Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Novotný (* 1939)

• narodil se 12. dubna 1939 v Praze

• během Pražského povstání se ocitl jako rukojmí německých jednotek

• v roce 1946 se s rodinou v rámci osídlování pohraničí přestěhoval do Dolního Žandova

• pár měsíců žili v jednom domě se sudetskými Němci

• při komunistickém puči 25. února 1948 se účastnil manifestace na Václavském náměstí

• vojnu sloužil u jednotky Vnitřní stráže, která chránila výrobu trhavin v Semtíně

• vyučil se kovářem a pracoval jako strojní zámečník ve firmě Kovocheb

• v roce 1961 přežil železniční neštěstí na trati mezi Dolním Žandovem a Salajnou

• v roce 2022 žil v Dolním Žandově

Pamětníkovi Františku Novotnému nebylo ještě ani deset let a už prožil mnohé dramatické okamžiky českých dějin. Během pražského povstání na něj jako na rukojmího pokřikovali němečtí vojáci, brzy však už tančil v ulicích s těmi sovětskými. Když po válce jeho rodina odešla osídlovat pohraničí, nějaký čas usedal k jednomu stolu opět s Němci. Jako malý kluk tyto situace jen těžko chápal. Později se vše zase obrátilo a sovětské tanky za svými okny tentokrát neviděl rád, což dal i patřičně najevo.

Během povstání je drželi jako rukojmí

František Novotný se narodil 12. dubna 1939 v Praze, tedy krátce poté, co do Čech napochodovala vojska wehrmachtu a začalo období protektorátu. V něm pamětník vyrůstal a jako malé dítě prožíval pro něj tehdy těžko pochopitelné události. Nejvíce se jich událo v samotném závěru druhé světové války během Pražského povstání.

Rodina bydlela v Krči a právě v okolí této čtvrti došlo k mnohým bojům. Pamětník si vybavuje, jak záhy poté, co Československý rozhlas volal o pomoc, začali lidé v dnešní ulici Antala Staška stavět barikádu z hospodských stolů i převržené tramvaje. 5. května 1945 na této barikádě ještě panoval klid, ale následující dny už se povstalci střetli s německým vojskem.

„Sedmého května byl nejhorší den, Němci nasadili těžké dělostřelectvo i tanky od Benešova a tu naši barikádu prorazili. Museli jsme ze sklepa ven a hnali nás v průvodu jako rukojmí do míst dnešní stanice metra Budějovická. Tam jsme si museli lehnout na zem, vojáci stáli mezi námi, napravo postavili děla a nad námi létala letadla. Zvedali jsme ruce a mávali, že se vzdáváme. Kolem páté odpoledne řekl komandýr, že ženy s dětmi můžou domů. Do bytu mě dotáhl jeden z Němců za límec, podíval se do skříně a pod postel, jestli tam nejsou nějaké zbraně, a pak odešli ven,“ vzpomíná František Novotný.

S matkou a bratrem v tu chvíli o svém otci nic nevěděli, protože venku v ulicích bojoval po boku dalších povstalců. Schovali se tak v bytě u tety, zahradili okno a leželi pro jistotu na zemi. Ani uvnitř domů však během povstání nebylo bezpečno, v Krči to platilo obzvlášť kvůli nedalekému sídlu jednotek SS ve škole na Zelené lišce.

Esesmani zde měli na svědomí hned několik masakrů. Například v Úsobské ulici, kde pozabíjeli 35 civilistů ukrývajících se ve sklepě. Další vraždění neozbrojených občanů proběhlo u Brettschneiderovy vily.

„Moje matka s nějakou paní Císařovou pak chtěly jít s Červeným křížem na Zelenou lišku, ale jeden z Čechů je poslal raději pryč, děla se tam zvěrstva,“ vzpomíná na tragické momenty posledních dnů války pamětník. On i jeho příbuzní se osvobození 8. května ale dožili ve zdraví.

Z Prahy šli do pohraničí

Brzy už tak mohli oslavovat konec války. Ulice, kde se ještě před chvílí bojovalo, se zaplnila lidmi, sovětští osvoboditelé hráli na harmoniku a pouštěli gramofon. Dva vojáky umístili k Novotným domů, protože bydleli na rohu ulice u křižovatky, kde bylo potřeba hlídat prchající německé vojáky přestrojené v civilu. Podle pamětníka u nich lidé v okolí s rudoarmějci vycházeli dobře.

V září 1945 František Novotný nastoupil do první třídy do školy na Zelené lišce, kde ještě před nedávném sídlilo SS a ve zdech stále zely kulky. Výuku často musely vést jeptišky, učitelé chyběli vzhledem k tomu, že po dobu protektorátu nacisti zavřeli české vysoké školy. Pamětník tu nezůstal dlouho, protože v březnu 1946 rodiče vyslyšeli pobídku ze strany československé vlády a rozhodli se přestěhovat do pohraničí.

Oblast Sudet se vláda snažila doosídlovat poté, co zde začal probíhat odsun původního německého obyvatelstva. Za nabízenou prací, zkonfiskovanými pozemky a statky sem přicházeli lidé z českého vnitrozemí, z východního Slovenska, ale i repatriovaní Češi z Volyně či Rumunska. „U nás v Dolním Žandově přicházeli nejčastěji lidi z Táborska a Benešovska. V květnu 1946 pak ze Slovenska, z východu od Dukly, kde po válce zůstalo hodně rozbitých vesnic,“ říká pamětník.

