Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Ondra (* 1933)

• narodil se 25. ledna 1933 ve Zlíně, žil v nedalekých Bohuslavicích

• v roce 1939 nastoupil do první třídy v Bohuslavicích

• líčí vzpomínky ze svého dětství před válkou a v období války v Bohuslavicích

• v letech 1948 – 1950 se vyučil stolařem ve Zlíně (v roce 1949 přejmenovaný na Gottwaldov)

• po vyučení odešel na brigádu na Ostravsko do dolů, aby si vydělal

• v letech 1953 – 1955 byl na vojně v Bratislavě a nechal se ovlivnit ke vstupu do komunistické strany

• v druhé polovině 50. let založil rodinu, potýkali se s bytovými problémy

• od roku 1959 pracoval jako dělník v pneumatikárně v Gottwaldově a Otrokovicích

• v roce 1968 přestal platit členské příspěvky straně, ale nechtěli ho vyškrtnout

• ve svém barvitém vyprávění přibližuje problémy lidí z dělnického prostředí žijících na předměstí Zlína

Když jako dvacetiletý narukoval na vojnu, politika ho příliš nezajímala. Pak poznal nadporučíka, který se probojoval se Svobodovou armádou přes Dukelský průsmyk a jeho vyprávění o Rudé armádě se mu navždy vrylo do paměti. Na jeho popud se rozhodl vstoupit do komunistické strany. Věřil, že bude lépe. Pak jako obyčejný dělník začal narážet na tvrdou realitu. Jako straník chodil na brigády, pracoval o sobotách a nedělích a lépe nebylo. Za normalizace už doufal, že se něco změní. Viděl, jak se kolem všechno rozpadá.

Dětství na moravské dědině

Ladislav Ondra se narodil 25. ledna 1933 ve Zlíně, život ale prožil v nedaleké vesnici Bohuslavice, odkud pocházeli jeho rodiče Anna a Josef. Ti bydleli kousek od sebe, přes potok a měli podobný osud. Anně bylo deset let, když vypukla první světová válka, z níž se její otec a bratr nevrátili. I Josefův otec Vincenc Ondra narukoval. Doma musel nechat šest dětí. Josef byl nejstarší. V roce 1914 mu bylo 14 let a prakticky převzal hospodářství. S nejstarší sestrou se starali o čtyři mladší sourozence. Proto se Josef ničím nevyučil. Nestihl to.

Josef se s Annou oženil po válce. Ve dvacátých letech se jim narodily dvě děti, pamětník Ladislav přišel na svět v roce 1933 jako třetí. Měli malé hospodářství, o které se starala maminka, otec pracoval jako koželuh u soukromníka Hřebíčka v Malenovicích. Josef ale vydělával almužnu – jen 70 korun týdně. Pro srovnání – jeho švagr, který pracoval u Bati, bral 700 korun za týden.

Na dětství vzpomíná Ladislav Ondra rád. Jak říká, vyrůstal s dětmi na ulici s míčem, který si udělali z hadrů, hráli fotbal, cvrnkali kuličky. Když si při fotbale zničil boty, musel chodit bos, protože na ševce nebylo. Rodiče ho vedli k pracovitosti. Děti pomáhaly při žních, Ladislav Ondra vzpomíná na hrabání posečeného obilí. Pásli husy, koně u potoka, pekli si brambory, lovili ryby. Nevzpomíná, že by mu v dětství něco chybělo nebo že by toužil po něčem, co nemohl mít.

Za války si Ondrovi polepšili. Do té doby měli krávu, prase, kozu, drůbež. Starosta nabídl otci práci strážníka, k čemuž patřil kousek pole. Přikoupili druhou krávu a otec mohl zůstat doma a začít hospodařit.

