Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nedívej se! křičel na mě otec
narodil se 21. září 1939 ve Strahovicích na Opavsku
otec bojoval na straně Německa a přišel v Bělorusku o pravou ruku
během osvobozování obce se stal svědkem krutého a bezohledného jednání ze strany sovětských vojáků
za dramatických událostí mu Sověti zastřelili strýce
rodinu v 50. letech postihla kolektivizace
na vojně v Třeboni musel vařit pro 3000 vojáků, ačkoliv nebyl kuchař
stal se pekařem a ve svém oboru se vypracoval na nejvyšší místa
jako člen KSČ se nevyhnul službě na sekretariátu okresního výboru strany v Opavě, kde musel střežit dokumenty podléhající státnímu tajemství
stal se prvním polistopadovým podnikatelem v okrese Opava
roku 2024, v době natáčení, žil v Kozmicích
Pod nohama mu lezli švábi, drželi se tepla pekařské pece. Doma se pak musel svléknout, aby matka šaty nejdříve důkladně prohlédla. Bědovala, proč si zvolil zrovna takové řemeslo. Trval si však na svém. O několik desetiletí později stál v čele opavských pekáren.
Jako by cílevědomost nahradila dětské vzpomínky na padající německé vojáky, do kterých zběsile stříleli Sověti. Jeden z nich obrátil hlaveň samopalu i proti tehdy pětiletému chlapci. „Křičel, že nás všechny postřílí. Vůbec jsem nechápal, co se děje,“ sděluje svůj zážitek Arnošt Obrusník.
Dne 21. září 1939 se Hedvice, rozené Žídkové, narodilo třetí dítě – chlapec jménem Arnošt, respektive Ernst, neboť jeho rodná obec Strahovice se nacházela na německé straně státní hranice. Otec Albert Obrusník musel narukovat do wehrmachtu. „Vrátil se půl roku před koncem války, v roce 1945. Neměl pravou ruku, přišel o ni v Bělorusku,“ vzpomíná na své první setkání s otcem.
Když Němce vystřídala sovětská armáda, v domě Obrusníkovi nemohli zůstat, protože si tam Sověti zřídili velitelský štáb. Útočiště nalezli u sousedů ve sklepě, kde se tísnili s dalšími sedmi lidmi. Přečkali tam nejtěžší boje a jen o vlásek unikli smrti. To když je ze sklepa vyhnal opilý voják.
„Postřelil psa, který na něj dorážel. Pes strašně vyl. Stáli jsme na dvoře v řadě, mířil na nás samopalem a křičel, že nás postřílí. Vytí psa však uslyšel český důstojník a střílení zabránil. Nevěděl jsem, co se děje,“ vypráví pamětník o okamžicích hrůzy.
Jeho strýc už podobné štěstí neměl. „U Josefusů hořel sklep. Teta Mariana utíkala do zahrady, strýc běžel za ní. Ruský voják na něj začal mířit, strýc si klekl, prosil ho, ať nestřílí, že je Čech, ale on jej zastřelil. V noci za ostřelování museli jeho tělo zakopat u kostela,“ líčí pamětník tragický osud manželů, kterým se z války vrátil pouze syn Ludvík. Dvojčata Erich a Josef padla.
„Někteří občané zemřeli zbytečně, když například poklízeli u dobytka, kousek od nich dopadl granát a zabil je. Jinde Sověti zastřelili muže jen za to, že nepřivedl své dcery,“ sděluje pamětník a pokračuje, „němečtí vojáci utíkali k Bolaticím a Rusové do nich stříleli. Otec na mě křičel: ‚Nedívej se, nedívej se!‘ Padali jeden vedle druhého.“
Zápach rozkládajících se těl zabitých vojáků se linul celou vesnicí. Nalézat, vykopávat a svážet tato těla se stalo prací místních občanů. „Každý nafasoval flašku rumu a vytahovali je holýma rukama. Těla vojáků se koňským povozem vozila do Opavy. Ráno s nimi vyjeli a v poledne se vraceli,“ vypráví Arnošt Obrusník o exhumaci těl.
Rodný list s českým státním občanstvím dostal teprve až v roce 1946, kdy začal chodit do první třídy. Doma tehdy ještě mluvili slezským nářečím, do kterého pronikly i německé výrazy. „Ve škole nás trestali za to, že mluvíme hodně německy a prajzsky,“ sděluje.
Obec neměla vlastní vedení a řídil ji dosazený komisař. Po jeho boku se objevili lidé, kteří začali ukazovat na takzvané přisluhovače nacistů. Nikdo se zřejmě už nedozví, zda šlo o skutečnost, či osobní mstu. Doba nebyla jednoduchá.
