Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Ohnheiser (* 1932)

• Josef Ohnheiser se narodil 23. dubna 1932 ve Staré Vsi nad Ondřejnicí

• německá rodina vlastnila v obci mlýn a pilu, pamětník vyrůstal mezi Čechy

• počátkem roku 1939 se na pile objevil nápis „Německá svině!“ a pilu někdo zapálil

• po nacistické okupaci musel Josef Ohnheiser navštěvovat německé školy

• v roce 1944 zažil bombardování Ostravy a okolí, při kterém v obci zahynuli čtyři lidé

• na přelomu dubna a června 1945 byl svědkem bojů Ostravsko-opavské operace

• po osvobození Staré Vsi nad Ondřejnicí byla rodina vyhnána ze mlýna

• otec skončil ve vězení na zámku, byl vyslýchán a 12. června 1945 zemřel

• s matkou a bratrem se pamětník přestěhoval k babičce do Petřkovic na Hlučínsku

• roku 1969 emigroval do Německé spolkové republiky

Zahrada za mlýnem se svažovala k náhonu, na jehož druhém břehu stála pila. Na pile pracoval Ferduš. O děti a kuchyň pečovala hospodyně Boženka. S rodinou mlynáře Hermanna Ohnheisera sedával Ferduš i Boženka u jednoho stolu. Také tovaryš s nimi jedl. Maminka Gertruda vystudovala obchodní školu a pomáhala s vedením mlýna. Zákazníků měli hodně. Do Staré Vsi nad Ondřejnicí přiváželi hospodáři obilí z celého kraje.

V zimě připnul Josef lyže, chytl se saní s moukou tažených koňmi a ujížděl nahoru ke Krmelínu. Zpátky klouzal v mírném klesání, přes lesíky a pole až domů. Z mlýnských vrat viděli Ohnheiserovi renesanční zámek naproti. Báň věže obývaly sovy a Josef věřil, že tam někde musí být poklad. Věděl, jak se do věže dostat. Lozil po trámech, svítil do báně baterkou a spatřil žhnoucí oči sov.

Mouka pro všechny

„Budeš ho půjčovat klukům ve vsi,“ kladl Josefovi na srdce otec a daroval mu k narozeninám kolo. Ve Staré Vsi nad Ondřejnicí jezdil na kole kde kdo. Dělníci za prací do železáren, horníci na ostravské šachty. Ženy do textilky v Příboře. Brzy ráno i pozdě v noci zářily do tmy jejich lampy karbidky. Mezi dětmi byl však bicykl vzácností.

Když za protektorátu přijížděli lidé do Ohnheiserova mlýna, nechávali svá kola mezi hospodou a domem Arnošta Poláška, aby je z ulice nebylo vidět. Zatímco otec sypal do tašek a pytlíků mouku, Josef si ta kola prohlížel. Nebylo jich málo. Potraviny se prodávaly na příděl, do mlýna chodily kontroly, mlynář však dokázal zařídit, aby vždy nějakou mouku měl a nemusel nikoho odmítnout. „Nikdy nikdo neodešel s prázdnou,“ vzpomíná Blažena Stuchlá, dcera hostinské z hospody U zlatého kříže, která to ve mlýně dobře znala.

Josef Ohnheiser se narodil 23. dubna 1932. Tehdy už otec Hermann dva roky ve mlýně hospodařil. Do Staré Vsi nad Ondřejnicí přišel z nedalekého Mošnova, který byl ryze německou vsí. Maminka Gertruda pocházela z Petřkovic na Hlučínsku a také ona byla po rodičích Němka. Nejprve si Hermann Ohnheiser mlýn s pilou pronajal, později ho koupil a postupně zmodernizoval. Vodní turbínu nahradil dieselem, ale jakmile do vsi zavedli proud, pořídil motor na elektriku.

Vodní turbínu Josef ještě pamatuje. Elektřinou z turbíny ve mlýně svítili a také od ní bylo nataženo vedení do místního kina. „Když na podzim padalo do potoka listí, česlo se ucpalo, voda netekla, turbína se zastavila a kino přestalo hrát. Hasič, který měl v kině právě službu, pospíchal ke mlýnu, turbínu vyčistil a zase se promítalo,“ vzpomíná Josef Ohnheiser.

