Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Nováková (* 1942)

• narozena 28. dubna 1942 v Táboře

• 50. léta – rodina násilně nucena ke vstupu do JZD

• 60. léta – dálkové studium na zemědělské škole v Táboře

• nucená práce v družstvu

• 1966 – sňatek

• 80. léta – problémy se synovým studiem

Miloslava Nováková se narodila 28. dubna 1942 v Táboře. Rodina žila a dosud žije v obci, dnes příměstské části Tábora, Větrovy.

Rodinné kořeny

Miloslava pochází ze zemědělské rodiny, i když její dědeček Jan Rukavička byl původně krejčím. Chtěl ale hospodařit, a tak v roce 1905 koupil ve Větrovech hospodářství. Se svojí ženou Marií měli celkem tři děti: první syn chtěl po otci převzít krejčovské řemeslo a otevřít si v Táboře salon. Odešel proto do Prahy, aby se zde vyučil řemeslu a práci v obchodě. Bohužel rodina neměla moc prostředků, syn v Praze šetřil a špatně se stravoval, což pomohlo tomu, že se nakazil tuberkulózou a v roce 1923 zemřel. Hospodářství po dědečkovi tedy převzal druhý syn, otec paní Miloslavy, Augustin Rukavička.

Ten se na přání svého otce vyučil tesařem. Augustin Rukavička se ženil 19. dubna 1941, za manželku si vzal Annu Voštovou z Dražic u Tábora. Posledním sourozencem byla dcera Anna, provdaná Chválová. Té otec šetřil, aby se také mohla provdat do hospodářství, protože podle tehdejších zvyklostí musel takový nově příchozí přinést do rodiny peníze, aby ostatní členy vyplatil a měli být z čeho živi. Dcera se vdávala v roce 1941.

První vzpomínky malé Miloslavy spadají do konce války, kdy rozhlednu na Větrovech obsadila Rudá armáda. Vojáci tam měli mimo jiné svoji pekárnu a zvědavé děti si tam chodily hrát. Pokojný návrat ke klidnému hospodaření v poválečných letech však měl být zpřetrhán násilnou kolektivizací.

Zakládání družstva ve Větrovech – obnažená lidská krutost

Rukavičkovi jako jedni z mála chtěli vytrvat, hospodařit na svém a ubránit se vstupu do družstva. Na četných schůzích byl Augustin Rukavička pod různými pohrůžkami a za nadávání nucen k vstupu do družstva. Brával s sebou i malou Miloslavu, aby si to vše zapamatovala. To se soudruhům samozřejmě nelíbilo. Rodina začala být perzekvovaná, byla jí postupně odebrána možnost se uživit, a navíc splnit zcela nereálné povinné odvody zemědělských komodit.

Nejprve jim byly odebrány čtyři hektary pronajatých polí, zakázána porážka dobytka, postupně zkonfiskovány hospodářské stroje jako třeba mlátička. Rodina trpěla hlady, protože neměla nárok na potravinové lístky. Miloslava vzpomíná, že jedla chleba s cukrem. A do toho stále hádky a přesvědčování z okresu, veřejné ponižování. „A já si pamatuji, že ten předseda družstva, nebudu jmenovat, protože jeho další pokolení tam žije, křičel, že když táta nepodepíše, bude se s celou rodinou houpat na stromech za barákem.“ Pan Rukavička ale vytrval.

Jednu z mála možností obživy představovala velká zahrada za domem. I ta ale byla trnem v oku nenávistných sousedů. „Měli jsme velkou zahradu, vařili jsme švestková povidla. A dal se koupit volně margarín, takže máma ta povidla vždycky zalila margarínem, aby se to nekazilo. A ono to vypadalo jako hrnce se sádlem. A chodili o Mikuláši čerti, ty hrnce nebyly zavázané, jen přikryté papírem. A ti čerti ten papír shodili a viděli hrnce ,sádla‘. Udali nás, přišla kriminálka, prohledali celý barák, stodoly, maštale, sklepy, půdy. Mám tu doklad, že nic nenašli, jen uzenou nožičku, která se dala koupit volně.“

Rukavičkům zabavili koně, museli orat s kravkami. Ty samozřejmě v tak těžkých podmínkách nedávaly mnoho mléka. Za neodvedení dávek státu byl v roce 1959 pan Rukavička odsouzen k pokutě 1000 Kč. V té době už Miloslava po mnoha peripetiích studovala učňovskou zemědělskou školu v Táboře.

