Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Novotný (* 1942)

• narozen 17. března 1942 v obci Boreč

• pochází z evangelické sedlácké rodiny, jejíž rodokmen sahá do roku 1695

• jeho otec v roce 1953 zatčen za neplnění zemědělských dodávek státu

• jeho matka byla s pěti dětmi z rodinného statku násilně vystěhována

• žili ve vyhnanství v obci Hospozín

• jeho rodiče tam pracovali ve státním statku jako řadoví zemědělci

• po maturitě nastoupil do chemičky v Litvínově

• život zasvětil pátrání v historii sedláckých rodů

• řadu let pracoval jako kronikář

• po roce 1990 byl rodině statek v obci Boreč v restituci vrácen

Sbalte si věci, zítra budete vystěhováni. Takový telefonát dostala jeho máma. Další den přijelo nákladní auto a odvezlo ji i její čtyři děti z rodinného statku do vesnice, kterou vůbec neznala. Rodinu Novotných totiž komunisté vytipovali jako jednu z obětí likvidace sedláckých rodů.

Václav Novotný se narodil 17. března 1942 v obci Boreč v okrese Mladá Boleslav. Jeho dětství bylo jako z idylické knihy pojednávající o životě na vsi. Toulal se po lesích, jeho parta válčila s kluky ze sousední vesnice, při výletech se kochal pohledy na Bezděz a horu Říp. V místní jednotřídce býval dáván za vzor starším spolužákům, protože už v první třídě uměl skvěle číst. Než školu ukončil, v dětské knihovně nebyla kniha, kterou by neznal. V obci Boreč lidé žili v pospolitosti a prakticky každý o každém vše věděl. Takže všichni věděli, že Václavův táta, Václav Novotný, je velmi pracovitý a chytrý. Zkrátka, že nedělá ostudu rodu Novotných, staré evangelické sedlácké rodině, jejíž rodokmen je zdokumentován až do roku 1695.

„Rodinné hospodářství se postupně po generace zvětšovalo, až to dědeček dotáhl na necelých padesát hektarů. Také můj otec byl muž činu. Snažil se statek vést moderně. Vystudoval vysokou školu, stal se zemědělským inženýrem. Neustále se snažil ulehčit lidem dřinu v zemědělství. Koupil traktor a nechal si patentovat takzvaný zrnomet,“ vypráví Václav.

Dětské vzpomínky na válku

Novotní měli v podstatě jediný cíl. Přežít válku a pak statek dál rozvíjet tak, aby uživil rodinu a dával práci lidem z okolí. Tedy totéž, co po staletí dělaly další sedlácké rody hospodařící v okolí.

Válku se Novotným přežít podařilo, její následky byly jen drobné. Václav vzpomíná: „Nad obcí probíhal vzdušný souboj. Byl to ruský pilot s německým. Stříleli po sobě. My kluci jsme to samozřejmě chtěli vidět, ale rodiče nás hnali dovnitř. Klečeli jsme na zemi v kuchyni, najednou něco zablesklo, spadlo a bylo slyšet křik, že hoří. Pak přišla maminka a měla krev na obočí. Tak jsem dlouho vyprávěl, že maminku za války postřelil německý pilot, aniž bych mezi klukama řekl, že to bylo jinak. Matka totiž říkala, že z toho souboje skutečně vypadla střela, která zapálila v sousedství stodůlku. Požár se šířil velmi rychle, protože bylo teplo. Otec šel se sousedy hasit. Jak se oháněl hadicí u hydrantu, tak její koncovkou zasáhl matku na obočí a ona tam měla do smrti jizvu. My jsme však žili v přesvědčení, že byla postřelena.“

Václav má i vzpomínku na dvě německé rodiny, které byly po válce poslány do obce Boreč pomáhat v zemědělství. Spřátelil se tehdy s patnáctiletou německou dívkou Gertou, která se starala o něj a jeho bratry. Uvědomoval si, že její rodina byla ve velmi těžké situaci, protože musela opustit domov. Přestože šlo o Němce, nepovažoval ji ani její příbuzné za nepřátele. Naopak říká, že byli na statku přínosem, protože byli zvyklí pracovat v zemědělství. Tehdy však ještě samozřejmě netušil, že podobný osud vyhnanců, jaký měla Gerta, čeká i jeho rodinu.

