Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. doc. Ing. Mgr. Aleš Opatrný , Th.D. (* 1944)

• narozen 3. března 1944 v Praze

• pro špatný sociální původ nebyl přijat na střední školu

• vyučil se soustružníkem a vystudoval večerní průmyslovou školu

• v letech 1963 až 1968 studium na fakultě strojní ČVUT v Praze

• po vojenské službě vstup do kněžského semináře a studium bohosloví

• v roce 1974 vysvěcen na kněze pražské arcidiecéze

• v letech 1974 až 1990 v duchovní správě v Plzni a Toužimi

• od poloviny 80. let zapojen do díla katolické charismatické obnovy

• v 80. letech členem tzv. poradního grémia Františka kardinála Tomáška

• v roce 1989 aktivním účastníkem listopadových událostí v Toužimě

• v letech 1991 až 2004 ředitelem Pastoračního středisko pražské arcidiecéze

• v roce 1993 spoluzakladatelem Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů

• od roku 2002 pedagogická činnost na katedře pastorálních oborů na KTF UK

• od roku 2009 členem Kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě

• v roce 2015 zvolen 78. proboštem Královské kolegiální kapituly

Příběhem Aleše Opatrného se jako refrén nese věta: „Můj život je jedna velká historie štěstí.“ Jeho štěstí na sebe vzalo mnoho různých podob, díky kterému mohl vyrůstat v milující rodině, navzdory svém kádrovému profilu získat skvělé vzdělání, setkávat se s inspirujícími osobnostmi ve společenství Květy Neradové, stát se knězem, nepodvolit se tlaku StB, pracovat pro kardinála Tomáška, podílet se na průběhu sametové revoluce, vybudovat pastorační středisko, přednášet na teologické fakultě a především „udělat zkušenost, nechat se vést Pánem Bohem“.

To jsem ocenil až po letech

Aleš Opatrný se narodil 3. března 1944 v Praze jako první ze dvou synů manželů Aleše a Heleny Opatrných. Rodiče pocházeli z dobře situovaných prvorepublikových rodin, v nichž se jim dostalo dobré výchovy i vzdělání. Totéž se snažili poskytnout i svým dvěma synům.

Maminka byla dcerou Ing. Oskara Čermáka, náměstka generálního ředitele státních lesů a statků, a jeho ženy Gréty, rozené Jarošové, kteří bydleli poblíž Prahy na panství Ringhofferů. Byla velmi sečtělá a nadaná na jazyky. Širokého všeobecného vzdělání se jí dostalo na vyhlášeném reformním reálném gymnáziu v Praze. Po jeho absolutoriu chtěla pokračovat ve studiu, ale po svatbě a narození dětí dala přednost rodině. Milovala klasickou hudbu, kterou doma s oblibou poslouchala. Své syny vodila do divadel, takže, podle vyprávění pamětníka, během několika let absolvovali celý operní repertoár. Maminka uměla být také rázná, když bylo třeba, pro ránu nešla daleko, ale zlobit se dlouho neuměla.

Tatínek byl slovy pamětníka „vševěd“, manuálně šikovný, náročný, důsledný, který uměl na své syny být přísný, aniž musel něco říkat. „A toho jsem se bál,“ doplňuje pamětník. Přestože mu hospodářská krize znemožnila vysokoškolská studia, díky svým schopnostem zastával v zaměstnání převážně vedoucí pozice. Krátce po válce byl jmenován ředitelem továrny na cukrovinky ve slovenské Čadci, kam jej následovala celá rodina.

Jestliže po své mamince pamětník zdědil živost a schopnost stručného a jasného vyjadřování, po tatínkovi zdědil klid a schopnost působit na lidi. „Naopak po žádném z nich jsem nezdědil pořádnost,“ dodává s úsměvem.

