Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Ohlídal (* 1940)

• narodil se v září 1940 na Hané

• po válce se s rodiči přestěhovali do Červené Vody

• v roce 1952 byla matka Valerie Ohlídalová odsouzena ke čtyřměsíčnímu trestu

• matka vězněna na Kladně

• vyučil se v podniku Tesla ve Vrchlabí a v Praze

• vojnu na Slovensku si nedobrovolně prodloužil o čtyři měsíce

• v roce 1962 se oženil

• v srpnu 1968 zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy v Červené Vodě

• 23 let předsedal Klubu veteránů v Červené Vodě

• v roce 2021 žil v Červené Vodě

Ačkoliv se Miloslav Ohlídal narodil na Hané, většinu svého života strávil v Orlických horách, kam se s rodiči přestěhoval po druhé světové válce. Jeho tatínek pracoval jako řezník, maminka byla v domácnosti. Na začátku padesátých let se rodině zásadně změnil život. Tatínkovu živnost komunisté znárodnili, maminka byla odsouzena ke čtyřem měsícům odnětí svobody. Trest si v roce 1952 odpykala ve Spojených ocelárnách na Kladně.

„Pamatuji si, že jsme za ní jednou jeli. Seděli jsme u takového stolu. Na jedné straně máma a bachařka, a na druhé straně my. Já jsem jí dovezl pomeranč a dal jí ho. Bachařka ho ale hned sebrala a dala mi ho zpátky s tím, že máma nic nesmí. Brečel jsem,“ vzpomíná na návštěvu maminky ve vězení Miloslav Ohlídal. Mamince mohl být její trest zkrácen o polovinu, měla dobré chování i pracovní výsledky. Soudruzi v Červené Vodě, kteří měli napsat posudek, věc uzavřeli se slovy: Nežádoucí. O kratším trestu tak nemohla být řeč.

Když ji ale po čtyřech měsících nakonec skutečně propustili, dokončil Miloslav základní školu v Červené Vodě, odešel do učení do Vrchlabí a později na vojnu na Slovensko. V roce 1961 se však vrátil domů do Červené Vody, kde žije dodnes.

 

Po válce se přestěhovali do hor

Miloslav Ohlídal se narodil 21. září 1940 v Konicích na Hané, kde tatínek Antonín provozoval řeznictví. V obci však byla velká konkurence, proto rodina sháněla živobytí jinde. Maminka Valerie byla v domácnosti. Na konci války do Konic přijeli Sověti, dorazili i s povozy a koně měli ustájené na jednom ze statků. Jedna kobyla však byla zřejmě hladová a při shánění potravy se propadla do sklepa. „Rusové za den či za dva odjeli a místní pak ve sklepě našli koně. Chlapi včetně mého tatínka ji vytáhli, naštěstí se jí nic nestalo, a tak si táta milou kobylku nechal a my ji měli až do šedesátých let,“ vzpomíná Miloslav.

Zachráněný kůň se tak po válce s rodinou odstěhoval do Červené Vody, kde po odsunu Němců zůstalo na horním konci obce prázdné řeznictví. Právě v Orlických horách tatínek začal znovu provozovat řeznickou živnost. V té době se Miloslav skamarádil s rakouskou dívkou, i ta ale musela z domova v roce 1946 odejít během odsunu sudetských Němců. „V době, kdy jsem nastoupil do školy, je odsunuli,“ vzpomíná. O své kamarádce z dětství pak už nikdy neslyšel.

Na tatínka bylo však řeznictví, které bylo tehdy ještě propojené s hospodou, příliš velké břímě, a tak se odstěhovali do jiného domu v obci. „Bylo to řeznictví, které dříve patřilo Brožkovým. Když je odsunuli, táta dům i s řeznictvím koupil,“ vypráví Miloslav o domě v Červené Vodě, ve kterém s manželkou žije dodnes.

 

Ať žije Beneš!

V padesátých letech tatínkovi živnost zabavili komunisté. Antonín Ohlídal se tak jako řada dalších stal zaměstnancem podniku, který mu předtím patřil. Maminku Valerii navíc v padesátých letech odsoudili ke čtyřměsíčnímu nepodmíněnému trestu. Prý za to, že v létě roku 1948 byla v sokolském průvodu v centru Prahy. Místo oslavných hesel směrem ke Klementu Gottwaldovi však provolávala: „Ať žije Beneš!“

Do vězení nakonec nastoupila až v roce 1952. „Pracovala ve Spojených ocelárnách Kladno. Měla dobré chování i výsledky. Po polovině trestu jí chtěli dát milost. Tenkrát to však musela schválit místní stranická buňka tady v Červené Vodě. Zdejší soudruzi ale napsali: Nežádoucí. Takže si to máma odseděla celé,“ vypráví Miloslav. Když si maminka odpykávala svůj trest, musel tatínek pracovat a o Miloslava pečovala teta z Prahy.

