Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Ondráček (* 1941)

• narozen 1. dubna 1941 v Pardubicích

• v roce 1955 nastoupil do hornického učiliště v Malých Svatoňovicích

• po jeho ukončení pracoval až do roku 1990 v Dole Jan Šverma v Žacléři

• od roku 1959 členem KSČ

• v komunistické straně zastával řadu funkcí, nejvýše byl až v Ústředním výboru KSČ

• komunistické myšlenky vyznává dodnes, je přesvědčen že před listopadem 1989 se žilo lépe

Celý život pracoval jako horník, přitom je aktivním funkcionářem komunistické strany. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 považuje za správný krok. Také si stojí za názorem, že komunisté měli zabránit revoluci v roce 1989.

Narodil se 1. dubna 1941 v Pardubicích. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byly čtyři roky. S matkou se přestěhoval do obce Skutíčko k jejímu otci Josefu Novotnému. Ten byl před válkou poslancem za KSČ. Komunistické myšlenky byly v této rodině považovány za správné, ale Josef Novotný nakonec v 50. letech z komunistické strany vystoupil, protože nesouhlasil s tehdejšími politickými procesy. Jaroslavova matka se znovu vdala. Syn jejího nového muže byl horník na Mostecku a Jaroslavovi, který tehdy končil základní školu, se jeho práce zalíbila.

V roce 1955 nastoupil do hornického učiliště v Malých Svatoňovicích. Pro rodinu to bylo velmi výhodné. „Příchod na učiliště, to bylo jako v pohádce, protože se tam o nás kompletně postarali,“ říká pamětník. Oceňoval, že učni dostali hornické uniformy, ale také oblečení na volný čas. Měli možnosti chodit za kulturou, sportovat. Hned vstoupil do Československého svazu mládeže. Stal se předsedou ročníku, zanedlouho i celého učiliště. „Organizoval jsem volný čas svazáků, tedy život po skončení školy. Abychom měli co dělat a nechodili chlastat,“ shrnuje. Uvědomuje si, že výhodný byl jeho nástup na učiliště především pro jeho matku, která ho díky tomu nemusela dál živit. Domů přijížděl jen jednou za tři týdny na víkend. Říká, že on sám v 50. letech nevnímal, že probíhaly politické procesy, ani to, že řada lidí končila ve vězení kvůli tomu, že nesouhlasili s komunistickou ideologií. „To šlo mimo nás,“ tvrdí.

V dole se mluvilo německy

V roce 1957 začal pracovat v Dole Jan Šverma v Žacléři. Jeho i spolužáky z učiliště, kteří přišli s ním, překvapilo, že tam hodně lidí mluvilo německy. Přestože bylo deset let po konci války, dispečer v dole vše hlásil nejdříve v němčině a až pak v češtině. Když přišli nováčci do obchodu, byli v šoku, že i tam na ně lidé mluvili německy.

„Tolik let po válce a tohle. Tak jsme to jako svazácká organizace začali měnit. Neměli jsme nic proti Němcům jako takovým, protože tam zůstali po válce Němci, kteří byli buďto antifašisti nebo fachmani, které šachta potřebovala, aby mohla fungovat. Ale říkali jsme si, že když jsme v Československé republice, musí se tu mluvit česky. Takže dispečeři museli začít hlásit nejdříve česky a až pak německy,“ říká pamětník. Pracovní vztahy se staršími německými horníky však označuje za dobré. Uznává, že právě oni nováčky hodně naučili.

Skvěle zaplacená dřina

Začaly pro něj roky tvrdé dřiny. V polovině 50. let se většina práce v dolech dělala ručně. Pracoval s lopatou, krumpáčem, sbíječkou a vrtačkou, v prachu a špíně. Nebyly volné soboty a často chodil na brigády i o nedělích. „Začátky byly krušné, ale nikdy jsem nelitoval, že jsem se na to dal. Měli jsme vynikající kolektiv. A když jsem bral první výplatu, měl jsem tři tisíce korun jako mladý svobodný kluk, zatímco průměrný plat tehdy byl nějakých dvanáct stovek,“ vysvětluje.