Miloslava studuje, pomáhá a bojuje za hospodářství

Už na jedenáctiletce zažívala Miloslava kvůli rodinnému postoji ústrky od druhých dětí. Když se například na sběrně mléka objevil hanlivý nápis „Rukavička je kulačina“, šla jej v noci tajně strhnout. Chodila kravkám do lesa na trávu, aby lépe dojily, a pomáhala i v hospodářství. Oba rodiče už byli nemocní, a tak se od patnácti let musela uživit sama.

Ve snaze ulehčit rodině od vysokých dávek, rozhodla se v roce 1956, že napíše prezidentovi republiky. Prasata Rukavičkových tehdy postihla obrna, nemohli splnit dodávky masa. V dopise vylíčila celou jejich těžkou situaci a rozhodla se, že ho pošle tajně, aby jí to nikdo nevyčítal, kdyby to nevyšlo. Uvedla tam dokonce raději jen adresu školy. O to větší bylo překvapení, když přišla odpověď z prezidentské kanceláře a z výkupu živočišné výroby v Českých Budějovicích, že je rodině povolena porážka prasete. Pro tu chvíli jim to pomohlo, ústrky a nouze ale pokračovaly dál.

Po jedenáctileté škole nastoupila Miloslava na práci v lese, plela stromky ve školkách. Příští jaro otevírali zemědělskou školu v Táboře, Miloslava se tedy přihlásila ke studiu tam. Zvládala téměř nemožné: tři dny v týdnu studium, tři dny práci v lese, obstarání celého hospodářství a péči o nemocné rodiče. Učitel jí doporučoval řádné studium na čtyři roky, to si ale Miloslava nemohla dovolit. Na jeho radu zvolila dálkové studium, v tom ji podpořili i v lesním závodě.

Přijímačky dělala v co největším utajení, protože na národním výboru by proti jejímu studiu rázně vystupovali. Práci doma a také na polesí zastávala stále. O šikovnou pracovnici měl lesní závod zájem, a tak jí v pololetí navrhli, že by mohla v novém školním roce přestoupit na dvouletou lesnickou školu do Písku, odstudovaný rok dálkového studia by jí započítali. Miloslava souhlasila. Pracovník polesí, pan Gébr, dokonce přišel s nápadem, že by si Lesy mohly zbylé polnosti Rukavičkových pronajmout a využít je k pěstování krmení pro koně. Bohužel, 15. března 1961 zemřel Miloslavě otec a všechno bylo jinak. Smlouvu s polesím zakázali Rukavičkovým podepsat, národní výbor v Podhorkách přinutil vedoucího polesí, ve kterém měla Miloslava velkou podporu a který se k ní choval vždy slušně, aby ji propustil, a poslali ji pracovat do družstva. „A já si postavila hlavu, že když se mnou takhle jednají, do družstva nepůjdu.“

Složitá situace kolem dědictví

Maminka se chtěla zříct své čtvrtiny dědictví v Miloslavin prospěch. Být majitelkou takového hospodářství znamenalo ale začátkem 60. let problém. „Šla jsem do Tábora, to ještě tenkrát byla na náměstí bezplatná právnická poradna. Doktor Bína mi říká: ,Vzala jste dědictví?‘ Já říkám, že ano. A on: ,Tak jste jejich, budou si s vámi dělat, co budou chtít.‘ Ale já si uvědomila, že jsem to jen potvrdila ústně, ale ne písemně. Šla jsem na notářství za doktorem Horejcem, který to dědictví projednával. A ptám se, zda jsem majitelka. A on na to, že ne, že je to jenom návrh. Tak jsem řekla, že se své poloviny zříkám ve prospěch maminky.“

Bohužel, podle zákona Miloslava nesměla určit, komu odmítnuté dědictví zůstane. Hledali jiného dědice a připadli na otcovu sestru, paní Chválovou. Ta byla rodinou vyplacena už v roce 1941, když se vdávala, nicméně o dědictví měla zájem, domnívala se, že je spojeno také s nějakým finančním obnosem. Dohady o dědictví ukončil až manžel Anny Chválové, který se za neteř postavil a přiměl ženu, aby se nároků vzdala.