Dědeček z tatínkovi strany, Ing. Dr. Alois Opatrný byl absolventem české techniky a expertem v oblasti vodárenství. V Praze zastával funkci vrchního stavebního rady, přednosty vodohospodářského oddělení Vodárenského úřadu a později post ředitele vodárny v Káraném, o jejíž dostavbu se sám zasloužil. Babička Amálie, rozená Weingärtnerová, získala dobré jazykové vybavení a široký rozhled na studiích u řeholních sester, avšak svůj život plně zasvětila péči o rodinu.

„Šíře rozhledu mých rodičů a prarodičů ta byla opravdu obdivuhodná. Tu jsem ocenil až po letech.“

Nový politický řád

Politické změny po únoru roku 1948 zasáhly rodinu až později. Slovenská Čadca byla přece jen od centra dění stranou, a proto tatínek zůstával na pozici ředitele čokoládovny ještě několik let. Krátce po návratu rodiny do Prahy, v roce 1956, byl coby bývalý fabrikant odstaven a přijal místo nižšího úředníka ve Státní výrobně autodílů (SVA). Nový společenský řád silně ovlivnil také maminčinu kariéru. Po emigraci své sestry do Brazílie byla odejita z podniku zahraničního obchodu, a montovala autíčka ve výrobním družstvu IGRA. V pozdějších letech získala místo na pozici skladové účetní v sodovkárnách, a ke stáru nastoupila do Chemoprojektu, kde mohla opět využít svých jazykových znalostí.

Rodiče byli katolíci dle středostavovských zvyků. K církvi měli vztah uctivý, chodili do kostela, avšak ne ke svátostem. Stejně jako celá třída, vyjma dvou evangelíků, navštěvoval pamětník od první třídy hodiny náboženství. Později díky svým kamarádům začal také ministrovat. Na skvělého čadského kaplana rád vzpomíná ještě dnes.

„Naštěstí z té rodiny mě nikdo neměl k tomu, abych byl knězem… Když jsem se pak k tomu rozhodl, tak se s tím museli vyrovnat, což nebylo jednoduchý, to nebyl jejich sen.“

Na své syny kladli rodiče vysoké nároky, a přitom jim dávali ve všem plnou důvěru. „Když jsi Aleš Opatrný, tak tohle přece dělat budeš a tohle přece dělat nebudeš‘. Ten formační tlak, v dobrém slova smyslu, té širší rodiny, protože my jsme žili v kontaktu s máminejma sestrama a dalšími příbuznými, tak ten formační tlak byl dost značný.“

S kaňkou na profilu

Častým tématem rodinných hovorů byla politika, čekalo se, „až to praskne.“ Děti dobře vnímaly, že jinak se mluví o věcech doma, a jinak venku.  Škola v Čadci byla ještě vcelku apolitická, ale v Praze, ve škole na Evropské, kde byl ředitel kovaný komunista, už horlivá paní učitelka pamětníka vybízela, jestli by přece jen nechtěl přestat s tím ministrováním. „To bylo mé první významné NE,“ říká pamětník. Naopak se nikdy nestal pionýrem, protože formován svými blízkými cítil, že mezi pionýry nepatří.

Kaňka na kádrovém profilu se projevila, když po ukončení základní školy nebyl přijat na SPŠ strojní pro „špatný sociální původ a méně příznivé podmínky ve kterých je vychováván.“ Byl zklamán, ale nerezignoval. Střední školu vystudoval večerně, krátce po vyučení se stal soustružníkem pro SVA v Automobilových závodech Klementa Gottwalda. S odstupem času považuje období strávené ve fabrice za velmi přínosné, a to nehledě na to, že dlouho se svým tatínkem živili klukovský sen, že jednou budou spolu vyrábět auta.

