Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Tomáš Oráč roz. Offenberg (* 1928)

• narozen v roce 1928 na Spiši, Slovensko

• během války byl s matkou vyňat z deportací, ukrývali jeho starší sestru

• za slovenského povstání se ukrývali v horách

• v padesátých letech si změnil jméno

• po válce vystudoval chemii, nastoupil v chemičce v Litvínově

• roku 1964 jel navštívit matku do Kanady

• v roce 1967 se s rodinou legálně vystěhoval do Kanady

• od roku 1975 žije ve Spojených státech, v současnosti ve státě Ohio

Ing. Tomáš ORÁČ, roz. Offenberg

narozený 12. srpna 1928 v Granč-Petrovce na Spiši (Slovensko)

 

Věděl jsem, že mi tady pšenka nepokvete

 

Tomáš Oráč je kanadským občanem, žijícím již bezmála čtyřicet let ve Spojených státech ve státě Ohio. Narodil se roku 1928 na Spiši. Jeho rodiče doma více mluvili maďarsky či německy, na Spiši se hodně němčilo, on sám však vyrůstal v čistě slovenské vesničce Granč-Petrovce na úpatí hory Branisko. Maďarsky a německy se učil od rodičů i ve škole, jeho rodným jazykem však byla slovenština, respektive její spišské nářečí. Chodil do slovenské katolické školy, ve třídě byl jediný žák židovského vyznání, pro kterého byla nepovinná páteční výuka katechismu.

 

Ukrývání starší sestry

 

Jeho otec zemřel několik let před válkou, matka byla správkyní velkostatku v Granči a jako taková dostala výjimku a z hospodářských důvodů se na ni nevztahovaly deportace. Tomáš Offenberg byl během války jako její nezletilý syn také vyňat z deportací. Jeho o několik let starší sestra tuto výjimku už získat nemohla, takže se ji paní Offenbergová rozhodla ukrývat. V Granči- Petrovce žilo asi čtyřicet rodin, Offenbergovi byli jediná židovská rodina mezi slovenskými katolíky.

„Když to tak vezmete, ze čtyřiceti rodin byly tři, které zcela otevřeně se s námi kamarádily, já jsem k nim chodil do domu, pracoval jsem u nich s koňmi. Další tři nebo čtyři byly naopak rozhodnuty dostat Židy z vesnice ven. Tohle je praktická zkušenost z jedné vesnice (Granč-Petrovce), já myslím, že to sedí pro celý národ (Slovensko).“

 

Ale ani z té mlčící většiny nebyli všichni lhostejní k jejich osudu, ani všichni gardisté nebyli vždy špatní. Jednou pozdě večer u Offenbergových zaklepala na okno sestra jednoho z gardistů, který patřil mezi ty, kteří též dělali domovní prohlídky, s tím, že ji bratr posílá, aby vyřídila, že následující den bude domovní prohlídka. Sestru ještě během noci stihli poslat k jedné z těch tří rodin, které je podporovaly, a domovní prohlídka proběhla bez toho, aby gardisté něco našli. Jindy se však stalo, že domovní prohlídka proběhla neohlášena, tak musel být připraven úkryt uvnitř domu.

 

„Žila na prvním poschodí, tam trávila celý den a celou noc. Když byla domovní prohlídka, což bylo několikrát, tak jsme pro ni připravili takový úkryt v jedné skříňce a pak ještě jeden pod střechou. Když přišli gardisti prohlížet naši domácnost. Oficiálně kontrolovali, zda jsme odevzdali vše, co jsme měli, ve skutečnosti hledali moji sestru. Schovala se vždy do té skříňky, naštěstí ji nenašli.“

 

Útěk do Maďarska

 

V roce 1943 pamětníkova matka už nemohla vydržet psychické napětí spojené s ukrýváním a pokusili se o útěk do Maďarska, který se bohužel nezdařil. Jeden známý taxikář je v noci odvezl na nádraží, kde byli domluveni s jedním železničářem, že je ukryje na takzvaný „peážní“ nákladní vlak, který v rámci dohod mezi Maďarskem a Slovenskem projížděl přes maďarské území na dnešním jižním Slovensku.

„Na jeden takový peážní nákladní vlak nás ten železničář schoval pod nějaká prkna. Se strojvůdcem se dohodli, že on pojede za Košicemi trochu rychleji. Do nějaké vesničky za Košicemi dorazil dříve, než ten náčelník stanice zvedl semafor, a tak strojvůdce musel zastavit vlak. My jsme seskočili, došli do nejbližší vesnice, kde nás měl někdo čekat, ve skutečnosti nečekal. Už svítalo.“

Místní obyvatelé je udali a uprchlíci byli zatčeni maďarskými četníky, kteří je předali slovenským četníkům. Ti je odvezli do okresního města Trebišova. Tamní okresní státní zástupce byl ochoten nad nimi přivřít oči a propustil je. Snad by to udělal o své vůli, pamětníkova matka mu pro jistotu dala nějaký úplatek.

 

Byli tak nuceni vrátit se do své vesnice, hned další noc volali známému taxikáři, aby pro ně opět přijel. Jen taktak unikli zátarasům, které postavili četníci, brzy po návratu byla další domovní prohlídka. Opět se štěstím se jeho starší sestra stihla ukrýt a nebyla objevena. V Granči za pomoci některých místních přežili až do léta 1944.

