Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Věra Obručová (* 1935)

• narozena 13. července 1935 ve Vizovicích

• zažila bombardování Zlína v roce 1944

• roku 1953 maturovala na reálném gymnáziu v Gottwaldově

• dálkově vystudovala právnickou fakultu

• v letech 1953–1973 působila v ČSAD Gottwaldov jako sekretářka, vedoucí zaměstnaneckého útvaru a referentka

• roku 1955 se vdala za Evžena Obruču, narodil se jim syn Evžen

• po roce 1968 po prověrkách přišla o místo vedoucí útvaru, dál působila jako referentka

• po roce 1991 zahájila soukromou advokátní praxi

Dětstvím Věry Obručové prošla druhá světová válka. Prožila bombardování Zlína roku 1944, jako desetiletá zažila, když gestapo vynášelo tělo zastřeleného souseda, který pomáhal partyzánům. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 přišla kvůli svým postojům o místo vedoucí v podniku, kde pracovala.

Bůh není, jinak by nedopustil tolik utrpení

JUDr. Věra Obručová se narodila 13. července 1935 ve Zlíně jako jediné dítě rodičů Ludmily, roz. Ryndové, a Ladislava Bosáka, malíře, natěrače a fládristy. Dědeček František Bosák bojoval v první světové válce. „Pracoval v kojetínském pivovaru. Ze Sibiře se vrátil až dva roky po válce, roku 1920. Nevěděli ani, že válka skončila. Po dobu, kdy byla babička se svými čtyřmi dětmi sama, se o tatínka a jeho sourozence starali i sousedé, pomáhali jim jídlem a ošacením. Chodívali v Kojetíně na dráhu pro uhlí, které jim někteří strojvedoucí shazovali. Tehdy se stalo, že babičce lokomotiva přejela nohu, takže pak měla protézu,“ vzpomíná Věra Obručová.

Matčin otec, katolík, který také bojoval v první světové válce, se vrátil jako ateista. „Po návratu pravil, že nemůže být Bůh, aby dopustil tolik utrpení. Proto všech sedm dětí nechal vypsat z římskokatolické církve,“ vzpomíná Věra Obručová. (Když byla Věra ve druhé třídě, matka ji nechala zapsat do náboženství a pokřtít, poté se do církve vrátila také. Rodiče obnovili sňatek, dosud byli oddáni pouze úředně. Věra tak zažila druhou svatbu svých rodičů).

Oba rodiče pocházeli z Kojetína, ve třicátých letech se přestěhovali do Zlína, kde matka získala zaměstnání ve firmě Baťa. „Pracovala od rána od šesti hodin, v poledne byla hodinu přestávka a pokračovala pak do večera do šesti hodin. Jako malé dítě si pamatuji, že si nosila práci i domů a dělala některé věci na obuvi i přes víkendy. Byla pracovně vyslána i do Polska a Německa,“ popisuje Věra Obručová. „Maminka na firmu vzpomínala velice dobře s výjimkou momentu, kdy ji přijímali. Jako první chtěli, aby ukázala ruce. Podle rukou údajně vybírali, jestli je pracovník manuálně zručný či nikoliv, takže tou první zkouškou pohledem na její ruce uspěla a byla přijata.“

Týden u nás bydleli rumunští vojáci

V roce Věřina narození ve společnosti rezonovaly prezidentské volby. Druhým československým prezidentem se stal Edvard Beneš. Nikdo netušil, že o tři roky později se situace dramaticky změní, dojde k podpisu Mnichovské dohody a Beneš abdikuje. Když byly Věře čtyři roky, začala válka. Jako malá nerozuměla tomu, co se děje, ve vzpomínkách jí zůstala jen tíživá atmosféra, která doma zavládla. Rodiče spolu s jejich nájemníkem tajně poslouchali zahraniční rozhlas, zatemňovala se okna.

Dalším okamžikem, který si z dětství vybavuje, byl průjezd rumunských vojáků s koňmi a povozy Zlínem. Bylo to někdy v letech 1941 nebo 1942. Každá rodina musela několik vojáků ubytovat. Bosákovi bydleli na Kvítkové ulici v malém bytě 1+1. S nájemníkem zde už žili tři dospělí a Věra. K tomuto počtu přibylo na týden osm rumunských vojáků. „Dodneška cítím vůni těch koní, toho jejich oblečení, měli uniformy z velmi hrubé látky. Látka píchala, jak si mě překládali z náruče do náruče. Byli velice špatně obutí, maminka pracovala u Baťů a komentovala, jak jsou bídně vybaveni,“ vzpomíná Věra Obručová. Vojáci se chovali slušně, neměli s nimi žádné potíže.