Báječná příprava do života

Jedním z dalších „velkých štěstí“ v životě pamětníka bylo členství ve veslařském klubu Praha-Podolí, kam se dostal přes svého kamaráda Petra Adámka. Přestože ke sportu nikdy zvláště neinklinoval, stal se věrným členem týmu osmy mladšího dorostu. „Trénovali jsme v zimě každý den a v létě sedmkrát týdně,“ vypráví s lišáckým úsměvem. V oddíle poznal dobré trenéry, prima kluky, a zažil řadu sportovních úspěchů, včetně vysněného vavřínového věnce. I když později musel dát přednost studiu, s kamarády své osmy se rád setkává dodnes. „Všichni si říkáme, že nás to do života báječně připravilo. Protože jsme museli dobrovolně, ale naprosto přesně držet kázeň, a protože, jak sám říkám: Prostě, když jsme chtěli, aby nám to jezdilo, tak jsme věděli, že nemůžeme chodit tancovat, chodit do hospody, nemůžeme tohle, nemůžeme támhleto a že to jinak nejde.“

Jak naložit se životem

S přijetím na strojní fakultu ČVUT, na kterou se hlásil z dělnické pozice, už problém nebyl. Studium bylo náročné, ale zajímavé. „Měli jsme čtyři semestry fyziky, ta byla výborná. To bylo tak zajímavý! Některé kapitoly, například úvod do atomové fyziky, to pro mě byl až náboženský zážitek.“ V období politického uvolnění konce šedesátých let se na fakultě přednášely dříve nemyslitelné předměty, jako například sociologie, filosofické otázky přírodních věd a politická ekonomie kapitalismu.

Právě za studií se pamětník dostal se svou vírou do zvláštní „mezipolohy“, kdy si připadal jako jediný mladý katolík v Praze. Vzpomíná, že tehdy mu velmi pomohl zvláštní zážitek, kterým bylo setkání se skupinkou mladých lidí s bruslemi na mši v kostele u kapucínů. Rozumovou oporu pak našel v základních tezích fundamentální teologie, jež mu, napsané na papírových lístečcích, věnoval pan Šorm. „A když nám tytéž teze přednášel později prof. Kubalík na fakultě, tak jsme jimi tak trochu pohrdali“, doplňuje s pokorou.

V průběhu studií na strojařině začal řešit, jak dále naložit se životem. „Co já mám s tím svým životem udělat, to bych chtěl vědět. V té nejistotě jsem byl protivnej více než jindy.“ Pravidelně se účastnil bytových seminářů Květy Neradové ve Smečkách, na kterých se seznámil s řadou skvělých osobností, mezi nimiž byli také katoličtí kněží Václav Dvořák, František Mikulášek a Oto Mádr. Osloven byl také koncilovou liturgickou obnovou a s ní související přestavbou kostela sv. Václava v Dejvicích, kterou v roce 1964 inicioval Václav Vaško.

Zpětným pohledem pamětníka byla významná jeho návštěva v Bartolomějské ulici, kam dostal pozvání po podání žádosti o výjezdní doložku pro cestu do Bavorska. „Hezký křesílka, nabídli mi cigaretu a začali mi povídat, že by byli rádi, až se vrátím, kdybych jim řekl, kdo tam se mnou bude mluvit… Tak to jsem nastražil uši, a řekl, že nic takového nebudu podnikat. A oni řekli, že do toho Německa tím pádem nepojedu.“

Ke své první zkušenosti s StB dnes dodává: „Toto byla zásadní věc, že jsem to tenkrát udělal, protože ty jejich další pokusy se se mnou bavit už byly bezzubý.“

Srpen 1968

Invaze vojsk v roce 1968 zastihla studenta strojní fakulty krátce před promocí. Ve vypjaté atmosféře osedlal kolo a po farnostech pražského okolí šířil rezoluci sepsanou skupinou kolem Oty Mádra. Mnohé vzpomínky na srpnové události zůstávají v jeho vědomí živé. „Zažil jsem, co je to jet tramvají, když kolem běhá voják se samopalem a střílí do vzduchu, a u sv. Matěje pohřeb kluka, který zahynul při zásahu sovětských vojáků.“

Nepříjemnou zkušeností byla také proměna jednoho z profesorů strojní fakulty, jenž „nejprve chtěl zakládat málem odbojovou skupinu, a za pár měsíců byl zcela konformní tehdejšímu režimu.“

