Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Novotný (* 1938)

• narozen 4. června 1938 v Hradci Králové

• zažil bombardování Mladé Boleslavi

• v roce 1949 byl otec Oldřich Novotný zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 18 let

• rodina přišla o byt a většinu majetku

• kvůli věznění otce měl problém s přijetím na střední a později vysokou školu

• v nepřítomnosti otce se rodina potýkala s existenčními problémy

• dění srpna roku 1968 prožil v Praze

• v roce 1989 se účastnil demonstrací během sametové revoluce

Oldřich Novotný se narodil do nelehké doby Marii a Oldřichu Novotným 4. června 1938 v Hradci Králové. V tomto městě také prožil celé své dětství a dospívání. Oldřichova matka Marie, roz. Zvěřinová, pocházela z Mnichovic a narodila se roku 1912. Otec byl o pět let starší a pocházel z Bítouchova u Bakova nad Jizerou.

 

Ve škole to bylo podivné, neučilo se

První roky života prožil Oldřich v době Protektorátu Čechy a Morava. Rodičům Oldřicha nepřipadal v té době Hradec Králové pro dítě bezpečný kvůli možným náletům bombardovacích letadel. V roce 1944 se proto Oldřich dočasně přestěhoval na venkov ke své babičce do Bítouchova. Do dvou kilometrů vzdálených Zvířetic začal ve stejném roce chodit do první třídy. Na jaře 1945 cestou do školy s kamarády viděl Oldřich letět bombardéry mířící do Mladé Boleslavi, kde měly zřejmě za cíl zdejší továrny. V té době se už válka chýlila ke konci. „Vzpomínám si na konec války, kdy 8. nebo 9. [května] přijeli do Bítouchova vojáci, byli to Rusové, a protože kolem té vesnice je hodně lesů, tak se utábořili v lesích. V té době už jsme nechodili do školy.“

Když nastal mír a již nehrozilo žádné nebezpečí, vrátil se Oldřich za rodiči do Hradce Králové. Tam také nastoupil do druhé třídy. Poválečná euforie neměla dlouhého trvání, v roce 1948 ovládla Československo komunistická strana. „Vzpomínám si, že ve škole to bylo nějaké podivné v tom, že jsme se neučili. Učitelé se zřejmě radili a byli v kabinetech nebo ve sborovně. Hlavně kolem toho pětadvacátého se ve škole moc neučilo, jen tak jsme tam posedávali a učitelé nás nechávali, ať si děláme, co chceme.“ Od té doby docházelo ke znárodňování i menších soukromých podniků. Oldřichovi rodiče se obávali, že brzy dojde i na jejich dílnu. „Otec měl málo zaměstnanců a to znárodnění se týkalo dílen a živností, kde zaměstnanců bylo víc, takže tatínka se to zatím netýkalo.“

 

Doma čekala jen matka

Odřichův otec byl vyučený rytec, v Hradci Králové měl svou vlastní dílnu se třemi zaměstnanci, kde vyráběl také razítka. Za války využíval svého řemesla a pomáhal odboji. Když bylo třeba, vyráběl různá oficiální razítka, např. na falešné dokumenty. „Taky pomáhali tak, že na přídělové lístky, které byly za války, tiskli na nepotištěné okraje nějaké údaje, aby bylo možno na ten lístek dostat nějaké přídělové jídlo.“

V létě roku 1949 požádal známý Oldřicha Novotného staršího, aby vyrobil razítko na pas, údajně pro skupinu studentů, kteří chtěli z Československa emigrovat. „Tatínek mu řekl, že mu razítka neudělá, ale ať přinese ty pasy, že do pasů razítka otiskne. On vyráběl státní razítka, státní razítka byla tehdy kulatá s lvíčkem uprostřed. Samozřejmě dělat se měla jenom na žádost státních úřadů a ne jen tak komukoliv.“ Ve skutečnosti byla celá akce naplánovaná Stání bezpečností (StB). „Oni mu ale skutečně přinesli pasy, tatínek údajně pasy orazítkoval, ale razítka nikomu nedal. Krátce nato, 26. srpna, ho zatkli.“

V srpnu roku 1949 pobýval pamětník s mladším bratrem Dušanem na prázdninách u babičky v Bítouchově. Když se oba na konci srpna vrátili do Hradce Králové, doma na ně čekala jen matka. „Zrovna to odpoledne tam přivezli tatínka, byl s ním nějaký civilní policista a žádal dělníky v dílně, která normálně fungovala dál, aby odešli. Tatínek tam musel to odpoledne ta razítka vyrobit, aby měli předmět doličný.“ Ještě před odsouzením otce, vlastně ihned po jeho zatčení, propadla rytecká dílna státu a matka Marie se dvěma syny tak přišla téměř o všechno. 

