Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Novosad (* 1925)

• narozen 18. března 1925 v obci Malé Zdence (Mali Zdenci) ve Slavonii

• potomek českých emigrantů v Chorvatsku

• dětství prožil ve Velkém Zdenci (Veliki Zdenci)

• v roce 1943 vstoupil do partyzánských jednotek

• do ledna 1945 bojoval v řadách I. československé brigády Jana Žižky z Trocnova

• do září 1945 v osobní stráži Josipa Broze Tita

• v listopadu 1945 reemigroval do Československa

• potíže během kolektivizace v Litobratřicích

• v době natáčení v roce 2022 bydlel ve Vojenské nemocnici v Olomouci

V 18 letech se Josef Novosad přidal k partyzánům v Jugoslávii. Sloužil v československé partyzánské brigádě i osobní stráži Josipa Broze Tita. Zažil bezpočet přestřelek, viděl mnoho vypálených vesnic, mrtvých vojáků i civilistů, v náručí mu zemřel nejlepší přítel, přežil těžký zánět pohrudnice i zranění střepinou. Dlouhá léta ho hrůzné vzpomínky budily ze spaní. Nejvíce ale ve svém vyprávění emocionálně prožíval seznámení s manželkou Emilií, s níž v roce 2018 oslavili 70 let společného soužití.

Najednou propukla nenávist jednoho vůči druhému

Josef Novosad se narodil 18. března 1925 v obci Malé Zdence (Mali Zdenci) ve Slavonii v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Rodiče Jan a Josefa patřili k potomkům českých emigrantů, kteří do této oblasti přišli za výhodnějšími životními podmínkami počátkem 20. století. V obci Malé Zdence prožil Josef jen první dva roky života, protože v roce 1927 rodiče koupili dům s osmihektarovým hospodářstvím ve vedlejším Velkém Zdenci (Veliki Zdenci), kam se se svými čtyřmi dětmi přestěhovali.

V té době ve Velkém Zdenci žilo přibližně 1 400 obyvatel různých národností. Krom desítek českých rodin to byli Chorvati, Srbové a Maďaři. Josef Novosad vzpomíná, že až do válečného konfliktu žili poklidně vedle sebe. „Z jedné strany jsme sousedili s Chorvaty a z druhé se Srby. Když jsme se s nimi bavili, tak jsme na ně mluvili srbochorvatsky a oni na nás česky. Moje starší sestra si vzala Chorvata a starší bratr Chorvatku.“

Kulturu prý ale v obci udržovali hlavně Češi. Pořádali například plesy, divadelní představení, masopustní veselí nebo sokolská cvičení, jichž se účastnil i malý Josef, který chodil do české školy ve Velkém Zdenci. Vzpomíná zejména na tamního učitele Františka Fofuňku, který byl prý hlavním hybatelem tamního kulturního dění. Po obecné škole se šel Josef učit na krejčího do Daruvaru, centra českého živlu ve Slavonii.

Právě v Daruvaru zažil Josef Novosad vpád německého a italského vojska, které v dubnu 1941 zaútočilo na Jugoslávii. Po jejím obsazení vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna država Hrvatska) v čele s Antem Pavelićem a ultranacionálním hnutím Ustaša. Toto hnutí usilovalo o národnostně jednotný stát a mělo na svědomí mnoho zvěrstev na civilním obyvatelstvu, zejména na Srbech a na Židech. Už v Daruvaru se Josef stal svědkem řádění ustašovců a útoků na srbské obyvatelstvo. Vzpomíná také na vraždění v blízkém městečku Grubišno Polje, kde také žila silná česká menšina. „Nahnali tam lidi do sokolovny, do sálu a pak otevřeli balkón, pod nímž stál hafl ustašovců s bodáky a oni je nutili skákat dolů na ty bodáky. Tak pobíjeli lidi. Najednou začala nenávist jednoho vůči druhému.“

Osmnáctiletý partyzán

Po vyučení se Josef vrátil z Daruvaru domů. Bylo mu 18 let a dostal povolávací rozkaz do armády. „Řekl jsem si, že na vojnu nejdu, poněvadž to svolávali Němci, a který šel, tak rovnou na frontu. Tak jsem si říkal, že to ne, tak jsme se tři kamarádi dohodli, že raději půjdeme k partyzánům,“ vzpomíná pamětník. Společně se Srbem a Chorvatem se přes spojku v březnu 1943 dostali k partyzánské skupině pod velením Arnošta Šámala přezdívaného Arnošt Jasmín – Maroko. Hned se zapojili do zásobovacích akcí a následně se přesunuli do pohoří Papuk, kde se spojili s dalšími partyzánskými jednotkami. V obci Cikoty se Josef Novosad stal členem nově založeného 1. československého praporu, jenž měl ve svých počátcích 150 členů. Počet českých partyzánů stále narůstal a i z Velkého Zdence se přidalo mnoho Čechů. Dne 26. října 1943 tak byla založena I. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova, která byla součástí Národně osvobozenecké armády Jugoslávie. Bojovali nejen proti Němcům, Italům a Maďarům, ale také chorvatské domobraně, ustašovcům a srbským četníkům pod vedením Dragoljuba Mihailoviće.