Životní rozhodnutí

Po úspěšném ukončení studia na ČVUT nastoupil do technického rozvoje laboratorních přístrojů, v němž působil až do svého nástupu vojenské služby v roce 1969. Vojnu absolvoval u žateckých tankistů jako učitel odborné přípravy a velitel čety. „Své první pedagogické zkušenosti jsem tak získal jako učitel konstrukci a oprav tanků T 55,“ poznamenává dnešní pastorální teolog s úsměvem. Během jeho vojenské služby ještě doznívalo jisté politické uvolnění, díky čemuž mohl bez potíží docházet na bohoslužby, a navštěvovat na žatecké faře bratry premonstráty, u nichž nacházel zázemí. Právě na vojně se „usadilo“ jeho kněžské povolání.

Rozhodnutí se pro cestu kněžství nebylo nejtěžší pro jeho dívku Mirku, která to svým instinktem již tušila, ale pro rodiče. „Když jsem skončil techniku, naši z toho měli radost, protože táta byl měl rád vysokou školu, ale protože se do těch let dostal za hospodářské krize, tak o to přišel. No tak byl rád, že přes všechny těžkosti jsem se k tomu dostal já. No, a pak jsem to strčil za klobouk… Tak to jsem ty rodiče litoval, protože to nepatřilo do jejich představ o tom, kudy se má můj život ubírat. Ale dobře to dopadlo.“ S kněžskou dráhou se rodiče smiřovali postupně, „jak čím dál tím víc chápali, jak jsem šťastnej tam, kde jsem.“

Naopak, velkou oporou mu byl vždy bratr Martin, který ho od počátku hlídal, aby moc „nezfarářovatěl“. Mladší bratr měl sklony ekonomické, vystudoval střední hotelovou školu, a později, při zaměstnání, také Vysokou školu ekonomickou. Po sametové revoluci absolvoval katolickou teologii, a v současnosti slouží jako trvalý jáhen v Praze.

Doba prolínání

Po srpnových událostech roku 1968 následovala, slovy pamětníka, krátká doba „prolínání“, kdy některé aktivity církve režim ještě toleroval, a jiné už ne. Vzpomíná například kurzy tzv. Živé teologie Oty Mádra, nebo na jedinečnou přednášku významného katolického teologa Karla Rahnera, která se konala na pražském Hlavním nádraží, což bylo později nemyslitelné. Z myšlenek německého teologa pak cituje jednu, takřka prorockou: „Církev jako diaspora není omyl, je to normální, je to naše budoucnost.“

Rok 1970 byl také posledním rokem, kdy studium na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě (CMBF) v Litoměřicích bylo umožněno uchazečům, kteří již jednu vysokou školu absolvovali. O rok později by už pro pamětníka legální cesta ke kněžství nebyla.

V Litoměřicích

Jak se záhy ukázalo, zkušenosti z fabriky, z vysoké školy a vojny byly pro život v kněžském semináři dobrou průpravou. Poslouchat příkazy představených nebyl pro pamětníka problém, už ze svého domova byl zvyklý, „že když chce něco kritizovat, tak to musí nejdříve dělat. Ne, že to bude kritizovat, a přitom to nebude dělat.“ Pro někoho byl seminarista Opatrný příliš moderní a světský, někomu se nezdálo, že po semináři chodí v manšestrácích a pantoflích…, nebo je moc samostatný.

„Vedení semináře mělo proti mně všechny možný námitky, ale byly dvě věci, ve kterých jsem nikdy nejel: Nepatřil jsem do řehole (to bylo nelegální), a nechodil jsem do hospody. Jinak všechny ostatní chyby na mě mohly být vidět,“ vysvětluje s úsměvem. Navzdory tomu si rektora kněžského semináře Mons. Josefa Poula velice vážil a plně ho respektoval.

