„Vše potom skončilo. Tenkrát se nikdo nikoho moc neptal. V 77. se dokončovala přehrada na pitnou vodu, takže kolem nemohlo zůstat nic. Všude se zasázely stromy. Mrzí mě, že už to údolí není. Byl tam krutý život, hlavně v zimě, když bylo tři čtvrtě metru sněhu. Na závětrné straně jednoho břehu vydržel sníh až do dubna. Chodili jsme do školy pěšky a někdy nám táta musel cestu prošlapovat. Zamrzlá řeka, to bylo taky šikovné, dalo se tam sportovat. V létě tam byli zase lufťáci. Já na to údolí vzpomínám v tom nejlepším. Ale můj otec moc dobrých vzpomínek nejspíš neměl, protože tam neprožil nic dobrého. Musel to tam celé přestavět a nakonec se toho musel vzdát. Myslím, že potom se tam s námi nikdy nebyl podívat, jak to tam vypadá. Tam je jenom voda. Třicet metrů vody. Kdyby to tak chtěli někdy vypustit… Tenkrát dovolili za asi desetinu ceny vykoupit materiál čili krovy, zdravý eternit, zdravé tašky. Materiál jsme vozili vlekama na novou stavbu do nového bydliště, do Chodče. Přijel pásák stalinec a zbytek, všechno, zplanýroval do roviny.“
„U nás na samotě to StB mohla těžko hlídat. V nestřežený okamžik, kdy přišli zatknout tátu, tak utekl a tři a půl roku se schovával. Nejdřív po lesích, asi tři neděle. Potom ve skrýši na našem statku. StB ho hledala každý týden, i se psy, ale nenašla ho. Chodili kolem něj. Nakonec k nám natáhli odposlech, štěnici. Asi půl kilometru táhli dráty. Moje matka s otcovou sestrou na to přišly, vytrhaly to a zjistily, že ty dráty vedly těsně vedle jeho skrýše, takže to zlikvidovaly. Prohlídky byly každý týden. Když už jsem byl potom třeba čtyřletý, tak už si i něco pamatuju. Zpočátku, jak si pamatuju, přijela dvě auta, tatraplány, proti naší chalupě na druhé straně řeky, a protože k nám málokdy nějaké auto jelo, a jak jsem byl malý, hned jsem běžel otevřít. Táta se těžko stihl schovat. Pak jsem to od mámy chytil. Když pro něj potom přišli a odvezli ho, jezdili jsme za ním do Rtyně v Podkrkonoší, kde byl dva roky zavřený na černém uhlí. Pamatuju si jen to, že to byla hrozná cesta, tenkrát v roce 1958. Když v zimě jezdili lyžaři na hory, stáli jsme ve vlaku na jedné noze. Do Krkonoš to byla vždycky cesta pomalu na tři dny, tam a zpátky. Když jsme tam přišli, a šli jsme dokonce ze zastávky pěšky, celí uřícení, pak jsme mluvili deset minut s otcem a...“
„Naši [do JZD] odmítali vstoupit do roku 1960. Když se potom táta vrátil [z vězení], pochopitelně museli, to už se nedalo. Otec byl zaměstnaný nejdřív v rostlinné výrobě, potom u zedníků. Měli jsme štěstí, protože předsedou místního družstva byl férový chlap. Postaral se svým způsobem i o to, že k nám byla v 63. přivedena elektřina. Táhli ji dva kilometry. Okolo bylo pět samot, takže se to vyplatilo. On ji nechal přitáhnout pod záminkou, kvůli salaši, kde měla matka mladý dobytek. Starala se o něj a pásla ho. Přivedli jí tam elektřinu do takové bedny, která se nikdy neotevřela. V té salaši žádná elektřina nebyla. Ráno se dobytek vyhnal do řeky, aby se napil. Matce jsme hodně pomáhali. Natahovat ostnaté dráty a ohradníky, přehánět dobytek přes řeku, protože pastviny byly na obou stranách řeky. Navíc se starala o mentálně postiženého bratra, takže měla práce až nad hlavu. Furt. Když byl táta zavřený, když se schovával, i později. Svatá to žena.“
František Ondrášek se narodil 30. ledna 1953 v Českých Budějovicích. Žil se svými rodiči Marií Ondráškovou, rozenou Bínovou, a Františkem Ondráškem na rodinném statku na samotě zvané Benák, situované ve stráních u řeky Malše poblíž Sedlc (okres České Budějovice). Jeho otec byl lidovec a za své aktivity začal být roku 1954 stíhán. Prvnímu zatýkání utekl a skrýval se v přestrojení za ženu na svém statku. Roku 1958 byl dopaden, uvězněn ve Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval v uhelném dole, a roku 1960 byl propuštěn v rámci amnestie prezidenta Novotného. František v roce 1959 začal navštěvovat základní školu ve Velešíně a jako syn politického vězně byl perzekvován. Během uvolněné atmosféry pražského jara nastoupil na střední zemědělskou školu, obor mechanizace, kterou úspěšně dokončil roku 1972. Během jeho prezenční vojenské služby proběhlo nucené vykoupení statku Benák v rámci výstavby přehrady Římov. Od roku 1973 rodina budovala nový statek v nedaleké Chodči. František celý život pracoval v JZD. Během sametové revoluce se na dva měsíce stal mluvčím Občanského fóra JZD Velešín, ale z funkce sám odešel. Následně aktivně působil v komunální politice v řadách Lidové strany (KDU-ČSL). Od roku 1991 podniká, obchoduje se zemědělskou technikou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
