Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Obrovský (* 1937)

• narozen 15. června 1937 v Žebětíně

• otec Adolf Obrovský za války zapojen do protinacistické letákové činnosti

• roku 1943 otec zatčen gestapem, v brněnských Kounicových kolejích se pokusil spáchat sebevraždu

• svědek bojů během osvobozování Žebětína v dubnu 1945

• po válce se vyučil soustružníkem, pracoval v brněnském Zetoru a Izolačních závodech Brno

• v roce 2024 žil v Brně

Čtvrtek 26. dubna 1945. Boje konečně utichly, lidé vycházejí ze sklepů a zjišťují následky tragédie. Za předchozí dva dny zaplatily desítky místních životem. Mnozí z nich se nestihli zavčasu ukrýt, další neměli kam. Události se seběhly příliš rychle, ti bez podsklepeného domu jako by se rázem ocitli v první linii: „Začala strašná palba a my jsme nevěděli, kam máme vletět. Naproti nám začal hořet barák. Na ulici, která vedla k lesu, hořel druhý barák. Vyběhli jsme, maminka s dvěma kluky uličkou, že nás někde vezmou do sklepa. Už jsme byli v uličce, a teď znovu palba. Museli jsme napravo, tam nebyl sklep. A nějaká paní: ,Pojďte sem k nám!‘ To byl baráček – okýnka jenom do ulice. A jak jel tank uličkou, tak tím tlakem... My jsme seděli u okýnka a to se vysypalo. Řinčelo to a bylo slyšet, jak ze střechy padá krytina. No to byla hrůza,“ vypráví Stanislav Obrovský.

Na týden jeden bochník. To byl hlad!

Stanislav Obrovský se narodil 15. června 1937 v Žebětíně, jihomoravské vesničce, která je od 70. let městskou částí Brna. Vyrůstal se starším bratrem Oldřichem v malém venkovském domku bez elektřiny – dvě místnosti, jedna kamna. Vzpomíná, jak mívali každým rokem až do jara ve společné ložnici námrazu na oknech. „Dívej, to je jako bychom kouřili,“ říkali si fascinovaně s bráchou před spaním, zatímco se jim v prochladlé cimře linula pára od pusy.

Otec Adolf Obrovský pracoval na dělnických pozicích. Podílel se mimo jiné i na stavbě takzvané Hitlerovy dálnice, která měla spojovat Vídeň s Vratislaví a cestou přes protektorát měla protínat právě Žebětín. Coby vyučený zedník měl otec v plánu zrekonstruovat rodný domek Obrovských. Už to však nestihl.

Jak se žilo ve válečném Žebětíně? „Při petrolejce. Bída, hrozné,“ shrnuje ve stručnosti Stanislav Obrovský a dodává: „Na týden jeden bochník. A to jsme chodili k pekaři, když to bylo ještě vřelé. Olupovali jsme kůrku a po cestě jsme to obrali. Ale to byl hlad! Ne jako když někdo dneska vykládá o důchodcích, že mají hlad.“ Tak jako mnoho dalších obyvatel venkova si proto rodina přilepšovala černými zabijačkami – pouze z přídělových lístků se dalo vyžít jen stěží.

Zabouchali bez ohlášení, vtrhli tam. Prohledali všechno

Obrovští doma schovávali komunistickou literaturu a otec Adolf se společně se svým bratrem Františkem zapojil do odboje. Mělo jít o protinacistickou letákovou činnost, podrobnosti však zůstávají z větší části skryty. Dle vyprávění si pro otce přišli Hitlerovi muži v roce 1943, a to údajně na udání jednoho z žebětínských usedlíků, jistého Imricha. Ve věznici v Kounicových kolejích si pak otec podřezal hrdlo. Přežil, ale kvůli vážnému poranění hlasivek zůstal do konce života němý.

„Najednou, ve čtyřiačtyřicátém, někdy na podzim tatínka dovedli strážníci. Řekli mamince, že ho našli na nádraží, jak se jede z Masarykovy, že ho tam našli ráno stočeného do klubíčka. Pustili ho z Kounicových kolejí na ulici. Podřezal si hlasivky, a když už nemohl mluvit, tak co s ním budou dělat? Tak na ulici. Běž si, kam chceš,“ vypráví pamětník. Od té doby k Obrovským chodily „nezvané návštěvy“ – razii gestapa dle vzpomínek zažili několikrát:

„Zabouchali bez ohlášení, vtrhli tam. […] Prohledali všechno. Chlívek, kůlna… Tatínek tam ležel, oni ho odkryli a on nemluvil, jenom nějaké skřeky,“ popisuje. Ukrývanou komunistickou literaturu však gestapáci naštěstí nikdy nenašli. Dodejme, že přežít se podařilo i otcovu bratrovi a vězněnému kolegovi z odboje Františkovi. Domů se vrátil po válce, a právě od něj se rodina zpětně dozvěděla okolnosti otcova drastického sebepoškození.

