Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radek Novotný (* 1969)

• narozen 16. ledna 1969 v Havlíčkově Brodě

• vystudoval střední zdravotnickou školu

• listopadovou revoluci v roce 1989 prožíval během povinné základní vojenské služby

• po vojně pracoval jako zdravotník v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě

• v roce 1993 odlétl na vojenskou misi ve válečném konfliktu v bývalé Jugoslávii

• celkem tam na dvou misích strávil přes dva roky

• pracoval jako zdravotník pro vojáky mise UNPROFOR i pro tamní civilní obyvatele

• po návratu do Česka pracuje ve zdravotnictví

Původně si myslel, že prožije dobrodružství a vydělá si peníze. Proto odjel jako zdravotník na vojenskou misi do válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. Od té doby říká, že kdo osobně nepoznal válku, nikdy nepochopí, jak hrozná je.

Radek Novotný se narodil 16. ledna 1969 v Havlíčkově Brodě. Dětství prožíval v nedaleké Chotěboři. Jeho otec pracoval v tamních strojírnách, matka byla administrativní pracovnice ve vojenské posádce. Spolu se starším bratrem prožívali dětství typické pro všechny, kteří vyrůstali v sedmdesátých letech na sídlištích. „Obyvatelé paneláků byli plus minus stejně staří a jejich děti taky. Chodili jsme do lesa, sportovali jsme u baráku. O prázdninách jsme lítali od rána do večera venku a domů jsme se vraceli, až když byla tma. Myslím, že dnešní děti jsou o toto ochuzeny,“ říká.

Jeho teta byla ředitelkou v mateřské škole a jemu se práce s dětmi líbila. Vystudoval střední zdravotnickou školu a uvažoval o tom, že by nastoupil do školky. Koncem osmdesátých let však bylo velmi neobvyklé, aby s malými dětmi pracovali muži. Personál ve školách tvořily výhradně ženy. „Bylo to divné, ale přesto jsem o tom uvažoval. Mám malé děti rád, ta práce by mě bavila,“ říká Radek Novotný.

Na vojně během listopadu 1989

Jeho rozhodování nakonec vyřešil povolávací rozkaz. V roce 1988 musel nastoupit na základní vojenskou službu. Během ní prožíval revoluční události listopadu 1989. Sloužil v blízkosti německých hranic a tu dobu popisuje takto: „My jsme to prožili u zakázané německé televize. Televize byla zapečetěná, ale samozřejmě si to vojáci dokázali odpečetit, takže jsme sledovali zahraniční pořady. Byli jsme kousek od Německa a signál tam byl. Proto nám zakázali televizi sledovat, abychom nevěděli, co se děje. Nepříjemné bylo, že velení plánovalo, že pohraničníci a další posily vyjedou do Prahy. Jediné štěstí bylo, že technika, která byla uložená, až tak úplně nefungovala, protože se s ní nejezdilo. Ono to vlastně nebylo funkční. Ale vím, že opravdu bylo v plánu, že vojáci zasáhnou při demonstracích.“

Měl kamaráda u spojařů, který v té době odposlouchával telefonáty mezi veliteli armády. Od něho Radek Novotný ví, že skutečně hrozilo, že armáda bude povolána k zásahu na demonstracích v Praze. „Oni opravdu uvažovali, že se zasáhne silou. To bylo hrozné. Když nad tím zpětně přemýšlím, nedovedu si představit, jak by to dopadlo. To je otázka. Nevím. Lidé tam byli různí. V každé velké skupině jsou lidé hloupí i chytřejší. Ruku bych za to do ohně nedal, ale myslím si, že většina vojáků by se tehdy tomu rozkazu vzepřela,“ přemítá.

Na přímou otázku, jak by se k rozkazu zasáhnout v listopadu 1989 proti demonstrantům v Praze postavil on, odpovídá: „Já bych odmítl určitě. Nevím, co by se dělo, ale nedovedu si představit, že bych neodmítl.“

Nástup na vojenskou misi

Po návratu z vojny nastoupil jako zdravotník do psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Od známých se dozvěděl, že armáda hledá zdravotnický personál do mise UNPROFOR do válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. Nejdříve to bral jako možnost prožít dobrodružství a vydělat si peníze. Šel na vojenskou správu v Havlíčkově Brodě, vyplnil přihlášku a byl překvapený, že během měsíce mohl odjet. Shodou okolností se právě tehdy osazenstvo mise měnilo a pozice, na kterou byl potřebný, byla volná. „Upřímně řečeno, vůbec jsem si nedovedl představit, do čeho jdu. Válku v bývalé Jugoslávii jsem tehdy znal jen z televize. Ale to, co člověk vidí v televizi, nemá nic společného s tím, co opravdu zažívá na místě,“ podotýká Radek Novotný.

Začátky ve válce v bývalé Jugoslávii

Po příletu na letiště do Záhřebu ho překvapilo, že nastoupené české vojáky a jejich zavazadla očichávali psi amerických kolegů. „Hledali drogy. Mě to tehdy až urazilo,“ říká. Vzpomíná na to, jak poté cestou autobus zastavil v Karlovaci a vojáci hledali místo, kde si uleví. „Najednou jsem stál před úplně rozstříleným barákem a ptal jsem se sám sebe, co tam dělám. Došlo mi, že tam se fakt střílí, válčí,“ popisuje pocity naprostého nováčka ve válce.

