Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viliam Otiepka (* 1935)

• narozen 13. ledna 1935 na Slovensku v Lubině pod Javorinou v okrese Nové Mesto nad Váhom

• za války rodiče na moravsko-slovenském pomezí podporovali partyzány

• v roce 1950 pamětník odešel z domu, vyučil se lodníkem v Bratislavě

• v roce 1953 během brigády na šachtě v Ostravě došlo k měnové reformě

• v letech 1955 až 1957 získal na vojně řidičský průkaz

• v letech 1957 až do svého odchodu do důchodu v roce 1995 pracoval jako řidič

• v době natáčení žil s manželkou (v roce 2023 oslaví 65 let od své svatby) v Uherském Hradišti

Moravsko-slovenské pomezí je kraj hornatý, nesnadno přístupný, s chalupami rozesetými po kopcích. Po porážce Slovenského národního povstání odešlo mnoho lidí do hor, aby se skryli anebo vytvořili partyzánské skupiny a pokračovali v bojích proti nacistům. Hranice mezi protektorátem a Slovenským státem, geograficky uzpůsobená k boji, probíhala vrcholem Velké Javořiny, tam, kde dnes prochází státní hranice mezi Českem a Slovenskem, v místě, odkud pochází Viliam Otiepka.

Dětství byla jen práce

Viliam Otiepka se narodil 13. ledna 1935 v Lubině pod Javorinou, v osadě historicky evangelické, odkud pocházel i učitel Františka Palackého a otec Ĺudovíta Štúra, Samuel Štúr. Později se do osady přistěhovali katolíci, ale dodnes v Lubině nemají svůj kostel. Viliamovi rodiče, též evangelíci, vlastnili hospodářství a bylo samozřejmé, že malý Viliam musel už od dětství pomáhat. Když byl větší, kosil trávu a obilí. „Ječmen šel rychle, lehko i pšenice, rež byla vysoká,“ vzpomíná na tu dřinu. Na babičku z otcovy strany má Viliam Otiepka hezké vzpomínky: „Byla veselá, fajn, prima. V zimě vyšívala košile a v létě po sadě hrabala, pracovala, co bylo potřeba.“ Všichni synové museli pomáhat. „Koníčky neexistovaly, ani fotbal jsem nemohl hrát, s krávama se muselo jít, to byla normální práce pro děcka. Nejstarší bratr Jan žil s rodinou v nedaleké osadě, druhý bratr Adam s rodinou bydlel s námi. Bratr Ruda se v roce 1943 utopil při koupání, byl o dvanáct let starší. V domě nás s babičkou a dědečkem tedy bylo deset,“ vypráví pamětník. Jeho otec byl 45procentní invalida z první světové války, kdy bojoval na ruské a italské frontě. Šrapnel, který spadl těsně za ním, vyhloubil jámu a hlína otce zasypala. „Jako by se znovu narodil, ale celý život měl špatná záda,“ vypráví Viliam Otiepka.

Chlapi dělali živé štíty

Viliamovi bylo devět let, když se partyzáni po porážce povstání stáhli do hor a dolů na kopanice si chodili pro proviant. V létě roku 1944 začaly aktivity partyzánů přerůstat v otevřené povstání proti nacistickému režimu. „Chlapi se schovávali, aby je Němci nenašli. Byly často přestřelky, hrůza. Němci sebrali chlapy z baráku, kvéry dali na ramena těm chlapům a stříleli na partyzány. Chlapi museli jít před nimi jako živý štít. Němci pobrali, co se jim hodilo, a vypalovali chalupy, aby se v nich nezdržovali partyzáni. Ti měli v lese bunkry, tam se Němci neodvážili. Jen vydržet do osvobození, než došli Rumuni,“ vypráví Viliam Otiepka o posledním roce války a pokračuje: „Rodina podporovala partyzány, matka pro ně pekla chleba. Štěstí, že jsme měli hospodářství, mouka byla doma, měli jsme z čeho pomoct. Němci pořád chodili. Ta záškodnická činnost proti Němcům začala až po SNP. Otec už byl starý, on se neschovával, ale bratři ano. Švagr, co měla sestřenka, dopadl špatně, střelili ho do nohy a on vykrvácel. Pak šla fronta. Jeden den utíkali Němci na moravskú stranu na Javorinu, druhý den tu byli Rumuni. U nás se ubytoval jejich velitel.“