 

Pořád byla naděje, že se režim změní a otce pustí

V červnu roku 1950 byl Oldřich Novotný st. souzen ve velkém procesu se členy ilegální skupiny Stanislava Maděry a skupiny Rudolfa Bárty. Obžalováno bylo celkem 71 osob, část z nich byla do procesu zatažena podobně jako Oldřichův otec nastraženou provokací StB. Většinu ostatních obžalovaných otec vůbec neznal. Předsedou soudu byl nechvalně proslulý Vojtěch Rudý.

Soud se konal ve dnech 26. června až 3. července 1950 v Hradci Králové. Rozsudek zněl 18 roků odnětí svobody. Otec byl společně s několika dalšími uznán vinným ze zločinu spoluviny dle § 5 na zločinu velezrady dle § 1 odst.2, zákona č. 231/48 Sb., za to, že se „spolčili s jinými, aby se pokusili zničit a rozvrátit lidově demokratické zřízení, společenskou a hospodářskou soustavu republiky zaručené ústavou, k vykonání tohoto jejich zlého skutku úmyslným opatřením prostředku, odvracením překážek a jiným způsobem nadržovali, pomáhali a k bezpečnému vykonání přispěli.“ [Citace z rozsudku] Oldřichu Novotnému staršímu byl zkonfiskován veškerý majetek, vysloveno jeho propadnutí ve prospěch státu a bylo mu odebráno živnostenské oprávnění navždy. Tím přišla o obživu a domov i jeho žena a obě děti. „Vždycky tady byly takové nějaké naděje, že se celý režim změní a že nám třeba ze Západu pomůžou a že tam těch 18 let nebude.“ Matka několikrát žádala o zkrácení trestu a udělení milosti, nikdy jí nebylo vyhověno. Nakonec si Oldřichův otec odseděl 11 let.

 

Za čtrnáct dní musíte mít byt prázdný

Na podzim roku 1950, tedy pár měsíců po odsouzení otce, musela na základě úředního dopisu rodina opustit svůj byt v Hradci Králové. Náhradní bydlení, do kterého se měli přestěhovat, se nacházelo v Orlických horách nedaleko Králíků. „Ty domy ještě byly po Němcích, tak to tam vypadalo všelijak a taky doprava byla špatná, zaměstnání žádné.“ Za těchto podmínek bylo bydlení na okraji republiky pro matku nemyslitelné. Ačkoliv se pokoušela situaci zvrátit, nebyla jiná možnost, než z domova odejít. „Úředník jí [matce] řekl: ‚Paní, když se nevystěhujete, tak přijedou vojáci a vystěhují vám nábytek na ulici. Vy prostě za čtrnáct dní musíte mít byt prázdný.‘“

Nakonec dostali nabídku přestěhovat se do podnájmu u Hradce Králové. Protože pokoj, ve kterém žili, byl průchozí, rodina postrádala soukromí a k dispozici měli jen společné sociální zařízení. V těchto nuzných podmínkách museli žít několik let. Ztratili i přístup k bankovním účtům, jejich finanční situace se tak rapidně zhoršila. Rodinu museli často podporovat prarodiče z otcovy strany. „Já jsem si uvědomoval, že bydlíme zoufale nebo špatně, ale nějak jsme se přes to překlenuli.“

 

