Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Novotný (* 1961)

• narozen 29. září 1961 do rodiny hospodářů v malé vesnici Závratec

• odmalička jej provází náboženství, byl ovlivněn babičkou Emilkou

• otec vstoupil do KSČ, aby on mohl studovat

• při studiu ČVUT se seznámil s politikou a undergroundem

• v dospělosti se vrátil ke katolické církvi, vyhledával náboženské kroužky

• zúčastnil se pouti na Velehradě v roce 1985

• vydával samizdat Informace o církvi

• po sametové revoluci byl členem ODA a zastupitelem města

• s manželkou Helenou vychoval čtyři děti

• v roce 2023 žil v Závratci

Náboženství, undergroundová hudba, koncerty, ale i politika, bytové semináře a nakonec také samizdatové vydávání Informací o církvi. Poklidné dětství na vesnici u Františka Novotného vystřídal bohatý společenský život a angažovanost na vysokoškolských studiích. Chtěl zkrátka změnu, věřil v dobro lidí, jejich domluvu, demokracii a Boha. A šel si za svým. Společně s přáteli pronikl do disentu a svou na první pohled nenápadnou, ale důslednou a pečlivou prací šířil dále mezi lidi pravdu o svobodě politické i náboženské. Tuhle přímost si s sebou nese po celý život.

První názory slýchal od babičky

František se svými rodiči Františkem a Jaroslavou, mladší sestrou Věrou a babičkou Emílií žil v menší hospodářské usedlosti v malé obci Závratec v Železných horách. Jeho dětství probíhalo klidně – chodil do vesnické školy v Závratci a Třemošnici, do kostela, pomáhal s hospodářstvím, později hrál i vesnický fotbal. Babička a rodiče byli členy zemědělského družstva, díky velikosti obce a sousedským vztahům zde ale proběhla kolektivizace poklidně, sedláci si sami založili JZD a také si ho sami spravovali. 

Osobnost babičky pamětníka v dětství velmi ovlivnila. „Babička Emilka, přestože to byla prostá venkovská žena, která neměla žádné vzdělání, byla velmi sečtělá. Za první republiky četla Masaryka a další věci tohohle ražení,“ popisuje pamětník. Měla jasně negativní vztah k Sovětskému svazu, naopak byla silně věřící katolička a podporovala svými názory i osud židovských obyvatel. „Od babičky jsem měl první informace o tom, že to, co nám říkají ve škole, není tak úplně pravda. Nebyla žádný odbojář, ale byla schopná mě trošičku uvést do obrazu,“ doplňuje pamětník.

František nemá příliš vzpomínek na politické události svého dětství, vzpomíná ale, že při okupaci 21. srpna 1968 rodina jen seděla a poslouchala rádio, nikdo ten den nepracoval.

Než návštěvy kostela vystřídaly fotbalové zápasy

Obec Závratec si i přes komunistickou vládu udržovala své náboženské tradice a folklor a velká část obyvatel chodila pravidelně do kostela, pamětník s otcem a babičkou do kostela sv. Vavřince v Ronově nad Doubravou. Před Velikonocemi děti například hledaly jidáše, před kostelem se pálil oheň, chodilo se na koledu, pálily se čarodějnice a podobně. Stejně tak jezdil František jako dítě s babičkou na zájezdy na poutní místa, například do Vambeřic v Polsku, a to za organizace místní pobočky lidové strany. František byl pokřtěný a do kostela a náboženství docházel až do páté třídy, později jej ale více začal zajímat fotbal a víra šla stranou.

Aby mohl studovat, táta musel vstoupit do strany

Od šesté třídy navštěvoval pamětník měšťanku v Ronově, kde se také poprvé setkal s nějakými protináboženskými a politickými narážkami. František nechodil do Pionýra, ale neměl ve škole téměř žádné problémy. Až v deváté třídě byl prostořeký na zástupkyni ředitele školy. „Nesouviselo to vůbec s politikou, ale zástupkyně ředitele to tak pojala. Pozvala si rodiče a vysvětlila jim, že pokud budu takhle postupovat, nedostanu se na střední školu a podobně. A tehdy začala na tátu tlačit, aby vstoupil do KSČ,“ vysvětluje František Novotný. Pamětníkův otec tak do strany vstoupil, aby jeho děti mohly studovat.

