Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. Jaroslav Ort (* 1931)

• narozen 21. listopadu 1931 v Praze jako nejstarší ze tří synů

• otec katolík, manželství rozvedeno, synové v péči otce

• matka Ludmila byla dcerou Jana Sonnevenda, který zajistil úkryt parašutistů v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje

• Jaroslav Ort se stýkal s matkou, později znovu provdanou za Josefa Ryšavého, a dědečkem i po rozvodu rodičů

• 18. června 1942 dědeček Jan Sonnevend zatčen, 4. září 1942 popraven

• 28. června 1942 zatčena matka, byla vězněna v Malé pevnosti v Terezíně a v říjnu 1942 popravena v Mauthausenu

• otec ani bratři nebyli heydrichiádou postiženi

• po válce se po peripetiích dostává na 1. lékařskou fakultu do Prahy

• po vystudování je umístěn do Žiliny a začíná se specializovat na radiologii

• v roce 1960 je přijat na pražskou Radiologickou kliniku VFN, kde poté působí řadu let

• oba bratři utíkají během 60. let do zahraničí

• rodina Ortových umístila pamětní desku pro Ludmilu Ryšavou na kostele sv. Cyrila a Metoděje

Jaroslav Ort se narodil 21. listopadu 1931 v Praze. Byl nejstarší ze tří bratrů, kteří v rodině vyrůstali. Jeho otec Miloslav Ort byl chirurgem a také velmi aktivním katolíkem, a víra v jeho životě hrála velmi důležitou roli. Po jeho vzoru víru převzali i jeho tří synové, které měl s Ludmilou Sonnevendovou, jež se ale sama hlásila k pravoslavné církvi. Společně jistou dobu s dětmi žili v Praze v Opatovické ulici.

Mládí a rozvod rodičů

Pamětník přičítá skutečnost, že s bratry za války nepřišli o život, rozluce manželství rodičů. Příčinu jejich rozvodu Jaroslav Ort nezná. S otcem ani s matkou se o důvodech nebavili i s ohledem na nízký věk dětí. Synové byli přiřknuti otci, ale s matkou a její rodinou, která se za války aktivně zapojila do odboje a zejména do přípravy atentátu na Heydricha, se nadále pravidelně setkávali.

Přesto měl Jaroslav velmi pestré dětství. Od roku 1938 chodil do oddílu katolických skautů, se kterými jezdívali na nejrůznější výpravy a tábory. Díky dědečkovi Janu Sonnevendovi se začal věnovat filatelii a tatínek jej společně s bratry prý téměř pravidelně brával na všelijaké výstavy a vernisáže. Tatínkovi s výchovou chlapců pomáhala služebná a vychovatelka.

Po atentátu na Heydricha v roce 1942 byl přijat na gymnázium. Na válku vzpomíná jako na dobu svého dětství. O odbojové činnosti maminky a dalších příbuzných v té době vůbec neměl povědomí. Dnes Jaroslav vzpomíná, jak dělali s kamarády klukoviny a bezprostředně na ně dopadal jen nedostatek potravin a poplachy při náletech. „Ten život probíhal normálně, i když samozřejmě vůbec normální nebyl.“¨

Odbojová činnost maminky a dědečka

Matka se po rozvodu znovu vdala, za Josefa Ryšavého, který se přes matku pamětníka seznámil s Janem Sonnevendem a také se zapojil do odboje.

I když se do styku s matkou a prarodiči Sonnevendovými dostal pamětník, tehdy jedenáctiletý chlapec, jen jednou týdně na pár hodin, na dědečka Jana Sonnevenda vzpomíná jako na přísného muže. Pocházel z Topolan na Hané, vyrůstal v chudé rodině a chtěl se vyučit ve Vyškově. Nakonec vystudoval obchodní akademii, nejdříve pracoval jako úředník pojišťovny v Olomouci a následně získal vyšší pozici v Brně. Na penzi přesídlil za svou jedinou dcerou do Prahy a pracoval na Smíchově v Masarykově lize proti tuberkulóze. Spolu s ním tam byli zaměstnáni i další odbojáři, například Pleskot a Fafek. Jan Sonnevend měl také pravděpodobně kontakty na členy Československého červeného kříže, kupříkladu na paní Šrámkovou a další aktivní členy odboje.