Likvidace sedláckých rodů v Borči

Václav si vzpomíná, jak ho otec po roce 1948 často brával na cesty na úřady. Vybavuje si, že tam tatínek stále něco vyjednával. Také má v paměti, co se tehdy říkalo mezi jejich příbuznými. „Všichni naši příbuzní měli hospodářství, byli zemědělci. Pořád se mluvilo o tom, komu co chtějí komunisté vzít, kdo na co nestačí, kdo je proti JZD, koho zavřeli. U nás to fungovalo tak, že otec najednou nesměl nikoho zaměstnávat. Zůstala tam jen paní Šimonová, bylo jí pětašedesát, ta dřela pořád dál, ale ze své vůle. Pak udělali přeměření polí. Výsledkem bylo, že otci dali pole na druhé straně obce. Už ho neměl za humny, musel přejíždět hrozně daleko. Vzali mu traktor, mlátičku, další stroje. Jezdil na traktorovou stanici, prosil, aby mu sklidili řepu. Pořád navštěvoval nějaké zemědělské referenty, něco vyřizoval, bojoval,“ vypráví.

Situace rodiny Novotných byla ukázkou toho, jaký komunisté po roce 1948 začali vyvíjet tlak na soukromé zemědělce s cílem připravit je o rodinný majetek a znemožnit jim hospodaření. Likvidační pro statkáře bylo to, že měli zakázáno zaměstnávat lidi. „Otec musel při řepných kampaních a žňových pracích objednávat brigády. Přijel k nám autobus, vyklopil třicet nebo čtyřicet lidí z nějakého podniku. Otec za to musel zaplatit a poskytnout jim obědy, svačiny. To vše připravovala moje matka. Při čtyřech dětech vařila ještě pro čtyřicet brigádníků,“ vzpomíná Václav.

Jeho otec zaměstnal tajně, takzvaně načerno dva muže. Vyšlo to najevo, takže dostal pokutu třicet pět tisíc, což tehdy byla obrovská suma. „Otec později napsal do svých vzpomínek, že v době, kdy nesměl na statku zaměstnávat lidi, sám pracoval osmnáct hodin denně a utahal dva páry koní,“ podotýká Václav.

Počátek padesátých let označuje jako dobu plnou zla, které k obyvatelům obce Boreč přicházelo z Okresního národního výboru. Ač byl Václav malý kluk, silně vnímal, že právě úředníci způsobují jeho tátovi trápení. Když mu bylo deset let, rodinu šokovala zpráva, že byl zatčen jeho strýc Bedřich Mach. Pak se Novotní dozvídali o dalších mužích z okolí, kteří byli zavření. „A nikdo nevěděl proč,“ říká Václav.

Počátkem roku 1953 se Novotní dozvěděli, že Bedřich Mach zemřel v liberecké věznici. Václavův otec tam jel a žádal, aby mrtvolu mohl vidět. Nebylo mu to umožněno. Šířily se dohady, že Bedřich Mach byl umlácen u výslechu. Rodina ani nedostala jeho tělo, byla nařízena kremace. Žena Bedřicha Macha zůstala sama na velké hospodářství v obci Čistá. Ztráta muže ji přivedla do velmi špatného psychického stavu. Václav to vystihuje jednoduchým výrazem: „Teta Zdenka se z toho prostě zbláznila.“

První zatčení otce

Zanedlouho po smrti strýce Macha se Václav vrátil domů ze školy a viděl, že maminka plakala. Přitiskla ho k sobě a řekla, že tatínka odvezli. „Styděla se za ty slzy. Já koukal jako blázen. Oni otce zatkli za to, že jako sedlák neplnil předepsané dávky, které měl odvádět státu. Navíc si ještě vymysleli, že nezabránil šíření slintavky a kulhavky. A zároveň přišlo rozhodnutí, že náš majetek má propadnout státu,“ říká Václav.

Podobnou situaci prožívaly další sedlácké rodiny z okolí. Scénář byl stejný. Muži byli zatýkáni pro smyšlené delikty, ve statcích zůstávali jejich ženy, děti, staří příbuzní. A ti pak byli násilně vystěhováváni. Václav věděl o několika rodinách, které postihl takový osud. Bylo jasné, že Novotní jsou na řadě.