„Všichni, kdo se o nás starali, nás trošku vedli k tomu, abychom si nenaběhli nějak blbě a nestali se otroky režimu. Někdo to říkal explicitně více, někdo ne, ale nějak se to dalo poznat taky.“

Z pedagogů bohoslovecké fakulty vzpomíná především na doktora Jana Merella, který pamětníka infikoval láskou k Novému Zákonu, charismatického biblistu Josefa Hermacha, jehož přednášky studenti doslova hltali, nebo na tehdy mladé asistenty Václava Wolfa a Miroslava Zedníčka. O prázdninách se bohoslovci rozjížděli na praxi po českých a moravských farnostech. Pamětník s vděčností vzpomíná na čas strávený u otce Jana Machače, u sv. Matěje v Dejvicích. „To byla doslova výuka ve farářském řemeslu v tom nejlepším slova smyslu“.

Krize víry a první kněžská štace

V předposledním roce na semináři, rok před vysvěcením na kněze, přišla na mladého bohoslovce krize víry. V čase, kdy jeho dlouholetý duchovní průvodce a zpovědník Josef Mixa nebyl v dosahu, „mi víra začala ujíždět jak v mlze“. Těžkým obdobím si tak musel projít sám. „Trvalo to pár týdnů, a byla to výborná zkušenost.“ Po letech ji popisuje těmto slovy: „Chvíli jsem věděl co dělat, chvíli ne. Jako v Tatrách, kde jsem to mockrát zažil. Vylezete do sedla, je mlha, foukne to, a najednou vidíte celé údolí, a foukne to, a nevidíte zase nic. Tak takhle jsem to měl.“

Svátost kněžství přijal v roce 1974 na svátek sv. Petra a Pavla ve svatovítské katedrále, z rukou biskupa Františka Tomáška. Prvním kněžským místem novokněze Aleše byla Plzeň. Jeho předchůdci tam odvedli dobrou práci, a tak bylo na co navazovat.  Skvěle byla zavedena například péče o nemocné i výuka dětí a slibně se rozvíjela také ekumenická spolupráce. S premonstrátem Josefem Kazdou rozjeli pro plzeňské farníky bytové výukové skupinky, jejíž účastníci se později skvěle osvědčili ve svých farnostech. Nasazení, se kterým se plzeňský kaplan Aleš věnoval svým farníkům, bylo mimořádné.

„Z Plzně mám denní pohřebnickej rekord: 6 kremací a jeden pohřeb do země.“

Čas nejistoty a odsun do pohraničí

Oč více byl oblíbený u svých farníků, o to více byl nebezpečný v očích církevního tajemníka a jeho strany. Horlivé a oblíbené kněze státní moc zpravidla posílala do pohraničí a podobný byl také osud otce Aleše.  V roce 1978 byl z Plzně odvolán, a následujícího půl roku zůstával bez řádného ustanovení, tedy i bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Čas velké nejistoty vyplňoval studiem, překlady teologických textů a vyhotovováním pastoračních materiálů, které ochotně poskytoval spolubratřím kněžím. Na několik týdnů našel zázemí na jedovnické faře, ve skvělé společnosti pana faráře Vavříčka a jeho dobré hospodyně, na které rád vzpomíná.

Když ustanovení do nové farnosti ani po měsících nepřicházelo, byl orgánem StB dotazován: „Proč asi to tak dlouho trvá?“ S hranou naivitou odpovídal, že na úřadě mají mnoho jiné práce, a že vše jistě brzy dobře dopadne.

A nakonec to skutečně dopadlo. Ustanovení přišlo do západočeské farnosti v Toužimi. Velká zima, málo uhlí, minimum lidí v kostele a oprýskaná fara, to byly první vjemy z nového působiště. Město bylo silně poznamenáno odsunem německé populace v roce 1945. Nově přistěhovalí občané byli silně vykořeněni a to se projevovalo jak v mezilidských vztazích, tak ve vztahu ke kostelu. Lidem bylo v podstatě jedno, že v Toužimi je kostel, nepovažovali ho za svůj, protože tam nevyrostli. „Já jsem musel rok dva vlídně učit lidi v ulicích zdravit…“

Nový život na staré faře

Otec Aleš „vypostěn“ dlouhým čekáním se dal hned do práce. Na radu svého přítele a kolegy Josefa si na faru začal zvát přátele. Využil především silných vazeb na plzeňskou farnost, a tak se o víkendech stávala toužimská fara de facto pobočkou plzeňské farnosti, oázou pro jednotlivce, manžele, rodiny a různá společenství.