František poté v roce 1976 nastoupil na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Pardubicích. Nejprve bydlel na internátě, pak na privátě, v posledním ročníku ale dojížděl ze Závratce. Ve škole se seznámil s kamarádem Zbyňkem, který se stal jeho prvním blízkým antikomunistou – sám viděl okupační tanky v ulicích, a znal tak průběh okupace v roce 1968. Aby nemusel chodit v Pardubicích do prvomájového průvodu, založil František s kamarády Socialistický svaz mládeže v Závratci. Jeho úlohou bylo ale především vydávat potvrzení o účasti na průvodech v místě bydliště, aby se pamětník vyhnul těm pardubickým. V Závratci pak žádné politické akce nebyly, ve své klubovně jen mládež popíjela, případně navštěvovala a pořádala vlastní zábavy a podobně.

Se spolužáky a kamarády se začal také více zajímat o zahraniční a undergroundovou hudbu – poslouchali Deep Purple, Led Zeppelin, Pink Floyd, Jethro Tull, ale například i Vladimíra Mišíka. „Pro mě muzika byla útočiště, kam se člověk mohl před komunisty schovat,“ říká pamětník. Poslouchali i zahraniční rozhlas – Radio Luxembourg, Tirana nebo Hlas Ameriky. O politice toho ale příliš nevěděl, neznal Chartu 77 ani Václava Havla.

I díky technické škole se naučil filozofii

Po maturitě nastoupil František v roce 1980 na České vysoké učení technické v Praze, na elektrotechnickou fakultu. Především ve druhém ročníku se pak díky hudbě dostal i k politice. Různí písničkáři totiž hráli v klubech na kolejích na Strahově, ale postupně je komunisté zakazovali, například Vladimíra Mertu nebo Vladimíra Mišíka. Pamětník se s přáteli zúčastnil i koncertů v klubu Na Chmelnici, který se stal jedním z center undergroundové kultury. Vzpomíná například na tamější koncert Jasné páky a Vladimíra Mišíka. „Ten koncert byl slavný a byl vynikající. My jsme samozřejmě nejdříve nevěděli o Jasné páce nic, přišli jsme hlavně na Mišíka. Ale pak, když jsme slyšeli Albrechta, jak tam zpívá… To nás vzalo. To bylo ono,“ přibližuje koncert pamětník.

Ve třetím ročníku studia měli pak povinnou marxistickou filozofii, na kterou ale vzpomíná v dobrém. „Ať už bylo filozofické přesvědčení učitele jakékoliv, snažil se nás naučit opravdu filozoficky myslet,“ přibližuje výuku.  František pak navštívil i bytový seminář, dozvídal se o Václavu Havlovi i Chartě 77. Kromě politiky pak začal opět mít blíže i k víře a hledal svou cestu. Jeho příbuzný Jaroslav Mikeš právě dokončoval kněžský seminář, a tak se přes něj a další přátele a jejich rodiny dostával i do náboženských kroužků, kde mimo jiné byl svědkem výpovědi řádové sestry, která popisovala své zážitky z padesátých let. Vrátil se ke katolické církvi a začal opět chodit pravidelně do kostela.

Tak nějak cítili, že se něco hne

S několika svými přáteli, mezi které patřila i jeho budoucí manželka Helena Zajícová, se rozhodli vydal na Velehradskou pouť. Dne 5. července 1985 se tato Národní pouť na Velehradě stala jednou z největších náboženských akcí a protikomunistických demonstrací tehdejší doby. Více než 100 000 lidí se sešlo, aby podpořilo svobodu víry. „Tak nějak jsme cítili, že se něco hne. Tou dobou už byl v Rusku Gorbačov a všichni cítili příležitost na nějakou změnu. Všichni si přáli, aby na Velehrad přijel Jan Pavel II., to ale nepřicházelo v úvahu,“ popisuje náladu ve společnosti František.  Politickou řeč tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka přerušovali účastníci pískotem a skandováním: „My chceme papeže!“ Zde se František také seznámil s disidentem Tomášem Dvořákem, který mu v budoucnu hodně pomohl.