Podobných pocitů pak zažíval spoustu každý den. „Dost stresující bylo, že jsem s lékařem a se sanitou jezdil na takzvané checkpointy, tedy místa, kde kluci monitorovali z jedné strany kopce Srby a z druhé strany Chorvaty. Byli na vyvýšeném místě, na kterém byl tábor a tam byla odminovaná plocha. Měli odminovaný prostor, abychom se tam dostali. Ale když jsme tam jezdili, tak cesty byly minami lemované. Tak jedete v sanitce, to byly takové ty ruské kačeny, do kterých kdyby člověk silně bouchl, tak udělá díru. A po obou stranách byly miny, takzvané ananasy. Vypadají jako ananas, mají tyčku a tam je protažený drátek, očko. Když se do toho cvrnkne, tak se to aktivuje. Ty ananasy byly co dva metry. A my tam takhle jezdili a říkali jsme si, že stačí, aby tam proběhlo nějaké zvíře, a naše sanitka by nebyla,“ vypráví Radek Novotný.

Velmi často slyšel, jak miny explodovaly. Zřejmě je skutečně často odpálila lesní zvěř.

Sloužil v oblasti ležící jižně od Plitvických jezer, v kempu, který fungoval jako zdravotnické zázemí vojenského praporu. Jeho jednotka nebyla bojová. Její členové sice měli zbraně, ale mohli je použít pouze v případě napadení.

Pomoc vojákům i civilnímu obyvatelstvu

Situace pro něho byla obtížná zejména proto, že měl doma ženu a malého syna. „V té době ještě nebyly moderní technologie. Internet, mobily, nic takového nebylo. Jen jsme občas mohli zavolat domů přes vojenský telefon. Takže se pořád čekalo, jestli přijde dopis. Dopisy byly jediným kontaktem s rodinami,“ vzpomíná Radek Novotný.

Nikdy však nelitoval, že se mise účastnil. Říká, že pro něho bylo určitým zadostiučiněním, když viděl, že je tam něco platný kolegům vojákům i civilnímu obyvatelstvu. „Dávali jsme lidem léky. Problém byl v tom, že často šlo o léky, které museli brát dlouhodobě. Ale oni si je vzali, a když se jim ulevilo, dál je nebrali. Schovali si je pro případ, že je ještě budou potřebovat. Říkali nám, že tam třeba už nebudeme a oni už nebudou mít léky kde dostat. Nedokázali jsme s tím nic dělat, ale chápali jsme je. Bylo to velmi smutné. Došlo mi, že oni nevědí, co bude, zda se dočkají pomoci, zda ta válka vůbec někdy skončí,“ vzpomíná Radek Novotný.

Říká, že podstatu válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii nebyl schopen pochopit. Nedokázal si vysvětlit, jak je možné, že se lidé, kteří léta žili jako sousedé, najednou začali nenávidět a vraždit. Velmi těžce nesl, když viděl, jak lidé prchají ze svých domovů. Mnozí mu vyprávěli o tragédiích, které válka v jejich rodinách způsobila.

Nedostal se do situace, kdy by byl přímo v centru bojů nebo by byl ohrožen na životě. Zároveň se však stále pohyboval v prostředí, kdy to nebezpečí hrozilo.

„Jednou jsem se účastnil odminovací akce se srbským majorem a jeho týmem. Odminovávali nějakou cestu, zkratku. Tam jsem moc hrdina nebyl, protože jsem šel asi tři sta metrů za nimi, a oni odminovávali tak, že měli nůž a takhle s ním píchali před sebe. A pokud něco našli, tak to odhrabali. Tak to jsem si říkal, že jsou fakt frajeři. Byla to akce, kdy jsem se tedy hodně bál. I když oni asi věděli, co dělají. Ale na mě to nepůsobilo úplně jistě,“ vypráví.

Práce po návratu do Česka

Na první misi strávil Radek Novotný jedenáct měsíců. Poté se do bývalé Jugoslávie vrátil a sloužil tam dalších čtrnáct měsíců. Označuje je za obrovskou zkušenost.

Po dobu, kdy byl na misi, byl členem armády. Měl hodnost rotmistra. Po ukončení mise nastoupil znovu do civilního zaměstnání v psychiatrické léčebně. Poté pracoval ve farmaceutické firmě a následně jako zdravotník na plicní ambulanci v Kutné Hoře.

Několikrát uvažoval nad tím, zda neudělal chybu, že po návratu z mise nezůstal v armádě. Nabídku měl, ale nepřijal ji. Zpětně si uvědomuje, že by měl v armádě zřejmě možnost vystudovat vysokou školu a získat zajímavější pracovní pozici.

„Každopádně mise byla velmi zajímavá zkušenost nejen proto, že jsem si uvědomil, že můžu být něco platný. Uvědomil jsem si především to, že člověk je schopen žít v jakýchkoli podmínkách. Že je schopen žít tak, že mu i válka připadá normální. Jenže ona normální nikdy není,“ říká.

Přes smutné zážitky, které mu mise přinesla, má země bývalé Jugoslávie rád a jezdí na dovolenou k Jaderskému moři. Ale stále je opatrný. Je přesvědčen, že tam zůstala místa, která nejsou bezpečná. „Oni tam rozhazovali takzvané puky. To byly jakoby konzervy, které vypadaly jako silnější puk. Nášlapné miny. To vás nezabije, jen to utrhne kus nohy, takže vás to vyřadí z boje. Ty miny se tam rozhazovaly a dodnes nikdo neví, kde všude přesně. A to je problém. Já mám tu zemi rád a rád tam jezdím k moři. Ale vím, že jsou místa, kdy bych rozhodně z auta nevystoupil a mimo silnici nešel,“ podotýká Radek Novotný.