Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Opočenský (* 1949)

• narozen 17. prosince 1949 v Litoměřicích

• otec Vladislav a strýc Bedřich Opočenští bojovali za druhé světové války v 1. československém armádním sboru

• po válce se usadili v Československu

• vyrůstal v Chotiněvsi

• vyučil se zahradníkem

• pracoval jako krmič dobytka v JZD v Chotiněvsi

• zabýval se také ovocnářstvím a údržbou zahrad

• 14 let pracoval jako zahradník ve Velké Británii

Kolem se třpytil sníh a on s rodiči jezdíval na saních tažených koňmi ke strýci do sousední vesnice. Tam býval po večerech svědkem vzrušujícího vyprávění. Jeho táta Vladislav a strýc Bedřich vzpomínali, jak společně bojovali pod velením generála Ludvíka Svobody proti fašistům. Ty příběhy hrdinů tehdy jako malý kluk neuměl dostatečně ocenit, což mu později bylo líto.

Jaroslav Opočenský se narodil 17. prosince 1949 v Litoměřicích, ale jeho původ sahá mnohem dál na východ, do vesnice Český Boratín na Ukrajině, do místa osídleného volyňskými Čechy. Tam žili jeho rodiče Vladislav a Ludmila. Vyprávěli mu, jak jejich předkové přišli na Ukrajinu a učili tamní obyvatele obdělávat půdu. Jak Boratín vzkvétal, když v době mezi první a druhou světovou válkou začali tamní lidé podnikat. Jak tam vznikl mlýn, pivovar nebo mlékárna.

Vyprávěli mu i o tom, jak všechno začalo upadat, jak bolševici tamní lidi připravovali o majetek a jak velký z nich lidé měli strach. Tak velký, že si na počátku druhé světové války dokonce mysleli, že jim bude lépe pod vládou Němců, kteří oblast obsadili. To se však brzy ukázalo jako nesmysl, a tak pamětníkův otec Vladislav a strýc Bedřich stejně jako řada dalších tamních mužů narukovali k 1. armádnímu československému sboru, do kterého sháněl vojáky generál Ludvík Svoboda. Pod jeho velením prošli boji na Dukle. Jaroslavův otec byl zraněn, ale strýc Bedřich, tankista, bojoval dál a výrazně se prosadil v bojích za osvobození Ostravy.

To je kraj, kde chci žít

Vladislav a Bedřich Opočenští poté, stejně jako řada dalších československých vojáků, dostali od prezidenta Edvarda Beneše dekret, na jehož základě si mohli vybrat neobydlenou usedlost v pohraničí, ze kterého byli vysídlováni němečtí obyvatelé. „Vyprávěli mi, že nasedli na vlak do Lovosic a pak na kolech jezdili po vesnicích na Litoměřicku. Vznikl tam konflikt, že některé usedlosti, které se bývalým vojákům líbily, byly obsazeny. Ale protože měli dekrety a přednostní právo, někteří si je vymáhali ne úplně vybíravým způsobem. Nechci nikoho hanit, ale prý tam byla rivalita a dlouho trvalo, než se lidé usmířili. Tatínek byl sedlák a rád pěstoval chmel. Tak si vybral Chotiněves, kde byla chmelnice. Když to tam viděl, řekl, že to je kraj, kde chce žít,“ říká Jaroslav Opočenský.

Do oblasti poté přijely z Volyně i ženy, mezi nimi Ludmila Vlková. S Vladislavem Opočenským se vzali a z manželství kromě dvou dcer vzešel i chlapec Jaroslav, který poté prožíval šťastné dětství v malebném venkovském prostředí.

Rodina často jezdila do nedaleké vesnice Sedlec, kde se usadil strýc Bedřich. Měl tam dílnu, opravoval stroje. Pamětník často trávil večery tak, že poslouchal, jak otec se strýcem vzpomínají na dobu, kdy bojovali za osvobození Československa. Až s odstupem času, mnohem později, mu došlo, jak velcí hrdinové to byli.

