„Všechno už se dělo za Němců. Banderovci už dělali samostatně, nebyli pod německou vládou. Každou noc se hlídala obec. Obyčejní lidí hlídali a dávali pozor. Procházeli například vesnici. Na účet vlastně těch Banderovců chodilo hodně lotrů po vesnici. Chtěli po nás jídlo. Museli jsme mít připraveno přesně tolik a tolik jídla. Pamatuji si jednu noc. Byli tam i sovětští partyzáni, kteří zůstali za frontou a pak ty Banderovci. Přišli a říkali ‘Hele v Šerákově domě to bude paráda, tolik mouky, másla, sádla a maso.‘ A to se všechno někde muselo sehnat. S tímhle tím vším ty naší tatínkové museli tam žít, museli mít dost starostí.“
„Jmenoval se Emil Svěcený a chodil neustále s cigaretou v puse. Říkal: ,Až se dostanu na frontu, budu ty fašisty tak střílet!‘ Já jsem byl jeho první pomocník, nosil jsem náboje a samopal. Když jsme pak zalehli a Němci šli na nás a útočili, říkám: ,Milku, střílej, lezou na nás!‘ Ale on už neměl jak střílet, už byl mrtvý.“
„Když Sověti přijeli, hrozně jsme se divili, jak mají ubohé koně. To bylo samý špagátek a provázek. Ne jako třeba Němci, kteří měli koně se skvělou výstrojí i chomouty. Ruský koně byli malí, až jsme je obdivovali, jak vůbec mohli utáhnout dělo nebo vozy. Ti vojáci měli takové špičaté čepice a byl z nich vidět jenom obličej, zbytek byl celý zakrytý.“
„Měl jsem jednu těžkou velkou konzervu šunky pro čtyři lidi, která se ale jako železná zásoba směla použít až na rozkaz velitele. Jenže mi při ústupu hrozně překážela. Ta šla pryč první a následovaly ji ještě další věci. To jsem teprve věřil klukům, kteří bojovali už u Kyjova a říkali nám: ,Jídlo zahodíš, všecko zahodíš, jen abys měl plný kapsy nábojů. To je tvůj život. Jídlo vždycky pak nějaký seženeš. Anebo vydržíš pár dní nejíst.‘ “
„Celý ten začátek války nebyl nijak příjemný, protože už mezitím byly dohady mezi Poláky a Čechy o Slezsko a tak. Když začala válka, tak Poláci utíkali na východ, oni měli kousíček země s Rumunskem, takže všechno se to hrnulo přes ně. Největší rána pro ně byla, když se Sověti dohodli s Hitlerem a rozdělili si Polsko. Oni utíkali od Němců a proti nim šla Sovětská armáda. To pro ně bylo velikým překvapením. U nás na vesnici, kde se všechno muselo pěstovat, tak v Boratíně jsme měli mlýn a mlékárnu. Tam se prodávalo obilí a vozila se mouka do města a do té mlékárny se mléko dováželo každý den. Každé se nejdříve odebralo a braly se z něho jenom vzorky, to se odcedilo a až potom nám mléko vraceli zpět. Takže z toho mléka stáhli smetanu, aby bylo z čeho dělat máslo.“
„Během ofenzivy přijeli Rusové. Bylo to už k ránu a oni se usídlili na kopci Forta. Už se ale vůbec nestačili zakopat. Němci je začali přímou palbou likvidovat. Koně si Sověti schovali u nás ve stodole, která byla hned vedle domu. Bylo to šest krásných koní, které zřejmě zabrali Čechům na západní Ukrajině. Němci ale všechny ty koně pobili. Naštěstí byl dům zděný a kule prorazily jen jednu stěnu stodoly. Za další stěnou, v kuchyni, totiž byly dvě rodiny – naše a Albrechtova.“
„Jednou přišla do našeho pokoje sestra, která měla po sobě tři denní směny, a navíc se starala o nemocnou maminku, proto nemohla jít na trh. Říkala nám, že už dva dni nejedla a jestli nemáme někdo kousek chleba. Já jsem kus chleba měl, ale nedal jsem jí ho. Dodnes mě mrzí, že jsem to neudělal. Jednou jsem přišel do lékařského pokoje, tam si zrovna doktoři ohřejvali pohankovou kaši. Vzpomínal jsem, kdy jsme tohle jídlo měli, a došlo mi, že to bylo tři dni zpátky. Oni se směli vzít jídlo, až když nikdo nechtěl. Kdyby si voják chtěl přidat a oni by si to jídlo předtím vzali, tak by bylo zle. Voják měl vždycky přednost.“