Jmenovala se Tonka Zelinková

Ladislav v roce 1939 nastoupil do dvoutřídní školy v Bohuslavicích a dodnes vzpomíná na pana řídícího učitele Břetislava Oravu a paní učitelku Tomšovou. Paní učitelka Mikulíčková, která učila za války a po totálním nasazení se do školy zase vrátila, učila v Bohuslavicích ještě mnoho dalších generací, včetně Ladislavových dětí.

Z války zůstalo v Ladislavu Ondrovi několik vzpomínek. Ta nejsmutnější se týkala jeho spolužačky Tonky, která pocházela z jediné romské rodiny v Bohuslavicích. „Jmenovali se Zelinkovi a byla to slušná rodina, v dědině pomáhali sedlákům.“ Pak jednoho dne museli do transportu. „Dodnes ji vidím. My děti jsme ve škole stály u oken a plakaly jsme. Viděly jsme je, jak šli. Tonča se za námi ohlížela a plakala. Už se nikdy nevrátili, asi skončili v plynové komoře,“ vypráví pamětník.

Z válečných let měl nejraději houkání sirén a letadla. Znamenalo to, že děti musí vyskočit ze školních lavic, vyběhnout ven, třeba i okny, a schovat se pod most poblíž školy. Jiný úkryt se poblíž nenacházel.

Nebylo to ale zase tak bezpečné místo. Na konci války totiž most Němci zaminovali a vyhodili do vzduchu. Statika školy tím byla narušena a v budově se už nesmělo učit. Než se postavila nová škola, do roku 1950 se děti učily ve škole Na salaši, jak se říkalo osadě na kopci náležící k Bohuslavicím.

Třetí výrazná vzpomínka se týká také konce války. Němci jednoho odpoledne zaparkovali auto u Ondrů ve stodole a po Anně Ondrové se dožadovali čaje. Vařila tedy v hrnci čaj, oni si do něj nalévali rum, který fasovali, a opíjeli se. „Jeden ten Němec chodil venku kolem stodoly. To auto bylo plné min. Otec se ho ptal, proč tam chodí a není s ostatními. On byl Rakušák a mluvil trochu česky. Táta se od něj dověděl, že bylo v plánu Bohuslavice zlikvidovat, ale dostali rozkaz stáhnout se 40 kilometrů zpátky,“ vypráví Ladislav Ondra.

Mladý a aspoň na chvíli bohatý

Ladislav vychodil osm let základní školy a v roce 1948 šel do Zlína (v letech 1949 – 1989 Gottwaldov) vyučit se stolařem u soukromníka Šišky. Vzpomíná, že v únoru 1948 byly před Baťovými podniky manifestace. On se jich ale nezúčastňoval. Byl v učení a jako mladý kluk měl jiné starosti než politiku. V srpnu 1950 dostal výuční list a u soukromníka Šišky dostával plat 12 korun na hodinu. „Přišlo mi to málo a chtěl jsem přidat. Přidal mi 50 haléřů, ale mně to nestačilo. Prý že mi víc dát nemůže, a tak že půjdu pryč. On že mě nepropustí.“

Jediná možnost, jak se ze zaměstnání vyvázat, bylo přihlásit se na brigádu na Ostravsko. Ladislavovi nebylo ještě osmnáct. Matka lamentovala, že z kluka nic nebude a zkazí se, otec mu ale žádost podepsal. „Nechtěl, abych mu někdy vyčítal, že mi zabránil dělat to, co si přeju.“

Ladislav brigádničil v Lískovci v železárnách Stalingrad a finančně si výrazně polepšil. Zatímco jako stolař měl za měsíc necelé dva tisíce, v železárnách měl pět tisíc korun a stravu zdarma.