Miloslava sice rodový statek uhájila, bohužel ji však zasáhly starosti, kterým se chtěla původně vyhnout. Ty první nastaly hned s dědickými poplatky, na které rodina neměla. Nedostavěné hospodářství bylo schválně nehorázně přeceněno, aby byly poplatky co nejvyšší. „A oni ten starý barák ocenili na 140 tisíc a doktor Horejc se divil, co to máme za vilu. Přitom to bylo hospodářství, kde obytná část ani nebyla dostavěna. Tak nařídil znova přecenění. A my jsme na tom byly tak, že mamka zaplatila pohřeb a už jsme na ty převody a dědickou daň neměly. Takže naskakovalo penále. Nějaká paní z Čakovic, která dělala u soudu, nakonec jela do Budějovic a vymohla, že jsme nemusely platit to penále, jen ty poplatky samotné.“

Nucená práce v družstvu a nenávist družstevníků ve Větrovech

Miloslavě bylo 19 let, když přišla o tatínka, řešila finanční problémy kolem dědictví a musela zvládnout všechny práce na statku. Její nemocná maminka ležela v nemocnici, trápila ji kýla a problémy se srdcem. A pak tu byla škola, kterou chtěla přerušit, protože cítila, že její dokončení je nad její síly. Dozvěděla se ale, že na ředitelství školy leží žádost z národního výboru, že jako nepřítel socialistického zřízení by měla být ze studií vyloučena. Miloslava se s podporou učitele rozhodla, že studia dokončí. „Šla jsem za třídním, učitel Drs, a říkám mu, že na zkoušky nepřijdu, že táta umřel a je tam hospodářství. A on mě vzal do kabinetu a dal mně přečíst přípis z národního výboru: ,Nemá poměr k socialistickému zřízení, není vhodné, aby studovala na vaší škole, bylo by dobré ji vyloučit.‘ A on říká: ,Ještě toho chcete nechat?‘ A já říkám: ,Ne, já ty zkoušky udělat musím!‘“

Ročníkové zkoušky zvládla, byla ale zcela vyčerpaná, ještě ve škole klesla na školní lavici a plakala. Jejího stavu opět využili funkcionáři družstva a znovu vyrukovali s přihláškou do družstva. Miloslava odolala, přihlášku nepodepsala, povinnosti jít pracovat do JZD však neunikla. Její maminka se nabízela, že tam půjde za ni, o starší nemocnou paní však zájem neměli.

Pro družstevnice byl příchod Miloslavy vítanou příležitostí, jak ji ponížit a šikanovat. Dostávala jen tu nejhorší práci a za ni jen málo peněz. „A pak se chodilo do kravína a moje sousedka, hodná ženská, která dělala měsíc přede mnou, mi všechno připravila, umyla, dojačky atd. Ráno jsem tam šla ve 3:30, nasadila jsem dojačky a spadly. Znovu jsem to zkoušela, zas to spadlo. A jedna žena vykoukla zpoza krav a zle řekla: ,Chodí na zemědělku, tak ať si poradí.‘ Ale našla se hodná paní, divila se, jak je to možné, že mi to Zdena všechno připravila, a nejde to. Tak jsme to rozebraly – a oni mi rozšroubovali pulsátor, aby tam nebyl podtlak. Tak to byly začátky v družstvu.“

V hospodářství jim zbyly tři krávy a dvě kozy. Pro Miloslavu druhá směna, jedna těžká práce za druhou. V poledne odbíhala domů, aby udělala, co bylo potřeba. Protože pracovala v rostlinné výrobě, v listopadu skončila práce v družstvu a bylo potřeba se do jara někde uživit. Našla si práci v mrazírnách, pracovala v distribuci, se šoférem rozváželi mražené zboží do restaurací. Dostala zde nabídku na stálý úvazek, družstvo to ale opět nepovolilo. Nenávist družstevníků byla tak velká, že příští rok už povolení k práci v mrazírnách nedostala.

