Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Olšaník (* 1953)

• narodil se 22. května 1953 v Táboře

• otec Josef Olšaník bojoval za druhé světové války u Dunkerque

• v roce 1954 byl otec odsouzen za pobuřování a degradován

• rodina byla sledována StB, hrozilo jim vystěhování z bytu

• Jiří se vyučil elektrikářem

• v roce 1977 se oženil a přestěhoval do Komárova u Napajedel

• v roce 1989 se stal činovníkem Občanského fóra

• angažoval se v komunální politice

• celý život aktivně sportoval

Jiří Olšaník se narodil 22. května 1953 v Táboře. Maminka Marie, rozená Pilíková (1923-1990), pocházela ze Sedlčan a pracovala jako úřednice. Otec Josef Olšaník (1921-1986) se narodil v Chropyni a byl vyučený malíř-natěrač. Sestra Jana se narodila v roce 1947. Život celé rodiny se z velké části odvíjel od faktu, že Josef Olšaník bojoval za druhé světové války v Československé samostatné obrněné brigádě, která po boku spojenců obléhala pevnost Dunkerque. Po osvobození a návratu domů v roce 1945 dostal sice vysoké vojenské vyznamenání, ale o devět let později už byl jako voják degradován a doživotně potupen.

 

Vojenská anabáze Josefa Olšaníka

Okupace v roce 1939 znemožnila Josefu Olšaníkovi studia na vojenské letecké škole v Prostějově, a tak přemýšlel, co dál. Protože cítil povinnost bránit svoji vlast, přihlásil se v roce 1941 do vládního vojska. Tam až do roku 1944 dělal činnosti obvyklé pro vládní vojsko, např. hlídal tratě nebo muniční sklady. V roce 1944 bylo vládní vojsko odesláno do Itálie. „Můj otec nesouhlasil s okupací a hned při první akci zběhl k italským partyzánům. Vzal s sebou celé družstvo, kterému velel četař Moťka. Pomáhali s partyzány hlídat průsmyky a v boji proti Němcům. Němci napadali celé údolí Corio v Itálii. Bylo to náročné,“ uvádí Jiří Olšaník vzpomínky, které mu vyprávěl jeho otec. Partyzáni měli nedostatek výzbroje i jídla. Američani o partyzánech věděli a shazovali jim kontejnery, ve kterých bylo jídlo, zbraně, střelivo a také zboží (např. štočky látky), které směňovali s místními obyvateli za jídlo a potřebné věci. Stávalo se, že kontejner spadl blízko Němců. Obě strany pak kontejner hlídaly a záleželo, kdo byl chytřejší a – obvykle v noci – kontejner ukořistil druhé straně. 

S postupující dobou a otevírající se západní frontou se ve Francii v roce 1944 formovala Československá samostatná obrněná brigáda. Josef Olšaník se svými kamarády přešli od partyzánů přes švýcarské Alpy až do Lyonu, do sběrného místa bojovníků od italských partyzánů. Tam je naložili do autobusu a odvezli na seřadiště Československé obrněné brigády, kam byl přijat 23. června 1944. Brzy byli přesunuti k obraně Dunkerque.

U Dunkerque byl v září 1944 německý viceadmirál Friedrich Frisius zatlačen do pozic, ze kterých nehodlal ustoupit. Oddaný nacista Frisius se stal symbolem nesmyslného odporu, který stál život stovky německých i spojeneckých vojáků. Čechoslováci dostali od spojenců na první pohled nevděčný úkol hlídat spolu s Brity a Kanaďany silnou německou posádku v Dunkerque a zabránit jí v úniku. Brigáda měla jen 3400 vojáků, proti nimž stálo 12000 Němců. Velitel Alois Liška se přesto rozhodl nejen hlídat, ale i útočit.