Před smrtí volal tatínka

Ještě v obci Cikoty Josefa Novosada přidělili jako pomocníka k o dva roky staršímu kulometčíkovi Antonínu Staňovi. Po jeho boku se pak účastnil několika bojových střetů. „Byli jsme oba mladí, byli jsme hloupí, takže kam nás poslali, tam jsme šli,“ vzpomíná Josef Novosad a dodává, že několikrát jen s velkým kusem štěstí unikli smrti. „Měl jsem třeba prostřelený batoh, ale mě to nechytlo. A to bylo tolik píšťalek kolem hlavy, uší, ale já jsem se tomu pěkně vyhnul.“ V dalším boji už ale Josef Novosad takové štěstí neměl. „Střepina mě chytla trochu do hlavy, takže mě i s kulometem odhodila do boku. To nic nebylo, to se zahojilo. Já mám tvrdou palici,“ dodává.

Partyzáni vedli pohyblivou válku a často se přesouvali z místa na místo. Josef Novosad si do notýsku zapisoval obce, jimiž prošli, ale po upozornění, že může být obviněn ze špionáže, notýsek raději spálil. Dnes už tak většinu míst nedokáže lokalizovat, ale jedno místo se mu zarylo hluboko do paměti. U obce Dubrava totiž při ústupu zahynul jeho nejlepší přítel Antonín Staňa. “Šli jsme se Staňou vedle sebe kolem plotu. Staňa najednou tak zařval... Byl to zvuk, který jen tak neuslyšíte. Podíval jsem se a on v tu ránu byl fialový, modrý a skrčený na zemi. Povolal jsem záchranu a hned jsem rozdělal svou srolovanou deku a Staňu odvezli. On to chytl někde do klíční kosti, do rozkroku. Byl starší než já a volal tatínka, aby mu pomohl. Tatínek nemohl, protože byl daleko, a tak Staňa zemřel. Tak to bylo takové rozloučení se Staňou. A takových bylo hodně. Já jsem viděl mrtvých! Moc jich padlo i přímo přede mnou.“

Ten třes nešel zastavit

Josefa Novosada pak přidělili opět jako pomocníka ke kulometčíkovi Janu Chalupovi. Partyzáni se pohybovali zejména v horském terénu, protože zatímco města a velké obce ovládali ustašovci, okolní lesy byly pod kontrolou partyzánů. Během nočních přesunů často pěšky ušli 40 a více kilometrů a bez ohledu na počasí spávali v lesích, což se projevilo na zdraví Josefa Novosada. Onemocněl těžkým zánětem pohrudnice. Několik týdnů pak ležel na slámě. „Ani jsem se nemohl postavit na nohy a často jsem blouznil,“ dodává pamětník, který se po uzdravení stal kulometčíkem.

V řadách I. československé brigády Jana Žižky z Trocnova padlo na 700 mužů a žen. Jak už se Josef Novosad zmínil, mnozí z nich přímo před jeho očima. „Ustupovali jsme a můj desátník šel přede mnou. Najednou přiletěla mina a bouchla před ním. Desátník couval a pak šel dopředu. Stál na nohách. Viděl jsem, že to dostal. Volal jsem zdravotníky. Přišli k němu a on jim spadl mezi nohy. Pak jsem k němu šel a měl prořezaný celý hrudník. Byl konec. Dali jsme ho do křoví. Potom jsme přišli pro jeho tělo a místo něj tam ležela jen cedule, na níž bylo napsáno, že se to stane každému, kdo bojuje proti ustašovcům.“

Neustálé bombardování a všudypřítomná smrt se podepsaly i na psychickém stavu Josefa Novosada, který si mnohokrát říkal, že takto dál už nemůže. Nejhorší to ale bylo před začátkem boje. „To se člověk třepal jako osika, ale jak jednou začali boj, pak už bylo všechno jedno, pak se nehledělo na nic. My jsme měli komisaře brigády Vojáčka, přezdívku měl Taras. Ode mě byl starší pán, ale jaksi si mě kamarádsky osvojil. S ním jsem se jednou potkal v lese, když dole vypalovali vesnice a na nás tam do toho lesa ještě stříleli. Stál u jednoho stromu, já u druhého a on se třepal jako osika. Povídám: ‚Josef, co je ti?‘ Byl to velitel, ale tykali jsme si. On jen kroutil hlavou. Já povídám: ‚Z toho si nic nedělej, to přejde a zas to bude dobré.‘ Tak jsme se utěšovali. Já jako kluk – proti němu jsem byl kluk, protože tenkrát mi bylo asi 19 roků a on byl čtyřicátník. To se těžko popisuje a těžko říká.“