„Odstěhovali i pana Říhu, bývalého starostu. Vznikl státní statek. Čekali jsme, kdy ten Damoklův meč přijde i na nás. Zůstali jsme s mámou, ta se snažila uživit nás, pět dětí. Nejmladší z nás, Helenka, byla teprve v peřince. Žila s námi ještě i sedmasedmdesátiletá babička, která nemohla na nohy,“ vypráví Václav.

Vystěhování z rodného statku

28. dubna 1953 u Novotných na statku zazvonil telefon. Paní Novotné volali z národního výboru, že se zítra bude stěhovat. Oznámili jí, že se nemá o nic starat, že si jen má sbalit věci, které se vejdou na nákladní auto. „Byl to telefonát zemědělského referenta. Tehdy lidi vystěhovávali referenti, ne soudy,“ upozorňuje Václav na další typický rys padesátých let, doby, kdy komunisté vystupňovali svou agresivitu. Maminka mu až mnohem později řekla, že když přijala ten telefonát, nebyla v první fázi schopna volajícímu nijak odpovědět. Mlčela a slyšela, jak volající někomu říká větu: „S babou to seklo.“

Václav podotýká: „Ta věta jí utkvěla navždy. Matka byla zvyklá celý život makat, vše dokázala zvládnout. Ale to na ni bylo moc.“

Následující den přijela k Novotným dvě auta. Paní Novotná s pěti dětmi a starou babičkou nastoupila do osobního, za ním jel náklaďák s nábytkem a osobními věcmi rodiny. Vesnice Boreč byla v tu chvíli vylidněná. Nikdo nevyšel z domu, lidé koukali zpoza záclon. Všichni s Novotnými soucítili a zároveň se nikdo neodvážil se s nimi loučit, natož jim vyjádřit podporu.

Václav říká, že cestu paradoxně vnímal jako dobrodružství. Bral to tak, že ho čeká nový, lepší život, protože rodnou Boreč měl z poslední doby spojenou jen s nervozitou a strachem.

Život ve vyhnanství v Hospozíně

Přijeli do vsi zvané Hospozín. Nikdy dříve tam nebyli. Jejich majetek byl z nákladního auta vyložen před ošklivým domem s deputátními byty. Byly malé a byla v nich zima. To byl jejich nový domov s adresou Hospozín, číslo 10. Ten se stal jejich osudem na dalších třináct let.

Václav spolu se sourozenci začali chodit do školy v sousední obci Kmetiněves. Jejich matka pracovala ve státním statku u dobytka. Začátky byly těžké. „Matka například šla v Hospozíně do krámu, ale nic tam nedostala, protože neměla lístky. Šla pro ně na národní výbor, ale tam jí řekli, že jí je nedají, že je měla dostat v Borči. Tak jsme byli bez prostředků, bez jídla,“ říká Václav.

V té hrůze měli štěstí. Zemřel Klement Gottwald, prezidentem se stal Antonín Zápotocký a byla vyhlášena amnestie. Václavův otec byl propuštěn z vězení. Nastoupil do státního statku v Hospozíně. Snažil se tam uplatňovat všechny své znalosti, které měl coby zemědělský inženýr a majitel velkého statku. „Chtěl tam zavádět své zlepšováky. On byl pravý pracovitý sedlák, proto nemohl zemědělství škodit, i když dělal na statku, který mu nepatřil. Říkalo se, že tehdy lidé, kteří byli připraveni o majetek, zapalovali stohy, stodoly. To by nikdy neudělal sedlák. Otec byl v Hospozíně nadšený tamní půdou, říkal, že by se dala jíst, jak byla dobrá. Celý život přemýšlel, jak tomu statku pomoci, prospět. Dělal si o tom různé zápisy. Režimu se nevzpěčoval. Dostal práci, tak ji udělal. Dokonce i u toho hrozného bytu postupně s mámou vybudovali krásnou zahrádku,“ vzpomíná Václav.

Druhé uvěznění otce

Novotní žili ve vyhnanství v Hospozíně klidný nenápadný život plný dřiny. Přesto nezatrpkli a snažili se vytvořit svým pěti dětem pěkné životní podmínky. Václav bral Hospozín jako svůj nový domov. Pochopil, že na rodný statek se už vrátit nemohou. Do Borče jezdili tajně, zpravidla jen o Dušičkách na hřbitov. Měli zprávy o tom, že jejich statek chátrá a raději ho ani nechtěli vidět. Václav se dobře učil a byl přijat na gymnázium.

