Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Obrusníková (* 1936)

• narozena jako Schwanczarová 10. září 1936 v Kobeřicích na Hlučínsku

• otec Antonín Schwanczar musel po připojení Hlučínska k Německu narukovat do wehrmachtu

• přežil bitvu u Stalingradu, bojoval v Itálii a po válce byl dlouho nezvěstný

• zažila přechod fronty Kobeřicemi na jaře 1945

• pamatuje si sovětské vojáky, kteří v obci delší dobu pobývali

• po válce se musela naučit česky, protože předtím mluvila hlavně německy

• v šestnácti letech nastoupila jako dělnice v lisovně nových hmot v Chuchelné

• pracovala také jako pomocnice zedníků v sádrovcovém lomu

• v osmdesátých let navštívila poprvé otcův hrob v severní Itálii

• v roce 2024 žila ve svém domě v Kobeřicích

Válka udělala z Marie Obrusníkové polovičního sirotka, ale protože její otec bojoval na straně nacistického Německa, nezažila, že by ji někdo litoval. Antonín Schwanczar neměl na výběr, i když ho Hitlerova válka nezajímala. Podobně jako on muselo rukovat do wehrmachtu okolo dvanácti tisíc mužů z Hlučínska a asi tři a půl tisíce se jich nevrátily.

Otce viděla naposledy jako osmiletá. Přežil s těžkým zraněním ukrutné boje u Stalingradu v Sovětském svazu. Když se v nemocnicích dostal z nejhoršího, pustili ho velitelé na zdravotní dovolenou domů, kde se v prosinci 1944 dočkal narození druhého syna. Pak ale musel hned odjet na italskou frontu.

„Maminka ještě po porodu ležela, tak jsem jela tatínka vyprovodit na nádraží do Bolatic. V otevřeném voze nás svezl jeden bolatický sedlák. Bylo tam více vojáků, kteří se vraceli na frontu. Seděla jsem tatínkovi na klíně. Bylo mi hrozně líto, že odjíždí. Cítila jsem, jak ho mám strašně ráda a on mě,“ vzpomíná.

Napsal ještě z italských Alp. V dopise, kde líčil, že skoro za každým stromem číhá partyzán, poslal alpskou protěž. Marie vzpomíná, jak se matka občas zastavila před jeho fotografií a stěžovala si: „Ty jsi odešel a co já si tady mám počít sama s třemi dětmi?“ Těžce pracovala u sedláků, aby děti uživila. „Maminka neměla čas se s námi ani pomazlit. To na nás spíš vzala vařechu. A jak jsme se mohli mít, kdyby nás Hitler nepřipravil o otce,“ říká Marie Obrusníková.

Otec byl víc v Německu než doma

Narodila se jako Schwanczarová 10. září 1936 v Kobeřicích. Oba rodiče z Kobeřic pocházeli a oba přišli na svět v roce 1909. Matka Marie, rozená Šímová, byla dcerou svobodné matky. „Moje babička pracovala na statku, kde ji znásilnili. Zemřela ve čtyřiceti letech na tuberkulózu,“ vypráví pamětnice. Svatbu její matce vystrojily řádové sestry z kláštera v Opavě, kde pomáhala v kuchyni. Než se vdala, pracovala jako šička.

Rodina jejího otce Antonína Schwanczara zpočátku nebyla nadšená, když si přivedl nevěstu, která nemá ani rodinu. Schwanczarovi vlastnili v Kobeřicích menší hospodářství. Antonín se narodil jako druhý ze sedmi dětí a vyučil se zedníkem. Brzy po svatbě začal pracovat v Německu. Pomohl mu strýc, který se tam oženil. Byla krize, na Hlučínsku nebyla práce a manželé si chtěli našetřit na domek. „Tatínka jsem si neužila ani před válkou. Zpočátku pracoval  na severu ve Wilhelmshavenu, pak ve Wuppertalu. Byl to svátek, když přijel domů. Hrával si se mnou.“

Asi v roce 1937 strávila s matkou u otcových příbuzných ve Wuppertalu přibližně rok. „Tatínek si prý myslel, že bychom tam mohli zůstat natrvalo. Maminka o tom nechtěla ani slyšet,“ vypráví. Pak však bylo Německo i v Kobeřicích. Po dohodě mocností v Mnichově v září 1938 se stalo Hlučínsko součástí německé říše. Když vypukla válka, otec rukoval z Německa. Podmínky rodiny v Kobeřicích byly tísnivé. Žili na výminku tamního sedláka, u kterého matka pracovala. Měli malinkou kuchyň a ložnici. Nebyla tam ani elektřina. Během válečných let se tam narodili Mariini bratři Jan a Josef.