Pravidelná měsíční setkávání měli na faře také kněží z blízkého okolí. Jejich účelem bylo se především vzájemně se povzbudit. „Museli jsme zavírat okna, protože Neliba a Táborský se tak řehtali, že to bylo slyšet v celé ulici,“ přibližuje atmosféru těchto setkávání pamětník. Psychicky hodně důležité bylo, že se kněží mohli navzájem informovat také o svých zkušenostech s StB.

Při jednom z pohovorů, které otec Aleš se StB podstoupil, byl orgánem dotazován, zda chce být v té Toužimi pořád…? „Odpověděl jsem: „Jen do smrti, dýl ne, ale do smrti určitě. Jako každej.‘ A to na ně zapůsobilo, ta smrt, to neslyšeli rádi.“

Prestižnější kněžské místo, poblíž Litoměřic, mu nabízela také církevní tajemnice, mezi kněžími zvaná „Carevna“. Když jí otec Aleš odpověděl, že půjde tam, kam ho pošle pan biskup, další nabídky už nepřicházely. StB vedla toužimského faráře jako nepřátelskou osobu (NO), tedy jako toho, kdo svým jednáním nebo politickými postoji ohrožuje nebo by mohl ohrozit vnitřní řád a bezpečnost státu.

„Hrozně rád bych věděl, kdo v té Toužimi, kdo mě pozoroval a podával hlášení. Já bych mu šel poděkovat, protože mi zřetelně neublížil.“, komentuje své toužimské období pamětník. To už se však zřejmě nedozvíme. Svazky Státní bezpečnosti vedené na osobu Aleše Opatrného se k dnešním dnům nedochovaly.

Život v Duchu

Farnost v Toužimi poskytla otci Aleši také něco, čeho se mu v Plzni nedostávalo. Čas na modlitbu, vlastní studium a psaní. Plodem jeho jedenáctiletého působení v západočeské farnosti jsou například zamyšlení nad biblickými texty nedělí a svátků, které byly po sametové revoluci vydány pod názvem Stůl slova.

Jméno Aleše Opatrného je v české katolické církvi neodmyslitelně spjato s hnutím katolické charismatické obnovy. První zkušenost s hnutím získal přes své plzeňské farníky, manžele Poláčkovy, s nimiž navštěvoval brněnské společenství kolem výtvarníka Ludvíka Kolka. Pro dílo Obnovy byl plně získán na charismatickém setkání, jehož se účastnil ve východním Německu v polovině osmdesátých let. Seminář vedený bílým otcem Ernstem Sieversem byl pro pamětníka silným životním impulzem a současně obnovou a prohloubením jeho kněžství. Texty semináře brzy přeložil do češtiny, a stal se horlivým apoštolem „Života v Duchu“ ve své vlasti. „Měl jsem farnost od Toužimi po Bratislavu a zpátky, s velkou zastávkou v Plzni.“

Jedinečným zážitkem byla pro pamětníka účast na světové charismatické konferenci v Římě, jíž se zúčastnil krátce před sametovou revolucí. „Tam jsem zažil mši svatou, které předsedal kardinál Suenens. Bylo to francouzsky, bylo to s krásnými zpěvy, a bylo to úžasný! Já jsem tak elegantní mši v životě nezažil. Krásná postava, Suenens!“  A vzpomíná také úsměvné setkání s papežským kazatelem Raniero Cantalamessou. „Potkali jsme se na chodbě, a já jsem mu řekl kterej jsem, a odkud jsem, tak to byla tenkrát velká senzace! A teď jsme se handrkovali, kdo komu požehná. Já mu říkám: ,Dejte mi požehnání.‘ On: ,Ne! Dejte vy mně požehnání…‘ Tak jsme si požehnali navzájem.“