Za slovenského povstání už nebylo nic jisté, němečtí vojáci byli všude. Offenbergovi se ukrývali za pomoci jednoho řeckokatolického faráře v sýpce v horách nad Levočou ve vsi Olšavice.

 

Tady mi pšenka nepokvete

 

Po válce pamětník dostudoval střední školu v Prešově a nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. V únoru 1948 studoval v Praze, a jak dnes přiznává, podporoval nástup komunistické strany k moci. O politiku se zas tolik nezajímal, více času věnoval studiu a práci při studiu. V té době věřil, že komunisté nastolí lepší společnost, kde už nebude místo pro třídní či rasovou nenávist, nicméně ho nikdy nenapadlo vstoupit do komunistické strany.

Mezitím se musel rozhodnout, jestli bude následovat své srdce a odejde se svými blízkými do Izraele, přeci jen chodil do organizace sionistické mládeže Hašomer hatzair. Jeho matka a sestra odešly v roce 1949 do Izraele, ale o dva roky později se přestěhovaly do Kanady. Pamětník se však rozhodl pokračovat ve studiu s tím, že konečné rozhodnutí nechá na pozdější dobu. To se však už psala padesátá léta a hranice byly neprodyšně uzavřené. Stal se z něj chemický inženýr, nastoupil do práce v severočeské chemičce v Litvínově.

Na začátku padesátých let také radikálně přehodnotil svůj postoj ke komunistické straně a ke komunistickému zřízení. Došlo mu, že komunistům naletěl. Ještě při procesech s Miladou Horákovou či třeba s řeholníky mu to nedošlo. Bylo mu to divné, ale neprohlédl, že jsou to vykonstruované procesy. Komunistická strana přeci jen hlásala, že se svými protivníky se vypořádá. Teprve když nastala nová vlna antisemitismu spojená s procesem okolo Rudolfa Slánského, pochopil.

„Já jsem to pochopil, když sesadili Slánského. To jsem pochopil, že něco smrdí ve ,státě dánském‘. Když ho pak obvinili, to jsem poslouchal na vojně po ,dráťáku‘ přenosy z procesu, kdy se ti lidé sami sebe obviňovali z nacionalismu, ze sionismu a z nepřátelství vůči této republice bez nejmenších důkazů, že něco dělali, jenom že každý z nich žaloval sebe i ty druhé z konspirací. Tak mi došlo, že je to zločinecký režim a že mi tady ,pšenice nepokvete‘.“

Někdy v té době dospěl pan Oráč k rozhodnutí, že emigruje, na začátku padesátých let si také změnil jméno, z Offenberga se stal Oráč. Myslel si v té době, že snad slovanské jméno ho ochrání před antisemitismem, navíc mu nebylo příjemné nosit jméno německého původu. Dnes už si není tak jistý, zda se přeci jen neměl držet jména svých předků, ale rozhodnutí již padlo. S příbuznými v Kanadě měl navíc kariérní postup omezený.

 

Žádost o vystěhování

 

V Československu se oženil, založil zde rodinu, ale předtím, než se oženil, manželce sdělil své přání odejít a ta s ním souhlasila. V roce 1964 dostal vízum a výjezdní doložku a mohl sám navštívit svoji matku v Kanadě. Tam se utvrdil v rozhodnutí, že chce emigrovat, ale s celou svojí rodinou. V roce 1967 se mu po dlouhém „boji“ s úřady podařilo s celou svojí rodinou (manželka a dvě dcery) legálně vystěhovat do Kanady pod záminkou, že musí být oporou své stárnoucí matce. Ministerstvo vnitra je odkazovalo na ministerstvo zahraničí a druhý úřad zase naopak, a nikdo se neměl k rozhodnutí, a pokud k nějakému rozhodnutí došlo, bylo negativní. Manželé Oráčovi se však nenechali odradit a při několikátém odvolání i vyhrožovali československým úřadům, že příběh matka zveřejní v kanadském tisku. Na konci roku 1966 i v oblasti zahraničních vztahů docházelo k oteplení, tak tato strategie slavila úspěch.

„Jestli bude rozhodnutí negativní, nepište nám, chceme to slyšet osobně. Řekl jsem, že pokud to bude negativní, moje máma je rozhodnutá to dát do tisku (v Kanadě). To bylo na podzim roku 1966 a už se připravovalo Expo 1967 v Montrealu. Kanadská vláda si tam v rámci dohody o Expu vložila podmínku, že žádá Československo, aby dovolilo vystěhování rozděleným rodinám. To jsme nevěděli, v Československu to bylo tajné, moje máma to nevěděla taky, ale dostali jsme se na seznam asi 200 lidí, které kanadská vláda předložila československé vládě. A to spolu s tím, že jsme byli vytrvalí, rozhodlo o tom, že nám bylo vyhověno. Do měsíce jsme měli být z republiky pryč.“

V Kanadě si pamětník našel práci v oboru jako chemický inženýr, naštěstí přišel v období hospodářské konjunktury. Od roku 1975 žije ve Spojených státech, v současnosti ve státě Ohio. Do plného důchodu odešel až v roce 2002 a ještě v roce 2003 vypomáhal na tři týdny jako konzultant v chemické továrně ve Valašském Meziříčí. Teprve v posledních letech má více času na cesty do své původní vlasti, poprvé sem přijel někdy v roce 1992, 1993, v posledních dvou letech zde byl dvakrát, jedna z jeho dcer v devadesátých letech v Praze učila angličtinu, druhá zde v současnosti trvale žije.

 

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec