Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Opočenský (* 1921  †︎ 2013)

• narodil se 22. 10. 1921 v Boratíně u Lucka na Volyni

• zažil obsazení Volyně Sovětským svazem roku 1939

• byl svědkem vyvraždění židovského ghetta v Lucku za nacistické okupace

• roku 1944 vstoupil do Svobodovy armády

• bojoval na Dukle a při osvobozování Slovenska

• zraněn u Žiliny

• po válce zůstal v Československu

• žil v Chotiněvsi u Litoměřic na statku, zabaveném Němcům při odsunu

• dlouho odolával kolektivizaci

• roku 1964 se stal tajemníkem, později starostou obce

• zemřel 16. července 2013

Mládí na Volyni

Vladislav Opočenský se narodil 22. 10. 1921 v Boratíně u Lucka. Měl ještě čtyři sourozence, dva bratry a dvě sestry. Rodina to neměla jednoduché – v roce 1934 předčasně zemřel upracovaný otec a zanechal po sobě pět sirotků.

 Jinak se v období polské nadvlády Čechům žilo celkem dobře. Panoval klid a pořádek: „Nepamatuji si, že by tam za Poláků byla jedna vražda.“

Přestože byla tehdy Volyň multietnickým prostředím, různé národnosti spolu žily v míru a vzájemně se respektovaly. Češi udržovali bohatý společenský život a vařili si i vlastní osmnáctistupňové pivo Zeman, které bylo nejlepší na Volyni. Spolumajitele úspěšného pivovaru pana Malínského bohužel později bolševici vyvezli bezdůvodně na Sibiř: „Přežili to i s těžce nemocnou maminkou. Na Sibiři žili hlavně ze sušených kopřiv a trávy. Když Rusáci dostávali na frak a Němci byli u Moskvy, tak pustili celou jeho rodinu a on šel do československé armády.“

Připojení k Sovětskému svazu

V září 1939 vtrhla na Volyň vojska sousedního Sovětského svazu. Místní obyvatelstvo tak poprvé muselo na vlastní kůži zažít bolestnou realitu života v totalitním státě. Bolševici bezostyšně okrádali místní sedláky o jejich úrodu a stroje. Zakrátko také přistoupili k deportacím politicky nespolehlivého obyvatelstva na východ. Jejich metody byly velmi podobné těm, které používali o několik let později nacisté. 

„Nejhorší bylo, když začali v dobytčích vagonech se zadrátovaným okénkem vyvážet bohatší sedláky a polské legionáře s celými rodinami na Sibiř. V roce 1939 byla krutá zima, třicetistupňové mrazy a naší povinností bylo odhazovat trať, aby vlaky mohly jezdit. Druhý den to bylo zase zafoukané. Jednou zastavil vlak, zahrabal se do sněhu a byl neschopen jízdy. Stál tam půl dne a my jsme slyšeli, jak uvnitř pláčou děti. Ti lidé prosili o nějaký chleba. Okolo chodili ozbrojení vojáci a hrozili, že každého, kdo se přiblíží, zastřelí. Barbaři!“

Bolševici se snažili zlomit místní sedláky nejen terorem, ale i ekonomicky. Stát od nich vykupoval metrák žita za sedm rublů. Přitom například půllitr piva tehdy stál jedenáct rublů. Rusové také vybili velké množství dobytka. Chvíli byl všude masa dostatek, později nebylo vůbec. Je pochopitelné, že za tohoto stavu vnímali mnozí Češi německou invazi v létě 1941 s úlevou: „Všichni Češi už byli v seznamu na Sibiř! My jsme vítali Němce kytkama.“

Poslední ránu zasadili bolševici boratínským sedlákům, když se pouhé čtyři dny před německou okupací rozhodli pro zcela zbytečnou stavbu polního letiště, kvůli kterému museli Češi předčasně pokosit pole nezralé pšenice: „Říkali: ‚Za tři dny tady budou přistávat letadla!‘ Přistávala, ale německá.“

Teror pod vládou nacismu

Zanedlouho ale začali terorizovat místní obyvatelstvo i noví okupanti. Češi měli až na výjimky od Němců relativní klid. Nejhůře na tom byli Židé. Nejdříve byli donuceni vystěhovat se do nejchudší čtvrti v Lucku, které se přezdívalo Runduky neboli Boudy. Zde bylo vytvořeno židovské ghetto, jehož obyvatelé museli nosit žluté kolečko na prsou a na zádech. Stávalo se, že některý znuděný německý voják střelil náhodně vybraného Žida do kolečka jako do terče. Později, po německé porážce u Stalingradu, přistoupily jednotky SS ke konečné likvidaci ghetta. Židé byli z Lucka odváženi k předem vykopaným hrobům u vsi Polanka a tam ve dne i v noci zabíjeni střelbou do týla: „Vozili je nákladními auty. Židé museli mít hlavu dolů, aby vůbec nevěděli, kam je vezou. Kdo zvedl hlavu, dostal pažbou. Pak přijeli k jámám. Svlíknout do naha! Do jámy vlízt, položit se! A pak každého střelili do hlavy. Když byla jedna řada hotová, posypali to chlorovým vápnem, trochu zaházeli hlínou a kladli další vrstvu. Jeden Ukrajinec byl zvědavej a šel se tam podívat. Říkal, že malé děti nestříleli, ale zaživa je zašlapávali do těch mrtvol, že je prý škoda kulky. Ti Němci byli ožralí, na jednom stole chlast a na druhém hory nábojů. Tři dni to trvalo. Když to skončilo a šli se tam lidi podívat, tak tam byla zem až nahoru nasáklá krví.“ Podle pana Opočenského bylo v Lucku takto pobito 18 tisíc Židů (spíše šlo o 17 tisíc), na Volyni byly ovšem kromě Židů vražděny i další národnosti – pan Opočenský vzpomíná ještě na brutální pobíjení Poláků.

Zrno nenávisti, které zasela zběsilá doba mezi obyvatele Volyně, vyrostlo v nenasytnou masožravou rostlinu, která strávila vše, co jí stálo v cestě. Ukrajinci vraždili Poláky, Poláci a Němci Ukrajince a všichni společně zabíjeli Židy: „V noci hořely polské vesnice a ve dne ukrajinské. Z domů zbyly jen pece a komíny a do toho vytí divokých psů. My jsme trnuli hrůzou, protože jsme nevěděli, jestli přežijeme noc.“

Z tohoto období vzpomíná pan Opočenský ještě na nacistické zajatecké tábory, kam se zpočátku místní obyvatelé snažili nosit za úplatu německým strážným jídlo; poté, co se stav zajatců začal zlepšovat, tuto praxi ovšem Němci zakázali.

Do armády

Když se fronta vrátila a Němci byli zatlačeni zpět za Luck, rozhodl se Vladislav Opočenský jako většina tehdejší české mládeže vstoupit do Československého armádního sboru a 23. 3. 1944 byl v polském Rovně odveden k samopalníkům 1. tankové brigády. Do Rovna odešel se všemi svými bratry – a prý snad deseti tisíci dalších dobrovolníků. „Naši už ani nevěděli, co s tím.“

Tehdy si ještě neuměl představit, že ho čeká mnoho měsíců tvrdých bojů v první linii a neustálé ohrožení života. Po výcviku byli vojáci ještě před odchodem na frontu nasazeni ke žňovým pracím. „Když jsme pak odcházeli z tý vesnice, tak všichni brečeli. Ti domorodci zpívali ty naše krásný český písně. Oni věděli, že jdeme na smrt. Oni to věděli.“

Po výcviku a různých přesunech se mladý Vladislav dostal 8. září se svou jednotkou do prostoru Machnówky, Wrocanky a Bobrky, kde naši vojáci vinou špatně zajištěné ofenzivy utrpěli těžké ztráty. Zde se zúčastnil několika nebezpečných průniků za německou linii obrany a tuhých bojů o kótu 534.

U Dukly se střetlo velké množství vojáků a techniky obou bojujících stran na poměrně malém prostoru. Často proto docházelo k různým zmatkům a kuriózním situacím: „My jsme ráno přišli do vesnice Hyrowa, už přivezli snídani a najednou koukám, jak jde do vesnice Němec, flintu na rameni a pochoduje si to opuštěnej.“

Nelítostné boje v zalesněném terénu si vyžádaly velké ztráty na obou stranách: „V jednom lese byla obklíčena sovětská divize. Když tam skončily boje a my přes ten les šli, to bylo něco hrozného… Mrtvoly, Němci, naši, Rusové, vozy, koně, všechno rozsekaný.“ Nezvyklým způsobem si smrt vzala dvacetiletého vojáka Hamáčka, který zemřel na infarkt poté, co blízko něj znenadání vystřelil ruský tank.

Těžké boje pokračovaly na přístupových cestách ke slovenské hranici u vsi Zyndranowa. Na obou stranách byly nasazeny tanky. Úspěšné útoky často střídal ústup, strategická místa byla opakovaně dobývána oběma bojujícími stranami.