Roku 1942 zahájila sedmiletá Věra školní docházku. Nastoupila na Masarykovu pokusnou obecnou školu, která se nacházela v místech dnešního Kongresového centra. O zřízení školy se zasadil Tomáš Baťa, který kritizoval odtrženost škol od běžného života a zdůrazňoval nutnost reformy ve školství. Žáci byli rozdělení do tříd dle svých schopností, čemuž byla výuka přizpůsobena. Hlavní důraz se kladl na názornost, ve vyučování se využívaly ve velké míře pokusy a experimenty. Škola byla na tehdejší dobu velice pokrokově vybavena. Za protektorátu výuku značně ovlivnila německá ideologie.

Roku 1943 byla do transportu zařazena židovská rodina Weinsteinů, provozující ve Zlíně krejčovský salon a galanterii. Když začala válka, stihli své tři syny poslat do ciziny. Sami museli v roce 1943 nastoupit do transportu do Terezína, kde zemřel Bernard Weinstein. Jeho žena Zdeňka Sidonie nepřežila transport do Osvětimi. Po válce se domů vrátil pouze jeden ze synů, který bojoval v britské armádě. Věra Obručová rodinu osobně neznala, vnučka Weinsteinových se však později stala její snachou.

Vydali jsme se hledat krátery po bombách

Rok 1944 byl pro Zlín kritickým. Letecké poplachy se toho roku staly běžnou součástí života místních obyvatel. „Na starém bytě jsme se vždycky dívali na přílet bombardérů od Holešova, tzn. od severní strany, do Zlína. Když začal poplach, chodili jsme se schovávat dolů do sklepa, kde jsme měli i palandy,“ popisuje Věra Obručová.

K nejničivějšímu bombardování města došlo 20. listopadu 1944. V krátkém časovém úseku (12:35–12:38) bylo na město shozeno přibližně dvě stě pum, které poničily budovy Baťovy továrny i civilní domy v okolí. Poškozena byla obytná čtvrť Letná, svobodárny, III. chlapecký domov a obytné domy na Trávníku (nové autobusové nádraží).

Maminka v tu dobu pekla koláče. Když začalo bombardování, seběhla dolů do sklepapo schodech ze dvora, ale nestihla nebo nemohla zavřít dveře, a ty jí nakonec poranily ruku. „Když bombardování skončilo, vzala jsem sousedovic chlapce, asi o čtyři roky mladšího než já, a šli jsme se podívat, jestli uvidíme nějaké krátery. Přišli jsme až do parku, k začátku areálu Baťovy továrny, kde nás potkali páni strážci. Klukovi dali na zadek a já jsem obdržela velký pohlavek. Jeden z těch mužů nás dokonce odvedl i domů,“ vzpomíná dnes už s úsměvem Věra Obručová.

Po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 a následných výsadcích partyzánských skupin, se stupňovala činnost partyzánů na Valašsku. Gestapo reagovalo terorem vůči místním obyvatelům. Ukrývání partyzánů se trestalo po celou dobu války. Do boje proti partyzánům se zapojily stíhací oddíly, tzv. Jagdkommanda. Koncem března 1945 se speciální jednotky SS přemístily na území protektorátu. Patřila mezi ně i skupina Josef, která se usadila ve Vizovicích začátkem dubna. Tyto skupiny, spolu s členy zlínského gestapa, konfidenty a vlasovci, měli na svědomí vypálení pasekářských osad a usedlostí v dubnu a květnu 1945, mezi něž patřily Juříčkův mlýn, Loučka, Ploština, Prlov a Vařákovy paseky.

Před koncem války byl zabit také soused Bosákových pan Albín Kubina, který měl s partyzány spolupracovat. Podrobnosti se Věra Obručová nedozvěděla. Pan Kubina bydlel o dva domy dál. Gestapo jej zastřelilo v jeho bytě za bílého dne. Jako desetiletá pozorovala, jak z domu vynášejí sousedovo bezvládné tělo. Na balkon někdo pověsil koberec, z něhož kapala krev. Z dostupných pramenů je zřejmé, že protipartyzánská akce na Ploštině i zátah proti rodině Albína Kubiny byly výsledkem zpravodajské činnosti konfidenta gestapa Oldřicha Bati.

Kolaboranty vedli městem

Zlín byl osvobozen 2. května 1945. „Pamatuji si, jak lidé likvidovali německé nápisy. Všude bylo plno šeříků, které zrovna kvetly, květin, vlaječek. Rodiče byli velice šťastní. Jako děcka jsme tehdy pobíhali s vlaječkami, měli jsme ještě i takové ty červenomodrobílé třásně. Ty barvy mi utkvěly v paměti,“ vzpomíná.

