Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byla jsem jenom ve straně, žádné funkce jsem neměla
1931 – narozena v Praze
po válce se vyučila dámskou krejčovou
1953 – narození prvního syna
1960 – nastoupila do Waltrovky (Motorletu), do skladu odkovků
1962 – přešla do kontroly, kde zůstala dalších 30 let až do důchodu
manžel zemřel v 60 letech
oba synové zemřeli (ve věku 51 a 55 let)
celý dospělý život je členkou komunistické strany
Zdena Najmanová–Obrová se narodila v pražských Hlubočepích 19. října 1931. Maminka pracovala v tiskárně, otec spravoval šicí stroje. Zdeňka vyrostla jako jedináček. Během války chodila do školy, vzpomíná na časté schovávání v krytech a pod mostem. „Doma jsme měli pořád připravený kufr, v něm jídlo a s tím jsme chodili do krytu.“ Z pohledu dětí to mělo alespoň výhodu, že mohly jít do školy druhý den až od deseti hodin. Ve Zdeniných vzpomínkách z dětství se ulice hemží esesáky, jídlo nakupuje za potravinové lístky, spolužačka ve škole nosí na klopě kabátu Davidovu hvězdu. Zdeňčini rodiče byli oba již před válkou v komunistické straně. „Věděla jsem, že v tom žijí, tak jsem to od nich dostala.“ Když Klement Gottwald hřímal v roce 1948 svůj pověstný únorový projev, rodiče i se Zdeňkou patřili na Václavském náměstí k těm, kteří změny a „vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí“ vítali.
Po válce se Zdeňka učila na dámskou krejčovou u soukromnice. Když došlo po osmačtyřicátém k zestátnění soukromého majetku i živností, dokončila své učení v továrně, kde získala výuční list. Pamětnice se vdala mladá a se dvěma syny zůstala sedm let doma. Její manžel Miroslav Obr pracoval jako tajemník podnikového ředitele ve Waltrovce, od roku 1949 nesoucí název Motorlet. I on pocházel z komunistického prostředí, v továrně nastoupil po studiu průmyslové školy a vojně. Zdeňka tu navzdory své původní touze stát se švadlenou začala pracovat roku 1960 také, ve skladu odkovků, kam přicházely součástky pro výrobu letadel. Po dvou letech přešla do kontroly, kde setrvala dalších třicet let, než odešla do důchodu. Zdeňka chodila na směnu pravidelně od půl sedmé do půl třetí, na nedostatek práce si stěžovat nemohla. Zaměstnavatel vycházel vstříc potřebám stranických podřízených, dvakrát ročně rodina jezdila na podnikové rekreace. Pamětnice ráda vzpomíná na oslavné průvody komunistických prvních májů, členské schůze a kolektiv kolegů, se kterými se dodnes jednou měsíčně schází.
Manžel pamětnice zemřel v šedesáti letech krátce po odchodu do důchodu. Zdena přišla také o oba syny, z nichž jeden podlehl rakovině plic a druhý na nemocné srdce. Zemřeli ve věku jednapadesáti a padesáti pěti let. Zůstala jí dvě vnoučata. Krom zmiňovaných setkání s bývalými kolegy se účastní členských schůzí KSČ. Jejich náplní je většinou kritika současných poměrů.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Místa paměti
Příbeh pamětníka v rámci projektu Místa paměti (Helena Pěchoučková)