„Vzpomínám si například, jak strýc Bedřich vyprávěl, že s tankem zajeli za nějakou zříceninu, aby nebyli v palebné viditelnosti. Pak v noci šli na pole, které bylo přimrzlé, a tam hrabali a hledali brambory. Ťukali jimi o sebe, jestli to jsou kamínky, nebo brambory, aby vůbec měli něco k jídlu,“ říká pamětník. Strýc mu také popisoval, jak v tanku přijel do Ostravy, která ještě byla obsazená Němci. „Měl před sebou most. Viděl, že naproti v domě je Němec s kulometem. Tak na něj vystřelil z tanku. Ale to okno se krylo s mostním obloukem a on ten oblouk prostřelil. Tak se pak vždycky smáli, že dostane k úhradě poškození toho mostu,“ vzpomíná Jaroslav Opočenský.

Rodiče věděli, že za slova mohl jít člověk do vězení

Pamětník poslouchal po večerech dobrodružné historky, ve dne běhal s kamarády po lesích, cvrnkal kuličky, zkrátka prožíval bezstarostné dětství venkovského kluka. Nevnímal, že pro jeho rodiče a strýce právě toto období bezstarostné být přestalo. Byla padesátá léta a komunisté byli na vrcholu moci. A volyňští Češi měli za sebou zkušenost ze Sovětského svazu. Velmi dobře věděli, jak komunistická totalita ničí lidské životy. 

„Mám pocit, že rodiče před námi dětmi tehdy moc nemluvili o bolševicích, protože věděli, že za slova člověk mohl jít do vězení. Věděli, že když se něco řekne před dětmi, děti to pak někde zopakují a může být malér. Maminka ale někde na veřejnosti řekla, že Stalin patří do sraček, promiňte to slovo. A hned za ní přišla Státní bezpečnost. Naštěstí tam byl na národním výboru dobrý člověk, který se za ni přimluvil, takže se nic nestalo. Ale věděli, že jakékoli pomlouvání je nebezpečné. Tak si myslím, že tím, že o tom nemluvili, chránili nás děti i sebe,“ vypráví pamětník.

Tehdy jsem tomu věřil

Jeho rodiče přestali soukromě hospodařit a vstoupili do jednotného zemědělského družstva v Chotiněvsi. Jaroslav Opočenský tehdy družstva považoval za pokrokovou věc, která lidem ulehčí práci. Od dětství byl totiž svědkem toho, že lidé na svých hospodářstvích tvrdě dřeli. To, že vyrůstal v totalitním prostředí, jako chlapec nevnímal. „Kdo nebyl v Pionýru, byl černá ovce. Nebýt tam byla ostuda. Rodiče nám to nerozmlouvali. Věděli, že když se něco dělá proti režimu, není to dobré, tak všemu nechávali víceméně volný průchod. A člověk, samozřejmě když do něj hustí jen jednostranné informace, začne těm informacím věřit. Tak jsem věřil tomu, co mi říkali ve škole. Snažil jsem se budovat vlast, jak mě to učili,“ vysvětluje pamětník.

Ve škole poslouchal, že život v socialismu je nejlepší, že v kapitalistických zemích jsou dělníci vykořisťováni. „Pořád jsem slyšel, že tady bude blahobyt. Až později člověk viděl, že to tak není, ale tehdy jsem tomu věřil. Navíc na vesnici lidé neměli tolik zpráv jako lidé ve městech. Nebylo složité nás přesvědčit. Někoho, kdo si nemá kde informace ověřit, je velmi jednoduché přesvědčit,“ hodnotí pamětník s odstupem své názory.

Dráždíme draka a ten na nás vlítne

Na základní škole Jaroslav Opočenský neměl moc dobré známky, a tak bylo jasné, že půjde do učení. Vybral si učební obor zahradník. Absolvoval ho v Litoměřicích a poté nastoupil do JZD jako zahradník. Do paměti se mu výrazně vryla atmosféra roku 1968. Jeho rodiče tehdy měli obavy z celkového uvolnění ve společnosti. „Tehdy se začalo veřejně kritizovat Rusko. Poprvé se začalo veřejně mluvit o Katyni, o tom, že polské důstojníky tam nepostříleli Němci, ale Sověti. A rodiče měli obavy. Říkali, že dráždíme draka a ten na nás vlítne. Pamatuji si, jak právě v srpnu 1968 byli rodiče zdrceni z toho, že přijeli Rusové. Měli hrozné obavy, co bude, protože s nimi měli osobní zkušenosti,“ vzpomíná pamětník.