Co se dělo v posledním roce a půl války, se dozvídáme z publikovaných vzpomínek MUDr. Bedřicha Placáka Partyzáni bez legend (Primus, 1992), jedné z prvních objektivních zpráv popisujících partyzánský život zevnitř: doktor Placák byl náčelníkem oddílu Hurban 2. československé partyzánské brigády J. V. Stalina, operující na západním Slovensku. Bojoval spolu s podplukovníkem Iljou Danilovičem Dibrovou, ukrajinským velitelem partyzánských oddílů na Slovensku. Partyzáni chodili až na Holubyho chatu na slovenské území. Za nevyjasněných okolností tam byl Dibrova zastřelen zezadu, dnes je na tom místě zbudován pomník.

Jeho nástupce, lubinský rodák a velitel partyzánských jednotek Miloš Uher, byl zastřelen při přestřelce v blízké osadě Cetuna. Bylo mu třicet let. „To byla velká bitka, partyzáni proti Němcům, moc partyzánů tam zahynulo. Miloš Uher, jeho zástupce Tonko Jakubík a další. Říkalo se, že ho někdo střelil do zad. Je pohřben a s nimi i další partyzáni v památníku na vrchu Roh nad Lubinou.“

V oddíle Hurban krátce bojovali i Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler, židovští vězni, po svém legendárním útěku z tábora smrti Auschwitz-Birkenau. „Podařilo se jim to, pomohl jim jeden ruský zajatec. Oni vyváželi dřevo z tábora, přikryli se do dřeva, ale to nestačilo, posypal to kořením, aby je nenašli psi. Šli pak cez hory. Kdyby nebylo jeho, nedostali sa ven,“ vypráví Viliam Otiepka.

Abych byl pryč z domu

„Za války se moc ve škole neučilo, jen přerušovaně. Nebyl učitel, asi půl roku jsem byl doma,“ vzpomíná pamětník. V patnácti letech šel do školy do Bratislavy učit se lodníkem. Ze slovenských hor na Dunaj? „Chtěl jsem být z domu co nejdál,“ odpovídá Viliam Otiepka na otázku. A co musel lodník říční plavby po Dunaji tenkrát umět? Pamětník vypočítává: „Lodní právo, manipulaci s lodí, lana splétat, kormidlovat, lodní plavební vyhlášky, kam má jet a jak má jet.“ Tři roky se Viliam Otiepka plavil po Dunaji. Byl vybaven lodním pasem – livre de batterie – a v hlubokých padesátých letech, v době studené války, a ještě neplnoletý měl možnost navštívit i kapitalistické Německo, Rakousko nebo Jugoslávii. Politicky to pro pamětníka nebylo vůbec snadné. Anna, sestra Viliamova otce, se synem žili v USA. Odešli sice ze Slovenska již před první světovou válkou, ale s pamětníkovou rodinou udržovali kontakt. Viliam Otiepka byl politicky ostře prověřován, byly obavy, že bude chtít emigrovat. Vzpomíná: „Ale já jsem nechtěl, nenapadlo mě, že bych zůstal za hranicemi. Měl jsem ohled na děcka našich bratrů Jana a Adama, bylo by to těžké, to jsem si uvědomoval.“

Lodníci dostávali i valuty, liry a forinty. „Byl to pěkný život, ale byl jsem mladý a chtěl jsem rodinu. Neměl jsem volnost a nesměl jsem chodit volně ven z lodi – na lodi nemáte kam jít, pořád s lodí,“ vysvětluje pamětník, proč po vyučení nechtěl zůstat a po třech letech a po měnové reformě se rozhodl odejít.   

Nábor do JZD

V padesátých letech se v Lubině konal velký nábor do JZD (jednotného zemědělského družstva). Otiepka starší se musel dostavit před komisi místních komunistických činovníků, vyhrožování a manipulace byly jejich hlavní, silné zbraně. Když nevstoupí Viliamův otec do družstva, ztratí jeho synové práci v továrně a pole soukromníka je pak s jejich sedmi dětmi neuživí. Nátlak byl promyšlený, cíleně vedený. „A já jako jsem sa nevydržel tomu a říkám: ‚Soudruzi, prosím vás, a jak je to do toho družstva vstup? Dobrovolne, alebo na silu?‘“ Následovaly další výhrůžky. Otec nakonec tlaku podlehl a vstup do družstva podepsal.

