal i po pádu totalitního režimu: angažoval se například v usvědčování firem, které používají nekalé obchodní praktiky proti seniorům, zasílají jim nevyžádané zboží a následně vymáhají platby.