Svá pole museli odevzdat do společného majetku jednotného zemědělského družstva. Rodině zůstal jen záhumenek za domkem. Oznámili jim to písemně, ale rodina se, podle pamětníkových slov, rozhodnutí nijak nebránila. S hospodářskými zvířaty to bylo složitější. „Jednu krávu nám sebrali a od druhé jsme museli odevzdávat mléko do sběrny. Zkontrolovali tam jeho kvalitu, jestli není náhodou naředěné. Jednou za rok probíhal soupis hospodářských zvířat. Přišel komisař, počítal slepice a povídá: ‚Vy máte nahlášených osm, a tady jich vidím dvanáct.‘ – ‚Opravdu? To asi přiběhly od souseda…‘ Tak se to dělalo.“
Nedostatek potravin s sebou přinesl lístkový přídělový systém. Z bločku mu vytrhával čtverečky také strahovický pekař Macošek výměnou za pecen chleba. Pamětník se těšil na každý den, kdy otevře dveře provoněné pekárny a domů si ponese ještě teplý tříkilový bochník. Pekárna mu učarovala natolik, že v ní začal vypomáhat.
„Byla tam roštová pec, která se musela vytopit uhlím. Žhavé uhlíky pekař zasypal solí, vypálil saze, pec vyhrabal a mohl sázet. Všechno se dělalo ručně, jen těsto míchal petrolejový agregát,“ libuje si Arnošt Obrusník v pekařské minulosti.
Jeden ze synů Jakuba Macoška, Antonín, se sice vyučil pekařem, avšak vstoupil do semináře. V padesátých letech komunisté seminář rozpustili. „Pracoval v dolnobenešovské armaturce, dodělal si vzdělání a stal se z něj oční lékař,“ vzpomíná pamětník na první pracovní zkušenosti. „Když bylo poledne, musel jsem s ním kleknout a pomodlit se Anděl Páně.“
Pro rozhodnutí stát se pekařem nemělo jeho okolí pochopení. „Učitelka mi to rozmlouvala, že tam chodí z donucení ti, kterým to nemyslí. Stál jsem si ale za svým a vyučil jsem se v Hladkých Životicích,“ sděluje pamětník.
Víra v rozhodnutí byla stejně silná jako víra v Boha. Jako chlapec chodil s rodiči do kostela pravidelně. „V lavicích jsme neseděli, ty byly předplacené. První řadu obsadili sedláci a učitelé a další významní občané. Rozdělené byly i strany, na ženské a mužské. Děti seděly před lavicemi na koberci, a když někdo zlobil, poslali ho klečet před oltář.“
Povinné bylo i náboženství ve škole. Po roce 1948 však platilo, že kdo chodil do náboženství, nedostal se na školu. „Já jsem s tím problém neměl, protože jsem šel do učení. To spíš ti, co chtěli vyšší vzdělání. Do kostela jsme chodili dál, komunisté tomu nedokázali zabránit.“
Do učňovské školy spotřebního družstva v Hladkých Životicích nastoupil Arnošt Obrusník bez větších zkušeností mezi mladé pekaře. „Byli tam kluci z pekařských rodin, ale málokdo u řemesla zůstal. Po vyučení a po vojně šla většina kluků k černému řemeslu do Vítkovic nebo na šachtu.“
Na praxi zamířil do svého rodiště a během studia i po něm vystřídal třicet devět pekáren z celkových jedenapadesáti, které se tehdy v okrese nacházely. „Po škole jsem pekl v Dolním Benešově u Jordána, odtamtud jsem přešel do Bohuslavic a pak do Hati. Spali jsme na půdě a kolem běhali švábi,“ líčí pamětník tehdejší podmínky. „Začínali jsme ve tři ráno, švábi už byli schovaní. Věděli, kdy se mají ukrýt. Drželi se vlhka a tepla. Doma na dvoře jsem se musel svléct a matka mi kontrolovala šaty, jestli v nich není zalezlý šváb.“
Při svém putování se potkal s řadou vynikajících pekařů. Ti pekli podle citu a zkušeností. „Pekaři přesně věděli, jakou teplotu potřebují a kolik uhlí mají do pece dát. Teploměry nebyly. A když lidé nosili koláče na upečení, pekař už dopředu věděl, komu to lépe kyne a komu ne. Znali místní kuchařky,“ vypráví k starému řemeslu.
Po čase přešel do pekárny v Šilheřovicích za zraněného pekaře Křikalu. „Pekárna se nemohla zastavit. Zásobovala nejen místní, ale i šilheřovický zámek, kde byly umístěné řecké děti. To bylo poprvé, co jsem pracoval samostatně,“ dodává pamětník. Poslední zastávkou před vojnou byla rodinná pekárna v Kobeřicích, kde se uvedl tak dobře, že jej chtěli oženit s pekařovou dcerou Kristýnou. „Kluci už měli dávno povolávací rozkaz, tak jsem si ho taky vyjednal a utekl na vojnu,“ říká.
