Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Očenášek (* 1925)

• 3. května 1925 narozen v Laškově

• roku 1940 odešel na lesnickou praxi do Náměšti na Hané

• roku 1943 zatčen gestapem

• 1. 2. 1944 se zapojil do partyzánské brigády „Jan Žižka moravskoslezský“

• září 1944 pomohl ruským zajatcům

• v září 1944 – květen 1945 ukrýval několik hledaných osob

• v letech 1945 - 1947 vykonával lesnickou činnost ve Vintířově u Lobkowiczů

• zapojil se aktivně do činnosti Svazu bojovníků za svobodu

• v současnosti žije v Brně

Josef Očenášek se narodil 3. května 1925 v Laškově, jako třetí ze čtyř dětí. Tatínek byl pro něj velkou autoritou, za 1. světové války bojoval v první linii a císař Karel ho vyznamenal za záchranu svého života. Po válce tatínek vyučoval tělocvik, sportoval a Josefa učil, že musí vždycky mluvit pravdu a oplácet jen dobrým. Věřil, že tím každého porazí víc, než kdyby mu dal facku. Josef Očenášek vzpomíná, že když jako malý kluk rozbil prakem výkladní skříň v obchodě u Nováků a jeho kamarád František to vzal na sebe, tatínek ho hned poslal se vzkazem, že sklo přijde zaplatit, aby se přiznal.

V patnácti letech odešel Josef vykonávat lesnickou praxi do Náměšti na Hané na velkostatek Františka Otáhala. O tamějších tisíc hektarů lesa se starali čtyři lesníci a Josef mezi nimi působil následující čtyři roky.  To mu umožnilo zapojit se do odboje, který lesníky, obeznámené výborně s okolním terénem, ochotně využíval. Josef především převáděl osoby ohrožené zatčením gestapa do Olomouce nebo do Prostějova. V roce 1943 od svého nadřízeného Františka Otáhala, který z obavy o ztrátu svého velkého majetku začal spolupracovat s Němci, dostal dokonce povolení nosit pro výkon svého povolání zbraň.

Pro kulobrokovou pušku se vydal až do Brna. Koupil si ji a obdivoval v obchodě i další zbraně, hlavně pistole. Prodavač mu prozradil, že by mu jednu mohl prodat, a tak si po chvilce rozmýšlení nakonec pistoli koupil i se dvěma zásobníky. Vyrazil směrem na Klajdovku, kde se zastavil na oběd, a chtěl pokračovat dál do Březiny, kde už měl další spojení. „Šel jsem tím lesem a najednou dva chlapi. Oni gestapáci měli kožený kabáty, tříčtvrťáky. Přišel jeden zepředu, druhej zezadu a německy na mě, abych jim tu pušku dal. Tak jsem jim jí dal a řekl jsem si, že půjdu. Kdepak, ten mě lapl, šup se mnou na kraj silnice, přijelo auto, naložili mě a už jsem byl v Brně. Dostal jsem výplatu, to mě hrozně dobili, vyrazili mě aj zuby. Tak si říkám, jak tady asi budu dlouho. A ve dvě hodiny v noci pro mě přišli a ten jeden druhýmu říkal: ‚Vezmem ho na dvůr a vodbouchnem ho‘. A když jsem slyšel, že mě chcou odstřelit, tak jsem jim teprve řekl, že znám německy: ‚Ich verstehe alles gut‘ - že rozumím všeckýmu dobře. A řekl jsem jim, že chci, aby mě odvezli do Olomouce.“ Josefa do Olomouce na gestapo nakonec skutečně odvezli. Pracoval tam syn Františka Otáhala, Josefův kamarád, oběma dvěma příslušníkům gestapa vynadal, oznámil jim, že pistole je jeho, a nařídil, aby Josefovi druhý den obě zbraně přivezli na hájenku do Ludeřova.