Podivná válka

Partyzánské jednotky podporovalo civilní obyvatelstvo z odlehlých obcí. Pomáhali jim nejen se zásobováním, ale také jim poskytovali odpočinek a zázemí. Ustašovci a Němci se ale za to civilistům mstili a mnoho obcí vypálili. „Viděl jsem nejednu vypálenou vesnici, a to tak, že my jsme se stáhli do kopečků, do lesů a oni pod námi vesnici zapalovali. A ani jsme na ně nesměli vystřelit, protože by přivolali letadla. To byl jinačí boj než na frontě,“ vzpomíná Josef Novosad, který mnohými z těchto vesnic poté procházel. Dodnes má tak před očima jejich mrtvé a spálené obyvatele a těla hospodářských zvířat naházená do studen.

Ani během odpočinku často nebyl klid. U partyzánů panovala přísná disciplína a prohřešky se řešily přímo na místě. Josef Novosad zažil i popravy svých spolubojovníků. Vzpomíná na jednu z nich, která byla vykonána v jeho bezprostřední blízkosti. „Přišla tam ženská a řekla, že ten a ten voják jí sebral chleba. A ta ženská ho ještě poznala a označila. Seděl tam přede mnou tak dva metry u plotu, když procházel ten velitel a když nařídil, že se odsuzuje k smrti. Tak přede mnou ho zastřelili jako punťu.“

V osobní stráži Josipa Broze Tita

Po osvobození Bělehradu v říjnu 1944 vojsky Národně osvobozenecké armády Jugoslávie (NOAJ), Rudé armády a Bulharské lidové armády bylo Srbsko prakticky svobodné. NOAJ s pomocí Bulharské armády potom osvobodila i zbylé části Jugoslávie. Na konci ledna roku 1945 Josefa Novosada vybrali a poslali do Bělehradu, kde se jako kulometčík stal členem osobní stráže vrchního velitele NOAJ Josipa Broze Tita. S dalšími vojáky bydlel nedaleko jeho vily. Bojů se ale již nezúčastňovali a zajišťovali různé akce Tita po Jugoslávii a Josef Novosad také pracoval jako krejčí v dílně.

V osobní stráži zůstal Josef Novosad i po konci války. „Vůbec mě nenapadlo, že je konec a hotovo. My jsme se tam měli dobře,“ vzpomíná pamětník, který se domů vrátil až v září roku 1945. Setkal se tam s bratry Václavem a Vladimírem, kteří také bojovali v partyzánských jednotkách a i přes vážné zranění Vladimíra oba přežili.

Mezi moravskými Chorvaty

Už od roku 1945 probíhala reemigrace krajanů na území Československa. V srpnu téhož roku vyjel první transport s bojovníky české národnosti z Jugoslávie. Vláda pro ně vybrala dvě vesnice na jižní Moravě – Mišovice u Hostěradic a Jiřice u Miroslavi. V listopadu roku 1945 do Jiřic u Miroslavi odjel i Josef Novosad. Nastěhoval se k bratrovi, který s kamarádem v obci provozoval hostinec. Nedlouho poté se přestěhoval do Frélichova (od roku 1949 Jevišovka), obce obývané především moravskými Chorvaty. Jejich předci přišli do tohoto kraje již v 16. století, kdy opustili Balkán kvůli hrozícímu tureckému nebezpečí. Žili pak v obcích Nový Přerov, Dobré Pole a Frélichov. Na jižní Moravě se jim dařilo po dlouhá staletí udržovat a rozvíjet svou identitu, tradice i vlastní jazyk. Za druhé světové války se ale toto území stalo součástí Třetí říše a moravští Chorvati německými státními příslušníky, což pro tamní muže znamenalo povinnost služby ve wehrmachtu. Po válce pak byli nejpodrobněji prověřovanou skupinou obyvatelstva v tehdejším Československu a opakovaně museli dokazovat svou státní spolehlivost. Po roce 1948 je prohlásili za „politicky nespolehlivé“ a desítky rodin vysídlili do dvou set obcí na severní a střední Moravě. Josef Novosad vzpomíná, že několik obyvatel muselo své domovy opustit už před rokem 1948. „Vysídlovali několik bývalých vojáků. Někteří se bránili a nechtěli jít.“

Mezi tamními obyvateli si Josef Novosad našel mnoho přátel a trávil s nimi spoustu času. „My jsme společně vypili spoustu vína ve sklepích. Moji kamarádi byli oba v německé armádě a jeden neměl nohu a druhý ruku. Společně jsme tam pytlačili a chytali bažanty. Nevadilo nám, že jsme byli za války proti sobě. Vůbec ne.“

Právě vášeň k lovu málem Josefa Novosada stála život. Při cestě na hon s myslivci kolegovi v autě samovolně vystřelila brokovnice a broky pamětníka zasáhly pod kolenem. Málem vykrvácel. V nemocnici mu sice zachránili život, ale dodnes má v noze několik broků.