Základní vojenská služba v Třeboni jej opět postavila před rozehřátou pec. „Hned po přijímači jsem šel do kuchyně a vařil knedlíky pro 3000 vojáků. Pak jsem byl odvelený do Chrudimi k protivzdušné obraně a zase jsem vařil. Měl jsem volnou propustku a jezdil ven nakupovat,“ sděluje Arnošt Obrusník k vojně, ze které odešel do civilu v hodnosti četaře.
Poté dostal umístěnku nejdříve do pekárny v Dolním Benešově, pak do Kravař, vždy na pozici vedoucího. V roce 1962 se oženil a o tři roky později se s manželkou a tříletou dcerou stěhovali do Vítkova. Vzpomínku Arnošta Obrusníka na rok 1968 a příjezd Sovětů do Československa zaznamenal PhDr. Jiří Neminář z Muzea Hlučínska takto: „Do Vítkova přijeli Rusové, že chtějí tunu chleba, a jestli jim ho nedám, bude zle. Zařídil jsem to tak, aby ho večer měli. Podnikový ředitel říkal: ‚Ani gram chleba, ani kapku vody okupantům. A kdo to poruší, bude propuštěn.‘ No ale za tři dny se situace obrátila, a kdo nedal, byl špatný.“
Do roku 1973 si dostavěli rodinný dům v Kozmicích, manželčině rodné obci. V tu dobu už byly v provozu velké pekárny, kam museli nastoupit pekaři z malých provozů. „Byla s nimi těžká práce, nechtěli si nechat poroučet. Styděli se, že musí pracovat v kolektivu, a ne na svém,“ vzpomíná pamětník na mistry v oboru.
Rozhodnutí vstoupit do komunistické strany přišlo mezi lety 1975 až 1980 ve Vrbně pod Pradědem, kam odešel po neshodách s vedoucím v opavské pekárně. „Do té doby mě nikdo nechtěl více angažovat. S červenou knížkou bylo jednání jednodušší,“ sděluje Arnošt Obrusník k tématu. „V Opavě jsem musel absolvovat Večerní učení marxismu a leninismu a dělal jsem všechno pro to, abych u zkoušek neuspěl.“
Neminulo jej ani několik služeb při hlídání tajných dokumentů v budově sekretariátu okresního výboru komunistické strany v Opavě, kterému se přezdívalo „kaplička“. „Chodily tam hlídat kádrové rezervy nebo ředitelé, protože tam byly citlivé materiály. V 16 hodin při zavírací době jsem šel do určené místnosti, tam jsem už měl nachystanou svačinu a hlídal.“ V době, kdy pamětník zastával řídící funkce, ho podle tehdejší praxe vedla Státní bezpečnost jako osobu prověřovanou, určenou ke styku se státním tajemstvím.
Ještě než se stal ředitelem opavského závodu Severomoravských pekáren, čekala na něj ostravská Sodoma – Gomora, jak nazval problém rozkrádání socialistického majetku. „V Martinově se rozkrádalo ve velkém. Neměl jsem nikoho k ruce, kdo by mi pomohl, tak jsem si vytipoval řidiče, který za den vyvezl navíc asi 500 kilogramů chleba, a propustil ho.“
Sametová revoluce jej zastihla na vrcholu kariéry. „Do Opavy jsem nastoupil za ředitele Duška. Podnik začal prosperovat, dvakrát jsme vyhráli standartu a zřídil jsem učňovské středisko. V osmdesátém devátém přišlo hlasování o důvěře, vyměnili urny a důvěru jsem nedostal. Konalo se výběrové řízení a já opět vyhrál, ale podnikový ředitel už mě na místo nedoporučil. Občanské fórum chtělo změnu,“ vzpomíná pamětník na přelomovou dobu.
Arnošt Obrusík zakoupil malou pekárnu v Kravařích-Koutech a stal se prvním polistopadovým podnikatelem v okrese Opava. O co menší byla pekárnička, o to větší byla poptávka po jeho chlebu. „Říkali mu ‚pan chleba‘ a lidé na něj stáli frontu,“ sděluje pekař srdcem i duší, který po malé privatizaci vysoutěžil a více jak 30 let provozoval velkou pekárnu v Dolním Benešově. Příštím generacím vzkazuje: „Kdo vydrží, určitě uspěje a bude dobrý.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Slezsko: Paměť multietnického regionu
Příbeh pamětníka v rámci projektu Slezsko: Paměť multietnického regionu (Ondřej Vrbický)