Právě v Praze zastihla v roce 1953 tehdy asi dvanáctiletého Miloslava měnová reforma. Jelikož měl s sebou u tety kapesné od rodičů, rozhodl se, že si úspory sám smění. V centru Prahy tak zažil řadu nezapomenutelných situací. „Na to si moc dobře pamatuji, peníze ze dne na den ztratily hodnotu. Vybavuji si, jak lidé vyhazovali kyblíky drobných do kanálu,“ vzpomíná.

Po půl roce se Miloslav vrátil zpátky do Červené Vody, kde dochodil základní školu. „Jako syn živnostníka jsem neměl moc na vybranou. Mohl jsem být zedníkem, nebo horníkem. Naši mě ale dali znova do osmé třídy,“ vysvětluje Miloslav. V patnácti letech ho ale potrápil nejdříve zánět mozkových blan, později žloutenka. Po roce strádání se nakonec dostal do učení do Tesly ve Vrchlabí a později v pražských Holešovicích, kde se seznámil se svou nastávající manželkou. 

Na vojně byl Miloslav Ohlídal na Slovensku. „Měl jsem štěstí. Jak jsme jezdili po Slovensku, tak jsme byli třeba tři týdny mimo kasárna. Žádnou buzeraci jsem vlastně nezažil,“ usmívá se. Vojnu si nakonec o čtyři měsíce nedobrovolně prodloužil. Kvůli Karibské krizi, kdy se ve společnosti mluvilo o tom, že by mohla vypuknout dokonce třetí světová válka, zůstal Miloslav v armádě déle. Domů se tak vrátil v prosinci 1961.

 

Přijeli Rusové! Co blbneš?

Rok nato se Miloslav Ohlídal oženil. S Marií, která pocházela z Vrchlabí, pak žili v Červené Vodě společně s jeho rodiči. Miloslav vzpomínal na šok, který jim způsobila srpnová okupace roku 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy a zastavila proces společenské obrody. Tehdy měl odpolední směnu, jeho žena Marie naopak ranní. Jako každý den tak odjela autobusem do práce, kde už probíhaly emotivní diskuze. „Manželka šla pak z práce rychle na stop, přijela domů a probudila mě, aby mi řekla, že přijeli Rusové. Já jsem se jí ptal, co blbne, ať nedělá zmatky. Byl jsem ještě rozespalý,“ vypráví.

Obec se stala místem, kde se okupační armáda usídlila. Podle pamětníka si sovětští vojáci v Červené Vodě vytvořili jakési město ve městě. Obsadili zdejší kasárna a do bytovek se později nastěhovali s rodinami. S úsměvem ale pamatuje na březnové mistrovství světa v hokeji z roku 1969, kdy českoslovenští reprezentanti porazili Sověty. Místní tehdy provolávali hesla jako „Vy nám tanky, my vám branky” a malovali nápisy. „Na silnici i na vrata, kde bylo místo, jsme psali výsledky 2:0 a 4:3,“ vzpomíná nadšeně.

Miloslav s manželkou společně vychovali tři dcery. V době normalizace se tak setkali s dilematem, zdali se dívky dostanou na střední školy. „Já z reakcionářské rodiny, matka zavřená, táta živnostník. Tak jsme vstoupili do brigády socialistické práce a nakonec to prošlo,“ podotýká. Všechny tři dcery tak mohly studovat na střední škole.

 

Předsedou veteránského klubu

Miloslavovou celoživotní láskou se navíc stali automobiloví veteráni. „Nejdříve jsem dělal předsedu Svazarmu v Červené Vodě. Soudruzi přišli ale na to, že nejsem ve straně, a tak že nemůžu dělat předsedu,“ říká. Později se tak začal věnovat auto moto sportu. Koupil si Jawu, Škodu Rapid a také několik pionýrů. Vše si sám opravil a po revoluci se stal také předsedou místního Klubu veteránů, kde zůstal více než 23 let.

Listopadovou revoluci přivítal s radostí, spousta lidí však podle něho pouze „překabátila“, a tak byl později polistopadovým vývojem spíše zklamaný. Miloslav byl i v roce 2021 činný v Klubu veteránů, jedenkrát za dva roky pořádal srazy, které navštěvovaly stovky zájemců. Pro své vnuky v dílně opravoval staré pionýry.