Viliam už byl v té době ve světě, domů dojížděl jen na návštěvu jednou měsíčně. Otec jeho manželky dlouho výhrůžkám odolával, její sestru z fabriky skutečně propustili, mohla se do práce vrátit až po třech měsících, když vstup do družstva její otec podepsal. „Ta rodina měla koně, chodili formančit do lesa. Předseda JZD mu povídá: ‚Vyveď koně ven, sú predané.‘ A tchán na to: ‚Nedostal jsem peníze.‘ A předseda: ‚Aj chomúty dajte.‘ Neviděli ani halíř, tak se dělala kolektivizace,“ vypráví Viliam Otiepka.

Měnová reforma a Ostrava

V době vyhlášení měnové reformy v roce 1953 kotvil lodník Viliam Otiepka s lodí v Bulharsku, v městě Ruščuk, dnes Ruse. Jak si vzpomíná: „Rádio hlásilo, jak československý pracující lid přivítal novou měnovou reformu.“ Viliam Otiepka si na plavbu do ciziny směl vzít jen pas, občanský průkaz a peníze musel nechat v Bratislavě u své sestřenice. „Říkala, že tenkrát, to bylo Stalinovo náměstí v Bratislavě, že tam bylo tolik peněz po zemi, jak na podzim když padá listí ze stromů. Že tak to bylo hrozné. No prostě, ožebračili lid,“ říká.

Tenkrát se rozhodl změnit svůj život a odejít na brigádu do Ostravy, na šachtu. „Tam jsem měl pohov, udělal jsem si vodičský průkaz, měl jsem na to čas. Fáral jsem a mašinkou jsem vozil uhlí, odpracoval jsem si svoje a měl jsem klid,“ říká Viliam Otiepka.

V té době, stále v roce 1953, byl vyslán na dvou- třídenní školení do Karviné. Havíři stávkovali, ve městě viděl výlohy obchodů zatlučené prkny, zažil protesty proti měnové reformě.

Život v Ostravě byl život veselý – měl kamarády, v létě se tancovalo venku pod radnicí. Tenkrát se pracovalo i v sobotu, ale jednou za měsíc byla sobota volná a Viliam Otiepka pravidelně jezdil domů za rodiči. Oba bratři, Jan i Adam, pracovali v Chiraně v blízké Staré Turé. V továrně se vyráběly lékařské nástroje, jehly, a bratři dělali technickou práci. Zpočátku chodil spolu s rodinou do kostela, ale postupně jezdil méně často, pouze na dovolenou, a i „víra ochabla“, jak říká.

Na vojně

Po brigádě v Ostravě začal Viliam Otiepka pracovat jako řidič buldozeru pro Pozemní stavby Olomouc. „Bavilo mě to,“ říká.

Zakrátko narukoval k ženistům do Milovic-Mladé nedaleko od Prahy. Nejprve prošel půlročním kurzem a po jeho absolvování mohl začít řídit všechny dostupné stroje: bagr, skrejpr, buldozer, autogrejdr. V té době zemřela babička v Lubině, ale Viliam měl štěstí: velitel mu dovolil odjet na pohřeb, aniž by měl složenou přísahu. „Velitelé byli rozumní, nebuzerovali,“ říká pamětník. Jeden z velitelů měl ve zvyku číst dopisy vojáků předtím, než je odeslal. Viliam Otiepka byl celkem spokojený, psal: „Mám sa dobře. Jídlo dostávám zadarmo a nic mi neschází. Spat mám také kde. Jdeme na cvičák, poběháme si.“ Vojnu vnímal jako místo, kde z chlapců udělají muže.

