Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rostislav Osička (* 1956)

• narodil se 15. října 1956 ve Valticích do zemědělské rodiny

• vyrůstal v Moravském Žižkově

• boxovat začal v patnácti letech v Hodoníně, poté ve Skalici v národní lize

• reprezentantem ČSSR v boxu od roku 1974

• během kariéry nastoupil do 305 zápasů a z nich 268 vyhrál

• v roce 1981 byl nucen vrcholovou kariéru předčasně ukončit kvůli rvačce

• pracoval jako vyhazovač v baru, kaskadér, příležitostný herec, nosič uhlí, trénoval mládež

• po revoluci 1989 založil boxerskou školu

• maluje obrazy a trénuje mládež i dospělé

Rostislav Osička se narodil 15. října 1956 ve Valticích do zemědělské rodiny a vyrůstal v Moravském Žižkově.

Od dětství měl různorodé zájmy a více ho zajímal život mimo budovu školy, v níž měl trávit nejvíce času. Miloval přírodu a zatoulané psy, kteří u něj nacházeli domov. Jednu dobu chtěl být lesníkem. Chodil ale také malovat do lidové školy umění, v níž našel celoživotní vášeň pro své výtvarné vyjádření. Dnes své obrazy vystavuje i prodává. Chytal ryby, a protože nevlastnil rybářskou povolenku, rybaření se mnohdy proměnilo ve sprint, když utíkal před porybným. To se zase projevovala jeho divokost.

Od mládí poznal těžkou práci na vinohradu, který někdy i místo školy okopával od rána do večera. Nebál se fyzické práce, a nebál se tedy ani tvrdého tréninku. Po práci na poli ještě do noci běhával od vesnice k vesnici dvacet až třicet kilometrů.

Box v Hodoníně a Skalici

S boxem začal v patnácti letech, když se dozvěděl, že je v Hodoníně boxerský klub. Tam se také přihlásil do učiliště na zedníka, aby to měl blízko na tréninky. Do školy pak dojížděl každý den osmnáct kilometrů na kole.

„Dvakrát týdně jsem přijížděl domů z tréninků pozdě v noci, býval jsem fyzicky vyřízený a ráno zase do školy. To se nelíbilo ani rodičům. Ale nějak jsem to zvládl a po vyučení jsem šel do Skalice, kde jsem pracoval v závodech na výrobu valivých ložisek,“ vypráví pamětník.

Ve Skalici boxoval národní ligu. Měl před vojnou a neprohrál jediný zápas. Byl dobře vytrénovaný z Hodonína, kde ho trénovali Valachovič či Vojta Sasínek, na kterého vzpomíná s velkou láskou. „Byl to politický vězeň, dostal trest smrti, odseděl si v Leopoldově dvanáct let. Vyprávěl hrozné věci. Měl krutý život, ale byl to krásný čistý člověk,“ říká Rostislav Osička.

Vrcholový sport a bohémská povaha nejdou moc dohromady

Zvažoval, že si udělá stavební průmyslovku, v boxu měl však úspěchy a bavil ho natolik, že se nakonec rozhodl věnovat se mu profesionálně.

Na vojnu narukoval do Dukly Olomouc a začal box dělat vrcholově. „Byl jsem v národním družstvu a reprezentoval jsem naši krásnou, ale rozkradenou republiku. Hodně jsem taky boxoval ve světě. Kuba, Korea, Rusko... Vyhrával jsem medaile, dal jsem boxu maximum, ale životu taky. Občas jsem to tedy ve sportu zbabral. Měl jsem rád víno a byl jsem divoch. Vypít dva tři litry vína za večer a druhý den jít trénovat, to jde chvilku. Časem to ale na výkonnosti poznáte.“

Rostislav Osička vzpomíná na historku, která přibližuje jeho bohémskou povahu. Když se konaly folklorní slavnosti ve Strážnici, nechtěl je vynechat. Byl však již vojákem z povolání a měl nastoupit do služby. Slavnosti ho však pohltily natolik, že poslal telegram: „Jsem opařený, přijedu, až se uzdravím.“

„Nevím, co mě to napadlo za blbost, ale stalo se. Poslali pro mě vojenskou sanitku, která přijela do Moravského Žižkova, a já nikde. Pak mě našli ve Strážnici. Já jsem si dal česnek na ruku, zamotal to fáčem a ruka napuchla, jako by to bylo opařené. Vynikající vojenský lékař, který dorazil, se na to podíval, shovívavě se usmál, mávl rukou a odjeli pryč.“

Rvačka, která ho stála kariéru

V kariéře měl pamětník našlápnuto v nejvyšších obrátkách, čekalo ho 4. mistrovství Evropy, když udělal fatální chybu, která zmařila vše.