My kluci, co spolu mluvíme

V osmdesátých letech patřil otec Aleš do kruhu osobností blízkých kardinálu Tomáškovi, jenž se mj. podílel na programu Desetiletí duchovní obnovy.  O svém angažmá v tomto grémiu dnes mluví s velkou skromností: „Scházelo se několik zajímavých lidí, mezi které jsem, Bohu díky, byl také přizván, byť ne tak významnej. Někteří z těch lidí měli na pana kardinála vliv, třeba Mádr, Zvěřina, jak už bylo řečeno. Někteří ten svůj vliv navenek ukázali až ve chvíli té změny. Já vím, že tomu Tomáš Halík říká poradní kruh kardinála Tomáška… Já tomu říkám: my kluci, co spolu mluvíme, kterým ležely věci na srdci, a každý měl nějakou oblast, která mu byla bližší. Bylo to neformální společenství, které vznikalo v roce 1968 schůzkami u Neradů. Společenství se později přetavilo na ten takzvaný poradní orgán.“

O sametu v Toužimi

Zásadní změny v životě pamětníka přinesl listopad roku 1989. Jestliže ve velkých městech stačila k zažehnutí revoluce jiskra, v menších obcích a městech západních Čech to tak snadné nebylo. Deficit informací byl velký, a ty, které přicházely, byly nezřídka zkreslené. To byl také případ městečka Toužim. Otec Aleš vzpomíná: „Spřízněná duše, paní prodavačka v knihkupectví, mi říkala, že tam přijeli z Prahy, a že říkali, že tam studenti rozebírali lešení a mlátili policajty. To mě pozvedlo, že se něco musí dít.“ Vyhotovil letáky, kterými inicioval první setkání místních občanů se studenty. Na faru, kam nikdo nechodil, se toho večera nacpalo na 60 lidí. Potom už šly věci rychle za sebou. Další setkání se už konala v biografu, kde se veřejně a kriticky otevírala témata, o nichž se dříve jen mlčelo.

Když se před dvěma lety (v roce 2021) v Toužimi uskutečnilo setkání občanů, kteří se za listopadové revoluce angažovali, někteří vzpomínali, že pociťovali velký strach, protože nebylo zdaleka jasné, jak to všechno dopadne. „To jsem já nezažil, protože jsem se držel staré marxistické poučky, že nejrevolučnější třídou je proletariát, protože ta nemá co ztratit než své okovy,“ říká s úsměvem pamětník.

Utrženým ze řetězu, aneb čas zakládání

V porevolučním období byl pamětník, dle svých slov, jako „utržený ze řetězu“. Stále sloužil ve své farnosti, a současně byl zapojen do pastoračních aktivit v Praze, kde vedl kurzy příprav na biřmování, přípravy snoubenců na manželství, duchovní cvičení atp. Bylo to období fyzicky hodně náročné.

Velké změny čekaly celou českou církev, která hledala novou formu svého bytí ve společnosti. Inspirací měla být v únoru roku 1990 cesta do Rakouska a Německa, v rámci které skupina kněží, mezi nimiž byli, vyjma otce Aleše, například Miloslav Vlk, Jan Graubner, František V. Lobkowicz, František Radkovský a Tomáš Halík, poznávala chod církevních institucí a pastoračních pracovišť. Zkušenost z této cesty inspirovala otce Aleše k vybudování Pastoračního střediska pražské arcidiecéze, v jehož čele stál od roku 1991 do roku 2004. „Pokud ty věci vznikaly, byť inspirované z venku, zespoda, organicky, tak to k něčemu bylo. Pokud hodní lidé ze Západu nám něco chtěli něco hotového přinést a přesadit sem, tak to moc nefungovalo, to nemělo na co nasednout.“