Ve Frélichově se Josef Novosad živil jako krejčí. Bydlel u jedné rodiny moravských Chorvatů společně s paní domu a její dcerou. V domě chyběl hospodář, protože také musel za války narukovat do německé armády a domů se nevrátil. Rodina měla být vystěhována a Josef Novosad měl dům převzít. Do odsunu je ale nezařadili. Když se pak Josef Novosad v roce 1947 oženil s Emilií Končelovou, přestěhovali se do blízkých Litobratřic.

Nedobrovolní zemědělci

V Litobratřicích dostali k dispozici malé hospodářství s dvěma hektary polností po odsunutých Němcích. Josef Novosad se chtěl živit jako krejčí, jenže mu na národním výboru přidělili deset hektarů polností, které měl obhospodařovat a státu z nich odevzdávat povinné dodávky. „To bylo pro mě nasazení jak v koncentráku, protože já jsem byl krejčí, a ne sedlák. Teď jsem měl na starosti deset hektarů a ve stáji jednu krávu.“ Tehdy už v zemi vládl komunistický režim, pod jehož taktovkou probíhala kolektivizace zemědělství. V Litobratřicích tak v roce 1950 založili jednotné zemědělské družstvo (JZD), do nějž Novosadovi hned vstoupili. Družstvu se ale nedařilo a manželé i celé měsíce nedostali plat, jen naturálie. „Žili jsme v bídě,“ dodává Josef Novosad, který se tehdy s manželkou společně ještě starali o jejich tři malé děti Boženku, Josefa a Bedřicha. Někdy v té době pamětník vystoupil z komunistické strany, jejímž členem se stal v roce 1948. „Jednou za mnou přišel pokladník a chtěl po mně, abych zaplatil členství a já jsem v družstvu nevydělával ani na chleba nebo máslo. Vzal jsem legitimaci a ten papír, co donesl, a před ním jsem to roztrhal. Tím to pro mě skončilo.“

Během částečného uvolnění represí po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1954 manželé Novosadovi z JZD odešli a bezmála čtyři roky pak soukromě hospodařili. Josef Novosad vzpomíná, že se jim dařilo a přes povinné dodávky žili mnohem důstojněji. Jenže tlak k dokončení kolektivizace a socializace vesnice opět sílil a v roce 1957 byli přinuceni ke vstupu i poslední samostatně hospodařící zemědělci a s nimi i Novosadovi. Po předchozích zkušenostech ale Josef Novosad v JZD pracovat nechtěl, jenže ho nechtěli pustit mimo zemědělský sektor. Až po dlouhých peripetiích se mu podařilo najít místo posunovače u železničních drah v Olomouci a rodina se přestěhovala do Střelic (dnes místní část Uničova).

Černé sny

Josefa Novosada ještě spoustu let po válce ze spaní budily prožité hrůzy. „Dnes už to přešlo, ale nesměl jsem o tom mluvit. Jak jsem o tom začal, tak jsem se třepal a nemohl to zastavit. Nemohl jsem se podívat na mrtvého.“ A právě tragická nehoda se smrtelnými následky stála za jeho odchodem z Československých státních drah. „Vlak tam přejel muže. Přišel doktor a toho chlapa chytil za ramena a přeložil ho na břicho, jako když zavře knihu. Mně se z toho udělalo divně, začal jsem se třepat a musel jsem odejít ze směny. Od té doby jsem se nemohl dívat na mrtvé ani v televizi.“ Osm let pak pracoval jako brusič v uničovských strojírnách a poté až do odchodu do důchodu v továrně na výrobu papírenských technologií Papcel Litovel.

Svou rodnou Slavonii Josef Novosad ještě několikrát navštívil. Stále tam žije několik jeho příbuzných a nevlastní bratr. Styky ale přerušil po válce v Jugoslávii v devadesátých letech minulého století, kterou velice těžce nesl. Jako válečný veterán bydlel v době natáčení v roce 2022 společně se svou ženou Emilií ve Vojenské nemocnici v Olomouci. „Přes sedmdesát roků nám to spolu vydrželo,“ dodává na závěr Josef Novosad.