Temná zkušenost z nacistického kriminálu se fatálně podepsala na otcově nejen fyzickém, ale i duševním zdraví. Trpěl vážnými psychickými problémy, po válce byl zbaven svéprávnosti a zbytek života strávil v léčebně. Byť jej rodina v kroměřížském ústavu pravidelně navštěvovala, své příbuzné nepoznával. Zemřel v roce 1968.

Kulky lítaly a my jsme byli na dvoře

Konec války – mezi 24. a 26. dubnem 1945 – v Žebětíně doprovázely tvrdé boje s tragickými následky. O život přišlo 45 tamních obyvatel, 13 domů lehlo popelem.[1] Tehdy sedmiletý Stanislav Obrovský vzpomíná: „Začala kanonáda. Ale taková! Oni [vojáci wehrmachtu] už viděli, že jsou tam Rusové, tak přijely tanky do Žebětína. Byl tam jeden, který dostal zásah – ten tam byl i po válce. Hořely baráky a střílelo se. Tatínek byl [doma] sám, neměli jsme sklep a museli jsme utíkat.“

„Jak začala ta palba, tak na dvoře se sousedem byl dřevěný plot. A jak začala ta palba, tak kulky lítaly a my jsme byli na dvoře. Maminka: ,Kluci, pojďte dovnitř!‘ Jako kluk si pamatuju, že ty kulky [lítaly] vedle nás – to jsme měli kliku! Zabořily se do plotu. Maminka nás táhla, a teď to začalo – začala strašná palba a my jsme nevěděli, kam máme vletět. Naproti nám začal hořet barák. Na ulici, která vedla k lesu, hořel druhý barák.“

„Vyběhli jsme, maminka s dvěma kluky uličkou, že nás někde vezmou do sklepa. Už jsme byli v uličce, a teď znovu palba. Museli jsme napravo, tam nebyl sklep. A nějaká paní: ,Pojďte sem k nám!‘ To byl baráček – okýnka jenom do ulice. A jak jel tank uličkou, tak tím tlakem... My jsme seděli u okýnka a to se vysypalo. Řinčelo to a bylo slyšet, jak ze střechy padá krytina. No to byla hrůza,“ vybavuje si v podrobnostech.

Zahrádka – samej Rus. Plůtek zbořenej, vyložená spoušť

Poté, co boje nadobro utichly, se matka Marie se svými dvěma syny vrátila domů, kde se – jak s překvapením zjistila – mezitím zabydleli sovětští vojáci. „Zahrádka – samej Rus. Plůtek byl zbořenej, tam koně. Spoušť, vyložená spoušť. Měli tam ležení, koně, vůz. Všechno bylo obsazené,“ přibližuje pamětník. Dům Obrovských, a především jeho obyvatelé, přečkali i přes vypjaté chvíle v Žebětíně závěrečnou fázi války bez újmy.

V poválečném období se Stanislav Obrovský vyučil soustružníkem. Následovala vojna. Tu v letech 1957 až 1959 odsloužil částečně v Pardubicích, během druhého roku jej pak převeleli k vnitřní stráži. „Hlídali jsme vysílač Prahy 1. Říkali jsme si: ,To je malá kasárnička, jedna rota, žádný lampasák široko daleko.‘ Blbci jsme se tam přihlásili, a vojna ještě horší [než předtím v Pardubicích].“ Službu má spojenou především s šikanou, ponižováním a nutností plnit absurdní rozkazy.

Po propuštění do civilu nastoupil na pozici soustružníka do brněnského Zetoru, kde setrval následujících osm let do roku 1967, kdy přestoupil do Izolačních závodů Brno (IZB). Tam působil dalších bezmála 30 let. I v důchodovém věku zůstal nadále pracovně činný, přivydělával si například jako údržbář nebo ostraha objektu. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa v roce 2024 žil Stanislav Obrovský v Brně.

 

[1] Zdroj: Internetová encyklopedie dějin Brna. K 31. 5. 2024 dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=4662