Po dobytí jednoho z německých obranných postavení na Zyndranowé se našim vojákům podařilo ukořistit množství nejrůznější zásoby a materiál: „Byly tam i basy vína, ale my jsme se to báli pít, jestli to není otrávené. Když k nám později přišli Rusáci, tak jsme jim nabídli víno, a když se jim nic nestalo, pili jsme taky.“

Tvrdé boje absolvoval pan Opočenský předtím např. i na hoře Hyrowa. O urputnosti bojů, kterými museli naši samopalníci na Dukle projít, vypovídá i fakt, že po přechodu státní hranice na Slovensko zbylo z celého praporu o síle 320 mužů pouze 16 bojeschopných vojáků. Hluk při střelbě ze samopalu způsobil panu Opočenskému částečnou hluchotu.

Ze samopalníka průzkumníkem

Na podzim 1944 byl Vladislav Opočenský převelen od samopalníků na ještě nebezpečnější post: stal se průzkumníkem, specialistou na chytání živých německých „jazyků“: „Jestli jsme chytili dva tři, ale kolik zařvalo našich vojáků. Dovedete si to představit? Vlézt Němcům do zákopu a vzít jim živého vojáka? Museli jsme je překvapit, ucpat hubu, aby nekřičeli. Všude před nimi minová pole a zátarasy z ostnatého drátu. Museli jsme jen tudy, kudy předtím Němci útočili, to jsme věděli, že tam miny nejsou.“

Není divu, že se občas naši průzkumníci ze strachu před téměř jistou smrtí uchýlili k malé lsti a do sebevražedné akce raději nešli: „Byli jsme s Rusákama domluveni. Oni občas přinesli mrtvého Němce, který měl papíry. My jsme je za vodku koupili a řekli jsme: ‚Němec se bránil a byl zastřelen, tak jsme vzali tady ty papíry.‘ Sichrovali jsme si životy.“

V prostoru nad Nižním Komárníkem se musela část průzkumné jednotky, ve které působil Vladislav Opočenský, zúčastnit útoku pěchoty. Pět z osmi průzkumníků tehdy odmítlo. Jen Vladislav a jeho dva kamarádi riskovali život v nebezpečné akci. Při přesunu do určeného prostoru ho tehdy minula smrt o pouhé centimetry: „Tam byla paseka, vykácený les, vysoké pařezy a mlha. Najednou mi – pijůůůů – vedle hlavy pískla kulka. Spadla mi furažka, helmy jsme nenosili. Namíchlo mě to. Zalehl jsem a vyndal z chlebníku dva ruční granáty. Odjistil, vyskočil, švihnul jsem jeden granát, druhej granát a vidím v té mlze, jak Němci vyskakujou ze zákopů a zdrhaj.“

Pouhým třem našim průzkumníkům se tehdy podařilo dobýt a udržet celý německý zákop: „V bunkru ležel mladý Němec, ve spánku měl dírku, tekla mu krev a modlil se. Vzal jsem mu mauserku, aby po nás nemohl střelit, a vykašlal jsem se na něj. Koukám, u toho bunkru štos beden s granáty, jaké jsem nikdy neviděl. Vypadalo to jako husí vejce a u toho špunt. Zkusil jsem knoflík a on byl na závit. Vyšrouboval jsem to a tam provázek, zatáhl jsem a hodil. Bum, rána! Povídám: ‚Kluci, vivat!‘“

Hned vzápětí nalezené granáty zachránily našim odvážným průzkumníkům kůži, když museli vlastními silami odrazit německý protiútok: „Najednou vidím v mlze, Němci jdou zpátky! Odjistili jsme granáty. Člověk, když má strach, tak má dvakrát takovou sílu. Ty lítaly nejmíň padesát metrů daleko. Bum, bum! Němci se zastavili. Vidím, na pasece v mlze stojí Němec a přiběhl k němu druhej. Já s tím samopalem plecháčem pif, pif, pif. A ono nic. Tak jsem vzal tu německou pušku – pic – a viděl jsem, jak oba padli. Prolítlo to jedním i tím druhým.“ Pak průzkumníci přivolali československou pěchotu: „Přiběhl první pěšák. Říkám mu: ‚V bunkru leží raněný Němec.‘ On popadl tu moji německou pušku, pic – a dorazil ho tam.“

S pomocí pěchoty se pak podařilo německý protiútok definitivně odrazit. Velitel pěchoty slíbil třem našim průzkumníkům za jejich odvážný kousek medaili. Tu ale místo nich dostali paradoxně ti průzkumníci, kteří s nimi nešli. „Pak jsem se s jedním setkal u (Liptovského) Mikuláše a viděl jsem, jak se zastyděl. Byl to takovej zrádnej chlap, Zakarpaťák.“

