Ladislav Nykl

„Na jaře roku 1963 začala řepná kampaň. Všichni, kdo mohli, a občas i ti, co nemohli, dostali motyčku a šli kopat řepu. Řádky řepy se odplevelovaly. Postavili nás vedle sebe na pole a každej šel po svém řádku a okopával. Na konec pole vidět nebylo. Na každé straně pole bachař s puškou, a hlídkovali. Já na venkově nevyrůstal, tak jsem tomu nerozuměl. Všechno zelený, co jsem viděl, jsem skopal. Když zjistili, co tam vlastně dělám, tak mě chtěli potrestat, že jsem zplundroval tolik řepy. Snažil jsem se tomu bachaři vysvětlit, že jsem z města a že tomu nerozumím. Řekl mi, že jsem městskej blbec, a nechali to bejt. Ani jsem nedostal žádnej trest. Museli mi ukázat, co je to vlastně plevel a co řepa, a pak mě tam teprve poslat zpátky.“

„My jsme byli neustále bez peněz. Matka mi domluvila, že jsem šel dělat zedníka. V padesátých letech se všude hodně stavělo, baráky, paneláky, a zednictví bylo na vrcholu, proto mě matka dala do učení na zedníka do Královského Poříčí u Sokolova. To bylo v roce 1958.“

„Mě už tenkrát hrozně zajímala trampská muzika a trampská píseň. I když jsem od deseti let hrál na trumpetu, protože můj strýc hrál v Karlovarském symfonickém orchestru. A on dělal také ředitele hudební školy ve Varech. Matka měla strach, abych nevlítnul do nějaký lumpárny, protože ona byla od rána do večera v práci a já vyrůstal na ulici, tam mě dala do hudební školy. Naučil jsem se tam dixieland, který mě začal bavit, a přestal jsem mít rád dechovku, protože tu nám nutili.“

„V létě 1961 jsme si vyrazili na Berounku. Náš jakoby šerif tenkrát prohlásil, že tam má nějaký známý, který by nás mohli dostat na západ přes čáru. Tady u Varů to moc nešlo, stačilo se vynořit někde u Aše a všude byly ostnatý dráty. Člověk především musel vždycky mít nějaký známý, který mu řekli trasu a tak. My jsme se jako hlupáci i vytahovali děvčatům, že utečeme přes hranice. Z toho udělali policajti taky pěknou aféru. My jsme se pak ještě chvíli toulali, a když nám došly peníze, tak dva kluci v jedný chatě vzali dvě konzervy a tepláky. Policajti z toho potom udělali rozkrádání soukromého majetku. A jelikož jsme nedělali asi tři týdny, tak z toho udělali příživnictví. Někde před hospodou jsme zpívali písničky nahlas, tak z toho bylo výtržnictví. Na cestě zpátky jsme už neměli co jíst, tak jsme v Malé Dobré v mlékárně ukradli tři flašky mléka v ceně 11 korun 20 haléřů. Za to jsem dostal podmínku a za pár měsíců, když jsem dosáhl 18 let, mi k tomu přilepili opakované příživnictví, protože jsem opět asi čtrnáct dní nedělal. Pak si k tomu ještě někdo něco vymyslel. Dokonce chtěli zavřít i moji matku za to, že mě tu dobu živila, a tudíž napomáhala příživnictví. Ji nakonec nechali být, protože byla komunistka, a sedět jsem šel jenom já.“