Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Ondruš (* 1921  †︎ 2014)

• narodil se 5. září 1921 v obci Třebovice (dnes součást Ostravy)

• v roce 1924 se rodina stěhovala na Podkarpatskou Rus do osady Malý Bakoš

• po smrti otce se jako nejstarší syn ujal role hospodáře

• v říjnu 1938 se museli z Podkarpatské Rusi vystěhovat

• do konce války se stěhovali sedmkrát

• usídlení v obci Vrbice, kde Zdeněk Ondruš pokračoval v hospodaření

• dobrovolná kolektivizace

• 1953 – založení JZD, stává s předsedou

• v roce 1963 dostal ve Štrasburku Řád chmelových rytířů

• v roce 1968 dostal od prezidenta Svobody Řád práce

• měl 4 děti (1 syn a tři dcery) – 11 vnoučat a do své smrti 17 pravnoučat

• zemřel 27. prosince 2014

Zdeněk Ondruš se narodil 5. září 1921 v Třebovicích u Ostravy, kde žili jeho předci na statku č. d. 53 po devět generací. Jeho otec Karel Ondruš byl československým legionářem v Rusku. Domů se vrátil až v roce 1920, po dlouhé anabázi přes sibiřskou magistrálu – Vladivostok – Vancouver – Hamburk. Oficiálně byl však mrtvý, a o všechen majetek tak přišel. Po návratu do vlasti nastoupil na jednu z ostravských šachet, pak ale v roce 1923 využil nabídky Obecně prospěšného a bytového družstva pro výstavbu kolonií a odjel na Podkarpatskou Rus, kde získal jeden z dvorů na Malém Bakoši poblíž maďarské hranice. Československá vláda jej vykoupila od maďarského barona Lonaye. Na Malém Bakoši se usadilo devatenáct rodin legionářů, mezi nimi i sapér Vodička, který se stal předlohou pro literární postavu Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Okolní vesnice – Danilovce, Stráž, Dvorce atd. – pak kolonizovalo dalších pětašedesát legionářských rodin. Zdeněk Ondruš se svými sourozenci a matkou přijeli za otcem až o rok později, na jaře 1924. Podmínky pro hospodaření totiž nebyly zpočátku příliš utěšené. Staré dvory byly vystavěné z vepřovic, a bylo proto potřeba postavit nové domy a hospodářská stavení. Krajinu tvořily četné močály a podmáčené pastviny, které čeští kolonisté nejprve odvodňovali, aby na nich mohli hospodařit. Když otec v roce 1935 zemřel, hospodářství převzal Zdeněk Ondruš jako nejstarší syn.

Život v kolonii a její opouštění

Soužití s rusínskými a maďarskými sousedy bylo zpočátku dobré. Rodiče Zdeňka Ondruše se naučili maďarsky a na jejich statek docházeli vypomáhat čeledínové z maďarských vesnic a později i rusínských. Politická situace se však brzy začala kazit. Zdeněk Ondruš vzpomínal, jak po roce 1935 začala mezi maďarskými obyvateli posilovat nacionalistická propaganda. Větší shromáždění tu prý pořádala jakási maďarská vědma věštící „velký mišunk národů“. V druhé polovině roku 1938 se začal do pohraničních oblastí navážet materiál na opevnění hranic. Všeobecnou mobilizaci pozoroval pamětník během návštěvy Kroměříže, kde byl na výletě se zemědělskou školou, kterou v té době studoval. I v této vypjaté atmosféře se ale stal svědkem situace, kdy maďarští vojáci docházeli na nejbližší statky českých kolonistů hrát karty. Humorná příhoda se stala také jeho švagru Jarošovi, který se během stráže chtěl vykoupat v Tise. Když plaval ke břehu, u jeho oblečení klečel maďarský voják, na kolenou držel jeho pušku a usmíval se. „Pak mu ale jen podal ruku a každý si šel po svém,“ vypráví Zdeněk Ondruš. V první polovině října 1938 už mezinárodní situace byla kritická. Obyvatelé kolonie v Malém Bakoši a jinde byli svoláni do místního hostince, kde jim představitelé československé armády doporučili opustit Podkarpatskou Rus a odstěhovat se ke svým blízkým na Moravu nebo do Čech. Pro ty, kteří neměli kam jít, zajistili přechodné umístění v Rozvigovu u Mukačeva. Ondrušovým nic jiného nezbylo, protože jejich bývalý domov v Třebovicích u Ostravy zabrali Němci. „Movité věci jsme nakládali na vagony v Baťově, každý dostal půl otevřeného vagonu pro stroje a vagon na domácí zařízení,“ vzpomínal Zdeněk Ondruš. „Matce pomáhaly balit a odvážet Maďarky z Velké Dobroně, které k nám chodily na práci. V Rozvigově jsme nezůstali dlouho. Bylo jasné, jak dopadne Vídeňská arbitráž, tož jsme dostali pokyn navagonovat koně a ostatní věci a zařízení a 28. října jsme vyrazili z Podkarpatské Rusi.“ Den před hromadným odjezdem z Mukačeva pamětník ještě naposledy navštívil bývalý domov. Budovy už byly zotvírané, všechny zásoby odvezené, kůlny na stroje rozebrané a odvezené. Dne 2. listopadu 1938 proběhla První vídeňská arbitráž, po které Československo muselo postoupit určitá území Podkarpatské Rusi maďarskému království, podobně jako postoupilo Sudety nacistickému Německu.