Na Ondavě se Vladislav Opočenský zúčastnil nebezpečného nočního průniku přes zamrzlou řeku, jehož účelem bylo zajmout živého Němce. Když byli naši prozrazeni a museli se z nepřátelského území stáhnout, jeden voják to nestihl a byl nucen se tři dny schovávat, aby nepadl do německého zajetí: „Byl to Žid. Nestihl utéct, tak vlezl do nějakého sklepa, byl tam celou dobu a nepřišli na něj. Když Němci odtáhli, tak ho kluci našli a vytáhli ven a on byl posranej. Smrděl na dálku. Přivedli ho na štáb a na štábu byli většinou Židi. ‚Ajvajvaj a ajvajvaj, ajvajvaj.‘ Jak byli šťastný, že se vrátil, třebaže byl posranej, ale vrátil se živej!“

Kuriózní příhodu zažili průzkumníci ve vesnici Smrečany, kterou dobyli při překvapivém ranním útoku i s připravenou bohatou snídaní. Najedli se, Němci se ovšem rychle objevili zpět i s tanky a ves znovu obsadili.

Romové v armádě

„Měli jsme tam hodně zmobilizovaných cikánů, kteří nebyli vycvičeni. Byli strašně vystrašení. Čelo šlo dopředu a ti cikáni se koukali nějak ulejt a zdrhnout.“ Jeden cikán u Ondavy třikrát dezertoval a byl vždy polními četníky přiveden zpět. Nakonec byl pro výstrahu polním soudem odsouzen k zastřelení. „Vzali cikány ze všech útvarů. Na pasece ho přivázali ke stromu, zavázali mu oči a ti cikáni ho museli sami zastřelit. Ti kluci přišli z té popravy a nebyli černí jak cikáni, ale bílí jak šátek. Tři dni nejedli. Od té doby už nikdo neutekl.“

Tažení Slovenskem

U Ružomberoku se prapor Vladislava Opočenského dostal pod palbu německého kulometu. Němci drželi postavení vysoko na kopci. Pro další postup bylo nutné kulometné hnízdo umlčet. Do riskantní akce vedl Vladislav Opočenský patnáct našich vojáků ozbrojených granáty: „Říkám: ‚Kluci, budeme se plížit, a až vám řeknu ‚vztyk‘, všichni najednou hodíte granáty!‘ Plazili jsme se, už vidím ten vršek na hřebenu… ‚Kluci, hurá!‘ Oni vyskočili a šup tam ty granáty. Dva Němci s kulometem. Odhodili kulomet a mazali dozadu do lesa. Samozřejmě, kluci je doběhli a zfackovali. Jeden říká: ‚Ich nicht schiessen. Ich nicht schiessen, Kamarad schiessen!‘ – ‚Ty parchante, kamarád schiessen, a ty nábojnice kdo mu podával!?‘“

Vladislav Opočenský bojoval po celé karpatsko-dukelské tažení i během osvobozování Slovenska v první linii a zúčastnil se mnoha nebezpečných akcí. Kulky a střepiny se mu vždy vyhýbaly. Štěstí ho opustilo až na samém konci války u slovenské Žiliny, když jeho družstvo 27. dubna 1945 útočilo na německou jednotku obklíčenou na kopci.

 „Ráno jsme šli v rojnici do útoku. Najednou koukám – balvan a za ním přilba. Tak já s tím plecháčem pic, pic, ale nic. Vedle šel cikán s puškou. Povídám: ‚Dej sem tu pušku!‘ Vzal jsem ji, pic! A už to tam nebylo. Jdeme kousek dál a najednou palba z kulometu. Zalehl jsem za buk a střílel ze samopalu. Najednou slyším řev. Cikán křičí. Byl raněnej. Hodil jsem mu zpátky tu jeho pušku a střílím. Najednou prásk do ruky. Koukám, nic, tak jsem vzal samopal do levý ruky a střílím dál. Pic! Samopal mi letěl snad patnáct metrů. Přetrhlo mi to tady svaly. Byl jsem beze zbraně a obě ruce prostřelené. Po loktech jsem se plazil zpátky dozadu a oni to do mě řezali z kulometu, až jsem měl plné oči hlíny.“

Vladislavu Opočenskému se naštěstí podařilo dostat do bezpečí a mohl být ošetřen. Zejména druhý zásah, jednalo se pravděpodobně o kulku dum-dum, mu způsobil ošklivé zranění. 