„Byl jsem týden v Praze u kamarádů na tahu, a když už jsem šel v noci konečně na vlak, který mě měl odvézt na soustředění, za doprovodu mých přátel, ve Štěpánské ulici jsme se nachomýtli ke rvačce. Bránil jsem svého kamaráda, ale odnesl to i náhodný chodec, který se tam připletl a praskl mu nadočnicový oblouk,“ vypráví Rostislav Osička. „Kdyby to byl pasák nebo vekslák, tak se nic nestalo, protože ti na to byli zvyklí. Ale tenhle člověk pracoval v Pragovce. Upadl na zem, křísil jsem ho, a když otevřel oči, tak mě jako boxera Osičku dokonce poznal...“

Policie odvezla všechny rváče na služebnu do Krakovské ulice a připoutala je k radiátoru. Když zjistili, že Rostislav Osička je armádní sportovec, převezli ho na vojenskou posádku. Následovala degradace a doživotní distanc, který ale nakonec zkrátili na rok a půl.

Přestože poté pamětník ještě boxoval za Uhelné sklady, jeho vrcholová kariéra v podstatě skončila.

„Už jsem ten rok a půl nedohnal. Boxoval jsem zase v ringu, měl jsem ještě zápasy, ale už to nebylo ono. Chyběla motivace. Zjistil jsem, že box mi nic nedal. Uhelné sklady mi například slíbily byt, ale ani ten jsem nedostal. Lidé od nich mě jen houpali a mazali mi med kolem huby. Neměl jsem ani práci,“ říká Rostislav Osička, který ale ještě předtím myslel na zadní vrátka a alespoň dálkově dostudoval gymnázium a odmaturoval.

Vadili mi šejdíři, kteří neváhali obelstít i důchodce

V Uhelných skladech si přivydělával nošením uhlí. „Uhlíři když vozili uhlí, přivydělávali si nošením puten. Měl jsem fyzičku, byl jsem zvyklý dřít. Když vysypali fůru pod schody, já to za tři stovky odnosil po schodech nahoru. Dole už třeba stála paní a říkala: ‚Pane, vy jste jak letadlo. V té putně snad ani nic není.‘ Říkám jí: ‚Je to normálně naplněný, ale já trénuju, paní.‘ A kolegové říkali, abych s tím neběhal, že musím pomalu, že musím dělat udřenýho. A to mi strašně vadilo, že tyhle chudáky důchodce, co měli v důchodu pár korun, obírali ti šejdíři.“

Odvrácená strana vrcholového boxu 

Vzpomíná, že v sedmdesátých letech, kdy byl na vrcholu, doping v československém boxu neexistoval, bylo to tabu. „Boxovali jsme ale s Němci, Bulhary a ti už něco brali, byla to už pro ně běžná věc. Měli injekce, vzali jim krev, okysličili ji, dali znovu krev a byli ve výhodě. A východní Němci, ti měli takovýhle pracky z těch anabolik. Byli fyzicky strašně statní. Říkal jsem si, že to není možný. Nemohl jsem ho sundat, jak byl nazobaný.“

Do boxu dal pamětník všechno, obětoval i mnoho bolesti. Dvakrát zlomený nos, šestatřicetkrát roztržené obočí, zlomená ruka, palec, zraněné klouby, z tréninků poničená ramena, lokty. Největší bolest ale zažil, když mu soupeř rozdrtil zuby. Ačkoli reprezentoval Československo, když jeho kariéra předčasně skončila, zůstal na holičkách. Neměl práci ani byt. Za šest set korun měsíčně začal trénovat mládež a přivydělával si jako noční vyhazovač v různých barech.