Stíny války

Než Ondrušovi našli v Čechách nový domov, museli se několikrát stěhovat. Nejprve přijali ubytování u statkáře v Ústíně u Olomouce, kde strávili první měsíc. Pak dostali ubytování v Bystřici pod Hostýnem v legiodomově, kde žili ve stísněných podmínkách spolu s další rodinou do dubna 1939. Po jednání s kolonizačním družstvem jim následně připadlo hospodářství na Mnichovohradišťsku v obci Koprník-Násedlnice. Ani tady však nezůstali dlouho. Němci tyto dvory dávali svým zasloužilým pracovníkům, a protože jim Ondrušovi nechtěli dělat deputátníky, odstěhovali se na Vánoce 1940 do Kopče u Odoleny Vody. Dramatické události druhé světové války je tu dostihly po ruské ofenzivě v lednu 1945. Nejprve u nich jednou v noci zabouchal soused Jiří Cibulka, který musel kvůli svému českoněmeckému původu sloužit u Wehrmachtu. Tehdy ale zběhl, a tak jej Ondrušovi do konce války schovávali na půdě. Zdeněk Ondruš se také stal svědkem transportu vězňů z koncentračních táborů, kteří pochodovali od Mělníka přes Štěpanský most směrem na Chlumín. Několik dní jim vozil do jejich tábořiště jídlo. Mezi vězni byli ruští a francouzští zajatci a zbídačení ruští vojáci. Zemřelé nebo popravené, kteří zůstávali ležet u krajnice, pohřbívaly okolní obce na vlastní náklady. Tehdy u Ondrušových požádal o úkryt ruský uprchlík, jemuž se podařilo z transportu utéct. Protože Ondrušovi už ale jednoho uprchlíka schovávali, nechal jej u sebe jejich soused.

Konečně domov

Těsně po skončení války se Zdeněk Ondruš doslechl o možnosti získat hospodářství, které bylo zabaveno Němcům. Vydal se proto do Litoměřic na krajský úřad, aby o jeden ze statků požádal. Po cestě potkával zbytky rozpadlé fronty – jednotky werewolfů, kteří se zrovna přesouvali do úkrytu do lesa. Zpátky se vracel s posádkou ruského gazíku, která kontrolovala opuštěnou bojovou techniku. Rodina Ondrušových nakonec získala statek ve Vrbicích u Litoměřic, kde žije pamětníkova rodina dodnes. V roce 1953 vstoupil Zdeněk Ondruš dobrovolně do místního JZD, kde se stal předsedou. V roce 1963 získal ve Štrasburku Řád chmelových rytířů a v roce 1968 dostal od prezidenta Svobody Řád práce. Zemřel 27. prosince 2014.