Jiří Olšaník uvádí podle vyprávění svého otce: „Bylo tam mnoho útoků a přepadů ze strany Německa, kteří se chtěli dostat z obklíčení. Obce kolem Dunkerque byly bez občanů a v opuštěných domech tam nacházeli zázemí Němci i spojenci. Jejich úkolem bylo hlídat a kontrolovat, jestli se v domech někdo neschovává. Každou vteřinu museli být ve střehu. Stále tam byli ostřelovači a přepady.“ 

Udržet německou armádu pod velením fanatického ambiciózního velitele bylo náročné. „V boji tam zahynulo dost československých vojáků, i nejlepší tátův kamarád Václav Kuneš. Byli to kamarádi v boji, vždy se na sebe mohli spolehnout. Když ho měl táta za zády, věděl, že se nemusí bát. Táta do smrti se smutkem 5. listopadu vzpomínal na rok a den, kdy Václav Kuneš padl. I otec byl tehdy raněn střepinou do nohy. Přestože se pak nemusel zúčastňovat dalších bojů, odmítl to a zůstal na bojišti. Neopustil své kamarády a díky tomu byl po válce vyznamenán medailí za zásluhy v boji.“

Josef Olšaník měl ještě jednoho blízkého kamaráda, který padl v boji v dubnu 1945, Františka Machalu. U Druhé motoroty dělal Josef motospojku, jezdil se vzkazy např. do Antverp nebo do Paříže. Jejich velitel byl statečný voják, štábní kapitán Vrdlovec. Pamětník vzpomíná na nejkrušnější okamžik války, jak mu jej líčil jeho otec: „Každý voják i za války má nárok na volno. Otec dostal jednou v dubnu dovolenku. Řekl si, že vyjede do Paříže. Převlékl se a vydal se na cestu. Dostal se ale do minového pole. Takže místo aby trávil dovolenku v Paříži, vyhledával centimetr po centimetru půl dne cestu ven z minového pole.“

Sedmiměsíční obléhání byla krutá zákopová válka – vojáci se v zákopech měnili po 8 - 12 hodinách. Němci byli v jasné přesile a pod velením fanatika schopného obětovat pro vítězství cokoli a kohokoli. Obě bojové strany se vzájemně ostřelovaly, přepadávaly a braly rukojmí, aby se dozvěděly strategické informace. Nikdo si nebyl jistý životem. Každou chvíli mohl kdokoli šlápnout na minu, být přepaden nebo sestřelen. „Nejhorší byli ostřelovači. Každou vteřinu je mohl někdo trefit. Museli být stále na pozoru. Táta mi vykládal o plamenometech, to že bylo něco šíleného, když se Němec s plamenometem dostal do zákopu. Všechno se dělo převážně v noci,“ vypráví Jiří Olšaník.

Obléhání Dunkerque od 7. října 1944 skončilo až kapitulací Německa 9. května 1945 a představuje nejvýznamnější bojové nasazení Československé samostatné obrněné brigády na západní frontě. Padlo zde dvě stě československých vojáků.

 

Po kapitulaci Německa

Po závěrečné kapitulaci se Československá obrněná brigáda začala od 12. května přesouvat přes vybombardované Německo domů. „Otec říkal, že to bylo hrozné. Němci si nedovedli představit, že prohráli válku. Dělali na ně nástrahy, řvali na ně, že tu porážku nenechají jen tak. Bylo to prý krušné. Vystrkovali na ně zadky a volali: ‚My se vrátíme!‘ Otec na to nikdy nezapomněl.“ 

Československý vojenský transport byl přesunut do Nepomuku, dále na Sedlčansko a Neveklovsko, kde byla brigáda dislokována a ukončena její válečná činnost. Vojáci se začali věnovat běžné vojenské práci, údržbě zbraní a techniky.

30. května 1945 se Československá samostatná obrněná brigáda účastnila slavnostní přehlídky v Praze. Městem defilovali vojáci, pro které se tato chvíle stala dodatečným zadostiučiněním. Byla to krásná doba – konec války, konec utrpení. Vojáci byli v ten okamžik skuteční hrdinové, kterým obyvatelé srdečně a po zásluze vzdávali čest. Zatím ještě nikdo nerozlišoval, na které světové straně proti nacistům bojovali.

 

Bojoval za svou vlast na nesprávné straně

Hned po válce, v roce 1946, se Josef Olšaník oženil s Marií, rozenou Pilíkovou, kterou poznal v Sedlčanech na taneční zábavě. I ona si za války zažila své. Sedlčansko a Neveklovsko bylo za války komplet vystěhované, ze zabraného území si Němci udělali vojenské cvičiště, dům Pilíkových zabralo gestapo.