Můj tatínek je v nápravném zařízení

Oldřich Novotný starší prošel mnoha lágry. Nejprve byl vězněn v Hradci Králové, potom strávil čas ve Valdicích, odtamtud se dostal do Jáchymova. Vězni museli pracovat v tamních uranových dolech bez použití ochranných pomůcek. Mnoho z nich tato riskantní práce ohrozila na životech a poznamenala je po zbytek života. Otec pamětníka měl štěstí, do dolů se vůbec nedostal, díky své kvalifikaci mohl pracovat jako zámečník. Po půl roce Jáchymov opustil a ocitl se v Příbrami na Bytízu. „V roce 1958 se dostal do skupiny projektantů, které ministerstvo vnitra vyčlenilo z vězňů. Na Pankráci vytvořili projekční skupinu, která projektovala některé stavby. Třeba elektrárna Opatovice, pak ten hokejový stadion v Praze.“  Poslední dva roky pracoval jako kreslič, čímž získal lepší podmínky. Před propuštěním strávil ještě půl roku v Plzni na Borech.

Otce navštěvovala rodina jen jednou za několik měsíců, většinou po čtvrt nebo půl roce. Během 11 let ho synové viděli jen málokdy. „K návštěvě mohli jít třeba jenom dva lidi, takže šla jen moje babička - maminka tatínka, a já, ale už třeba bratr tam nesměl. Příště se to muselo vyměnit, takže tam šel bratr mé maminky. Návštěva určitě netrvala déle než půl hodiny.“

Oldřich si jako dítě ztrátu otce uvědomoval. „Ve škole se zapisovalo, čím je náš tatínek. Každý z mých spolužáků prostě vstal a řekl, čím je jeho tatínek - dělníkem, úředníkem nebo tak. A já, protože jsem se trochu styděl říkat to na celou třídu, tak jsem vstal, došel jsem až ke katedře a učiteli jsem řekl: ‚Můj tatínek je v nápravném zařízení.‘“

 

Otec se vrátí, než udělá syn maturitu, věštila kartářka

Po dokončení základní školy se Oldřich vyučil rytcem, věděl, že studovat střední školu by kvůli uvězněnému otci nemohl. V roce 1956 se rozhodl, že se zkusí dostat na střední průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou. „Tehdy se k tomu musel vyjadřovat uliční výbor, což byly takové hlídací výbory v ulicích, no a ti mi doporučení nedali. Leč ředitel té školy, taky komunista, byl natolik rozumný, že mě tedy vzal do školy.“ Během jeho studia přišlo několik žádostí právě z uličního výboru o jeho vyloučení. „Když jsem maturoval, tak mi ředitel řekl: ‚Kdybyste se dobře neučil, tak bychom vás měli vyhodit.‘

V roce 1960 udělil prezident Antonín Novotný amnestii několika tisícům vězňů, mezi nimi byl i třiapadesátiletý Oldřich Novotný. Celé rodině se ulevilo, ale na otci bylo znát, že ho pobyt ve vězení poznamenal. „Bylo vidět, že se změnil, že zestárnul a zhubnul, zešedivěly mu vlasy. Ve vězení byl operován. Odebrali mu část tenkého střeva. Pak se to projevovalo tím, že měl potíže celoživotně až do smrti.“ Po jeho návratu museli všichni čtyři bydlet v nuzných podmínkách v jednom pokoji nájemního bytu. Až po čtyřech letech se mohli přestěhovat do prostornějšího bytu v Hradci. K návratu se váže zvláštní příhoda. V roce 1952 Marie Novotná navštívila kartářku a zeptala se, kdy se její manžel vrátí z vězení, žena jí na to odpověděla: „Než váš syn udělá maturitu.“ O osm let později 10. května 1960 se otec vrátil domů a Oldřich den nato maturoval, předpověď se tedy vyplnila.

 

Na školu i bez doporučení

Po maturitě si Oldřich podal přihlášku na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (UMPRUM). „Přihláška na tu školu vůbec nemohla dojít, protože jsem musel absolvovat pohovor s nějakým dělníkem v Jablonci, který chtěl vědět, proč se tam hlásím. Patrně to byl člověk, který byl pověřený se mnou promluvit, a byl to zřejmě nějaký komunista. Takže přihláška na školu vůbec nemohla.“