Byl zdravý, silný, práci zvládal a ještě k tomu věřil, že přispívá k budování socialismu. Kromě práce žil politikou. V osmnácti vstoupil do KSČ. „Viděl jsem to jako prospěšnou věc. Pro kluka z vesnice Skutíčko to všechno tehdy byl ráj. Vydělával jsem slušné peníze. Nic nebylo problém. Havířiny si všichni vážili,“ shrnuje. Nevadilo mu, že až do roku 1968 pracoval i každou sobotu a velmi často chodíval rubat uhlí do dolu také v neděli. „Žil jsem klidný, pohodový život a věděl jsem, že moje práce je potřebná. Když nebylo dost uhlí, klidně jsem chodil tři roky téměř každou noc i na noční směnu.“

V Žacléři, městě plném mladých horníků, byl zřízen internát pro děvčata. Pamětník to označuje za promyšlenou politiku: „Hned se to začalo párovat a byla z toho kupa manželství.“ S budoucí manželkou Janou se seznámil v roce 1962, když přijela pracovat na státní statek v Žacléři. Vzali se v roce 1963, po roce se jim narodil první syn, další přišel na svět v roce 1969. Pamětník říká, že si ženy váží a je jí vděčný za dobrou výchovu synů, protože on měl kvůli práce a funkcím ve straně na rodinu málo času. I jeho žena Jana je členkou KSČ a zastává stejné názory jako on.

Rok 1968: Pomoc, ne okupace

Přestože byl na pracovišti předákem (a měl tedy podřízené) a k tomu svazáckým i komunistickým funkcionářem, tvrdí, že se nikdy nedostal do situace, kdy musel na někoho psát posudek nebo rozhodovat o něčím osudu kvůli odlišným politickým názorům. Tvrdí také, že nikdy nepřišel do kontaktu se Státní bezpečností. Rád vzpomíná na oslavy 1. máje v Žacléři. Popisuje je takto: „Stranický městský výbor určil, kde bude mít který závod seřadiště. Tam nám rozdali praporky, nějaké to heslo a šlo se od hotelu Sport až na náměstí, kde pak už měl někdo nějaký projev. Pro nás to byla oslava práce, svátek práce. My to nebrali, že musíme.“

Jeho víra v to, že komunistické myšlenky jsou ty jediné správné, byla tak silná, že v roce 1968 souhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Je přesvědčen, že kdyby k tomu bývalo nedošlo, vypukla by v Československu občanská válka. „Zpočátku jsem pražskému jaru fandil. Řada věcí se uvolnila, ale pak to najednou nabralo obrat špatným směrem. Já říkal, hele, to smrdí. Když profesor Šik řekl, že zavedou tržní hospodářství, já zpozorněl. Co je tržní hospodářství? Kapitalismus přece. Jsem přesvědčený, že ten tady lidé nechtěli.“

Konkrétní zkušenost z 21. srpna 1968 popisuje takto: „Přišel soused a řekl, že nás obsadili Rusové. Já na to řekl, že jestli přijeli, tak ne proto, aby nás obsadili, ale aby zabránili tomu průseru, který tady mohl být. A šel jsem na šachtu.“

Na Dole Jan Šverma se v prvních dnech okupace horníci shromažďovali a diskutovali. On se zachoval odlišně: „Normálně jsem šel fárat na odpolední šichtu, protože pracoviště na šachtě musí být stále pod dozorem. Pamatuju si, že vedoucí úseku mi tenkrát řekl, že ať to dopadne, jak to dopadne, uhlí bude potřeba vždycky.“

V roce 1970 probíhaly na Dole Jan Šverma v Žacléři, stejně jako na jiných pracovištích prověrky, při nichž lidé museli před komisí vysvětlit, zda souhlasí či nesouhlasí se vstupem sovětských vojsk. „Já jsem řekl, že mně to nevadilo. Viděl jsem to jako záchranu socialismu, ne jako okupaci. Tak jsem zůstal jako komunista dál. Ale asi padesát lidí tehdy od nás ze strany odešlo,“ vzpomíná.

Z funkcí jsem nic neměl

O prospěšnosti komunismu je sice přesvědčen, přesto se i on dostával s kolegy funkcionáři do sporů. Například kvůli tomu, že někteří prosazovali, aby na každé vedoucí pozici byl komunista. Pamětník naopak tvrdil, že důležité je, aby vedoucí pracovník byl odborník ve svém oboru.