„Saniťák měl protitetanové sérum v zavařovačkách a jehlu v klopě. Tak ji vyndal, natáhl sérum a dal mi injekci. Ty zavařovačky měl přikryté novinami a všude plno hlíny, jak to padalo.“

Prvního provizorního ošetření se dočkal pod plachtou polního lazaretu ve Vrútkách. Pak byl převezen společně se skupinou zraněných do Ružomberoku, vzdáleného dvacet kilometrů.

„Silnice byla rozstřílená a plná děr. Byli tam chlapi s rozstřílenými břichy a utrhanýma nohama. To byl řev, jak křičeli bolestí. Když jsme přijeli do nemocnice, měl jsem už ruku celou červenou. Tam byla Rusanda, velitelka nemocnice. Řekla: ‚Odrezať!‘ Jenomže v noci dostali příkaz, armáda šla ‚v perjod‘, opustili nemocnici, šli dopředu a převzali to Slováci. Primářem nemocnice se stal štábní kapitán Steklač. Podíval se na to a povídá: ‚Blbci, to je růže, to vyléčíme…‘ Šest nebo sedm dní jsem měl čtyřicítky horečky. Nic jsem nejedl, ale dostal jsem se z toho.“

Konec války

Za několik dní skončila válka a slavilo se ohňostrojem. Zranění vojáci považovali salvy a výbuchy za doklad návratu fronty a báli se, že je vrátivší se Němci všechny postřílejí.

Když se panu Opočenskému zranění dostatečně zahojila, dostal zdravotní dovolenou a mohl navštívit svou rodinu v Boratíně. Tam se šťastně shledal s matkou a sestrami: „Pes, ten mě poznal i v tom vojenským. Jak ten skákal radostí!“

Přesídlení do Československa

Brzy se rozhodl přesídlit do Československa. Sověti to oficiálně nedovolovali, Vladislav Opočenský však již na Volyni pod bolševickou vládou neviděl pro sebe budoucnost. „Jelo nás tři sta lidí na otevřených vagonech, kde se vozí písek.“

V nové vlasti nabídla vláda odvážným vojákům z Volyně možnost vybrat si statky po Němcích, jejichž odsun byl již naplánován. Vladislav Opočenský a mnozí další rodáci z Boratína si vybrali obec Chotiněves u Litoměřic, neboť se jim líbily zdejší chmelnice. Pěstování chmele se totiž věnovali i doma na Volyni.

„Dobrodruzi, co přišli před námi, vykradli bohatým Němcům, co se dalo. Hadry, nábytek a tak dále. Říkali jim: ‚Počkejte, až přijdou Svobodovci, všecky vás postřílej.‘ My jsme přijeli tady do Řepčic vlakem, v uniformách, flinty na ramenou. Jako disciplinovaní vojáci jsme šli v trojstupu. Přišli jsme na kraj vesnice. Oni záclonky poodhrnuté a koukali, co se bude dít. Jestli půjdeme od baráku do baráku a střílet…“

Vladislav Opočenský se usadil v čísle jedna, kde bydlela rodina sudetského Němce Ungermanna: „S bratrem Rostislavem jsme s nimi žili jako s rodičema. Vztahy byly bezvadné.“ Pan Ungermann měl obrovskou třímetrákovou prasnici. Vojáci ji porazili a udělali velikou hostinu. Nesměly se však o tom dozvědět úřady, neboť v době potravinových lístků se všechny porážky musely hlásit a váha masa byla následně odečítána z potravinových přídělů. „Přivalil se sud litoměřického piva. Ta německá rodina se chtěla distancovat, dát nám přednost, že budou sedět zvlášť. Říkám: ‚Ne, vy patříte k nám!‘“

Mezi Ungermannovými a Opočenskými se vyvinulo silné přátelství, které přetrvalo i nucený odsun německé rodiny. Ještě v roce 2000 dostali Opočenští z Německa velikou krabici plnou sladkostí.

Vladislav Opočenský a jiní hospodáři v Chotiněvsi se bránili vstupu do družstva až do roku 1957. Když jim však bolševici ukradli veškerou mechanizaci, svolili ke vstupu do JZD pod podmínkou, že si sami zvolí předsedu.

Vladislav Opočenský pracoval v družstvu jako chmelař. Také působil jako tajemník starosty obce Chotiněves a posléze byl sám zvolen starostou. Během jeho funkčního období byl postaven vodovod, nová silnice, chodníky, rozvody elektřiny, koupaliště, společenský sál a prodejna, která vznikla na místě staré kovárny.

Vladislav Opočenský se v roce 1947 oženil a se ženou Ludmilou, rozenou Vlkovou, mají tři děti.