Během půl roku panu Šiškovi zrušili živnost. Pracoval v komunálních službách a vzkázal svému bývalému učni, ať se vrátí. Ladislav se po půl roce z Ostravska vrátil, ale když zjistil, že by si finančně nepolepšil, znovu se přihlásil na brigádu, tentokrát do Ostravy do dolů. „Šlo mi hlavně o peníze. V dolech jsem vydělával 18 tisíc měsíčně. To bylo pro mladého kluka něco nevídaného. Za co jsem je utrácel? Tehdy byl ještě lístkový systém. Ale dalo se nakupovat i bez lístků, za to draho. Ve městě se dalo jít do restaurace na večeři, která stála pět set nebo i tisíc korun. Takže jsme někdy chodili v Ostravě do restaurace. Taky jsem si koupil hodinky Pobědy, ty nejlacinější. Stály pět tisíc korun a všichni je obdivovali, když jsem si je vzal na ruku. Po autě jsem netoužil, měl jsem docela rád pivo a to bych nemohl řídit,“ vypráví pamětník.

Přijat do KSČ

Ve dvaceti, na podzim 1953, narukoval na vojnu do Bratislavy, kde ho silně ovlivnila osobnost politruka, npor. Devečky a Ladislav Ondra díky němu vstoupil do KSČ. Totiž nevstoupil. Jak říká, byl do ní pozván, přiveden. Nadporučík Devečka byl Slovák, který bojoval v prvním československém armádním sboru Ludvíka Svobody a přežil boje na Dukelském průsmyku. Jeho válečný příběh na vojáky zapůsobil. Nadporučík si oblíbil především Ladislava, jemuž vyprávěl zážitky z války tak sugestivně, že si je Ladislav Ondra pamatuje do podrobností, jako by je sám prožil.„Nevím, jak jsem mu padl do oka, ale přivedl mě do strany jako vojáka základní služby,“ říká.

Ztráta iluzí

Když v polovině padesátých let odešel do civilu, nastoupil do Opravářského podniku města Gottwaldov, kde se svým mistrem Šiškou opravovali nábytek a vyráběli pohovky.

Po vojně se seznámil s Miladou Bláhovou z Korytné. Byla nejstarší ze sedmi dětí, pracovala ve Svitu a chodili spolu rok, než se v roce 1957 vzali. V roce 1958 se jim narodila dcera Drahomíra, o rok později syn Ladislav. Mladou rodinu tížila bytová situace, která byla obecně tristní. Komunisté na mladé rodiny nemysleli, bytová výstavba nebyla v padesátých letech důležitá. Ladislav Ondra bydlel se ženou a dvěma dětmi v jejich zemědělské usedlosti, spolu se sestrou a její pětičlennou rodinou. Aby měli o trochu víc prostoru, vytvořili pokoj z chléva.

Ladislav Ondra jako komunista, straník, který poctivě docházel na stranická školení a neplacené brigády, si zažádal o byt. „Když nás navštívila komise a viděla, jak bydlíme, dali nás na první místo do pořadníku jako sociální případ. Jenomže za nějakou dobu jsem si všiml, že jsme spadli až na sedmé místo! A podnik měl nárok na čtyři byty ročně,“ vypráví pamětník. Ředitel mu poradil, aby sehnal čtyři brigádníky a jeli za podnik na výstavbu Ostravy. Slíbil mu, že byt dostane. Ladislav Ondra to udělal, ale bytu se nedočkal. Rozhodl se z podniku odejít a postavit si svůj dům. „Jaký byl můj vztah ke KSČ? Žádný. Chodil jsem akorát na brigády a žádné výhody jsem z toho neměl. Všem, kdo byli u moci, šlo jen o koryta. Ale nemyslím si, že se na tom něco po roce 1989 změnilo.“

Od roku 1959 až do důchodu pak pracoval ve výrobně motoplášťů v podniku Rudého října v Gottwaldově. Lisoval pneumatiky a všichni mu prorokovali, že u toho nevydrží, protože je to velká dřina. „Ale já jsem tam vydržel 14 let, na tři směny, až do roku 1972. Pak jsem přešel na dílny do Otrokovic a v roce 1974 jsem vzal práci mistra, což jsem nejdříve dělat nechtěl, protože bych šel s platem dolů. Neměl jsem kvalifikaci,“ vypráví pamětník.