Funkce v komunistické straně mu přibývaly. Od roku 1976 byl předsedou základní organizace, pak také členem krajského výboru, poté byl zvolen až do Ústředního výboru KSČ. Přitom dál pracoval jako horník. „Neměl jsem za ty funkce ani korunu. Všechny jsem je dělal z přesvědčení, pro lidi, ne pro sebe,“ vysvětluje. 

V listopadu jsme to prohráli

Jako člen Ústředního výboru KSČ prožil revoluci v listopadu 1989. Ty dny popisuje následovně: „Místo toho, abychom svolali zasedání, my nedělali nic. To jsme svolali až 24. listopadu a já jsem tam řekl: ‚Vážení, tak tohle jsme prohráli 17. listopadu na tom Václaváku. Teď už nenaděláme nic, protože všichni ti bývalí takzvaní komunisti, kteří měli obsazené různé funkce, ti už otočili.‘“

Je přesvědčen, že lidé za socialismu byli spokojeni a listopadová revoluce byla zmanipulovaná. Tvrdí, že její organizátoři platili lidem, aby se přidali na jejich stranu a že lidé, kteří chodili v listopadu na demonstrace, ve skutečnosti nechtěli změnu socialistického zřízení na kapitalistické. Považuje také za špatné, že se vracely majetky zabavené po únoru 1948. „Najednou jsem slyšel, že všechno bylo špatně. Říkal jsem lidem, že si vzpomenou na má slova, až pan Havel bude chtít zpátky majetky a až jim za pár let zavřou šachty, budou bez práce a budou chodit žebrat,“ říká.

Sovětské pivovarnictví, náš vzor

V dubnu 1990 se rozhodl, že půjde k lékaři na oddělení choroby z povolání. Doktor ho už dříve upozorňoval, že má za léta v dole zničené plíce a má nárok na invalidní důchod. Bylo mu čtyřicet devět let, když do něj nastoupil. „Dříve byla havírna takovou rasovinou, že v ní chlapi vydrželi tak do pětatřiceti. Já měl štěstí, že jsem dělal už v době, kdy se zaváděla mechanizace. Tím jsme si hornický život prodloužili tak o deset patnáct let,“ vysvětluje. Když v roce 1990 končil, měl plat osm tisíc osm set korun, přičemž průměrný plat tehdy byl kolem tří tisíc dvou set korun. V penzi však nezahálel a dál působil ve stranických funkcích.

Celkem pracoval sedmnáct let jako předseda okresního výboru KSČ v Trutnově, třináct let členem Ústředního výboru KSĆ.

Je přesvědčen, že za socialismu se lidem žilo lépe. „Jen si vzpomeňme, jaké se dávaly velké půjčky na byty, jak bylo snadné postavit domy. Lidé se měli dobře. Jenže jezdili do Maďarska a do NDR, kde se to trochu povolilo, obdivovali to pozlátko a nechali se jím zlákat,“ říká. Tvrdí, že za totality nebyl problém cestovat na Západ a že se osobně nesetkal s nikým, komu bylo cestování úřady odepřeno. Sám si začal v penzi cestování užívat, s manželkou byli například v Dubaji a čtyřiadvacetkrát v Egyptě. Cestování si mohl dovolit díky tomu, že dostával důchod ve výši dvanáct tisíc korun a ještě stejně vysokou hornickou rentu za poškozené zdraví.

„Samozřejmě, že některé věci se dříve dělaly špatně. Pamatuji se, jak jsem chodil na krajskou politickou školu a výstavbu strany nám tam mlátili do hlavy dogmaticky. Já říkal, že vše je potřeba převést do lidského jazyka. Vysvětlil jsem jim, že dělám na šachtě a tam přece lidem nemůžu dogmaticky vysvětlovat definice. Nadělalo se pitomin. Například se říkalo, že sovětské pivovarnictví je náš vzor. Taková kravina,“ vzpomíná.

Ale přesto si pevně stojí za svým: Za socialismu se v Československu žilo lépe a listopadová revoluce v roce 1989 byla velká chyba.