Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Orthofer (* 1952)

• narozena 20. dubna 1952 v Gottwaldově

• vyrostla jako vnučka zastřeleného odbojáře Štěpána Hovorky

• rodiče přišli v důsledku perzekuce o své dřívější postavení

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila se spolužáky na chmelové brigádě

• pamětnice nesměla studovat na VŠ

• vzdělání si doplňovala při zaměstnání

• žila na Slovensku a po roce 1989 v Rakousku

• roku 2004 převzala pamětnice uznání účastníka třetího odboje pro Š. Hovorku

• roku 2023 obývala rodinnou vilu ve Zlíně

„Babička na dědu dennodenně vzpomínala. Pro mě to bylo, jako by s námi pořád žil. Vyprávěla mi o něm namísto pohádek,“ vzpomíná Eva Orthofer (*1952) na svého dědečka Štěpána Hovorku, který zemřel při přestřelce během akce StB v Pečkách dva roky před jejím narozením. Znala ho jen z vyprávění a fotografie, kterou měla babička celý život u sebe v ložnici. 

Vilu ve Zlíně, kam se s rodiči přistěhovali roku 1960, začali stavět v době první republiky její vídeňští praprarodiče Maria a Albín Ederovi. Od počátku 30. let zde žila i babička Eugenie a děda Štěpán Hovorka a vyrostla tu i matka pamětnice Ludmila a teta Maria Čachová. Velkorysé rodinné sídlo ve svahu nad Sokolskou třídou se stalo němým svědkem kráčející doby a křižovatkou osudů celé rodiny – na sklonku války se tu vystřídali vojáci okupační německé i osvobozenecké sovětské armády, po válce tu na dědečka pamětnice, spolupracovníka Štěpána Gavendy pracujícího pro exilovou rozvědnou službu, líčila pasti tajná policie a nakonec se sem krátce před smrtí přišel Štěpán Hovorka, tehdy již v ilegalitě, tajně rozloučit se svými blízkými. Nikdo netušil, že v rodných Pečkách, kde se ukrýval, nalezne za několik dní smrt. Padl do léčky agenta StB a v nastalé přestřelce, které se účastnila desítka tajných policistů, byl 1. prosince 1949 zastřelen. Osud protinacistického a protikomunistického odbojáře a zbrojíře československé armády Štěpána Hovorky je podrobně popsán v příbězích jeho dcer Ludmila Klinkovská a Maria Čachová (1926).

Osud dědečka byl za komunismu tabu

„O dědovi Štěpánovi nám bylo doma pořád vštěpováno, že o něm nesmíme nikde mluvit, že o něm nevíme, ale opak byl pravdou. O dědovi Hovorkovi se doma vždycky hodně mluvilo a já jsem jako dítě dokonce měla pocit, že tam pořád s námi je. Babička často používala: ‚Toto by se Štěpánovi líbilo, toto by nechtěl, to nedělejte, toto měl rád…‘ Nevzpomínala ho v podtextu politickém, nebo po jeho hrdinské linii, to vůbec. My se sestřenicí jsme to jako děti tak vůbec nevnímaly, to spíš moje maminka a teta, protože ty ho zažily živého. Maminka měla dvacet, když ho komunisté zastřelili. Já jsem se narodila dva a půl roku po jeho smrti. A bábina vždycky říkala, že jsem byla taková náplast na hrůzy, které zažili,“ vypráví Eva Orthofer. Své dětství líčí pamětnice jako harmonické, a ačkoliv rodinný rozpočet obou rodin nedosahoval žádných výšin, necítila se vůči vrstevníkům v nevýhodě. Oba rodiče tíhli ke sportu a otec působil jako krajský cvičitel lyžování. Během zimní sezóny trávili každý víkend v blízkých Beskydech na chatě TJ Gottwaldov, na Portáši.

Výlet do babiččina dětství

Roku 1966, v době celospolečenského uvolnění, se babička Eugenie vypravila do rodného Rakouska a s sebou vzala i čtrnáctiletou Evu. „Babička toužila po své milované Vídni… A tatínek měl známého, maminka také, a tak se to stylem ‚já tobě, ty mně‘ domluvilo a dostala tzv. devizový příslib a dovolili mě vzít s sebou. Nikdo jiný nesměl, byla to taková záruka, že tam nezůstane...,“ vzpomíná. Pro Evu se jednalo o první cestu do zahraničí a také první konfrontaci mezi životem v totalitě a svobodným světem. Rozdílů si všimla hned na hranicích v Břeclavi, kde ji vyděsili pohraničníci se psy a celníci. Babička navíc vezla bábovku, do které umně zapekla peníze, ale naštěstí je nikdo neobjevil. Když na rakouské straně do vagónu nastoupili členové rakouské celní služby, nikdo už dveřmi netřískal ani nedupal v chodbě. S úsměvem nahlédli do pasů a popřáli jim šťastnou cestu.

Čtyři dny strávila Eva s babičkou u příbuzných a společně navštívily místa jejího dětství a mládí – než se vdala za Štěpána Hovorku, do svých osmnácti let žila ve Vídni. Obrazy z babiččiných vyprávění ožívaly před Evinýma očima a získávaly konkrétní podobu – katedrála sv. Štěpána, kam s rodiči chodila na bohoslužby, škola, kde ani v první třídě nedosáhla na kliku u vrat, nebo park a zoo nedaleko Schönbrunnu, kde se jednou na své narozeniny projela ve fiakru nebo kde zahlédla císařskou rodinu na procházce…

Když večer Eva usínala, zaslechla, jak se dospělí baví o možnosti, že by ve Vídni zůstaly. Babička dobře míněnou, ale naprosto nevhodnou nabídku kategoricky odmítla, a vnučka, ve které hrklo, za to byla vděčná. „My jsme byli naprosto neemigrantská rodina, neemigrantské typy,“ doplňuje pamětnice.