Součástí základní vojenské služby byla pravidelná politická školení mužstva. Dvakrát týdně po dvou hodinách. „Lákali mě do KSČ, ale říkal jsem jim – nejsem zralý. Ani jsem nikde do strany nešel.“

Rodina, 65 let spolu

Po dvou letech se Viliam Otiepka vrátil na místo řidiče do Pozemních staveb Olomouc, ale v jeho životě nastala zásadní změna: 28. června 1958 se oženil. V letošním roce 2023 budou s manželkou slavit pětašedesát let, co jsou spolu. Nejprve bydleli krátce po svatbě u jejích rodičů, než od Viliamova zaměstnavatele dostali v Uherském Hradišti byt. K rodičům jezdili se ženou nejprve na motorce, ale bylo to daleko, a časem si Viliam přál mít auto – postavil garáž a auto si koupil. „Pořád jsem ale nebyl spokojený,“ říká, „chtěl jsem žít ve svém domě. Manželka pořád jen do paneláku.“ Rok po svatbě se manželům Otiepkovým narodila dcera. V sedmdesátých letech se naskytla možnost postavit v Uherském Hradišti-Mařaticích několik rodinných domků. Všechny se stavěly svépomocí, tenkrát to ani jinak nešlo. Všichni pomáhali: manželka i tehdy čtrnáctiletá dcera, kamarádi a bratři, sousedi. Stavebníci měli svoji míchačku, cirkulárku, výtah, všechny stroje, které byly potřeba. V roce 1975 se Otiepkovi stěhovali.

Viliam Otiepka setrval po celou profesní dráhu na stejném pracovním místě: byl bagristou a buldozeristou. Po šestadvaceti letech přešel pracovat do Bytového družstva a následně do Ferony. „Stále jsem jezdil,“ říká. V roce 1995 odešel do důchodu.

Vzácné diapozitivy z léta 1968

Na Velké Javořině, vrcholu Bílých Karpat, kde dnes prochází státní hranice, stojí kamenný památník česko-slovenské vzájemnosti. Jsou na něm vytesaná tato slova: „Tu bratia vždy sa stretať budú.“ Každoročně se tady, na vrchu Roh nad Lubinou, konají oslavy SNP, o půlnoci se na Javořině tradičně scházejí Češi a Slováci. V létě roku 1968 přijel na oslavy i prezident republiky Ludvík Svoboda. Na diapozitivech, které mladý Viliam Otiepka pořídil, vidíme prezidenta v civilu, jak se bez viditelné ochrany StB prochází mezi davy návštěvníků, mezi špalíry nadšených lidí. Ve svém projevu zmínil, že v tuto dobu právě jedná Dubček s Brežněvem v Čierne nad Tisou. Byly to dramatické, historické chvíle.

Dne 21. srpna 1968, v den, kdy ČSSR napadla vojska Varšavské smlouvy, pracoval Viliam Otiepka s kolegy v Prušánkách u Hodonína. Na cestě zpět do Uherského Hradiště uviděli v poli stát auto – obojživelník, tzv. hakl. Vypráví: „To byli ruský vojáci. Vyndeme na toho hakla a tam takový chudák šikmooký, zaprášený, a my naň ho po rusky, a on chudák neuměl ani rusky. Říkám: ‚Proboha, co to je?‘ Vtom sa zobudil velitel toho haklu a išel ven za nami: ‚Co tu děláte?‘ My jsme mu hovorili: ‚Co bysme tu dělali? Co tu děláte vy? My jsme tu doma.‘“

Uherské Hradiště dnes

„Konečně sa s tým pohlo, to bylo na ostudu,“ říká Vilim Otiepka o nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti. Bude z ní po letech dojednávání a tahanic Muzeum totality a okresní soud s prokuraturou. V padesátých letech tu byl vyšetřovatelem nikdy nepotrestaný Alois Grebeníček. Po léta, ještě po sametové revoluci, ho kryl jeho syn Miroslav, tehdejší předseda KSČ. „Súdruzi by měli skládat účty, nic sa ale nestalo, ani po listopadu 1989. Zase sa majú dobre.“

A rozpad ČSSR? „To chtěly hlavně Bratislava a západné Slovensko.“

Na kopci Rochus nad městem je dnes park s kaplí sv. Rocha a postavili tam skanzen řemesel. Je tam pěkně. Město se neuvěřitelně změnilo k lepšímu. „Všichni jsme stavěli spolem, jako rodina. Pomáháme si. To, že jsme spolu dřeli na stavbě tych domů, nás spojilo,“ říká Viliam Otiepka na závěr.