V letech 1964 – 1967 postavili dům v Bohunicích. Situace s bydlením byla v republice již neúnosná a v roce 1965 stát přišel s podporou pro výstavbu – nevratnou půjčkou 30 tisíc. Ladislav Ondra měl ale opět smůlu. „Řekli nám, že když máme stavební povolení z roku 1964, tak nemáme nárok. Kdyby bylo z roku 1965...“ Hodně šetřili a tvrdě pracovali a v roce 1967 se mohli stěhovat. Problém byl už jen nábytek, zpočátku neměli ani na čem spát.

Šlo to od desíti k pěti

V srpnu 1968, v den, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila republiku, byl Ladislav Ondra zrovna v práci. „Dověděli jsme se z rozhlasu, co se děje, a pustili nás domů za rodinami. Pak jsme ale museli jít na pracovní sobotu, abychom to dohnali,“ vypráví pamětník. Šedesátá léta charakterizuje jako „blázinec“. „Jedni oslavovali, že jsou tu Rusové, druzí byli proti. Na stranické schůzi nejvěrnější straníci byli pomýlení, protože byli proti Rusům, pak se to převrátilo a pomýlení byli zase ti druzí. Já jsem říkal, že pomýlený může být jen blbec a přestal jsem platit členské příspěvky straně.“

Za rok si ho soudruzi pozvali k prověrkám. Ladislav vypráví, že se ho nikdo neptal na jeho politické názory, ale jen na to, zda chce být nadále v KSČ. „Chtěli, abych doplatil příspěvky, ale já jsem jim řekl, že nic doplácet nebudu, ať mě třeba vyškrtnou. Bylo mi to jedno.“ Ze strany ho stejně nevyškrtli a Ladislav Ondra v ní zůstal do roku 1989. „Zpočátku jsem věřil komunismu, že bude lépe. Ale v žádném případě lépe nebylo. Nebyl jsem přesvědčený komunista. Za normalizace už jsem věřil, že se něco musí stát. Bylo to všechno čím dál horší.“ Vypráví, jak ho například rozčílilo, když zjistil, jak funguje plánované hospodářství v praxi. Objevil na služební cestě sklad s tzv. neprodejnými pneumatikami. Plýtvalo se nejen materiálem, ale také lidskou pracovní silou. „My jsme chodili na pracovní soboty, ale přitom se ve skladě válely zbytečně vyrobené pneumatiky, které se daly zužitkovat. Když jsem na to poukázal, odmítli se tím zabývat. Vyráběly se nadbytky.“

Kdyby byl Bůh, svět by nevypadal takhle

V roce 1984 rodinu zasáhla bolestná událost, když náhle, ve věku 26 let zemřela dcera Drahomíra. „Byla vyučená jako kuchařka a pracovala ve Zlínské nemocnici. V pondělí byla ještě v práci, ale poslali ji domů, byla nachlazená. V úterý už zůstala doma, a když za ní manželka přišla, už o sobě nevěděla. V noci z úterý na středu 16. února zemřela. Doktor nám řekl, že jí úplně ‚shořely‘ plíce. Prý bylo tehdy v naší oblasti více takových případů úmrtí mladých lidí. Byl u nás jeden lékař, který se tím zabýval. Ale já jsem se už o to nezajímal. Dceru nám to nevrátí.“ Drahomíra po sobě nechala dvě malé dcery, Katku a Petru.

Ladislav Ondra vyrůstal v době, kdy bylo náboženství ještě běžnou součástí života. Je pokřtěný, a když se ženil, byl u zpovědi. V Boha prý ale nevěří. „Kdyby byl Bůh, tak, jak si ho představují ve Vatikánu, svět by nevypadal takhle. Nedopustil by tolik zla. Život má obrovský smysl, když člověk žije tak, jak má člověk žít. A to já si nemůžu stěžovat. Rodiče mě naučili pracovat, uživit se vlastníma rukama,“ uzavírá svůj příběh Ladislav Ondra.