Turbínu poháněla voda z Beskyd. Náhon napájela řeka Ondřejnice pramenící z masívu hory Ondřejníku. Pod hradem Hukvaldy protéká rodištěm Leoše Janáčka, dále Brušperkem, přes Starou Ves až k soutoku s Odrou poblíž Proskovic jižně od Ostravy. Sedimenty, které po staletí Ondřejnice do podhůří přinášela, daly základ úrodné lužní krajině. Stejně jako nánosy další z beskydských řek Lubiny. K té vyjížděl Josef na svém kole tažen vlčákem Rolfem.

V rodném Mošnově se mlynář Ohnheiser nejprve vyučil truhlářem, takže spoustu práce při rekonstrukci mlýna zastal sám. Josef s mladším bratrem Heřmanem se korytem Ondřejnice proháněli na loďce, kterou jim táta vyrobil. „Zkušební plavby se ujal Ferduš z pily, a když se s ním loďka převrhla, legračně žongloval s fajfkou nad hladinou, aby nenabral vodu. Smál se na celé kolo a my s bráchou s ním,“ vypráví Josef.

Německá svině!

V září 1938 šel Josef ve Staré Vsi nad Ondřejnicí poprvé do školy. Mlynář a jeho rodina byli jedinými Němci v obci a Josef tady neměl jiné kamarády, než Čechy. Česky i německy mluvil perfektně a přirozeně, v obou řečech také přemýšlel a mezi oběma jazyky vůbec nerozlišoval. Přestože už padesát let žije v Německu, říká, že to takhle cítí pořád. „Vůbec jsem se tenkrát nezabýval otázkou, co je to národnost. Ve Staré Vsi se mluvilo česky, v Mošnově u babičky německy. To bylo normální,“ vysvětluje. „Dodnes čtu knihy české i německé, a kdybyste se mne po dvou dnech zeptal, v jakém jazyce byla kniha, kterou jsem právě dočetl, nevěděl bych. Musel bych se na ni podívat.“

„Německá svině!“ načmáral někdo v noci počátkem ledna 1939 na zeď Ohnheiserovy pily a za několik dnů ji neznámý žhář zapálil. Požár se podařilo uhasit, ale Josef v těch dnech poprvé pocítil hrůzu, která zachvacovala Evropu. Nerozuměl tomu, co se vlastně stalo. Proč se ten nápis na pile objevil, proč pila začala hořet. Ptal se táty, co to má znamenat. Dostal odpověď, že to udělali zlí lidé.

„Projížděli vesnicí v takových malých tancích a stáli ve věžích těch tanků s černými barety na hlavě,“ vzpomíná Josef na 15. březen 1939, kdy Starou Vsí nad Ondřejnicí projela kolona wehrmachtu. Nacistická okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava pak vnesly do chlapcova života změnu, kterou prožíval každý den. Stále sice s českými kamarády chytal v Ondřejnici do ruky ryby, půjčoval jim kolo a proháněl se s nimi z kopce na dřevěných vozících, které jim tátové vyrobili, jako Němec však musel do německé školy.

Ta byla zřízena v hasičské zbrojnici v nedaleké Staré Bělé a Josef tam jezdil tři roky. Potom nastoupil do německého gymnázia v Ostravě v sousedství evangelického kostela z dvakrát pálených neomítnutých cihel na dnešní Českobratrské ulici přímo v centru města. Ostrava se gymnazistovi ze mlýna nelíbila. Při natáčení se svěřil, že ani později neměl města nikdy rád. Třídní profesor na gymnáziu jménem Vüden, který učil latinu a tělocvik, nosil navíc uniformu SA a jeho žlutohnědá košile, vysoké boty s rajtkami se Josefovi hnusily.

Nic ho nelákalo k toulkám po městě. Ze školy spěchal do mlýna, za kluky k řece, za Ferdušem z pily. U zastávky zaskočil pro chlebíček do Vaňhovy rybárny, nasedl do autobusu a ujížděl z Ostravy. Nejdále se ve městě vypravil ve chvíli, kdy začaly houkat sirény, a nebe nad Ostravou hučelo americkými bombardéry. S partou spolužáků utíkal směrem k Mariánským Horám a doufal, že tam v lesíku budou více v bezpečí.

Jenže Němci rozmístili mezi stromy protiletadlová děla, pálili po bombardérech a Josef zblízka okusil, co je to válka. Mlynář Ohnheiser usoudil, že v Ostravě je syn v ohrožení, a zařídil jeho přeložení do německé měšťanky v Jistebníku. Josef tedy jezdil do školy na kole cestou mezi jistebnickými rybníky, ale ani tam nebyl v bezpečí. Vede tudy trať do Bohumína a on se v hrůze ukrýval v příkopech, když na vlaky útočily americké stíhačky. Pálily z kulometů do parních kotlů lokomotiv, ale dvanáctiletý chlapec byl přesvědčený, že půjdou také po něm. Vždyť byl přece Němec.

