„Byla to žena, které jsem zabil manžela, švagra a její dvě děti. Jmenuje se Maryia. Když jsem ji poprvé šel požádat o odpuštění, neudělala to. Nic neřekla. Ale později mi odpustila. Znamení, které mi potvrdilo, že mi odpustila, je, že když má ovocný džus nebo dokonce víno, podělí se se mnou. Pro mě to samé, když budu mít víno, podělím se o něj taky. To je jeden ze znaků, který ukázal, že mi odpustila. /// Po odpuštění jsme se stali rodinou. Moje děti můžou chodit k Maryie a strávit tam den, a naopak. Došli jsme dál než k odpuštění, nyní se považujeme za rodinu.“
„Když jsem byl v uprchlickém táboře, měl jsem čas přemýšlet. A jako křesťan jsem si uvědomil, že i když to byli Tutsiové, stále jsou to lidské bytosti. Přemýšlel jsem o Bibli a o tom, co se říkalo v kostele. Tak jsem si uvědomil, že i Tutsiové jsou lidské bytosti. Začal jsem cítit vinu. Když jsme se vrátili, uvědomil jsem si, že rodiny obětí byly z mého vlastního klanu, že jsme vlastně stále rodina. To byla další věc, díky které jsem si uvědomil, že jsem se mýlil.“
„Ideologie tvrdila, že Tutsiové jsou naši nepřátelé a že nám nedají pokoj, dokud budou naživu. Pro Hutuy v té době nebylo zabití člověka zločinem. A když to nebyl zločin, bylo velmi snadné zabít, protože jsme věděli, že nebudeme čelit žádným následkům. [Mluví v Kinyarwandě]. Navíc, když [6. dubna 1994] havarovalo letadlo prezidenta Habyarimana, brali jsme to jako fakt. Bylo nám řečeno, že ho zavraždili Tutsiové. Řekli nám: ‚Co chcete víc? To je jasný signál, že nás všechny zabijí, takže pokud nezabijete nejdřív je, zabijí oni nás.‘ Tak nás přesvědčili zabíjet Tutsie.“
„Muži bylo kolem 85 let. Byl starý. Prvnímu dítěti bylo sedm, druhému pět. Ten muž se jmenoval Gakoko. Děti se jmenovaly Heziryayo a Ndayambaje. Zabil jsem toho muže mačetou. Děti jsem nezabil, utekly do lomu a tam zemřely. /// Také jsem mačetou zabil [mužova] bratra, Maryina švagra jménem Kawanika. [Mluví v Kinyarwandě]. V lomu byla velká jáma a my jsme tam hodili mrtvoly dvou zavražděných lidí. Děti, které do lomu utekly, skončily v jámě živé a zemřely v ní, pravděpodobně udušené tíhou ostatních těl.“ [Poznámka editora: Philbert byl odsouzen i za vraždu obou dětí. I po letech jeho psychika čelí problémům s popisem konkrétních činů.]
„V roce 1991 Rwandská vlastenecká fronta zaútočila na vládu. Vláda nám řekla, že pokud se jim to podaří, vezmou naši zemi a že sami budeme uprchlíky. Báli jsme se. Takže začala diskriminace a pronásledování Tutsiů. V roce 1994, když genocida začala, řekli všem Hutuům, aby vytvořili zátarasy, aby zabránili Tutsiům v útěku do Burundi. Byl jsem vybrán jako jeden z lidí zodpovědných za budování zátarasů.“
Philbert Ntezirizaza, hututský Rwanďan, byl v době vypuknutí rwandské genocidy roku 1994 středostavovským manželem a otcem. Byl tehdy povolán jako dozor stavby zátarasů, které měly zabránit útěku Tutsiů do sousedního Burundi, a podílel se na vyvraždění celé rodiny Tutsiů. Poté, co tutsijská Rwandská vlastenecká fronta ovládla území Rwandy, Philbert utekl do Konga. Do vlasti se vrátil roku 1995 s cílem postavit se trestu za své činy namísto života uprchlíka za hranicemi. Byl odsouzen na 12 let odnětí svobody za svou účast na genocidě a později propuštěn při amnestii roku 2003. Touha po odpuštění ho dovedla zpět do rodného města, kde se usmířil s Maryiou, jejíž rodinu zavraždil. Přeživší rwandské genocidy Maryia se dokonce stala kmotrou Philbertovy dcery. ***Tento příběh byl zpracován na základě nahrávky realizované v rámci doktorského výzkumu pana Mgr. Ondřeje Kolmana, jehož aplikovaný výzkum byl prováděn jako součást grantového systému doktorského programu Metropolitní univerzity Praha.***
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