Jan Sonnevend a matčina strana pamětníkovy rodiny obecně, včetně jejího nového manžela Josefa Ryšavého, pomáhali s ukrýváním a zásobováním parašutistů před a po atentátu na Heydricha. Jan Sonnevend například jako předseda sboru starších pravoslavné církve dojednal, že budou ukryti právě v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze.

Po objevení parašutistů 18. června 1942 a rozkrytí sítě jejich pomocníků se rodině nevyhnuly kruté postihy ze strany okupantů. Jaroslav Ort viděl naposledy svého dědečka zhruba týden před jeho zatčením, které proběhlo v den dopadení parašutistů. Byl stále stejný – na vnuka působil jako přísný dědeček. O svých aktivitách nemluvil, Jaroslav Ort si pouze pamatuje, že občas poslouchal i ruský rozhlas. Jan Sonnevend byl popraven 4. září 1942.

Mamince jsem psal v noci

Matka byla po svém zatčení 28. června 1942 transportována do Malé pevnosti v Terezíně a následně do koncentračního tábora Mauthausen, kde ji společně s dalšími odbojáři nacisté popravili. „Z Terezína mi maminka na mou adresu napsala třikrát korespondenční lístek. Já si pamatuji, jak mě tatínek v noci, aby to ti dva mladší bratři nevěděli, vzbudil a psali jsme jí odpověď. Myslím ale, že ani jeden můj lístek nedostala, jak to vyplývá z jejích korespondenčních lístků,“ vzpomíná Jaroslav Ort. Před popravou matka uvedla adresu Ortových, kteří byli jejími nejbližšími nezatčenými příbuznými. Bývalý manžel a synové pak obdrželi balíček s protokolem a maminčinými rukavicemi. Až do té doby pamětník a všichni ostatní doma věřili, že by se maminka mohla vrátit. I otec připouštěl variantu, že by jí odpustil a znovu ji přijal.

Jaroslav Ort pokračoval ve studiu na Jiráskově gymnáziu v Praze, odkud překvapivě nebyl ani vyloučen. Přikládá to otcovu zaměstnání – jako chirurg byl za války velmi žádaný, jeho ordinaci navštěvovalo i mnoho Němců a pacienty odmítnout nemohl. Možná i to byl důvod, proč represe heydrichiády nedopadly na otce, pamětníka a jeho bratry tak razantně. Otec byl podle vzpomínek Jaroslava Orta sice nejspíš vyslýchán, ale tím to skončilo. O osudu maminky a dalších příbuzných se Jaroslav společně s bratry dozvěděl až po skončení války.

Studijní léta a nástup komunismu

„Měl jsem štěstí na učitele,“ říká dnes Jaroslav. Své kantory na gymnáziu si nemůže vynachválit a přičítá jim značné zásluhy na utváření jeho světonázoru. Vyzdvihuje hlavně osobní význam profesora Čulíka, který byl po zavření gymnázia, ke kterému došlo záhy potom, co Jaroslav odmaturoval, odsouzen ve vykonstruovaném procesu.

Záhy po maturitě již začal sám Jaroslav pociťovat tlak nového režimu. „Mně to nebylo dlouho jasné, proč, když se někde ucházím o nějaké místo a zmíním se o heydrichiádě, ke které jsem měl tak úzký vztah, tak mi to spíš bylo na škodu.“ Dnes si drobné perzekuce v 50. letech vysvětluje tím, že komunisté předpokládali, že pokud jeho rodina byla schopná postavit se jedné totalitě, dokáže to i u jiné.

