„Ve skutečnosti stipendijní internátní školy nebyly tím, čím se zdály být… Uvědomil jsem si, že to byl způsob, jak do určité míry zbavit rodiče jejich přirozené autority. Jinými slovy, stát – jak to bylo během celého tohoto procesu – si přivlastnil a uzurpoval prostor, který náleží rodičům v oblasti vzdělávání. A právě proto dnes čelíme všem těm problémům v oblasti morálky a etiky. Jsou důsledkem této politiky – oddělení dětí od rodičů v klíčovém věku. Posílat studenty na internátní školy, tedy odtrhávat je od rodinné výchovy, je podle mě součástí státního indoktrinačního procesu. Jde o program s vyšším cílem – sociální kontrolu. Jde o manipulaci myslí studentů, o formování mladých lidí tímto způsobem a zároveň o jejich vykořenění z rodinného prostředí.“
„Skutečné vytvoření takové společnosti trvá dlouho, a my jsme stále nevyšli z castrovského režimu. A myslím si, že z něj nevyjdeme ani v krátkodobém, ani ve střednědobém horizontu. Nemyslím si to. Jak jsem ti řekl, castrovský režim je uznáván jako legitimní, patří do všech mezinárodních fór, je akceptován a úroveň kritiky je minimální. Například ve srovnání s Venezuelou a Nikaraguou… Je tolerován a přijímán. Jedinou zemí, se kterou Kuba nemá žádné diplomatické, obchodní ani ekonomické vztahy, jsou Spojené státy. A to do určité míry sloužilo kubánské vládě jako zdroj legitimity. Bohužel je to tak – Evropa, která zahrnuje velmi důležité státy na mezinárodní scéně, tento režim přijala. Ve Spojených státech se navíc otázka Kuby stala spíše volebním tématem než čímkoli jiným.“
„Kubánská společnost je v mnoha ohledech nemocná. Je to společnost, kde byl každému člověku zasazen policista do mysli, kde panuje strach, kde nikdo nikomu nevěří, kde každý podezřívá svého souseda nebo přítele, že je informátor policie. Překonat tyto vzorce je velmi obtížné, protože se přenášejí z generace na generaci. K tomu se přidává neustálý tlak – nepřetržité bombardování propagandou státních médií, nezměněné školní vymývání mozků… Všechny tyto faktory vytvářejí jakousi stagnaci, která samozřejmě vyhovuje vládě. A právě vláda se stará o to, aby se tento stav nezměnil. Dalším faktorem je ekonomická nesoběstačnost. Kubánci nemohou žít z vlastního potu, ze svého úsilí – ať už fyzického nebo intelektuálního. To vytváří závislost na státu. Jelikož v systému neexistují legální způsoby, jak si zajistit obživu, Kubánec se musí obracet na rodinu nebo přátele v zahraničí. Pokud nemá tuto možnost, nezbývá mu než žít z něčeho nezákonného, což ho činí náchylným k vydírání. Jinými slovy, už samotná potřeba přežít – ne žít v luxusu, ale prostě přežít – nutí lidi porušovat zákony. A tím se stávají morálně paralyzovanými. Nemohou se aktivně zapojit do žádného hnutí, protože okamžitě čelí otázce: ‚A ty, jak sis koupil tohle?‘ Tento systém je tedy navržen tak, aby vytvářel formu poddanství. Protože jsme ve skutečnosti otroci. Když se člověk podívá na to, jak dnes Kubánci žijí, jsme otroky.“
„Když sdílím své začátky v literatuře – nejen jako čtenář, ale i jako spisovatel – vždy říkám, že se odehrávaly v nepřátelském prostředí. Nedokážu přesně vysvětlit, proč se ta tvůrčí jiskra, která mi umožnila přetavit všechnu tu hromadu zkušeností v mé hlavě do literární podoby, rozhořela právě tehdy, když jsem byl na samotce v provinční věznici v Guantánamu. Myslím, že to byla samota a obrovský šok z podmínek, ve kterých jsem se ocitl. A právě ta osamělost… Musel jsem nějak zaplnit ten prázdný prostor. Nemluvil jsem s nikým. Jedinými návštěvníky v mé cele byly krysy, mravenci a vosy, které prolézaly mezi mřížemi okna. Vzpomínal jsem… Stoupnul jsem si na malou římsu, díval se přes mříže na zarostlý dvůr, tvořil si myšlenky. Vzpomínal na krásné chvíle svého života, na svou rodinu, svou ženu, své děti. To byl můj způsob, jak zaplnit prázdnotu. Protože tam, v cele, se jeden den vleče jako celý týden.“
Jorge Olivera Castillo se narodil v roce 1961 ve čtvrti Belén ve Staré Havaně na Kubě. Je kubánský básník a disident. Deset let pracoval jako redaktor v kubánské státní televizi ICRT, ale poté, co se v roce 1991 neúspěšně pokusil uprchnout z Kuby na voru, byl přeřazen na nižší pozici, což ho vedlo k opuštění práce v televizi. V roce 1993 napsal svůj první reportážní příspěvek pro Radio Martí, sídlící v Miami, a připojil se k opozičnímu hnutí. V roce 1995 spoluzaložil agenturu Havana Press, nezávislou novinářskou organizaci, a později se stal jejím ředitelem. Během Černého kubánského jara v roce 2003 byl obviněn a uvězněn jako člen Skupiny 75 opozičních aktivistů. Devět měsíců strávil na samotce. Soud ho odsoudil k 18 letům vězení, ale kvůli zdravotním problémům mu byla po 18 měsících trestu podmínečně propuštěn. Jeho literární tvorba vychází z jeho vězeňských zkušeností a zaměřuje se především na krátkou poezii a povídky.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
