Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Novotný (* 1939)

• narozen roku 1939 v Myslkovicích

• v roce 1969 zatčen při demonstraci k prvnímu výročí okupace

• věnoval se divadlu a fotografii

• oceňovaný v zahraničí během normalizace

Vy naříkáte pro jednoho umírajícího člověka

Jaroslav Novotný se narodil 26. března 1939 ve vsi Myslkovice nedaleko Tábora. „Jedenáct dní předtím, než jsem se narodil, vtrhli do téhle té země Němci.“ Když mu byly dva roky, zemřel mu tatínek. Tím pádem si na svého otce v podstatě nevzpomíná. „Když mého tatínka pouštěli domů z nemocnice umřít a maminka je prosila, aby ho v nemocnici ještě léčili, tak jí doktor řekl: ,Na frontě umírají denně stovky zdravých lidí, a vy mi tady naříkáte pro jednoho nemocnýho člověka.‘“

Pamětník chodil do obecné školy v Myslkovicích a pak do měšťanky v Soběslavi. „Já jsem byl takový otloukánek ve třídě. Už odmalička jsem se stal introvertem.“ Ve škole ho bavila hlavně výtvarná výchova, ve které projevoval od začátku hodně talentu. „Můj pan učitel kreslení tehdy navrhoval, abych šel na nějakou výtvarnou školu. Seběhlo se to ale tak, že mě poslali na strojírenský učiliště, k čemuž jsem neměl vůbec žádnej vztah.“

Nezajímavé studium si Jaroslav Novotný vynahrazoval uměním všeho druhu. V šedesátých letech proběhla v Československu kulturní vlna. Vznikaly nové, kvalitní filmy a po celé zemi se zakládaly divadelní soubory, které se věnovaly i moderním divadelním formám. Pamětník si také založil divadélko, kde si většinu věcí zařizoval sám. „Psal jsem si scénáře. Měl jsem kamaráda, kterej mi k tomu psal muziku, a pak jsem si to sám režíroval.“ Ve svém divadle režíroval tři premiéry. V roce 1968 připravoval čtvrté představení, ale po srpnové okupaci mu už cenzura další scénář neschválila. „Takže tím jsem s divadlem skončil.“

Kromě divadla se Jaroslav Novotný věnoval i muzice a s kamarády založil jazzovou skupinu, se kterou hráli na tanečních zábavách. V šedesátých letech se také dostal k novinařině. Psal do novin a k tomu fotografoval. Seznámil se s profesorem Jánem Šmokem a začal se u něj externě učit fotografii. „Tak jsem se dostal k fotografii, která se pak stala mým základním vyjadřovacím prostředkem.“

Nejste Hus, abyste se nechal upálit

Po okupaci armádami Varšavské smlouvy se poměry v Československu změnily, ale pamětník stále věřil, že se s tím lidé nesmíří. Velkou ranou pro něho bylo upálení Jana Palacha. Když se v Praze konal jeho pohřeb, chtěl tam za každou cenu jet a Palachovu oběť uctít. Ten večer měli mít s kapelou koncert, ale Jaroslav Novotný odjel do Prahy, což jeho kamarádi nedokázali pochopit. „Já jsem po okupaci psal ještě rok, protože jsem vůbec nevěřil, že by se s tím lidi mohli smířit.“

Při prvním výročí okupace se v Praze konaly velké demonstrace, které šel fotografovat. „Svoji poslední reportáž jsem dělal 21. srpna 1969 při výročí okupace. Tenkrát jsem jel fotit do Prahy reportáž. Tu jsem už nedodělal, protože mě tam sebrali.“ Na demonstracích zatkli obrovské množství protestujících. „Nás bylo v cele pro dva lidi celkem šestnáct, tak jsme si už nemohli lehnout ani na tu podlahu.“ Zadržení mohlo tehdy trvat maximálně 48 hodin a pak museli být všichni propuštěni na svobodu. S tím počítal i pamětník. Doma na něho čekala manželka a malý syn. „K nám přišel bachař a řekl: ,Tak vám to ten váš milovanej Dubček napsal na tři neděle.‘“

Jaroslav Novotný tedy zůstal ve vazbě tři týdny a během té doby za ním jezdili příslušníci StB z jižních Čech, kteří měli perfektní přehled o jeho činnosti. Měli zmapované všechny články, které psal proti okupaci nebo Sovětskému svazu. Přitížilo mu i to, že po okupaci psal letáky proti komunistům. Po třech týdnech byl převezen do věznice v Českých Budějovicích, kde čekal na soud. „Tam už jsem bydlel na cele se zlodějema a vrahama.“