Novotní však byli dál pod dohledem estébáků a ti na ně nakonec vykonstruovali obvinění, že rozkrádají socialistický majetek. V roce 1959 byl Václavův otec znovu poslán do vězení, jeho matka dostala podmínku. Pro Václava to znamenalo, že ho ve škole nechtěli pustit k maturitě. „Měl jsem velké štěstí na učitele. Pomohli mi tak, že jsem nakonec odmaturovat mohl,“ vysvětluje.

Práce v chemických závodech

Nastoupil do chemických závodů v Litvínově. Ale sehnat tam slušnou práci nebylo pro syna zavřeného sedláka vůbec jednoduché. Když se ucházel o místo technika, musel předložit dotazník, kterému se za socialismu říkalo kádrový posudek. Ten obnášel například vyjádření úřadu z rodné obce i z obce, ve které měl trvalé bydliště. „Z Hospozína napsali, že mám otce ve vězení. Z Borče napsali, že jsem syn sedláka, ale že jsem schopný převýchovy. A profesor Pícka z gymnázia v Kralupech nad Vltavou napsal krásný posudek, který mi zřejmě pomohl,“ vzpomíná.

Václav absolvoval povinnou dvouletou vojenskou službu a pak se do litvínovské chemičky vrátil. Začal studovat večerně chemickou průmyslovku, ukončil ji v roce 1966. Rok poté se oženil, narodily se mu dvě děti. Jeho pracovní náplní v chemičce bylo posuzovat kvalitu vstupního uhlí. V práci byl spokojen, ale čím dál silněji si uvědomoval, jak chemický a důlní průmysl ničí životní prostředí a krajinu severních Čech. Zapojil se tedy do hnutí Brontosaurus, což byla státem tolerovaná mládežnická organizace, která se už za socialismu pokoušela upozorňovat na špatnou ekologickou situaci. Zapojil se do organizování kulturních a sportovních akcí, jeho velkou zálibou se stala turistika a historie.

Když se jeho otec vrátil z vězení, často si s ním vyprávěl o tom, co jejich rodinu postihlo a snažil se zdokumentovat její dějiny a osudy dalších příbuzných. Zjistil, že stejně jako oni jich byla postižena celá řada.

Zlomem v životě Novotných byl rok 1966, kdy se jim podařilo koupit starý domek v obci Sloup. Bylo to po smrti jeho otce. Václav dal spolu s bratry dohromady veškeré úspory a za velmi výhodnou cenu koupili malou nemovitost. „Matka tam získala nový smysl života. Měla tam drůbež, chodila do lesa, bratr jí zařídil skleník, zahradnictví. Když se tam přestěhovala, bylo jí padesát let. Ještě v penzi pracovala jako uklízečka v podniku Crystalex. Velmi ji to bavilo, byla tam šťastná. Aspoň poslední fázi života měla pěknou,“ říká Václav.

Pátrání v historii

Po roce 1989 rodina zažádala o navrácení statku v obci Boreč. Nyní na něm hospodaří jeden z Václavových bratrů. Václavovou životní náplní se stalo pátrání v historii jeho rodiny. Řadu let působil jako kronikář. Z vyprávění pamětníků, různých dokumentů i vlastních vzpomínek dával dohromady děsivý obraz cílené likvidace sedláckého stavu. „Já z toho jako kluk neměl rozum. Až později mi došlo, čeho se naše rodina stala součástí. Tehdy se používal výraz rodinné celky. Ty rodinné celky byly vystěhovávány zásadně tak, že sedláka v tu dobu zavřeli. Pak mámu a děti odváželi. Vůbec jim nevadilo, že jde třeba o ženy s malými dětmi nebo nemohoucí staré babičky. Podstatné bylo, že to dělali v době, kdy byl sedlák zavřený. Protože kdyby tam byl, kdo ví, co by tam bylo za scény. Ten by vzal krumpáč, lopatu, pomlátil by je. Teď už vím, že všechny rodiny, které byly stěhovány, měly v té době táty zavřené,“ říká.

Tvrdí, že likvidací rodin jako byla ta jeho bylo zničeno české zemědělství na desítky dalších let. Je přesvědčen, že následky jsou znát dodnes. „Půdy si lidé neváží. Spousta jí byla zničena těžbou a zbytečnými stavbami. Lidé ztratili pracovitost. A vše to začalo tím, že byly zlikvidovány staré selské rody,“ míní.