Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jak vidět, poradila jsem si dobře, když jsem se dožila takovýho věku
narozena 7. října 1926 v Praze
oba rodiče jí umřeli, když jí bylo 14 let
během války vystřídala několik zaměstnání – pracovala na dráze, v advokátní kanceláři a u Elektrických podniků
jako průvodčí tramvaje zažila Pražské povstání, do kterého se na Žižkově aktivně zapojila
po válce se seznámila s Jaroslavem Opičkou, kterého si roku 1949 vzala
v roce 1945 začala pracovat u Československého státního filmu, kde pracovala až do důchodu
krátce byla členkou komunistické strany, ze které po únoru 1948 vystoupila
dnes žije v domově důchodců v Praze
Hana Opičková (za svobodna Klimtová) se narodila 7. října 1926 v Praze, kde celý život také žila. „Narodila jsem se osm roků po skončení války a dorůstala jsem do tý druhý.“ Tatínek bojoval v první světové válce, ale nikdy o tom doma nemluvil. Hana pouze věděla, že během války se seznámil s její maminkou, se kterou si posílal dopisy a po konci války se vzali.
Z doby ještě před začátkem druhé světové války si pamatuje, jak se muži v roce 1938 vraceli z mobilizace: „Oni brečeli, lidi na ulici brečeli, to bylo tak krutý.“ Nejhorší pro ni ale byl rok 1940, kdy krátce po sobě zemřeli oba její rodiče. Otec si z první světové války přinesl záduchu a zemřel na zánět plic. Maminka kvůli špatně vyléčené žloutence zemřela na cirhózu jater. „A potom to teda stálo za starou bačkoru.“ Období bylo o to smutnější, že neměla žádné sourozence a ani nikdo ze sourozenců rodičů nebyl ochotný se o ni postarat. Jejím poručníkem se tak stal otcův kamarád: „Chtěli mě dát do nějaký rodiny, ale já jsem se tomu hrozně bránila, protože jsem byla na rodiče hrozně fixovaná.“ Nakonec se jí ujala její křestní kmotra.
Přestože rodiče zažila jen jako malé dítě, vnímá, že je má pořád v sobě: „Po mamince jsem pořádná, čistotná a hodná k lidem. Po tatínkovi jsem čestná, prostě taková rovná. Tak já vzpomínám na rodiče, že jsou ve mně, že jsem po nich zdědila ty vlastnosti.“
Do obecné i měšťanské školy chodila Hana na Žižkově. Když byla ve čtvrtém ročníku, tak učitel kreslení několika děvčatům nabídl, že má kosmetickou laboratoř, kde by se mohly vyučit. Hana i ostatní dívky byly nadšeny a do laboratoře šly. Nicméně učitel asi po měsíci firmu prodal a nový majitel řekl, že s nimi nepočítá. Narychlo si pak musely hledat novou školu a začaly chodit do soukromé obchodní školy.
Když Hana školu dokončila, slíbil jí její poručník, že jí pomůže sehnat místo na dráze, kde pracoval i její tatínek. Protože jí bylo teprve šestnáct let, mohla jen uklízet vagony. Zanedlouho však zjistila, že to není nic pro ni. Dostala sice pracovní knížku, ale na směnu musela nastupovat ve dvě hodiny ráno a to jí zkrátka vůbec nešlo.
Vydala se tedy na pracovní úřad. Ukázala jim svou pracovní knížku, kde byla napsána dělnická pozice, a oni ji poslali do továren ve Vysočanech. Tam ale Hana nechtěla, tak si našla místo v advokátní kanceláři. Majitel byl sice zavřený, ale kancelář vedla jeho žena. Po roce ji už finančně nezvládala a Hana opět musela řešit, co dál. „To víte, když nemáte nikoho, tak je to těžký.“
Nakonec asi tři čtvrtě roku zůstala doma a nikam nechodila. Když jí bylo osmnáct let, přišli si pro ni z pracovního úřadu. „To víte, že jsem měla nahnáno. Zavolali mi, já jsem přišla do tý místnosti a tam byl obrovskej obraz Hitlera. A taky tam byli v uniformách ty úředníci.“ Ujal se jí ovšem jeden slušný úředník, šel s ní na Elektrické podniky hlavního města Prahy, kde absolvovala kurz a potom v roce 1945 jezdila jako průvodčí v tramvaji.
I v tomto zaměstnání nicméně zažívala krušné chvíle, protože musela nastupovat před půl pátou ráno. Stalo se jí i to, že se zděšeně probudila, zjistila, že nefunguje budík, a rychle vyběhla ven na ulici, kde se někoho zeptala, kolik je hodin – směnu ještě stíhala. Také se jí přihodilo, že střídala směnu a čekala na náměstí, kde bylo vidět dolů ze stráně do Vysočan. „Já tam stála a čekala. A vidim, že letěj letadla, a prvně v životě jsem viděla, jak padaj bomby.“ Směnu ale normálně vystřídala a dokončila.
Právě u tramvají také prožila Pražské povstání a konec války. „Normálně jsme vyjeli z vozovny a lidi už sundávali německý nápisy, nechtěli mi dávat německý peníze.“ Projeli Václavské náměstí, kde se už střílelo, a dojeli k železničnímu mostu. Tam její parťák, který tramvaj řídil, řekl, že jde taky bojovat, že se ve Strašnicích vydávají zbraně. Odešel a nechal ji tam samotnou s tramvají, kterou neuměla řídit. Nakonec ji jiný kolega odvezl do vozovny a Hana se celkem bezpečně dostala domů.