U soudu se plánoval hájit sám. „Chtěl jsem se bránit jako před inkvizicí a říct jim, že oni jsou ti zločinci, ne já.“ Těsně před soudem však za ním přišel advokát, který mu byl přidělen. Jaroslav Novotný mu oznámil, že ho nepotřebuje a že nechce, aby ho obhajoval někdo jiný. „Obhájce mi řekl: ,Nejste Hus, abyste se nechal upálit. Hus neměl ženu a syna. Vy ano, tak budete zatloukat.‘ Nechal jsem se tedy hájit a byl jsem propuštěn pro nedostatek důkazů.“

Pamětník se tedy konečně mohl vrátit k rodině. Po nějaké době mu přišel dopis, že rozsudek nebyl uznán a proces s ním se obnovuje. Poté se však nic nedělo, takže to byl pravděpodobně jen způsob, jak držet odsouzeného v šachu a v neustálé obavě z dalšího uvěznění. „Doteď čekám, kdy za mnou přijdou komunisti, že je proces obnoven.“

V kriminále jsem se cítil svobodnější

Po návratu z vězení čekalo Jaroslava Novotného velmi nepříjemné období v znormalizovaném Československu. „Když jsem se vrátil z kriminálu, tak lidé, kteří mě plácali po ramenou, když jsem vydával články, teď přecházeli na druhý chodník, aby je nikdo neviděl, že se baví s kriminálníkem. Takto to chodí v této zemi... Dokonce i v tom kriminále jsem se cítil svobodněji, než když jsem vyšel ven a viděl jsem ty lidi, jak se mi vyhýbají.“ Pamětník byl stále sledován StB a nebylo mu umožněno získat pořádnou práci. Vystřídal několik zaměstnání. Pracoval například na skládce nebo jako noční topič ve slévárně.

Po celou dobu se věnoval své tvorbě, kterou se mu dařilo posílat do zahraničí. Tam jeho díla žila vlastním životem a získával za ně různá ocenění. „Tím, že moje práce byla ve světě ceněná, tak jsem měl pocit, že asi nejsem takovej vůl, jakýho ze mě chtěli udělat. Měl jsem pocit, že žiju.“ I přesto, že se Jaroslav Novotný nikdy na Západ nedostal, v sedmdesátých letech se stal ve světě velmi úspěšným fotografem. „Měl jsem výstavy ve více jak třiceti zemích, ale nikdy mě nikam nepustili.“

Vyhrával světové salony a byl vždy zván na vernisáže vlastních výstav. Jednou už to vypadalo, že ho komunisté pustí na vernisáž do Itálie. Na poslední chvíli mu však byla cesta zamítnuta. Příslušníci StB za ním docházeli a nabízeli mu, že ho pustí do Evropy, pokud jim odtamtud bude posílat informace, které budou potřebovat. To odmítl. Příslušníkům StB na něho donášela řada lidí z továrny nebo sousedka z domu. „Většina tohoto národa se bohužel dokáže rychle přizpůsobit a říkat to, co se zrovna nosí.“

Po světě ho proslavilo mnoho fotografických celků. Fotil okupaci v srpnu 1968 i Palachův pohřeb. Pak musel přejít k symboličtějšímu fotografování. V tu dobu vznikal například cyklus Žena nebo Cirkus. „Několik let jsem jezdil s cirkusama a fotil jsem je. Tehdy byly ještě dobrý cirkusy, dnes bych tam už nevkročil.“

To, co je pravda dnes, nebude pravda zítra

Se sametovou revolucí v roce 1989 přišla samozřejmě pro Jaroslava Novotného velká úleva. Během revoluce byl aktivní a měl proslovy při demonstracích. Zpětně to však vnímá tak, že revoluce byla připravená a v novém systému se brzy k moci dostali stejní lidé, kteří měli moc předtím. „Přišel jsem na zakládací schůzi Občanskýho fóra, tak jsem se kouknul okolo sebe – a stáli tam i ti chlapi, co mě udávali. Dokázali včas změnit směr.“

Po roce 1989 se mohl vrátit k žurnalistice a psal externě do několika novin. Z toho důvodu už mu nezbyl čas na fotografování. Když odešel do důchodu, začal vydávat vlastní knihy, kterých napsal celkem devět. „Snažil jsem se vždycky žít tak, abych nemusel litovat toho, co jsem dělal. Sebrali mi všechno, ale nesebrali mi moje já.“

Jaroslav Novotný vidí, že každé státní zřízení přichází se svou pravdou a přepisuje pravdu, kterou hlásal režim předchozí. „Na tomto světě to chodí tak, že to, co je dneska pravda, nebude pravda zítra, a příště to bude zase jinak.“ Je zklamaný tím, kolik lidí je schopno se přizpůsobit novým pořádkům a nežít podle svého vlastního svědomí. „Já jsem měl bohužel za svůj život možnost si ověřit, že lidé, kteří si programově nepamatovali, tak na tom byli velice dobře. Byli velice úspěšní, protože si nic takzvaně nepamatovali.“