Josef Olšaník po válce hledal zaměstnání a přihlásil se k policii. Vzali ho ke kriminální službě Sboru národní bezpečnosti na obvod Tábor, kam se také s manželkou přestěhovali. Pak přišel rok 1948 a s ním pro mnohé převrácený život. Všichni z oddělení byli prověřeni, na některé bylo podáno trestní oznámení. Stačilo zaslechnout něčí hovor o politice a jeho nesouhlasný přístup ke komunistické garnituře. Stačilo pár tajných „svědků“, kteří mohli udat kohokoli a kdykoli. „V roce 1954 bylo na otce a dalších několik příslušníků SNB podáno trestní oznámení za pobuřování – poslouchali zahraniční rozhlas – tenkrát to byl trestný čin. A dále za to, že byl účasten rozhovoru, kde více jak tři osoby mluvily proti nastolenému režimu. Když se našel svědek, který to udal, byl to trestný čin. Díky tomu byl otec odsouzen 13. září 1954 podmínečně k třem měsícům žaláře. Co ale bral jako těžkou újmu, to bylo propuštění z armády a jeho degradace. Sebrali mu válečné hodnosti i hodnosti policisty a v roce 1955 byl vyhozen na chodník. Otec vnímal velmi špatně, že ho všichni označovali za „zápaďáka“. On byl vojákem, ale systém ho zdegradoval. Udělali vojína z vojáka, který dostal hodnost za to, co prožil, za účast v boji.“ 

Voják, který po celou dobu války nosil v kapse papírek s tímto citátem TGM: „Chceš-li býti šťasten dosti, mnoho dávej, málo chtěj, lásky, vděku uznalosti od svých bližních nečekej, poznej pravdu, drž se práva, nestrp křivdy ve světě, obětuj se rád, když stává spravedlnost v odvetě,“ se najednou stal zbytečným. 

V dopise z Krajské správy Veřejné bezpečnosti České Budějovice ze 17. února 1954 se například píše: „Kádrovým rozkazem náčelníka Krajské správy ministerstva vnitra Vám byla dnem 18. února 1954 odňata hodnost staršiny a jste uvolněn ze služeb ministerstva vnitra.“

Všechno mělo být zapomenuto:

10. září 1940 – 22. červen 1944 jako příslušník vládního vojska, prapor 8, Jičín

23. červen 1944 – 30. září 1944 jako italský partyzán u brigády Garibaldi des Alto Piedmont

1. říjen 1944 – 5. květen 1945 jako příslušník československé zahraniční armády u Dunkerque

6. květen 1945 – 22. leden 1946 v mimořádné činné vojenské službě Sedlčany

Osobní statečnost před nepřítelem, osvědčená v boji za osvobození Československé republiky, za kterou byla četaři Josefu Olšaníkovi 13. dubna 1946 udělena Československá medaile Za chrabrost.

Všechno mělo být zapomenuto. Jako by se nic nestalo. Jako by nebyla válka, nebylo Dunkerque. Komunistická propaganda se snažila přesvědčit své občany, že jediný skutečný boj za osvobození vlasti byl veden na východě Sovětským svazem. Tak se o největším bojovém vystoupení našich pozemních jednotek až do roku 1990 prostě nemluvilo. Památka dvou set padlých československých vojáků této „zapomenuté“ fronty měla být po roce 1948 vymazána z historie.