„Revoluci jsem byla doma, pomáhala jsem na Žižkově stavět barikády, tam, kde jsem bydlela. Oni potom volali v rozhlase, aby všichni zaměstnanci Elektrickejch podniků nastoupili, tak jsem tam taky šla do tý vozovny. A dali nám práci, že z Pražačky vyhnali ty německý vojáky, a abychom to uklidili, že přijdou ty Rusové. Tak jsme tam uklízeli v tý škole a potom přišli Rusové.“
Její parťák z tramvaje během povstání také bojoval na barikádách před žižkovskou školou na Pražačce. V těch místech se odehrály kruté boje a nacisté tu popravili několik desítek civilistů. Mezi nimi byl i Hanin parťák. „To byl tak hodnej člověk. Manželka ho pak hledala, nevědělo se kde. To víte, to bylo tolik mrtvol, nevědělo se, kdo je kdo. Bylo to hrozný.“ Jinak ale o nebezpečí sama moc nepřemýšlela: „Když je člověk mladej, tak o tom tak nepřemejšlí, že by se mu mohlo něco stát.“
V druhé polovině roku 1945 se začali vracet muži z války a vedoucí Haně řekl, že už o ženy nestojí. Nicméně jí doporučil, aby se šla zeptat na Václavské náměstí do státního filmu. Ona tam šla a opravdu ji vzali. Celý zbytek pracovního života strávila u Československého státního filmu. Začínala v účtárně, po nějakém čase byla přesunuta do oddělení likvidace pohledávek.
Po válce se také seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem Opičkou: „Seznámili jsme se tak, že nás bylo asi šest kamarádek a bylo nám kolem těch osmnácti. A tak jsme jako chodily po zábavách a ony si všechny udělaly známost a já jsem byla sólo. Ta jedna kamarádka říkala: ‚Já jdu s tím mým klukem tancovat, pojď s náma.‘ Hana nejdříve jít nechtěla, ale nakonec ji kamarádka přemluvila a ve třech šli do tancovat do Lucerny. „Pro mě přišel mladík a pořád pro mě chodil. Pak mě zavedl do salonku a řekl: ‚Dovolte, abych se představil, já jsem Jaroslav Opička.‘ To se mi hrozně líbilo, jak se představil. Začali jsme spolu chodit a pak jsme se vzali.“
Svatbu měli 4. června 1949 na pražské Staroměstské radnici. Hana vzpomíná, že měla blůzu ušitou z padáku a kostým z látky od organizace UNRRA. Její muž byl pánský krejčí, ale na ni nikdy šít nechtěl, říkal: „To je vpředu boule, vzadu boule.“
Hanin manžel Jaroslav pocházel z malé vesnice Těchnice, do které se zamilovala. Podle ní to byla nejkrásnější vesnice na Vltavě. „Nejradši vzpomínám na to, když jsem jela s mužem do tý vesnice, to byla láska na první pohled a dodnes na to vzpomínám. Muž tam rybařil, já jsem chodila hodně do lesa. Ty dovolený, co jsme tam prožili, to bylo krásný.“ Dnes vesnice už neexistuje a na jejím místě se rozlévá orlická přehrada.
Když Hana pracovala ve filmové společnosti, seděla v kanceláři se třemi postaršími pány, kteří byli všichni v komunistické straně. Ti Hanu stále přesvědčovali, aby do strany také vstoupila. Přihlášku nakonec podepsala, aby měla pokoj. Potom však nastal rok 1948 a lidé, kteří byli před tím proti, začali do strany vstupovat. „Nejhorší to bylo po tom roce 48, to byly ty procesy. My jsme teda televizi neměli, ale když jsem si pustila rádio, tak jsem věděla, že to není pravda, že to je nahraný, že ty lidi mluví jako herci. To byla hrozná doba, těžká.“ Haně navíc kolegové vyčítali, že si nekupuje Rudé právo a nechodí na schůze. „A mě to tak naštvalo, tak jsem říkala, že vystoupím a vystoupila jsem.“ Podle svých slov později žádnou perzekuci nebo pronásledování nepociťovala. Říká, že komunistická totalita ji v práci nijak neovlivňovala hlavně proto, že dělala v účtárně, a účetnictví se musí dělat tak jako tak.
Ráda vzpomíná na pražské jaro: „To bylo takový nadějný. Lidi byli veselejší a nebáli se tolik.“ Pamatuje si také na 21. srpen 1968: „Otevřela jsem okno, tam vyhrávala muzika, hudba na plný pecky. To už lidi, který byli v práci, dávali najevo, že se něco děje.“ Poté nastaly prověrky, během kterých měla vlastně štěstí v neštěstí: „Já jsem v tu dobu byla nemocná a nastoupila jsem až po prověrkách.“ Věděla ale třeba o jednom mladém muži, který před komisí řekl, že to byla stejně okupace a žádná bratrská návštěva. Za to ho z práce vyhodili a dlouho žádnou nemohl sehnat.
Dnes je Hana Opičková už dvacet let vdovou. S manželem neměli žádné děti, takže žije úplně sama. V březnu 2017 nastoupila do domova důchodců, kde byla nejdříve deprimovaná ze všech nemocných lidí, ale nakonec si zvykla a našla si i kamarádku, které pomáhá.
Líbí se jí dnešní mladí lidé, protože se jí zdají chytří a mají více možností. S mladými si taky ráda povídá. „Člověk, když je s mladejma lidma, tak sám omládne. To mládí vyzařuje naději, má elán v sobě.“
A na závěr dodává: „Nakonec si dneska říkám, že jsem tím vším, co mi život nadělil, že jsem tím prošla tak bez závad.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)