Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Nykodým (* 1931  †︎ 2022)

• 1931 - narozen v Lochovicích

• 1942 - pomoc při skrývání parašutistů

• 1945 - zadržení a výslech K. H. Franka v sestřině vile

• 1957 - vyloučen ze studií

• 1962 - odsouzen a vězněn

• 1965 - vynášení textů z vězení (Teologie Agapé)

• 80. léta - zastupování rokycanských Romů u soudu

• zemřel v říjnu 2022

Roman Nykodým se narodil 19. prosince 1931 v rodině četnického strážmistra (nar. 1901). „Bydleli jsme ve Sv. Dobrotivé, Kařezu a Rokycanech.“ Do první třídy nastoupil malý Roman do Zbirohu. Na nedalekém letišti u Borku se chlapec seznámil s letci, pozdějšími účastníky bojů za druhé světové války (velitel Cukr, letec Jambor, který jej brával koupat a do lesa). „Druhou polovinu prvního roku základní školy jsem absolvoval v Rokycanech, kam byl otec převelen.“ Tam se rodina za války také účastnila odbojové činnosti, což znamenalo stálé ohrožení rodinného života. „S odstupem let mohu říct, že jen zázrakem jsme přežili. S výjimkou mého otce, který později za komunistů zemřel při operaci prostaty. To byla medicínská diagnóza, ve skutečnosti šlo o politickou vraždu kvůli kontaktům na Američany, na Gabčíka a Kubiše... Počátky událostí okolo atentátu na Heydricha jsou dosud historii neznámé.“ Ze skupiny, která za války spolupracovala, přežili vlastně jen ti, kdo po válce emigrovali. Pan Nykodým vzpomíná na několik otcových kolegů z odboje.

Zapojení do odboje

Roman Nykodým fungoval za války jako spojka: „Mě táta posílal se zprávama všude. Buď jsem jezdil na kole nebo vlakem, a to jsem vystupoval v Kařezu. Ve Zbirohu na stanici bylo hrozně nebezpečný se s někým bavit. Tam byli provokatéři a tak.“

Roman Nykodým dokonce osobně pomáhal Jozefu Gabčíkovi: „Dvakrát jsem ho vedl na ošetření k lékaři v Rokycanech.“ Šlo o doktora Čápa, v obavě z prozrazení nakonec Romanův otec přivedl lékaře k parašutistovi. Gabčík s Kubišem dokonce u Nykodýmových opakovaně přespali, již předtím měl otec pana Nykodýma za úkol zajistit místo plánovaného seskoku u Ejpovic: „Máma blokovala přístup k nim, abych s nimi nemohl mluvit.“ Otec pana Nykodýma se v odboji angažoval i nadále, např. v Klabavě coby četník zachránil život šesti osobám ohroženým pronásledováním.

Podrobnosti ovšem pan Nykodým vždy nezná, přece jen byl příliš mladý, aby byl zasvěcen do detailů. S jistotou však mluví o tom, jak jeho otec pomáhal při ilegální distribuci potravin.

Po válce to byl právě otec pamětníka, kdo spolu s Američany zatýkal v Rokycanech K. H. Franka a Američanům doporučil Partyšovu vilu (ing. Partyš byl Romanův švagr) jako klidné místo pro pohlavárův výslech. „Generál Patton tátovi poděkoval.“

Udavači za války i po ní

Prostředí ve městě vyplývá z líčení pana Nykodýma jako nepřejícné, nespolehlivé, prošpikované udavači apod. – a to za války i po válce a po únorovém převratu komunistů, kdy se z Nykodýmových stali „přisluhovači imperialismu“. Již 24. února 1948 byl otec pana Nykodýma zproštěn služby u četnictva na základě rozhodnutí akčního výboru a vedení SNB – zřejmě šlo o součást příprav na 25. únor. Byl odeslán na dovolenou, během níž se dvakrát denně musel hlásit na stanici, až do konečného rozhodnutí. „Táta potom dělal účetního v STS, já jsem tam také dva měsíce pracoval.“

Tlak se stupňuje

Rodina byla vystěhována ze služebního bytu, když bez varování přijelo auto a stěhováci začali vynášet nábytek... Nykodýmovi byli převezeni do zdevastovaného objektu v Kařezu a následně na přání rodiny k babičce do Lochovic. „Otcovo úmrtí v plzeňské nemocnici potom byla objednávka politická. Otec zemřel v roce 1951 a za svého působení na četnické stanici se snažil získat osvědčení o odboji, které nedostal, ale dostal to až za 50 let in memoriam.“

Problémy měl i zbytek rodiny: sestra pana Romana byla vyhozena ze školy, Roman Nykodým skončil v 60. letech ve Valdicích.

Nelehký život Romana Nykodýma

Po válce Roman Nykodým nejprve vystudoval gymnázium – považuje ze štěstí, že jej nakonec nechali školu dokončit. „Za ředitele Belšána jsem byl dokonce jednou propadnut.“ Po únoru 1948 začalo pronásledování. Roman Nykodým se po čase domluvil s místním veterinářem, jezdil na motocyklu a očkoval zvířata. Předtím pracoval rovněž na lochovickém zámku, jenž se ocitl v péči státního statku.

Podle knihy vzpomínek Václava Hraběte, se kterým se znal z Lochovic a jenž pana Nykodýma několikrát zmiňuje, byl pamětník zatčen za záměrné ničení prasečích vakcín jakožto sabotér. Šestnáct měsíců strávil v Bartolomějské ulici na vyšetřování. Neustále střídal místnosti a spolubydlící, vždy po třech, z nichž jeden býval očividně estébák, „kterej provokoval. Myslím si, že ty nastrčený estébáci si vymýšleli, takže pro můj život nebyla naděje. Spočíval jenom na nepředvídatelném zázraku. A ten přišel v osobě estébáka z Hostomic, kterej mi dal krycí jméno Zadák, jako že jsem estébák. O tom jsem vůbec nevěděl, dozvěděl jsem se to až u rehabilitačního soudu a zachránilo mi to život.“

Po soudu byl vězněn ve Valdicích. „Tam to bylo nesmírně kruté.“ Uzavřel zde však přátelství s několika církevními představiteli – Maxmiliánem Pittermanem a Josefem Bártou z Příbrami, kardinálem Jánem Chryzostomem Korcem, Josefem Zvěřinou, biskupem Jurášem. Josefu Zvěřinovi pomáhal pan Nykodým s vynášením motáků, z nichž později povstala kniha Teologie Agapé. Ve valdické kartouze byl zařazen coby vězeň k práci ve skladu. „Jako skladník jsem tam pečoval o 2000 oděvů těch muklů, převlíkal jsem je do vězeňskýho, a když šli domů, tak do civilního, pečoval jsem o jejich kufry. Mým šéfem byl poručík Bogner, to byl hodnej chlap.“

Po propuštění pan Nykodým pracoval v papírně na čističce odpadních vod. „To bylo dobrý, že jsem měl přístup k drtičce, kde se drtil odevzdávaný odpadní papír, a občas tam zajeli estébáci z Berouna. Přivezli takovejch pět pytlů papírů, a protože byli takový pohodlnější, tak to tam nechali, a to mě zajímalo.“ Ze spisů načerpal řadu informací, jež později v 80. letech využil jako zastánce práv rokycanských romských rodin u soudů.