Skutečné peklo však mělo teprve přijít. 29. srpna 1944 stál s otcem před vraty mlýna a sledovali bombardéry táhnoucí po nebi nad zámeckou věží na Ostravu. Jejich hukot se zdál nesnesitelný. Cílem byly hutě, chemické továrny, sklady zbraní i ostravské šachty. Nálet se ovšem nezdařil. Proměnil se v jednu z nejtragičtějších válečných událostí na území protektorátu. Zatímco průmyslové a vojenské objekty zůstaly téměř nepoškozeny, ve městě a okolí zahynulo 540 civilních obyvatel. A bomby padaly také do Staré Vsi nad Ondřejnicí. Lidi před mlýnem smetla tlaková vlna k zemi, v horní části obce zabila čtyři vesničany.

Uchopí-li tě, zahyneš!

„Ruská letadla nalétávala večer nad vesnici. Letěla velmi nízko. Vojáci stáli ve dveřích a házeli dolů zápalné bomby. Když taková bomba prorazila střechu, dům okamžitě začal hořet. To jsou první vzpomínky na frontu. To už byla slyšet ruská děla v Polsku,“ vzpomíná Josef Ohnheiser na duben 1945, kdy se fronta blížila ke Staré Vsi. K jejich mlýnu.

Snad týden se s dalšími sousedy ukrývali ve sklepě zámku nedaleko mlýna, zatímco venku se rozpoutala další z krvavých bitev Ostravsko-opavské operace. Už týdny bylo zřejmé, že je Hitler poražen, že je válka u konce, nacistická armáda se však jižně od Ostravy postavila na odpor s takovou urputností, že se jí podařilo sovětské jednotky odrazit a fronta tak prošla vesnicí dvakrát. Lidé ve sklepě zámku nejprve nechápali ohromný rachot, který se rozpoutal přímo nad jejich hlavami, teprve až vše skončilo a vyšli ven, zjistili, že věž zámku dostala zásah a zřítila se k zemi. A s věží také Josefovy sovy.

„Pak nastal klid a někdo volal ze schodiště dolů, že jsou tady Rusové. Byl jsem třináctiletý kluk a byl to pro mne šok. Loučil jsem se se životem. Německá propaganda zobrazovala ruské vojáky v ušance s rudou hvězdou a pařátem, pod kterým byl nápis: ‚Uchopí-li tě, zahyneš!‘ Myslel jsem, že tohle právě přichází a měl šílený strach,“ vypráví Josef Ohnheiser a ve vzpomínkách se vrací k 3. květnu 1945, kdy Rudá armáda jeho vesnici dobyla.

Dávno už dobře věděl, že je Němec. Ovšem Němcem mezi Čechy. Říká, že kdyby žil s Poláky nebo třeba Bulhary, neviděl by v tom rozdíl. Jenže Rusové bojovali proti Němcům. Poráželi Němce. A on věděl, že také patří k té skupině lidí, kterou Rusové musí porazit. A to jedině tak, že je zničí. Fantasie třináctiletého kluka je jiná, než dospělého muže. Viděl jen život a smrt. Mezi tím pro něj neexistovala žádná alternativa. A teď přišel ten vítěz, který pobíjel Němce. Hnal je na frontě a on si byl jist, že ho ten rudý pařát vytáhne ze sklepa, zmáčkne spoušť a bude konec.

Sovětského důstojníka, který scházel po schodech do sklepa, doprovázeli dva vojáci se samopaly. Pozdravil a jednomu po druhém pohlédl do tváře. „Neboj se chlapče,“ oslovil Josefa, položil mu ruku na ramena a přitiskl mlynářova synka k sobě. „Tím se to změnilo,“ hlesne Josef Ohnheiser do kamery a oči se mu lesknou. Ve studiu je ticho, on polkne a pomalu zase začne vyprávět.