Rodina Olšaníkových tehdy zůstala bez příjmu - děti byly malé, maminka Marie byla v domácnosti, později pracovala jako uklízečka. Otec dostal sice podmínku a byl amnestován, ale společensky spadl na dno – propuštěný ze zaměstnání, opovrhovaný „zápaďák“. Najednou cítili, že se na ně mnozí dívají skrz prsty. Otec si našel práci v přádelnách Silon Planá nad Lužnicí, kde dělal až do důchodu seřizovače a později v přípravně barvících směsí. Protože díky zvyšujícím se normám a závazkům mu stále přibývalo práce, rozhodl se, že přijme nabídku brigády do dolů. Za vzorné prezentování podniku a města si ale vymínil protislužbu: „Soudruzi byli rádi, že někoho sehnali, protože tohle bylo za trest a otec šel dobrovolně. A za to si nechal od ROH podepsat poukaz na auto. V té době bylo nemyslitelné, aby dělník získal auto, to neměl ani ředitel podniku. Říkali si, že otec to tam v dolech stejně nevydrží, tak mu papír podepsali. Jenže otec tu brigádu vydržel. Vydělal tam za rok nějaké peníze a vítězně se vrátil domů,“ vypráví Jiří. Paradoxem doby se stalo, že před domem nepřítele režimu najednou parkoval luxusní Spartak 440. Protože byl ale rok 1957, neparkoval tam dlouho: „Tím začalo peklo. Když bylo armádní cvičení, komunisti toho využili a přišli k nám do bytu pro klíčky, že auto zabavují v rámci mobilizace – bez náhrady, samozřejmě. To jsem viděl poprvé a naposledy otce plakat. Naštěstí se našli v armádě i rozumní lidé. Otec šel na velitelství západního okruhu v Táboře, vysvětlil situaci a jeden generál mu řekl, že opravdu armáda na jeho auto nemá nárok. Jenže v autě na tankodromu už se proháněli důstojníci. Tak otec si musel na ten autodrom dojít pro auto sám. Věděli jsme, kdo v tom měl prsty. Celý život se ten člověk potkával s tátou v Táboře.“

 

Rodina v 50. letech

Olšaníkovi měli starý byt 1+1 bez sociálního zařízení, s vodou z pumpy. V rámci otcovy práce u kriminálky získali lepší byt se splachovacím záchodem a koupelnou. V 50. letech o něj ale museli bojovat. „Maminka byla chytrá. Nechala si hned vystavit dekret na bydlení a dobře si ho uschovala. Když měl někdo dekret v ruce, bylo těžké ho vyštvat z bytu. Když jsem byl malý, pamatuji, že asi pětkrát k nám někdo přijel s nákladním stěhovacím autem, že naše rodina má být vysídlena na hájovnu a že se přijeli podívat na ten náš byt, že už je to dohodnuté. Maminka se nebála, uměla si dupnout. Neměla jinou možnost,“ líčí Jiří.

Sestra Jana dokončila v 50. letech základní školu. Její otec ji směřoval k výborným výsledkům, protože věděl, že jen tak má šanci na obor, který si vybere ona sama, a ne strana a vláda. Po střední škole strojní šel její otec orodovat na sekretariát KSČ, aby mohla na vysokou školu. Obor, který chtěla studovat, nedopadl, ale v roce 1966 nastoupila do Prahy na ČVUT. 

Jiří už studovat nemohl, mimo jiné proto, že by to rodiče finančně nezvládli. Vyučil se v Netolicích elektrikářem, což se mu líbilo. Cokoli nad rámec průměru se řešilo přes komunistické struktury – známé, protekce, přímluvy, direktivy. „Mně nechtěli ani do SSM kvůli tátovi. A nedovolili mi dělat, co bych chtěl. Zajímala mě radiotechnika, jenže na vysílání musel být člověk prověřený, a já kromě toho, že jsem to uměl a rozuměl tomu, jsem měl samé mínusy.“ Než Jiří dostal koncesi, prověřovali ho, jaký zahraniční rozhlas poslouchá a komu dodává informace. Jednou dokonce naladil na pásmu Rádio Kanada, které prosilo posluchače, kteří je slyší, aby jim napsali. Jiří jim napsal, že je slyšel. „Oni mi odpověděli, že jsou rádi, a chtěli vyplnit, co jsem slyšel, aby věděli, v jaké kvalitě jsem to slyšel. Tak jsem takhle nějakou dobu posílal zprávy do Kanady. A tady mě sledovali, co tam posílám. Z Kanady mi pak přišel diplom, že jsem v 16 letech byl posluchačem Rádia Kanada.“