Na podzim roku 1985 pamětník úspěšně ukončil studium a pokračoval ve své podpoře náboženství. Pracoval tři měsíce u ČKD a na jaře 1986 pak nastoupil na vojnu v Českých Budějovicích a Benešově, kde poprvé zažil na vlastní kůži opravdový útlak státu za víru a politický postoj. Kvůli svému přesvědčení a názoru, že nechtěl jít v roce 1986 volit, se nestal na vojně podporučíkem a zůstal četařem, který jezdil s „bévépéčkem“, bojovým vozidlem pěchoty.

„Jelikož jsem byl jen četař, a ne podporučík, který by měl volno, tak jsem nemohl oficiálně chodit do kostela. Ale naštěstí tam byla díra v plotě,“ popisuje také své nepovolené návštěvy mší pamětník.

Nikde se moc neukazovat, ale dělat i tak maximum

Po vojně bydlel u Tomáše Dvořáka a podepsal i petici Augustina Navrátila Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu, která chtěla především odluku církve od státu a modernizaci předpisů. Díky Tomáši Dvořákovi také získal potřebné kontakty, například na rodinu Kaplanovu, a dovednosti pro vydávání samizdatu Informace o církvi. „My jsme Informace o církvi odebírali. Ale poptávek bylo mnoho a šlo to přes mnoho rukou. Dlouho pak trvalo, než si někdo něco přečetl,“ říká pamětník. Na školení tohoto vydávání odjeli s kamarády do Varšavy ke členům Solidarity. „Úplně jsme zírali, jak bylo Polsko v té době na nohách. Co tam bylo možné, to tady ještě nepřicházelo v úvahu,“ dodává.

Nejprve každý z přátel napsal tři až čtyři stránky textu, to pak doma v Třemošnici dál rozmnožovali. Ze začátku vydávali kolem dvaceti kusů textů, na konci už ale více než sto. Účastnil se také bytových filozofických seminářů u Daniela Kroupy, jezdili k manželům Tydlitátovým na statek Bílov u Kralovic. Zde se také František nechal biřmovat kardinálem Tomáškem. 

V červenci, po návratu z vojny, začal pracovat jako elektrotechnik ve výzkumném ústavu v Řeži. Práci měl rád, jelikož mu vyhovovala poměrně volná pracovní doba – bylo důležité odpracovat 180 hodin měsíčně, nezáleželo, odkdy dokdy byl člověk v práci. Líbil se mu i kolektiv pracovníků, potkal se zde mimo jiné se slavným astronomem doktorem Grygarem.

Svou manželku Helenu si František vzal v roce 1988, žili spolu v garsonce v Praze, jezdili na Šumavu. Když začaly velké demonstrace roku 1988, účastnil se jich. Byl na náměstí Jiřího z Poděbrad i na Staroměstském náměstí, kde viděl také Václava Havla. V roce 1989 už příliš na demonstrace nechodil, snažil se na veřejnosti neukazovat. „My jsme v době, kdy jsme vydávali samizdat, drželi pravidlo, že jsme se nikde moc neukazovali,“ doplňuje pamětník. Chyběl i na demonstraci 17. listopadu 1989.  

Po sametové revoluci s přáteli rychle s vydáváním náboženských textů přestali, jelikož si lidé všechno mohli najít svobodně. František se přidal k Občanské demokratické alianci, založil její pobočku v Chrudimi a sám také kandidoval do zastupitelstva. 

Stále věří v Boha, naději a demokracii

Nyní František Novotný pracuje v pražské programátorské firmě, jeho žena má psychiatrickou praxi v Chrudimi. Společně vychovali čtyři děti – syna a tři dcery. Nadále chodí do kostela, nyní v Heřmanově Městci. Podporuje demokracii a věří, že ve své době Václav Havel a Občanské fórum udělali to nejlepší, co mohli. Boj za demokracii bere jako dlouhodobou práci, jelikož s ničím se nedá vypořádat jednou provždy. 

V životě se řídí jednoduchými zásadami – věří v domluvu mezi lidmi, funkční demokracii, důležitost lidských kořenů, naději, milosrdenství a Boha.