Na počátku roku 1944 se Josef zapojil do partyzánské brigády „Jan Žižka moravskoslezský“, jejíž členové pomáhali například výsadkářům vysazeným jižně od Varšavy v postupu k Ostravě. Josef měl za úkol sledovat střídání hlídek u nově zřízeného muničního skladu v lese u Náměšti na Hané, do jehož okolí směl jako lesník na výjimku, aby mohl provádět lesnické činnosti. Napomohl tím zdárnému přepadení skladu, při kterém se podařilo většinu munice vyhodit do vzduchu. Tři bratři, kteří přepadení provedli, Vratislav, Mojmír a Zbyněk Chudobovi, se skrývali tři noci v nedaleké hájence Na Růžáku u hajného Tomečka. Nemohli tam ale zůstat déle, protože na hájence byly také 3 děti, a proto je Josef pod rouškou tmy převedl ke svým rodičům.

V září 1944 bylo zase třeba postarat se o zajatce z muniční továrny, zřízené v prostorách bývalé továrny na pumpy v Lutíně - Sigma pumpy Lutín. Dělníků, vyrábějících ruční granáty, bylo okolo třiceti. Protože čtyři z nich už zemřeli na zápal plic, dostal Josef za úkol sehnat léky, doručit je dělníkům a převést ruského důstojníka Juraje Vorošilova, který výrobu vedl. Pomoc si zajistil přes svého spolužáka Karla: „Já jsem se s ním sešel, věděl jsem, že jeho táta hlídá v Lutíně, a tak se dostanu k tomu, abych zachránil zajatce i tého důstojníka Vorošilova. Tak jsem se sebral, šel jsem za ním a říkám: ‚Ty, Karle, poslouchej, chodili jsme spolu do školy, ty jseš ještě Němec?‘ A on říkal: ‚Já su Němec, ale Němci prohrajou, tak se mě pak po válce musíš zastat.‘ Já říkám: ‚No tak se tě zastanu, ale potřebuju od tebe něco. Potřebuju, aby až přijdu do tého Lutína, aby tvůj táta dělal, jako když mě nezná, a já bych šel kolem brány a hodil zajatcům léky.“ Kamarád Karel ho ještě vybavil pistolí -  německou devítkou - a k ní čtyřmi zásobníky a Josef dokázal zajatcům úspěšně předat léky a převést Juraje Vorošilova domů k rodičům. Uložili důstojníka v seně, maminka mu dala peřiny a Josef mu nosil jídlo, které získával výměnou za tehdy velmi ceněné dřevo z lesa. Nejmladší desetiletou sestru v té době raději odvezli do Náměště do školy, kde bydlela u ředitele Chudoby, protože se obávali, aby omylem něco neprozradila. O Juraje Vorošilova pečovali až do 20. dubna 1945, kdy se začala blížit ruská armáda a on mohl odejít. Zůstali pak dál ve spojení a Josef ho dokonce v roce 1946 navštívil v Jasině (Zakarpatská Ukrajina).

Po válce Josef pracoval až do října 1947 jako myslivec na panství rodiny Lobkowiczů na zámku Vintířov u Radonic v Čechách. V roce 1948 pak všechen majetek šlechtické rodině znárodnili a Maria Julia Lobkowicz se odstěhovala do Rakouska za svým manželem Johannem von Thurn Taxisem. Snažila se přemluvit i Josefa, aby se za nimi do Rakouska vydal, protože její manžel měl 10 000 ha lesa a potřeboval lesníka, který by se o lesy staral, ale Josef měl svoje důvody, proč lákavou nabídku nepřijmout: „Já jsem si říkal, kdepak, já bych tam jel a oni by mě zavřeli, jak by věděli, že su partyzán.“

Aktivně se zapojil do činnosti Českého svazu protifašistických bojovníků, který sdružoval hrdiny a odbojáře z druhé světové války. Dnes žije v Brně a má 3 děti. Celý život se řídí heslem, že nikdo nemá ostatním ubližovat. I pokud jemu osobně někdo ublížil, oplatil mu dobrem. Jeho životní přístup vystihuje jeho prohlášení: „Můžete říct, co si myslíte, ale nikdy žádnýmu neubližujte, ať je to politik nebo normální člověk.“