Ve škole nás učili hajlovat

Marie Obrusníková si pamatuje, jak otec přijel jednou v zimě na dovolenou. Řekl matce, aby dala jeho šaty na mráz, protože jsou plné vší. „Maminka mu pak vyčesávala vši i z jeho hustých vlasů. Úplně se to z něho sypalo,“ vzpomíná. Když nebyl otec doma, usilovně se modlila za jeho šťastný návrat. Bratr Jan, narozený v roce 1942, si pamatoval, že mu otec slíbil, že až bude tak vysoký jako kamna v kuchyni, bude po válce a on už bude pořád doma. Když kamna přerostl, byl zklamaný. Mladší Josef otce znal jen z fotografie.

Hned vedle jejich výminku měl dům a hospodářství nevlastní strýc s rodinou. „Strýc Šíma nad námi držel ochrannou ruku. Bývali jsme u nich často, když maminka musela pracovat. Měli velkou zahradu, kde jsme si mohli hrát. Od sestřenky Šímové jsem dostávala šaty, které mi maminka přešívala,“ vzpomíná.

U Šímů také pochytila něco z češtiny. Učili ji tam české modlitby. Doma totiž mluvila od malička jen německy. A když za války nastupovala do první třídy, v Kobeřicích byla jen německá škola. „Psali jsme a kreslili na tabulku. A také si pamatuji, že nás učili hajlovat. Když jsme přišli do školy, museli jsme pozdravit Sieg Heil,“ vypráví. Vyučování v německé škole zažila jen asi rok, a i to bylo přerušované leteckými poplachy. Blížila se fronta a úřady školu zavřely.

Stalin miluje děti, tvrdil sovětský voják

S matkou a bratry tehdy pobývala delší dobu u Šímů ve sklepě, který byl prostorný a bezpečný. „Maminka tam měla postel i kolébku pro bratra,“ říká. Vedle byly další sklepy. „Jednou jsme se chtěli zajít podívat na naše králíky, ale venku už byli Rusové a nikam nás nepustili. Tanky jezdily sem a tam a hořely stodoly,“ vzpomíná na dramatický duben 1945, kdy se Kobeřicemi prohnala fronta. Těžké boje, které se na jaře 1945 odehrály na Opavsku, byly součástí Ostravsko-opavské operace, která byla největší vojenskou ofenzívou Rudé armády na českém území.

Německé vojsko ani v Kobeřicích neustoupilo velké sovětské přesile bez boje. Živě o tom Paměti národa vyprávěl kobeřický rodák Bruno Mrovec, jejichž dům stál kousek od frontové linie. Pamětník Josef Stříbný, narozený v Kobeřicích v roce 1933, vzpomínal například na to, jak si Němci zřídili ve věži kostela kulometné hnízdo, anebo jak postavili před jejich domem protitankovou zábranu. „Rusové je ale převálcovali. Byla jich masa,“ vyprávěl. Německých vojáků tenkrát v Kobeřicích padlo asi dvě stě, Sovětů okolo sedmdesáti.

Tehdy devítiletá Marie Obrusníková boje moc nevnímala, ale utkvělo jí v paměti, jak do jejich sklepa přišel sovětský důstojník a zlobil se na matku, protože sotva půlroční Josef pořád plakal. „Myslel si, že mu maminka nějak ubližuje. Strýc Šíma mu vysvětlil, že chlapec pláče z hladu. Důstojník řekl, že Stalin miluje děti a přinesl pro něj mléko. Zdůraznil, že je to jenom pro něj.“

Jindy zase plakala matka, protože viděla, jak jeden rudoarmějec někam odvádí staršího syna, který byl vojáky fascinovaný a pořád za nimi běhal. „Voják mu oblékl vojenskou kazajku a odcházel s ním pryč. Maminka se bála, že ho už nikdy neuvidí. Ale voják ho jen povozil v tanku a zase ho přivedl zpátky,“ popisuje.