„Já jsem byl v nemocnici ve Lvově a tam byly vši všude! V nemocnici a prostě všude jste se mohli setkat se všima. Já jsem si chytil kousek vaty, když vás ta sádra bolela, tak vám podložili trochou vaty, aby se to dostalo do jiného místa. Prsty jsem necítil, jenom malíček a ukazováček. Tak jsem vytáhl kousek té vaty a na tom byl krásný velký červ. Všivý červ, který se tam na mě živil. Tak jsem zavolal sestru. Sestra přišla, podívala se, utíkala pro doktorku. Když ta doktorka přišla, rozkázala, ať mi okamžitě sundají sádru, že tam nemohou člověku nechat červy. Tak mi to sundali a já i doktorka jsme si mysleli, že už tu ruku a ty kosti vevnitř mám nějak srostlé, jenomže co tam bylo… Oni mi tu sádru sundávali a jedna ta sestra musela sedět a opírala se o mě, protože já jsem neseděl. Já jsem upadl. Neměl jsem sílu udělat vůbec nic. Držela mi hlavu a ta druhá mi tu sádru střihala. No a já jsem se přece jen nějak vyškubl a najednou jsem uviděl tu kost, která byla nahoře pod mým ramenem a visela na tom mase.“
„To se ani nedá vypovědět, jak jsme byli nadšení, že máme možnost jít osvobozovat Československou republiku. To bylo strašný zanícení. To se dneska nedá vůbec vidět, že by někdo byl tak hrdej na to, že je Čech a že může jít osvobozovat svou republiku. I dneska bych šel znova. Každej z nás věděl, co se může stát. Válka je prostě válka. Věděli jsme, že nás to může zmrzačit nebo i zabít.“
„Já jsem běhal, ale uznali mi 85% invaliditu. Říkal mi, že víc mi dát nemůže, že by to stejně nemělo smysl a peníze z toho budu mít stejný. Byl opravdu takovej jako táta. Chlapi se divili: ,Jak to, že tys dostal 85 procent! Já nemám nohu a mám 75!‘ Ten doktor mu na to řek’: ,Podívej se, ty sice nemáš nohu a nemůžeš chodit, tancovat. Ty můžeš dělat ševce, krejčího nebo úředníka, ale on nemá ruce, on může tak akorát někoho nakopnout do prdele.‘ “
To se ani nedá vypovědět, jak jsme byli nadšení, že máme možnost jít osvobozovat Československou republiku
Jan Opočenský se narodil 3. června roku 1926 na Volyni v Českém Boratíně. Podobně jako většina místních původem českých obyvatel se i sedmičlenná rodina Opočenských živila převážně zemědělstvím. Po bolševickém záboru východního Polska v roce 1939 hrozila rodině deportace na Sibiř, od které ji paradoxně zachránila německá invaze v létě roku 1941. V roce 1944 vstoupil Jan Opočenský do 1. čs. armádního sboru. Po krátkém působení u polního četnictva prodělal výcvik samopalníka nedaleko města Kiverce. Poté se jednotka přesunula do rumunských Černovic a na začátku září 1944 se dostala do oblasti Krosna. Zúčastnil se tragických bojů u vesnic Machnówka a Wrocanka, které si vyžádaly velké množství obětí. Také Jan Opočenský zde byl vážně zraněn. Tím začala jeho dlouhá anabáze po různých ošetřovnách a nemocnicích, kde se léčil z komplikovaných zranění obou horních končetin. V roce 1946 odjel do Československa, kde opět strávil řadu měsíců po nejrůznějších lázních, invalidovnách a léčebnách. Při propuštění do civilu v roce 1947 mu byla potvrzena 85% invalidita. Usadil se v Chotiněvsi, kde získal statek po německé rodině Klaarů. Janovi rodiče přijeli do Československa v roce 1947. Třiadvacátého listopadu 1947 se oženil s Libuší Šerákovou pocházející z Lysé nad Labem. Mají spolu syna Jendu a dceru Marii. Až do roku 1960 soukromě hospodařil, poté vstoupil do družstva. Jan Opočenský zemřel 18. října roku 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!