Běž domů a pracuj

Z hlavní silnice byl vjezd na nádvoří před zámkem a v tom místě byl obrovský kráter. Průměr mohl mít tak čtyři metry. Kolem ležely zbytky zdiva, beton, velké kameny. A na jednom z těch kvádrů uviděl chlapec nějakou černou skvrnu. Nejprve si myslel, že jsou to saze nebo něco takového. Byly to lidské vlasy. Skalp nalepený na betonu. Přešel na druhou stranu silnice na nábřeží mlýnského potoka. Před hospodou tam rostly kaštany, pod nimi stál stůl a lavice. Sedávali tam sedláci, když přiváželi do mlýna obilí. Teď na tom stole ležel mrtvý ruský voják. Obličej měl barvu jeho uniformy.

„Na zahradě za mlýnem jsem našel kus lidského těla. Vypadalo to jako horní půlka nohy. Prošel jsem zahradou na nábřeží k Ondřejnici. V řece bylo málo vody, takže štěrk a písek sahal až do půlky řečiště. A tam ležela další část mrtvého člověka. Snad zase noha, možná kus ruky. Přinesl jsem z domu nářadí a všechno to zahrabal. Bylo mi třináct a dnes vůbec nechápu, jak jsem to tenkrát dokázal,“ pokračuje Josef.

Sešli jsme se ve mlýně a otec říkal, že teď už zase mohou žít, že začnou pracovat. Josef si už nevybavuje, kdy se to stalo, ale nezapomněl na událost, kdy Rusové vyvedli tátu ze mlýna a odvezli ho do internačního tábora v Bílovci. Vrátil se asi za týden. „Běž domů a pracuj, mlynáři,“ řekl mu sovětský důstojník, kterého poznali ve sklepě zámku. Přijel do lágru, vyhledal Hermanna Ohnheisera a poslal ho domů.

„Potom k nám do kuchyně přišel jeden člověk, vytáhl pistoli a řekl otci, aby se svlékl. Táta se ptal proč. On trval na svém a mířil na něj pistolí. Otec si tedy sundal sako, pak musel svléknout košili. ‚Zvedněte ruce,‘ nařídil ten muž. Táta dal ruce nad hlavu, on mu prohlížel podpaždí, ale nic tam nenašel. Až později jsem se dověděl, že pod pažemi byli tetovaní příslušníci SS.“

Smrt mlynáře Ohnheisera

Následující text je pokusem o rekonstrukci událostí z přelomu května a června 1945, které jsem pro Paměť národa zaznamenal podle svědectví Josefa Ohnheisera a dvou obyvatel Staré Vsi nad Ondřejnicí, kteří mlynářovu rodinu dobře znali. Blaženy Stuchlé a Zdeňka Menšíka. Kromě jejich vyprávění není o dalším osudu Hermanna Ohnheisera žádný úřední záznam ani v dostupných archivech, ani kronice Staré Vsi nad Ondřejnicí.

22. května 1945: Nařízením místního národního výboru ve Staré Vsi nad Ondřejnicí musí rodina mlynáře Ohnheisera do čtyřiadvaceti hodin opustit mlýn. Mají povoleno pouze nejnutnější nádobí, dvě postele, přikrývky, nějaké šatstvo.

23. května 1945: Rodina mlynáře Ohnheisera se stěhuje do místnosti přidělené v domě Arnošta Poláška. Dům je poničený válkou a jejich pokoj nemá střechu. Mlynáře odvádí Revoluční garda. Z rozhodnutí místního národního výboru má mlynář Ohnheiser čistit příkopy. Nikdo ho tam ale nikdy neviděl. Matka zjišťuje, že je vězněn na zámku. Mlynářův syn Josef věří, že tátu brzy pustí, vrátí se společně do mlýna, přijedou sedláci s obilím a všechno bude zase jako dřív.

24. května až 12. června 1945: Někdy po uvěznění mlynáře Ohnheisera ve sklepě zámku ve Staré Vsi nad Ondřejnicí (Josef už neví přesně kdy), vyprosí Gertruda Ohnheiserová svolení, aby mohla svému muži přinášet jednou denně na zámek něco k jídlu. S manželem se za tu dobu při návštěvách zámku nikdy nevidí. Naposledy ráno 23. května, když opouštějí mlýn a mlynáře odvádí Revoluční garda. „Viděl jsem ho ve sklepním okně. Prosil o vodu,“ uvedl pro Paměť národa Zdeněk Menšík. Bylo mu šestnáct a na zámku bydlel.