Vlající vous Tomáše Halíka

Po svém přestěhování z Toužimě do Prahy často zastupoval faráře týnské farnosti Jiřího Reinsberga a ve studentské farnosti u Salvátora Tomáše Halíka, s nímž ho pojí dlouholeté přátelství. Na údiv Martina C. Putny, jenž v knize Kraft píše: „Nemohu pochopit, že dva tak různí lidé spolu mohli spolu vycházet a spolupracovat,“ otec Aleš odpovídá: „Znali jsme se od osmašedesátého, měli jsme společné vychovatele, Mádra a Reinsberga, a máme spolu tolik společných zážitků, že si ze sebe můžeme dělat doteď legraci. Dodneška si můžu například Tomáše představit, jak vystupuje v Tatrách od domu, a ve větru mu vlaje vous,“ popisuje pobaveně pamětník. Svou rozdílností se vždy dokázali navzájem obohacovat a doplňovat, čehož důkazem bylo společné komentování papežských návštěv.

Akademikem

V devadesátých letech stál Aleš Opatrný u založení Společnosti pro výzkum sekt na nových náboženství, která vznikla jako reakce na množství nově příchozích náboženských společností do české společnosti. Za stejně důležité však považuje pojmenovávat nezdravé sektářské mentality, které se v různých podobách nacházejí také uvnitř renomovaných církví. „Sekty by nás měly zajímat asi tak, jako internistu zajímá patologie. Proč to je, jak to je, jak se k tomu dojde?  Co ti lidé hledají, co přijímají a co jim chybí?“

Své bohaté zkušenosti z pastorace zúročil jako pedagog na Katolické teologické fakultě UK, kam byl povolán v roce 2002, a kde po několik let stál v čele Katedry pastorálních oborů a právních věd. Za úspěšné působení na fakultě byl v roce 2019 oceněn stříbrnou pamětní medailí UK. Ocenění od univerzity si pamětník považuje více než jiných, protože, jak říká: „Lidi, kteří mně to dávají, vědí, o čem mluví.“

Myšlenky jeho přednášek se mu z velké části podařilo zachytit v knihách, ale k vytvoření vlastní školy, včetně výchovy svého nástupce na katedře už nedošlo, neboť na akademickou dráhu byl povolán až v pozdějším věku.  

Doprovázení

Důležité místo v jeho kněžské službě vždy zaujímalo doprovázení nemocných a duchovní vedení manželských párů, včetně rozvedených. V pohledu na manželství plně sdílí pohled papeže Františka: „Rychlost, jakým se mění pojímání manželství, je v posledních letech veliká, zápolíme s tím, že klasický formát manželství, často zvaný „tradiční“, nefunguje. Lidé tak nežijí, a my se často snažíme je do toho nacpat. My musíme vzít na vědomí, že to není cesta pro všechny. My se musíme naučit rozeznat, co dobrého je v životě těch lidí schopné rozvoje a to podporovat.“

S lítostí konstatuje, tzv. „manželství pro všechny“ se stalo heslem, kterým se lidé mlátí po hlavě. „My nemůžeme předělat život společnosti podle svých představ, teď, rychle a hned! My nemáme vybojovat vítězství, ale zpřítomnit Kristovu lásku, a to je něco jiného.“

Spirituální péče o nemocné a umírající je pak posledním seminářem, který na teologické fakultě přednáší. „To se ke mně hodí, vzhledem k věku“, doplňuje s úsměvem. Stáří a nemoc vnímá jako úkol, který od člověka něco vyžaduje a který ho může něco naučit. „Pro mě je zkušenost nebýt neotřesitelně zdravý nová. Teď se snažím to vše chytré, co jsem kde říkal, aplikovat sám na sobě, kdy přibývají zdravotní potíže a přibývat budou.“

Jak pamětníku ubývá povinností pedagogických, zaměřuje se na modlitbu a duchovní doprovázení.

V roce 2009 byl jmenován sídelním kanovníkem Kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, který se tak stal jeho novým domovem a kde v současnosti zastává úřad probošta.

Jeho vzkaz posluchačům Paměti národa zní: „Křesťanům. Moje zkušenost nechat se v životě vést Pánem Bohem, je jedinečná a každému bych ji přál. Všem. Možná, že nejhorší by bylo v jakékoli situaci ztratit naději. Tu si nenechme ukrást.“