Jaroslav Opočenský popisuje, jak jel 21. srpna 1968 z Chotiněvsi do práce do Liběšic. Na motorce kličkoval mezi tanky na silnici a jeho otec se tam pokoušel dávat do řeči s vojáky. Snažil se jim vysvětlit, že v Československu žádná kontrarevoluce není, že není důvod, aby tu zůstávali.

V říjnu 1968 pamětník nastoupil povinnou základní vojenskou službu. Byl přidělen k výsadkářům do Holešova. Zpočátku se mu na vojně líbilo, protože velitelé s vojáky diskutovali o tom, co se děje ve společnosti. Zanedlouho však byli důstojníci odvoláni a na jejich místa nastoupili jiní. Byl to projev procesu zvaného normalizace, kdy byli z funkcí odstraňováni všichni, kteří nesouhlasili s pobytem sovětských vojsk na československém území. „Na místa důstojníků nastoupili šplhouni a donašeči. Druhý rok vojny už byl nesrovnatelný. Bylo to jen a jen buzerování,“ shrnuje pamětník.

Malé období temna

Po návratu domů Jaroslav Opočenský nastoupil do družstva. Pracoval v kravíně, vodil krávy na pastvu. Poté pracoval jako zahradník a ovocnář. „Při práci zahradníka jsem se setkal s člověkem, který byl vzdělaný a měl informace, které já neměl. Dohadovali jsme se o politice a já mu říkal, že komunismus je dobrá věc pro lidi. On řekl, že komunismus je stejný jako fašismus. Já se tehdy divil, jak něco takového někdo může říkat. Až mnohem později, až když po roce 1989 začalo vycházet najevo, co všechno nám tajili, jsem si uvědomil, že jsem byl zmanipulovaný hlupák. Že jsem tehdy vlastně nechtěl věřit těm, kteří o tom něco věděli,“ říká pamětník.

Přestože považoval komunistický režim za dobrý, uvědomoval si postupně čím dál více, že se mýlí. Přispěla k tomu mimo jiné i tato zkušenost. Byl zvolen do předsednictva JZD. Na jedné schůzi předsednictvo schvalovalo přijetí nového člena. Všichni ho schválili, ale kdosi poznamenal, že rozhodnutí ještě nemůže být platné, protože ho neschválil výbor komunistické strany. Jaroslav Opočenský tehdy řekl, že nechápe, proč by do personálního obsazení družstva měla mluvit komunistická strana. Když se po roce volilo představenstvo znovu, pamětník už zvolen nebyl. Je přesvědčen, že to bylo kvůli jeho poznámce.

Rovněž mu vadilo, že se od lidí očekávalo, že budou odsuzovat Chartu 77, ale zároveň nedostali možnost se s ní seznámit: „Ptal jsem se, proč si ji nemůžeme přečíst. Bylo mi řečeno, že je to tak chytře napsáno, že by to obyčejný člověk mohl špatně pochopit. To byly prvopočátky toho, že jsem začal pochybovat, že komunismus je to nejlepší.“

Čím dál více si uvědomoval, že normalizace ničí život na vesnici. „Nastal útlum. Lidé ztráceli nadšení do práce, přestali mít chuť dělat něco navíc. Bylo to takové malé období temna,“ říká Jaroslav Opočenský.

Umět si vybrat správné informace

V listopadu 1989 už byl přesvědčen, že pád komunismu je správné řešení. Vstoupil do Občanského fóra a byl za ně vybrán coby předseda místního národního výboru v Liběšicích. Poté pracoval čtrnáct let jako zahradník ve Velké Británii. Zpětně svůj kladný postoj ke komunismu naprosto přehodnotil a říká: „Vadí mi, že se komunisté nikdy neomluvili, že se u nich nic nezměnilo. Oni mají pořád stejnou ideologii. I když jich už je málo, mám z nich obavu.“

Se změnou pamětníkových postojů souvisí i jeho životní krédo. „Nejdůležitější je vnímat a vstřebávat informace. Mít k nim přístup, vybírat si z nich. Nyní je naopak informací moc. Jsou zkreslující a jsou mezi nimi polopravdy. Takže by každý měl používat svůj vlastní rozum a měl si umět vybrat správné informace,“ míní Jaroslav Opočenský.