Olšaníkovy sledovala StB. Nejmarkantnější to bylo, když chtěli někam vycestovat. „Po učení jsem si našetřil na dovolenou do Jugoslávie, kam jsme chtěli s kamarádem vyjet. Sestra mi v Praze vystála frontu na ten zájezd. Ale nedostal jsem výjezdní doložku k pasu, takže kamarád jel beze mne. Já dostal papír, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abych vycestoval do zahraničí.“

Pamětník vzpomíná také na dobu, kdy vesloval ve veslařském klubu Vodní stavby Tábor. Jednou tam za ním přišel člověk mluvící anglicky, který se živě o veslování zajímal, protože sám také vesloval. Chtěl znát termíny závodů, což mu Jiří řekl, a rozloučili se. „Za týden jsem dostal avizo, že loděnici obcházejí estébáci, to už byly známé firmy. Sledovali mě a vyzvídali, jak a proč se s tím člověkem setkávám. Byl to prý pracovník ambasády USA a měl opravdový zájem, protože sám vesloval. A já byl kvůli tomu sledovaný. Podobné to bylo, když přijel otcův bratr z USA na návštěvu. Nesměl bydlet u nás, ale v hotelu. Jezdili jsme na výlety. A na všech fotkách z různých výletů jsme pak viděli stejného neznámého člověka.“

 

Vojna, střední škola, otcova rehabilitace

Po vyučení narukoval Jiří Olšaník v letech 1972-1974 na vojnu. Měl jít k radistům, ale se „škraloupem“ otcova válečného nasazení na západě a strýce, který emigroval do USA, usoudili, že bude nebezpečný. A tak šel na leteckého mechanika. „Opravoval jsem letadla, to mě bavilo. Ale pořád pod dohledem kontrášů, kteří měli strach, že budu něco někam posílat.“

Jiří vždy sportoval, což mu několikrát přineslo výhody. „Na vojně mě převeleli do Českých Budějovic a ptali se, kdo umí běhat na běžkách. Já se přihlásil. Tak mě vybavili a já odjel do Krušných hor běžet za Protivzdušnou obranu států Varšavské smlouvy s běžci z Německa, Ruska, Polska. Jeden důstojník si mě vybral do štafety a tenkrát jsme po 14 dnech v novém útvaru získali stříbrnou medaili pro kasárna. Tím jsem se dobře zapsal. I když jsem to měl špatné politicky, ten sport mi pomohl,“ vzpomíná Jiří. Důstojníci v kasárnách byli spokojení, protože dostávali pochvaly za sportovní výkony. A Jiřího poslali trénovat na Šumavu k pohraničníkům nad Lipno. „Zároveň mi tam říkali, že mě musí hlídat, protože mám strýce v USA, že bych tam mohl utéct. Tak jsem musel běhat jen na východ, a na západ jsem se nesměl ani ohlížet.“ Jiří denně naběhal 40 km. Jednou tam při tréninku přejel linii, kterou když někdo porušil, znamenalo to okamžité sledování narušitele. Po 500 metrech se vrátil zpět, aniž tušil, co udělal. „Já si to neuvědomil. Ale měl jsem kliku, protože sloužil voják-druhoročák, který po mně tenkrát hned nestřílel. Vydal se za mnou a jen mi vynadal. Nikde to neřekl, tak byl klid.“

Jako člověk, který dělá rád a kvalitně svoji práci, se Jiří ocitl v hledáčku KSČ, která by ho ráda viděla ve svých řadách. Když pak začal chodit do práce v Okresním podniku služeb v Gottwaldově (dnes Zlín), stranická buňka se hodně snažila ho vtáhnout. Jiří ale v tu dobu dálkově studoval v Praze střední elektrotechnickou školu, a tak se vždy vymluvil, že nemá čas. Školu mu partajníci povolili s tím, že bude muset do strany. Jiří řekl, že uvidí. „Ne“ se tehdy říkalo jen těžko a většinou s neblahými následky. Pět let za ním chodili a Jiří se vymlouval, že na stranické úkoly nemá čas, že se musí učit. „Když za mnou přišli po škole, řekl jsem jim, že k nim nepůjdu. A kupodivu jsem měl od nich pokoj. Kdybych se k nim dal, to bych svého otce hodně zklamal,“ říká.