Děcka, nelekněte se, bude asi třetí světová válka…

Už o dva roky později se ale směřování řady rodin přetočilo o 180 stupňů, když do Československa vtrhla vojska států Varšavské smlouvy a nečekaná situace se stala novým impulsem k přehodnocení plánů a nadějí. Mnoho Čechoslováků zastihla invaze v zahraničí na dovolené a už se do vlasti nevrátili. Pro některé z těch, co trávili léto v osmašedesátém doma, se zase sovětská okupace stala důvodem záhy odejít.

Eva prožila 21. srpen 1968 na chmelové brigádě v Siřemi na Lounsku. „Spaly jsme všechny holky v prázdném silu na patrových postelích, kluci zase v kravíně… A jednadvacátého asi v šest hodin ráno přiletěla naše profesorka s puštěným tranzistorákem: „‚Děcka, nelekněte se, bude asi třetí světová válka!‘ To si pamatuju jak dnes, říkala jsem si: ‚No to snad ne, to je nějaký špatný sen?!‘“ vzpomíná. Některá děvčata začala hystericky plakat, učitelka se je snažila uklidnit a všichni se postupně pokusili spojit se svými rodiči. V prvních chvílích se začala organizovat „záchranná akce“ – rodiče v tehdejším Gottwaldově a okolí (protože na chmel odjely početné první ročníky hned z několika škol) se pokusili s pomocí Červeného kříže vypravit autobusy, ale nařízením shora k tomu nedošlo. V Siřemi ani okolí se 21. srpna ani ve dnech následujících nic dramatického nedělo, jen jednou v noci zaslechli střelbu. Brigáda nakonec proběhla v podstatě jako obvykle, jen návrat domů byl poněkud jiný.

Honem všechno schovejte!

„Dostali jsme přísné instrukce, že vůbec nesmíme provokovat – že na nádraží budou vojáci, že nemáme dělat žádné obličeje, že se na ně nemáme raději ani dívat, ale stočit pohledy k zemi,“ popisuje návrat domů. Na nádraží na ně skutečně čekal vlak označený velkým červeným křížem a kolem popocházeli sovětští vojáci se samopaly. Cesta proběhla v klidu, jen když se projíždělo Prahou, museli stáhnout rolety, aby neviděli ven, a takto zatemněni projeli krokem až na místo, kde vlak zastavil. „Tak jako kdysi v Břeclavi se ozvalo dupání vojenských kanad, až jsem se vyděsila – i všichni ostatní. Bylo slyšet výkřiky a všechno rusky, začaly křápat dveře vagónů. Najednou přiletěla naše třídní: ‚Děcka, honem, jestli to stihnete, sundejte si prstýnky, řetízky, náušnice. Oni to neotvírají, oni to z toho ucha urvou…‘“ Vyděšená děvčata si honem poschovávala svoje cennosti a za chvíli se objevila skupina sovětských vojáků. Minuli je se zklamanými obličeji, když zjistili, že si nic neodnesou…

Buď opatrná, nehraj si na dědu!

Po maturitě a zmařených nadějích na vysokoškolské studium pedagogiky nezbylo než si najít vlastní cestu a cíle dosáhnout třeba oklikou. Kroky Evy Orthofer, tehdy ještě Klinkovské, vedly nejprve do Vizovic, kde se stala mistrovou odborného výcviku, později na vizovické kosmetické škole i učila a nakonec se přesunula za manželem na Slovensko a nastoupila na základní škole jako vychovatelka. I když se jim ještě před koncem totality naskytla možnost života na Západě, rozhodli se svou tehdejší situaci neměnit. Sametovou revoluci tak pamětnice prožila ve stánku s květinami na náměstí v Liptovském Mikuláši. „Denně jsem viděla demonstrace a z okýnka zvonila klíčema,“ říká s úsměvem. Zapojila se i do vylepování plakátů hnutí Veřejnost proti násilí (sesterské hnutí Občanského fóra) a nadšeně hltala zprávy z médií. „Litovala jsem všechny emigranty, že byli ochuzeni o tyto emoce, které zažít je něco úžasného,“ vzpomíná. „Když jsme ale šli v noci lepit ty plakáty, nebylo ještě jasné, že to ‚vyhrají‘. Můj slovenský manžel mi říkal: ‚Člověče, ale buď opatrná. Nehraj si na dědu!‘“

Sametová revoluce přinesla dcerám a vnučkám Štěpána Hovorky čtyřicet let odpíraný svobodný život v demokracii, možnost otevřeně připomínat osud statečného protikomunistického odbojáře a také příležitost nahlédnout do archivů a poznat jeho životní příběh podrobněji.

Když se 21. března 2023 zeptal u příležitosti instalace tabulky Poslední adresa na rodinné vile ve Zlíně předseda Senátu ČR  Miloš Vystrčil maminky pamětnice Ludmily Klinkovské na její nejšťastnější okamžik v životě, neodpověděla k překvapení své dcery, že to bylo její narození, ale konec komunismu…