„Na hody nebo na pouť. (A chodil jste do Sokola?) Nechodil. Byl jsem jednou nebo dvakrát. Byl jsem vlastně v Sokolu v Hrabenově. Jenomže to bylo daleko. Tak jsem tam nechodil.“
„To nás naložili, nahnali nás do vlaku, normálního, ne nákladního. Jsme seděli a jeli jsme. V Lysé nad Labem jsme zastavili a lidi nám tam dávali pití a jídlo do oken. Pak to ti Němci rozehnali. A jeli jsme dál k Terezínu.“
„Když mě zavřeli, tak mně tak ztloukli zadek, že jsem týden nemohl sedět. Bejčákem. A ještě si pak na policii v Rudě (Ruda nad Moravou) dělali srandu. Když se to přežilo, tak to ještě šlo. Horší bylo, když mě zavřeli a zavezli do Šumperka. Tak tam byl chlap z Hartíkova a ten byl tak ztlučenej, že mu ze zadku maso padalo. V Šumperku na gestapu.“
„Oni nás tam hnali skoro útokem. Každej ještě něco měl, protože jak jsme byli ještě v Šumperku, tak někteří dostali nějaký jídlo s sebou. Tak to poztráceli. Hnali nás do takového podloubí na ten čtvrtý dvůr. Tam někteří kluci padali a oni je bili. Tak jsme byli na čtvrtém dvoře. To byly dvě cely na pravé straně a dvě na levé. Tak tam nás rozdělili.“
„To byly takový dřevěný pryčny a my jsme na nich spali bez všeho. Jen tak. Akorát pod hlavu jsme si dali kabát nebo čepici. To bylo všechno. Na těch deskách jsme spali. A když se jeden obrátil, tak to se museli obrátit všichni. To bylo tak nacpaný. Vždyť nás tam bylo osmdesát v té jizbě.“
„Viděl jsem, jak dva Židi se museli tlouct. Tloukli se u takové kaluže klackama, až se utloukli. Ten jeden spadl dolů. Ten se tam utopil. Ale nevím, co udělali s tím druhým. Já jsem raději odešel, abych nebyl svědkem nebo něco neudělal. Bylo tam víc takových. I já jsem zažil, když jsme pletli koše, tak jsme v komíně udili i brambory. Vždycky jsme vzali nějaký od prasat. Tak jsme si je tam udili. Když jsme udili, tak jsme si brali ven deky, protože byly samá blecha a bordel. Tak aby odskákaly a vyčistilo se to, tak jsme je brali ven. Tak do té deky jsem si zabalil pár těch brambor. Dal jsem si je pod pažu a museli jsme na celu. A když jsme přicházeli do té cely, tak tam si ten esenbák (míněn esesák, pozn. ed.) vzpomněl. Jestli viděl, že tam něco mám? Tak mě vytáhl zpátky. Zatáhl mě na tu celu a tam mě ztloukli. Pak si pro mě přišel ten náš komandant Lojza a ještě se mně vysmíval a řekl: ‚Vidíš, když něco děláš, tak se nesmíš nechat chytnout.‘“
Metoděj Osladil se narodil v roce 1923 v obci Radomilov u Rudy nad Moravou. Během druhé světové války s kamarádem Josefem Hejtmánkem ukrývali v bunkru partyzány z Velké Bystřice. Na jaře roku 1944 byl zatčen. Při prohlídce domu byla brutálně zbita gestapem jeho matka Marie. Krátce byl vězněn v šumperské robotárně a potom v Malé pevnosti v Terezíně. V hrozných podmínkách tam strávil bezmála rok. V době propuknutí tyfové epidemie byl převezen opět do šumperské věznice. Kvůli blížící se frontě byl zanedlouho propuštěn a poslán domů. Po válce si odsloužil zkrácenou vojnu a po ní odešel do Rapotína. Jako vyučený cukrář tam podnikal. Komunisty mu byly znárodněny stroje a zůstal mu jen malý obchod. I ten nakonec zavřel a odešel pracovat do Šumperka. Žil v Rapotíně. Zemřel v roce 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