Již v roce 1950 se Jaroslav hlásil na pražskou lékařskou fakultu a žádné zásadní problémy s přijetím neměl. Pouze se musel přihlásit na „stavbu mládeže“, kterou absolvoval v Ostravě. Zato o pár let později jeho mladší bratr Jan problémy měl. Byla mu zatrhnuta přihláška na gymnázium a byl nucen pracovat na pozici dělníka. Svou pílí byl ale nakonec vyslán jako dělnický student na gymnázium v Nymburce, kde vystudoval se samými jedničkami. I přesto měl stále ještě značné problémy se na lékařskou fakultu, kde v té době již studovali oba jeho starší bratři, vůbec dostat. Po mnoha peripetiích přijat nakonec byl, ale celý tento proces ho dle Jaroslava tak poznamenal, že záhy po promoci na začátku 60. let utekl do USA.

Sám Jaroslav se dostal na zmíněnou vysokou školu v době, kdy probíhaly procesy obnovy profesorského sboru – staří pedagogové byli vyhazováni a místo nich nastupovali noví, mnohdy zcela inkompetentní k vyučování. Vzhledem k tomu, že Jaroslav nebyl nijak stranicky aktivní, často se mu stávalo, že býval ze strany vedení fakulty popotahován a projevování jeho politických názorů ho jednou téměř stálo studium.

Po vzoru svého otce měl zájem věnovat se zejména chirurgii. V šestém ročníku nebylo vyhověno jeho žádosti být zařazen do nějakého chirurgického oddělení v rámci Čech a byl po promoci v roce 1956 umístěn do Žiliny na radiologické oddělení.

Přestože radiologie nebyla jeho vysněnou specializací, stala se pro Jaroslava praxe v Žilině osudnou. Seznámil se tam totiž s profesorem Arnoštem Lányi, který z něj vychoval radiologa a probudil v něm zájem o tento obor. Se zkušenostmi z Žiliny se přihlásil na konkurz na pozici na pražské radiologické stanici VFN. Velmi mu k přijetí pomohlo právě renomé zmíněného profesora a jeho pracoviště. S drobnými přestávkami na tomto pracovišti pracuje dodnes.

Další profesní i osobní život za socialismu i poté

Zároveň s prací pokračoval v dalším studiu. Přihlásil se ke studiu na kandidáta věd a vypracoval odbornou práci. Obhajobu této práce mu ale přerušila okupace v roce 1968 a byl k ní připuštěn až v roce 1975, kdy se téma, kterému se věnoval, již zdálo zastaralé. O několik let později také získal titul docenta, čímž dle jeho slov jeho akademická kariéra skončila. Dodnes pouze přednáší a částečně pracuje jako zkoušející.

Během svých studií se také seznámil se svou budoucí manželkou Zdenkou Dlabolovou, s níž se oženil až v roce 1961, jednak kvůli zmíněnému pobytu v Žilině a také kvůli tomu, že v roce 1959 zemřel jeho tatínek, kvůli čemuž se již v té době dlouho plánovanou svatbu rozhodli ze smutku ještě odložit.

Ještě v průběhu 60. let jeho osobní život velmi poznamenaly útěky obou bratrů do ciziny, k nimž došlo zhruba tři roky po sobě. Kvůli zachování bytu, ve kterém se po odchodu druhého z bratrů uvolnilo místo, museli manželé Ortovi tehdy urychleně nahlásit, že je Zdenka těhotná, aby jim byt zůstal.

Po odchodu bratří byla před jejich dům dokonce umístěna kamera a společně s ní na ně chodil dohlížet i příslušník Státní bezpečnosti v civilu. „S tím jsme se už později i zdravili. Dělali jsme si z toho všichni legraci, abychom z toho temna nějakým způsobem unikli.“

Uvolnění poměrů po roce 1989 využil Jaroslav k další publikační činnosti i k četným cestám do zahraničí, ať už za bratry nebo za přáteli. Přesto, že změny, které po sametové revoluci nastaly, vítá, k současným poměrům zůstává kritický. Stále žije v bytě po otci v Opatovické ulici v Praze. S manželkou má Jaroslav dvě dcery žijící v cizině, které si dnes nemůže vynachválit.