Všichni, kdo se účastnili jakýchkoli bojů za osvobození Československa, měli např. nárok odejít o rok dříve do důchodu. Když ale v roce 1980 odcházel do důchodu otec Josef Olšaník, sdělili mu, že na toto nemá nárok. Nenechal si to ale líbit, a vypsal na ministerstvo obrany svou situaci a svou válečnou anabázi. Nakonec mu nárok přiznali. Musel se ale doprošovat a ponižovat.

V době politického uvolnění v 60. letech si Josef Olšaník najal právníka a podal žádost o rehabilitaci. Rehabilitace proběhla úspěšně, obvinění bylo označeno za vykonstruované. Když však žádal o vrácení vojenských hodností, řekli mu, že už to nepotřebuje. „To tátovi vadilo. On byl plně rehabilitován, ale nevrátili mu ani hodnost od policie, ani hodnosti z války. Bral to jako nespravedlnost.“

Co takovému člověku, který zažíval nespravedlnost na každém kroku, asi dodávalo síly? Jiří Olšaník na to odpovídá: „Sílu mu dodávalo, že tu nespravedlnost unesl. On byl svůj. Vždycky si udělal, co chtěl. Stavěl se proti nespravedlnosti a tím se posiloval. Ať to byli lidé, nebo systém – vždy stál vzpřímeně, a to mnoho lidí štvalo.“

 

Z nesvobody do svobody

Jiří Olšaník se oženil v roce 1977 a s manželkou Ludmilou přivedli na svět dvě děti, narozené v letech 1979 a 1980. Rodina se přestěhovala z Tábora do Komárova u Napajedel na Moravě. Jiří pracoval v Okresním podniku služeb v oboru elektrooprav domácích spotřebičů. Vedle toho vždy sportoval. Vesloval za Vodní stavby Tábor, lyžoval. Teď jezdí na lyžích, bruslí za SSC Otrokovice, absolvuje soutěže veteránů v zahraničí. Sport považuje za důležitý pro život, pro výdrž, otužilost a odolnost fyzickou i psychickou.

S radostí vzpomíná na přelomový rok 1989. „To byl pro mě výjimečný rok. Nastala svoboda slova, každý mohl dělat, co chtěl. Začala demokracie, napravovaly se křivdy z minulých let. Podařilo se mi v Komárově dát dohromady lidi. Do revoluce tam byly dvě strany – komunistická a lidová. Jejich členové se nějak tolerovali a nějak spolu žili. Po roce 1989 ale na sebe všichni všechno věděli a báli se jeden druhého. Viděl jsem, že tam jako cizí člověk můžu něco rozhýbat. Získal jsem si důvěru lidí, zorganizovali jsme několik setkání občanů s velmi různými názory.“ Jiří sehnal lidi do zakládající schůze Občanského fóra. V roce 1990 se osamostatnilo několik obcí, které do té doby spadaly pod Napajedla. Komárov byla jedna z nich. Jiří Olšaník se tam stal na jedno volební období místostarostou. Protože ale před politikou preferoval tvůrčí činnost, odešel podnikat ve svém oboru – elektrooprav praček, myček a ledniček. Z toho, co se v jeho bydlišti tehdy podařilo udělat, má však dodnes radost. V roce 2008 se podruhé oženil s paní Annou.

I když v roce 2020 byl Jiří Olšaník v důchodu, stále pracoval a samozřejmě stále sportoval. A stejně jako jeho otec, i on je „svůj“. „Nebyl jsem kromě sportovních klubů nikde organizovaný, ani v SSM, ani v pionýru. To, co mě předurčuje k tomu, že budu „jednotný“, nemám rád. Když se podívám zpátky, jsem přesvědčen, že naše rodina prošla životem s hlavou vztyčenou.“ Na svého otce je Jiří hrdý a váží si ho. „Myslím na něj a budu myslet navždy. Otec je můj příklad. Vždy jsem se snažil o soulad mezi tím, co říkám, a co dělám. Stále mám na mysli to, co říkával otec: ‚Pravda vítězí. Mluv pravdu, žij v pravdě a nikdy se nepokřiv.‘“