Přestože se k nim Sověti nechovali nepřátelsky, zůstávali vůči obyvatelům Kobeřic ostražití. Než prý snědli nějaké jídlo, museli ho místní lidé ochutnat, jestli není otrávené. Ostražití byli ale i Kobeřané. Sestřenice pamětnice, která byla o pár let starší než ona, chodila oblečená jako babička a před rudoarmějci se schovávala ve skruži ve sklepě. A matka prý měla namále, když rudoarmějci objevili otcovo německé vyznamenání, které dostal po bitvě u Stalingradu.

Maminka šila vojačkám podprsenky

Návrat do výminku byl pro matku zdrcující. „Peřiny a další cenné věci, které schovala vedle do sýpky, shořely při požáru. V bytě bylo všechno vyrabované. Šuplík ze skříně byl vytažený a zničený, protože Rusové do něj dávali koňům žrádlo,“ vypráví. Jak dlouho zůstali rudoarmějci v Kobeřicích, si Marie Obrusníková nepamatuje, ale byly mezi nimi mladé vojačky, které měly čas i na parádu. „Maminka jim šila podprsenky. Přinesly si látky, které někde sebraly, maminka si je změřila a na svém stroji Singer, který se jí podařilo zachránit, jim ty podprsenky ušila.“

Její teta zase dívkám propichovala uši. „Měla na to takový strojek se zlatou špičkou, která se nastřelila do ucha. Vojačky to našly a chtěly vědět, na co to je. Když viděly, že máme všechny náušnice, chtěly je taky,“ popisuje. Mužská část vojska se na zahradě učila jezdit na kolech. Když Sověti odjížděli, Marie zabojovala o svou panenku. Jedna vojačka jí totiž hračku sebrala. „Když odjížděla, utíkala jsem za autem a křičela, že ji chci zpátky. Vojačka nakonec vyhodila panenku z auta. Přitom jí upadla hlava. Jeden strýc mi ji později nechal spravit,“ vypráví.

Po válce se chodila dívat k vlakům se zajatci, jestli z něj nevystoupí otec. Když se vrátil jeden otcův bratr, který se s německou armádou dostal až do Afriky, běžela radostně k němu. Spletla si ho s tátou. Nejmladší otcův bratr Jan padl. „Maminka pořád vyhlížela listonoše. Nedostala úmrtní oznámení, ani jiný dopis. Tatínek byl nezvěstný,“ vzpomíná.

Podle databáze vojáků druhé světové války z Hlučínska narukovalo jen z Kobeřic do německé armády bezmála čtyři sta padesát mužů a zahynulo jich dvě stě padesát. Mnoho jich bylo zpočátku nezvěstných. „Ženy z Kobeřic jezdily ke kartářce do Opavy a ptaly se jí na své muže. Kartářka jim vykládala, že manžel už se chytá kliky od dveří, ale nebyla to pravda,“ říká Marie.

Pokud ženy chtěly dostat po manželovi důchod, musel být prohlášený za mrtvého. Její matka se toho dočkala až v šedesátých letech. „Otcova sestřenice z Německa se mamince snažila pomáhat a nakonec se jí přes Červený kříž podařilo vypátrat, že se v Itálii našla otcova vojenská známka. Maminka pak dostávala z Německa peníze, takzvaný nachzahlung. Vyřizovala to v Brně,“ popisuje.

Pan řídící říkal, že jsme Germáni

Po válce ale rodina bez živitele neměla žádné peníze a musela si zvyknout na nové poměry, ve kterých se Němci odsuzovali jako špatní. Lidé byli na němčinu alergičtí, zvláště ti, kteří zažili hrůzy nacistických koncentráků. O správnosti kolektivní viny Němců pochyboval tenkrát málokdo.

Vítězné mocnosti rozhodly na jednáních o poválečném uspořádání Evropy, že Hlučínsko připadne opět obnovenému Československu, jehož součástí bylo v letech 1920 až 1938. Nad regionem ale visela hrozba masivního odsunu. Na rozdíl od bývalých Sudet se to nestalo, i když ze Sudic a Třebomi u polské hranice musela odejít do Německa velká část obyvatel.

S minimální znalostí češtiny začala Marie chodit v Kobeřicích do české školy. „Pan řídící byl čecháček a byl na nás přísný. Říkal, že jsme Germáni. Ale my jsme za to nemohli, že z nás udělali Němce. Když jsem na otázku, jak se jmenuje otec, odpověděla, Anton Schwanczar, bouchl do stolu a řekl: ‚Antonín Švančar.‘ Také se mu nelíbilo, jak vyslovuji písmeno r. S češtinou jsem se dlouho prala a pořád česky neumím správně. Mluvím nářečím,“ vysvětluje.