Kromě všeobecné euforie se projevila i touha po pomstě a vyrovnání se s kolaboranty z řad místních občanů. V roce 1945 procházel průvod domnělých zrádců z Třídy Tomáše Bati na dnešní náměstí Míru. Průvod čítal desítky lidí, po stranách ulice stáli občané Zlína, kteří na procházející házeli odpadky a pokřikovali na ně. Věra Obručová si vzpomíná, že mezi obviněnými byl i známý kavárník Ludvík Malota s rodinou.

V prvních svobodných volbách roku 1946 rodiče volili komunisty, oba vstoupili do strany. Po válce se rodina přestěhovala do většího bytu v tzv. elektrickém domě, který byl jen přes cestu od jejich bývalého bydliště. Za protektorátu  polovinu domu vyhradili německým rodinám, které pak byly ze Zlína odsunuty. Věra viděla, jak odjíždějí. Nejstarší sestra Věřiny maminky, Marie, se provdala za Němce Otto Poisla, s jehož rodinou žila v Benkově. Roku 1946 rodinu odsunuli, odešli do Stuttgartu.

„Poislovi měli v Benkově velké hospodářství a samozřejmě museli všechno opustit. Než odjížděli, jeli jsme za nimi. Maminka od švagrové dostala darem kožich, zvláštní sošku a šicí stroj. Sošku mám dodnes. Kožich byl z poměrně drahého materiálu, myslím, že z norka a maminka jej v zimě začala nosit. Z vyprávění vím, že netrvalo dlouho a volali ji na uliční výbor. Musela vysvětlovat, kde získala takový drahý kožich, začalo zpovídání a velké problémy. Vyčítali jí, že je měšťka, která se zpronevěřila dělnické třídě,“ popisuje Jarmila Obručová. Tyto události maminku utvrdily v tom, že vystoupí z KSČ.

Soudruhům při prověrkách vadila i barva svetru

Věra dokončila měšťanku a v letech 1950 –1953 studovala reálné gymnázium v Gottwaldově. Její ročník byl poslední, protože v rámci školských reforem gymnázia nahradily jedenáctiletky. Roku 1953 začala pracovat v ČSAD Gottwaldov  jako sekretářka ředitele. Toho roku také poznala svého budoucího muže, Evžena Obruču. Změny neprobíhaly jen v osobním životě. Svět se dozvěděl o úmrtí Stalina, nedlouho po něm zemřel také prezident Gottwald. Československo postihla měnová reforma, při které mnozí přišli o celoživotní úspory. Rodina měla našetřené peníze na Věřino věno, ale vzaly zasvé. Vdávala se roku 1955.

V roce 1962 začala dálkově studovat právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V zaměstnání postupně přešla na pozici referentky právního oddělení a vedoucí zaměstnaneckého útvaru. Opakovaně jí byl nabízen vstup do KSČ, který odmítala. V práci probíhaly prověrky, při nichž jí soudruzi vytýkali maloburžoazní zaměření a nedostatečný kontakt s pracujícím lidem. Vadila jim i barva svetru a rtěnky, výraznost nebyla žádoucí. Přesto zatím zůstávala na stejné pracovní pozici.

Jako většina obyvatel, také Věra Obručová s nadějí sledovala změny spojené s pražským jarem. Dokončila studium práv a vše se zdálo být na dobré cestě. 21. srpna 1968 veškeré naděje vzaly zasvé. Vzpomíná, že je s manželem vzbudila ve čtyři hodiny ráno vyděšená sousedka s tím, že jsou tu Rusové.

Po roce 1968 přišla o místo vedoucí

Tehdy už pracovala také pro Ústřední odborovou radu. Protože na schůzi vysvětlovala spolupracovníkům rozdíly mezi otevřenou a uzavřenou neutralitou státu apod., při následných prověrkách ji obvinili, že se zpronevěřila dělnické třídě. Důsledkem bylo zbavení vedoucí funkce a přeřazení na post referentky. Na její místo nastoupil politicky uvědomělý bagrista. V roce 1973 z ČSAD nakonec odešla do Průmyslových staveb Gottwaldov, kde setrvala do svého odchodu do důchodu v roce 1991.

Sametovou revoluci vítala, přišla vytoužená svoboda a také nové pracovní možnosti. Věra Obručová si otevřela vlastní advokátní praxi, kterou provozovala ve Zlíně do roku 2019. V roce 2022, v době natáčení, žila ve Zlíně.

https://zlin.estranky.cz/clanky/pele-mele--odkazy/bombardovani-mesta-zlina-a-batovych-zavodu-americkym-letectvem-za-druhe-svetove-valky.html

https://is.muni.cz/th/arae9/Svitalkova__DP.pdf