George Novotný

* 1947

  • „To bylo U Dvou slunců v Nerudově ulici v hospodě, to už jsem byl po uranu. Seděli jsme tam a byl tam kluk, co pracoval na uranu, ten byl starší než já, měl dvě děti. On mi půjčil pasport, ten nebyl můj, ten neměl se mnou nic společného, ale byl to validní pasport. Já jsem na ten pasport chtěl vyjet do Rakouska. Šel jsem do vlaku a ten mě převezl na hranice. Tam jsem vystoupil z vlaku a šel na nádraží, kde jsem byl kontrolovaný. Tam byl kapitán, který chtěl pasport, tak jsem mu ho dal. Já ho nikdy nepustil. Já mu říkal, že mám validní pasport, ale že nemám víza a že chci víza přímo na té stanici. A on, že mi žádná víza dávat nebude, poněvadž nemůže. Tak jsem vyvolal hádku. On pořád říkal, že musím do Prahy, zařídit si to v Praze. Já jsem říkal, že nikam nepůjdu, že to chci mít tady, poněvadž v Praze mi řekli, že to dostanu na té stanici. On se bránil, tak jsme se začali hádat a vlak se rozjížděl a to bylo tehdy, když jsem pustil pasport, aby se na něj nemohl podívat, na tu fotku. A on na mě řval a já říkám: 'Vlak už jede' a on pustil ten pasport, zapískal, zastavil vlak. Já jsem sedl do vlaku a jel zpátky do Prahy. To bylo otřesné. Prožil jsem hrozný strach.“

  • „My jsme byli v nějakém nočním baru, slavili jsme kamarádky narozeniny. Nás z toho baru vyhodili někdy kolem třetí hodiny ráno. Lidi už běhali všude. My jsme šli k policajtovi a ptali se, co se děje, a on řekl, že nás napadli Rusové. My jsme se začali smát: 'To přece není pravda, proč by nás napadali?' No a pak kolem páté ráno už byli první lidi mrtví, střílelo se, byly tanky a bylo to hrozné.“

  • „Mě potom dali z Počapel do Hodonína do vojenské školy, kde jsem neuspěl, poněvadž jsem vojnu neměl rád. Pak mě dali zpátky do Počapel a pak mě dali někam do Litvínova dělat raketové základny. Tam jsem se jim zbláznil, poněvadž jsem byl rozený v Malostranské besedě, tak divadlo bylo ke mně příjemné. Já jsem zahrál, že jsem byl nešťastný a všechno tohle ostatní, tak mě dali do blázince.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.06.2022

    (audio)
    délka: 01:15:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za komunismu jsme nevěděli, co je pravda a co lež. Nešlo věřit nikomu

George Novotný, 1955
George Novotný, 1955
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří František Novotný se narodil 21. září 1947 v Praze. Jeho otec Antonín stál v čele Malostranské besedy, o provoz tohoto významného pražského kulturního centra pečoval až do sedmdesátých let. Maminka Giovanna přišla do Československa před druhou světovou válkou z Itálie a Jiří po ní zdědil cestovatelské touhy. Vyučil se topenářem, ale snil o emigraci, což ještě více posílila zkušenost z vojenské služby. Pracoval v dolech v Příbrami a poté v železárnách v Ostravě. V roce 1968 se pokusil o první útěk, který skončil za dramatických okolností na československo-rakouské hranici. Ani druhý útěk nedopadl šťastně. Jiří Novotný se svého snu žít na Západě ale nevzdal a třetí pokus o emigraci se povedl – dostal se do uprchlického tábora v Itálii. Usadil se v Austrálii, kde žil v letech 1969–1991. Poté se nakrátko vrátil do vlasti, ale nakonec zůstal v Austrálii, kde žil i v době natáčení rozhovoru v roce 2022.