Byla citlivá na to, když jí někdo předhazoval, že nemá otce. „Některá děvčata byla dost krutá. Protože maminka výborně šila, pěkně mě oblékala, i když jsme byli chudí. Slyšela jsem třeba: ‚Tátu nemá a strojí se jak princezna.‘ To mě mrzelo. Připadala jsem si méněcenná,“ vypráví. Její vrstevnice, kobeřická rodačka Eliška Librová, jejíž vzpomínky jsou také uložené v archivu Paměť národa, prožívala ztrátu otce podobně bolestně.

Matce se začalo lépe dařit, když jí jeden strýc pronajal domek. Od otcovy rodiny pak dostala kousek pole, tak v malém hospodařili. I do Kobeřic ale přišla v padesátých letech kolektivizace, kterou provedla komunistická vláda Klementa Gottwalda. Komunisté uchvátili moc v Československu v únoru 1948. Po vzoru Sovětského svazu pak znárodňovali továrny i malé obchody, zavírali a popravovali své odpůrce, pronásledovali hrdiny odboje i představitele církví, kolektivizovali vesnice. „To bylo křiku. Nikdo nechtěl dát svoje pole, koně a dobytek do družstva. I mámě vzali ten kousek pole. Rozorali meze a bylo. Musela pak dělat na družstevním. Chodila jsem jí pomáhat jednotit řepu,“ vzpomíná.

Všechny Edeltraud z Chuchelné překřtili na Zdeny

To už Marie pracovala v lisovně nových hmot v Chuchelné, kde se dělaly různé bakelitové výrobky. Říká, že se jí nikdo neptal, co by chtěla dělat. „O výběru učebního oboru, natož o škole, nebyla vůbec řeč.“ V učení za lisařku, které trvalo půl roku, s ní bylo více dívek z Chuchelné jménem Zdena. „Bylo mi to divné, bylo to u nás neobvyklé jméno. Ukázalo se, že se původně jmenovaly Edeltraud. Nevím, kdo to zorganizoval, ale všechny je překřtili na Zdeny,“ vzpomíná. Hned po zaučení nastoupila v lisovně na třísměnný provoz. Nemohla si zvyknout na noční práci ani na specifický zápach, který ulpíval na šatech i na těle.

Marie Obrusníková se v devatenácti letech provdala za o sedm let staršího Josefa Obrusníka, jehož rodiče dříve v Kobeřicích hospodařili. Byl vyučený pekař. Narodily se jim tři děti a postavili si s pomocí příbuzných dům. „Parcelu nám přenechala maminka, která ji dostala jako vdova od obce,“ vysvětluje.

Když začali stavět, byla doma s nejstarším synem Josefem, který se narodil v roce 1956. Manžel pracoval v opavské továrně na oplatky Fiedor, pozdější Opávii. Stát tenkrát nabízel výhodné novomanželské půjčky, ale Obrusníkovi ji nedostali, protože manžel málo vydělal. „V bance řekli, že by nám nezůstalo nutné minimum na živobytí. Tak maminka zařídila, že nám půjčil místní řezník. Než jsme to splatili, bylo mi trapné chodit k němu pro maso,“ vzpomíná.

Cihly nebyly, tak si je vyrobili sami

Protože cihly byly po válce nedostatkové zboží, někteří lidé na Hlučínsku si je vyráběli sami. Byla to těžká a zdlouhavá práce. „Když se kopaly základy, dávala se hlína stranou. Byla taková žlutá. Večer jsme to namočili, přidal se do toho písek a museli jsme to ušlapat, aby se to spojilo. A ráno jsme z toho dělali cihly. Hnětlo se to jako těsto a dávalo do dřevěných forem,“ popisuje. Denně udělali okolo padesáti cihel. „Když cihly uschly, přišel pecař, postavil pec a cihly vypálil.“

V novém domě s nimi bydlela i matka. Když se na začátku šedesátých let začal v Kobeřicích budovat sádrovcový lom, sehnala tam místo svačinářky. Jako pomocnice u zedníků tam pracovala i Marie Obrusníková. „Nejhorší bylo, když se stavěly základy. Starší zedník nás dirigoval a my jsme musely vozit na kolečkách betonovou směs po úzkých fošnách. Bylo to strašně těžké,“ vypráví. Nestěžovala si. Byla vděčná za práci i za každou korunu. S matkou také paběrkovala na družstevních lánech s kukuřicí, řepou či bramborami. Vždycky po sklizni na polích ještě něco zůstalo a to byla příležitost pro přičinlivé hospodyně.