11. června 1945: Do zámku ve Staré Vsi nad Ondřejnicí přicházejí dva muži. Alois Hložánka, který tam Hermanna Ohnheisera ten den hlídá, později Blaženě Stuchlé vypráví, že ho ti dva poslali pryč. Snad pro noviny nebo cigarety. „Když se Alois Hložánka na zámek vrátil, sdělili mu, že je mlynář mrtvý,“ vzpomíná Blažena Stuchlá při natáčení pro Paměť národa. Na zámku žili lidé obývající obecní byty. Po celou dobu, kdy byl mlynář ve sklepě vězněn, slýchávali nářek a křik.

12. června 1945: Na zámek přichází Gertruda Ohnheiserová a přináší svému muži jídlo. V chodbě na lavici však nachází oběd z předešlého dne. Jídla se nikdo ani nedotkl. „Proč manžel nejedl?“ ptá se mlynářových věznitelů. „Protože je mrtvý. Ve sklepě se oběsil,“ dostává odpověď. „Chci ho vidět!“ naléhá žena. „Na to zapomeňte!“ odmítají věznitelé. „Gestapo své oběti taky nikomu neukazovalo.“

13. června 1945: Mlynářův syn Josef kráčí s matkou a bratrem ke hřbitovu. Na zádech mají přišito písmeno N. U hřbitovního plotu je vykopaná jáma a v ní leží otcova rakev ze surových fošen. Bez květin. Bez faráře. Za plotem stojí několik dětí. Drží se plotu a nehybně je sledují.

17. listopadu 2018: „Ten obraz ze hřbitova mi zůstal v paměti na celý život. Do smrti na tu chvíli nezapomenu. Bylo to jako v románu Proces od France Kafky.  Josefa K. tam vedou po schodišti a v tom latění kolem schodů stojí malé děti a bedlivě ho sledují,“ vypráví Josef Ohnheiser pro Paměť národa. Pocity potupy, odcizení a zmatku, které tenkrát na hřbitově prožíval, se mu za třiasedmdesát let od tátova ponurého pohřbu vracejí znovu a znovu.

Český strejda a dopis starostovi

Po opakovaných žádostech Gertrudy Ohnheiserové, které místní národní výbor několikrát zamítl, se rodině podařilo opustit Starou Ves a přestěhovat se k Josefově babičce, Gertrudině matce do Petřkovic na Hlučínsku. Tam Josef začal v září chodit do české školy. „Matka nás s bratrem poslala za strýcem Hubertem do Ludgeřovic, abychom ho poprosili o trochu mouky. Aby nám mohla něco upéct. Byl to Čech a také on byl mlynářem. Šli jsme tedy za ním a prosili o mouku. ‚Německým dětem nic nedám, ani neprodám.‘ Vyhodil nás a šli jsme domů. To byl náš český strejda.“

Josef začal v Petřkovicích chodit do Sokola, denně cvičil na nářadí a říká, že gymnastika a noví kamarádi mu pomohli mírnit utrpení, které si z rodné vesnice přinesl. Vyučil se automechanikem, vystudoval střední školu a v 60. letech vybudoval pro podnik komunálních služeb v Hlučíně autoservis, do kterého se sjížděli majitelé vozů značky Škoda z celého kraje.

Znechucen okupací Československa v srpnu 1968 o rok později emigroval do Německa. Žije ve Waldshutu na švýcarské hranici a od roku 1989 se pravidelně vrací. Věž zámku ve Staré Vsi nad Ondřejnicí, byla téměř čtyřiasedmdesát let bez kopule. V březnu 2019 obec slavnostně osadila zámek bání novou. Měsíc před tím poslal Josef Ohnheiser starostovi dopis, ve kterém píše:

„Vážený pane starosto, Nevěřil jsem, že se dožiji pohledu na zámek tak, jak jsem ho znal jako vesnický chlapec, Starovják.

Chvályhodné je Vaše rozhodnutí umístit v nové báni zámecké věže tubus s poselstvím příštím generacím. Neznám obsah poselství. Jsem však přesvědčen, že současné generaci, dětem a vnukům této generace, vlastně všem dosud nenarozeným, by měla zlo a hrůzy válečné i zločiny poválečné připomínat ve vstupním zámeckém prostoru umístěná zámecká deska.

Pamětní deska se jmény občanek a občanů obce, kteří zahynuli během války v obci a v koncentračních táborech. Se jmény, která jsou uvedena v kronice obce.

A také pamětní deska pro občana, jehož smrt kronika nezmiňuje. Pro člověka, který žil v dobrém sousedství a shodě se svými spoluobčany, pro člověka, který po ukončení válečných událostí byl v zámecké budově týrán a usmrcen. Pro starobělského mlynáře, pro mého otce Hermanna Ohnheisera.“