Osídlování se rozeběhlo hned po válce a trvalo až do začátku šedesátých let. Po celou dobu ale akci provázel spíše neúspěch, mnozí osídlenci například pouze vyrabovali majetek a pak zas odešli. Problémy zpočátku působilo i různorodé národnostní a sociální složení nově příchozích obyvatel. Ekonomická situace pohraničních oblastí zůstávala stále špatná a nedařilo se to zvrátit ani v následujících dekádách.

Do talíře jsme si neplivali

Po příchodu do Dolního Žandova žila rodina Františka Novotného ještě nějaký čas pod jednou střechou s původními majiteli domu a polností.

„Bydlela tam Němka bez manžela se čtyřmi dětmi. Naši se k nim chovali dobře, oni například neměli takové příděly jídla, tak jim matka dávala máslo a mouku. Sdíleli jsme kuchyň a neplivali si do talíře. Později nás jezdili navštěvovat, byli tady asi čtyřikrát a chtěli se vždy podívat, jak to v domě vypadá.“

Když nastal den odsunu, musel podle něj nový majitel dané nemovitosti vždy odvézt sudetské Němce do sběrného tábora v Lázních Kynžvart, odtud poté putovali nejčastěji do Bavorska. Poblíž Dolního Žandova po válce také vznikl zajatecký tábor pro příslušníky wehrmachtu. Češi si zajatce mohli půjčovat na práci v zemědělství.

„Táta si taky bral dva starší Němce na brigádnickou výpomoc, peníze za to neměli. Dával jim najíst a napít, tak jsem s nimi občas seděl u stolu, povídali si německy. Jako malý jsem to těžko chápal, když ještě před chvílí jsme u stolu sedávali s ruskými vojáky,“ přibližuje své tehdejší vnímání František Novotný.

Lidi šli za Gottwaldem

Ve svém útlém věku toho pamětník zblízka zažil mnoho, dokonce i komunistický převrat 25. února 1948. Jeho otec byl členem Svazu českých zemědělců, a tak jej tehdy na národním výboru vybrali, aby jel do Prahy za žandovské hospodáře podpořit manifestaci na Václavském náměstí, kde ten den Klement Gottwald oznamoval převzetí moci v Československu komunistickou stranou.

„Stáli jsme asi padesát metrů od toho, viděl jsem Gottwalda, Nejedlého, Noska a další. Atmosféra na Václaváku byla velká, všichni ti lidé nahnaní z fabrik šli za Gottwaldem, musíme si to přiznat. Svobodu sem přivezly ruské tanky, po válce byl nedostatek zboží a komunisti toho využili. Lidi jim věřili,“ vysvětluje pamětník.

Politické změny se následně z velkých měst začaly přelévat i na venkov. Probíhaly čistky na národních výborech, živnostníci museli odevzdávat své podniky do jednot. Nejzásadnějším procesem souvisejícím s nástupem komunistů se na venkově stala kolektivizace zemědělství.

Novotní tak své hospodářství museli odevzdat do jednotného zemědělského družstva (JZD), kde poté rodiče začali i pracovat. Mnozí se tomuto vzpouzeli a museli pak čelit nátlaku nebo politickému pronásledování či vystěhování.  V Dolním Žandově však kolektivizace podle pamětníka přinášela i úlevu, protože někteří noví příchozí na velkých statcích po Němcích nedokázali tak dobře hospodařit a nezbavovali se jich proto s těžkým srdcem.

Na vojně sloužil mezi kádry

Po základní škole se František Novotný vyučil kovářem a zámečníkem. Dvouletou vojnu absolvoval u jednotek Vnitřní stráže, které spadaly pod ministerstvo vnitra, sloužily k ochraně strategických míst a podniků, ale i jako represivní složky na potírání protistátní činnosti. Pamětník sloužil u oddílu v Jaroměři, kde Vnitřní stráž zajišťovala ochranu semtínské fabriky na výrobu trhavin.  

„Byla to elitní vojenská složka, nevím, proč mě tam brali. Většinou tam sloužili kluci z rodin komunistických kádrů, můj táta byl bezpartajní. Stejně tak brácha dělal u pohraničníků, přitom naše sestřenice po roce 1948 emigrovala. Když to zjistili, tak bráchu z jižních Čech převeleli víc do vnitrozemí.“

Z vojny se pamětníkovi nechtělo jít pracovat do žandovského JZD, nastoupil místo toho do podniku Kovocheb, kde se podílel na výrobě ocelových konstrukcí. V roce 1961 měl štěstí, když při jedné z cest do práce přežil železniční nehodu na trati mezi Dolním Žandovem a Salajnou.

Vzal jsem to emocionálně

Více štěstí než rozumu měl podle svých slov také 21. srpna 1968, když začala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. František Novotný slyšel motory tanků už v noci, ale co se doopravdy dělo, zjistil až ráno. Do práce ten den lidé v Dolním Žandově nechodili.

„V hospodě to hučelo jako v úlu. Když pak kolem projíždělo bojové vozidlo a na něm kulometčík, vzal jsem porcelánový tácek, hodil to po něm a hvízdlo mu to kolem hlavy. Kdybych ho trefil, možná by byl malér, otočil by kulomet a všech nás osm chlapů na schodech zabil. Hostinský pak volal policajty, uklidňovali mě… vzal jsem to emocionálně,“ přiznává pamětník.

K žádnému vyostřenému střetu mezi civilisty a okupanty nakonec v Dolním Žandově nedošlo. Jen posléze už během normalizace si během schůze KSČ na vesnickém národním výboru někteří vzpomněli a chtěli pro Františka Novotného trest za jeho počínání během okupace. Většina členů výboru se ho však zastala, a tak i z tohoto kritického okamžiku dějin pamětník vyvázl.