Do lisovny v Chuchelné se po mateřské nevrátila. Později i ona pracovala v továrně na oplatky v Opavě. Musela sice vstávat ve čtyři ráno, aby se dostala do fabriky včas, ale líbilo se jí tam, protože práce v tamním skladu nebyla tak těžká jako u zedníků nebo na poli. Navíc nosila domů oplatkové zlomky a voněla. „Když jsme přišli s manželem do kostela, říkali nám, že je z nás cítit vanilka,“ vzpomíná. Návštěvy mše v katolickém kostele byly samozřejmou součástí jejího života. K víře v Boha vedla i své děti, i když režim náboženství potlačoval.

Synové říkali, že se nebudou učit rusky

Když v srpnu 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, aby pod vedením Sovětského svazu zastavila demokratizační proces zvaný pražské jaro, vypomáhala jako brigádnice při žních. „Byla jsem v práci, když přišel správce a řekl, že bude válka. Běžela jsem domů a maminka lamentovala, že obchody jsou už vyrabované. Všichni totiž začali ihned nakupovat,“ říká. Vybavily se jí zážitky z dětství, když se Kobeřicemi prohnala fronta. „Měla jsem strach o manžela, bála jsem se, že o všechno přijdeme,“ vzpomíná. Děti přišly ze školy s pláčem a synové prohlásili, že už se nikdy nebudou učit ruštinu.

Sovětské tanky tentokrát v Kobeřicích neviděla a život se brzy vrátil do starých kolejí, i když asi sto padesát tisíc sovětských vojáků zůstalo v Československu. Marie ani její manžel nebyli v komunistické straně a následné normalizační čistky se jich nedotkly. I když jí byly protivné povinné prvomájové oslavy, na kterých komunistická strana prezentovala lidu úspěchy svého vládnutí, v zájmu rodiny tam chodila. „Na hřišti byly vždycky stánky, kde se daly koupit banány nebo pomeranče, což byla v obchodech velká vzácnost.“

Rodina si polepšila, když německé úřady zpětně přiznaly matce rentu po padlém manželovi. Peníze dostávala v bonech, což byly za komunistů poukázky, které stát vyplácel místo valut. Dalo se za ně nakupovat v luxusních obchodech Tuzex. „Maminka dostávala tři sta bonů. Vždycky je spravedlivě rozdělila na čtyři díly. Jeden si nechala, po jednom dala bratrům a čtvrtý byl pro mě,“ vypráví. Matka většinou poukázky hned prodala lidem, kteří si chtěli koupit v Tuzexu rifle nebo jiné nedostatkové zboží. Jinak se daly bony koupit od takzvaných veksláků, kteří s cizími měnami ilegálně úspěšně obchodovali.

Marie řešila dilema, jestli má za nastřádané bony pořídit do domácnosti pračku, po které toužila, anebo barevnou televizi. Tu si zase přál, hlavně kvůli sportovním přenosům, manžel. Byla to velká věc, protože jinak šetřili každou korunu. Nakonec koupili nejprve televizi a pak hned pračku. „To jsem byla opravdu šťastná. Do té doby jsme prali na valše,“ vzpomíná.

Bylo bolestné i radostné stát u otcova hrobu

Silným zážitkem a první velkou cestou na Západ, kam se za komunistů lidé nedostali bez zvláštního povolení, pro ni byla návštěva otcova symbolického hrobu na německé vojenském hřbitově Costermano u jezera Garda v severní Itálii. Díky otcově sestřenici z Německa věděli, že hrob mají hledat právě tam.

„Je tam asi třicet osm tisíc jmen padlých. Bylo to bolestné, ale i radostné, když jsme po velkém hledání našli kámen s jeho jménem,“ vypráví. Konečně mohla milovanému otci někde zapálit svíčku a položit květiny. Litovala jen, že s nimi tenkrát nebyla matka, která ještě žila, ale tak dalekou cestu by už nezvládla. Jak přesně otec v Itálii zemřel, se rodina nikdy nedozvěděla.

Marie Obrusníková říká, že celý život jí nejvíce pomáhá víra v Boha a modlitba. Budoucím generacím přeje, aby nezažily válku. „Toho se nejvíc bojím,“ řekla na závěr rozhovoru pro Paměť národa v roce 2024.