Protože Oldřich nestudoval, nastoupil 1. listopadu 1960 v Brně na povinnou vojenskou službu. Jak Oldřich vzpomíná, na vojně ho nejednou přemlouvali ke spolupráci s StB a nově příchozí zažívali občas i ponižování. „Všichni nováčci absolvovali jakousi hromadnou šikanu od starších vojáků. Ale to spočívalo v tom, že úklid se nedělal jen hodinu, ale třeba do noci. Ale to se stalo tak dvakrát.“ Těsně před propuštěním do civilu podal Oldřich přihlášku na pedagogickou fakultu v Olomouci se zaměřením na výtvarnou výchovu a deskriptivu. „Musel se k tomu vyjadřovat současný zaměstnavatel, pro mě tedy vojenský útvar. Ti mi nedali doporučení, ale já jsem tam přesto přihlášku poslal i s nedoporučením.“ Oldřich se nakonec mohl zúčastnit přijímacích zkoušek, přijat ale nebyl. Nakonec se dostal na školu na odvolání a v roce 1967 slavnostně odpromoval. To již byl ženatý s Marií, kterou potkal během studií v Olomouci.

 

Pořád to byla ta samá strana, co způsobila věznění otce

Rok 1968 byl uvolněnější, lidé byli plní euforie a doufali, že se režim změní. Nastalo období tzv. pražského jara. „Na jaře jsem si všiml, když jsem šel někde po ulici v Praze, asi po Národní třídě, několika lidí, kteří měli na klopě trikolóru anebo vlaječku. Takové nějaké nadšení tam bylo.“ Oldřich pociťoval, že se nejedná o stálou změnu, tušil, že režimní uvolnění nebude mít dlouhé trvání. Podle něj šlo pouze o „kosmetickou změnu“ komunistické strany, pamětník ji pořád vnímal jako tu samou stranu, která způsobila dlouholeté věznění jeho otce.

V noci na 21. srpna 1968 vstoupila na naše území vojska Varšavské smlouvy. V celé republice nastal chaos. „Moje žena s dcerou byly zrovna u mých rodičů v Hradci. Já jsem v Praze chodil na stavbu. Bydlel jsem u tchyně a u tchána, moje žena byla v Hradci, ráno jsme se probudili asi v pět hodin, někdo telefonoval a tchyně říká: ‚Obsazujou nás Rusové.‘“ Oldřich se hned vydal ze Strašnic na Václavské náměstí. Tramvaje nejezdily, musel jít pěšky. „Ve Vinohradské ulici před rozhlasem byly udělané takové jednoduché barikády z tramvaje a z nějakých autobusů a před barikádou stály ruské tanky a střílelo se tam do vzduchu.“ Když se vracel zpátky, musel se v Riegrových sadech schovávat před střelbou. Následující den jel za manželkou a dcerou do Hradce a společně vyrazili do Prahy. „Bylo to velké napětí, ale já jsem si pořád uvědomoval, že se to zase vrací do těch starých kolejí, když sem přijeli Rusové. Viděli jsme, že se to zvrtlo a že to bude pokračovat.“

V následujících letech žil Oldřich s manželkou a dvěma dcerami v Praze v družstevním bytě, který si částečně svépomocí postavili. V té době začal Oldřich učit na odborném učilišti v Praze. Ve školství zůstal až do sametové revoluce.

 

Komunistická strana měla být zakázána

„Já jsem tehdy vezl kolegovi ze školy nějakou práci a jel jsem autem z Nuslí směrem k Vltavě. Jenže když jsem dojel k Albertovu, tak nás tam policie zastavila, že tam bude nějaký průvod a že se tamtudy projet nedá,“ vzpomíná Oldřich Novotný na 17. listopad roku 1989. Doma se z vysílání rádia Svobodná Evropa dozvěděl, jak demonstrace probíhala. Následovala další shromáždění na Václavském náměstí a na Letné, kterých se Oldřich aktivně účastnil. Dnes říká: „Komunistická strana měla být zakázána, po 30 letech se ukazuje, že to byla chyba, že nebyla zrušena. Řada těch lidí měla být potrestána, což se dodneška nestalo.“

V 90. letech byl posmrtně rehabilitován i pamětníkův otec Oldřich Novotný starší, který zemřel v roce 1981 a pádu komunistického režimu se nedožil. Oldřichovi a Dušanovi bylo dokonce navráceno zařízení a stroje z rytecké a tiskařské dílny, která propadla státu po procesu. V roce 2019 Oldřichovu otci ministr obrany udělil osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu in memoriam.