Pražská bohéma

V Praze poznal pražskou bohému, malíře a herce, s některými se spřátelil, v některých nacházel inspiraci. Bydlel po nehostinných podnájmech, ale za své nejlepší bydlení v životě považuje ateliér Václava Kovaříka. „Byl to chlap jak hora, ale bez nohy. Byl malíř, řezbář, herec. Když se ožral, odmontoval si protézu a práskal s ní kolem sebe jako s kyjem. Byl to ale bezvadnej člověk, moc rád na něj vzpomínám. Chodili tam za ním Nárožný, Krampol a další herci, kteří ho považovali za svého guru. Později se mi přece jen podařilo si v Praze pořídit byt, malý, obyčejný, ale mně to ke spokojenosti stačilo.“

Trenér mládeže a divoká devadesátá léta

Trenérské začátky nebyly snadné. Byla to málo placená práce a nějakou dobu trvalo, než se Rostislav Osička v této činnosti našel. S trénováním začal v roce 1981 v Pragovce v Žitné ulici a po revoluci v roce 1989 rozjel první soukromou školu boxu. V té době začal jako jeden z mnoha nezkušených podnikatelů začátku divokých devadesátých let sbírat první, ne vždy dobré zkušenosti.

„V té době se na mě namotali takoví dva kovbojové, a že by chtěli dělat velké zápasy v Lucerně. Chtěli ode mě pomoct. Abych jim dal know-how a zaštítil to svým jménem, oni na to měli mít prachy. Žádné peníze ale neměli. Jenom si na to hráli. Pozvali sem desítku ruských boxerů včetně olympijského vítěze Janovského, kteří sem přijeli za peníze. Ti dva byli ale podvodníci...“ vypráví pamětník, který svým dvěma společníkům naprosto důvěřoval. Ruským boxerům naslibovali tučné honoráře, Rostislav Osička jim ještě přispěl dvěma sty tisíci, které sehnal od kamaráda řezníka a bývalého vzpěrače. „Bylo to tehdy opravdu hodně peněz. Dal jsem to těm dvěma bez potvrzení, oni to shrábli, nakoupili si pěkná saka, jezdili si v šest set třináctkách, měli svého řidiče. No, nalítnul jsem jim jako idiot. Pak přijeli Rusové, sparring proběhl, jak měl, ale pak ti dva borci zmizeli. Rusové za mnou přiběhli, bledí, sinalí, zaťaté pěsti, mohli by rukama lámat skály. Měli směnku napsanou na 999 tisíc, tedy milion korun, a nebyla krytá. Chtěli po mně, abych jim ty peníze dal. Já jsem říkal své tehdejší ženě – co teď? Prodáme auto, máme favorita, to je za pár korun, něco si půjčíme, něco někde vyhrabeme... Takhle jsem přemýšlel. Byli ubytovaní v hotelu Evropa, kde pořád čekali, co se bude dít, a nechtěli odjet. Nakonec to ale zabalili a zmizeli. Od té doby už jsem je nikdy neviděl a nic o nich neslyšel,“ vypráví pamětník.

Když do České republiky přišla německá společnost a založila boxerský klub, oslovila ho, aby vedl trénování boxerské interligy spolu s bulharským trenérem Angelovem. „Vzal jsem to, byl jsem rád, že budu trénovat zase áčko. Fungovalo to několik let, vyhrávali jsme i prohrávali, ale spíše prohrávali. Projevovala se česká závist. Čeští rozhodčí, když viděli bohatý německý klub, strkali nám klacky pod nohy. Němce to naštvalo a klub proměnili ve fitcentrum, ve kterém jsem pokračoval jako trenér. Trénuji dodnes, kluky, veřejnost, soukromé lekce a mám tam i oddíl, se kterým boxujeme soutěžně,“ říká Rostislav Osička.

Emigrace a peníze mi nic neříkaly

Ačkoli se dostal i na Západ, nikdy netoužil emigrovat. „Jednou jsem byl osloven, když jsem byl v roce 1974 ve Vídni, kde jsem v Prátru boxoval venku. Zpíval tam i Karel Gott. My jsme tam boxovali, byla tam cimbálová kapela a rozšafní šohaji. Oslovila mě tam jedna slovenská rodina, nějaký pan Jáno Gala. Měli děti, mně bylo osmnáct let, a prý jestli bych tam nezůstal. Viděli, že jsem talentovaný a prý že by se o mě starali a mohl bych tam provozovat profesionální box. Já o tom ale vůbec neuvažoval. Měl jsem doma rodinu, kamarády a nějaké peníze mi vůbec nic neříkaly,“ vzpomíná Rostislav Osička, který říká, že to, co měl, mu stačilo. Je přesvědčený o tom, že kdo chce příliš, není v životě spokojený.