Známá jí našla možnost úklidu na stavbě po zednících, Miloslava musela odcházet do práce za tmy, stejně tak se večer za tmy vracet, aby se tahle práce bez povolení neprozradila. Jejich finanční situace byla zoufalá. Nemocná maminka neměla nárok na důchod. Rok v nemocnici se jí také nezapočetl, a když pak začala pomáhat v družstvu, nesplnila předepsané jednotky a opět jí nebyl odpracovaný čas započítáván.

Miloslava se rozhodla, že jí pomůže. V obci byl otevřený nový teletník se 40 telaty. Domluvila se s maminkou, aby práci zkusila, že jí bude chodit pomáhat, aby měla splněno a měla nárok alespoň na nějaké peníze.

„Ráno jsem tam šla, vyházet hnůj od 40 telat, měli jsme telata od 120 do 200 kg. Krmila se zeleným, nasečené, dlouhé, dnes je to nařezaný. Když to přivezli, muselo se to skopat z toho vozu a rozházet, aby se to nezapařilo, a do jeslí všechno zvedat. Ráno jsem jí šla natrhat zelený krmení, vyvozit od 40 telat hnůj, doma podojit krávu, už jsme pak měly jen tu záhumenkovou. Vzít mléko do mlékárny a pak na celý den do rostlinný. Přišla jsem z práce, šla jsem zas vynosit hnůj – ona pití pak už dala a zametla a nastlala, to už zvládla. Prostě ty těžké práce jsem musela udělat, bylo toho tenkrát opravdu dost.“

Boj za všední život

Miloslava dokončila dálkově studium na zemědělské škole, předseda družstva jí ale rozhodně nechtěl dát kvalifikovanější práci. Až když se výrobní správa dotazovala na její umístění, nechal ji dělat „živočichářku“.

V roce 1966 se Miloslava vdala za pana Nováka a přišla do jiného stavu. V tu dobu dělala na zimní brigádě v silonce, na tři směny, což jí lékař zakázal, a tamní vedoucí ji podpořil – že bude pracovat na dvě směny a že si má přinést potvrzení z okresu, že v družstvu končí, aby mohla ve výrobě zůstat a měla nárok na mateřskou. Okresní tajemník Hrubý Miloslavu obvinil, že přišla do jiného stavu schválně (bylo jí 25 let!), že jí žádné potvrzení nedá a že se musí vrátit do družstva. „Ale já už jsem se nedala. Řekla jsem, že od 14 let pracuju, že už jsem pro stát něco udělala a že tu mateřskou brát budu, kdybych si pro ni měla jet do Prahy. A pak přišel vedoucí, že už to z okresu přišlo!“

S manželem se střídali a chodili mamince stále pomáhat. Do teletníku šla Miloslava ještě den před narozením syna. To bylo v roce 1967. Byl tu ale zanedbaný statek s jedinou obyvatelnou místností, bez topení a sociálního zázemí. V zimě zamrzaly dveře, když po nich stékala vysrážená voda. V jedné místnosti bydleli s nemocnou maminkou a posléze i s malým synkem.

Novomanželé chtěli hospodářství dostavět. Chodili do práce a hospodařili: sušili seno, chovali husy, prasata, měli obilí, pak i traktor, nejprve ale orali s půjčenou kobylou. Místní tajemník Lenger se zasazoval o to, aby rodina nedostala povolení k dostavbě. Miloslava opět oběhávala úředníky na okrese, pozvala je, aby se přišli na stav jejich domu podívat, a povolení k dostavbě nakonec získala.

V roce 1970 tak měli postavenou kuchyň a ložnici, v dalších letech vybudovali záchod, koupelnu a topení. V roce 1973 se jim narodila dcera. Paní Nováková vykonávala těžkou práci v družstvu 19 let, potom pracovala 16 let v laboratoři Čistící stanice osiv. Novákovi hospodařili stále, Miloslava prodávala i mléko a tvaroh – a nechala si udělat laboratorní testy jak krve kravky, tak mléka, aby měla jistotu, že vše je nezávadné. A také aby měla krytí, kdyby ji někdo chtěl nařknout z prodeje závadných potravin. 

Budování statku Novákových probíhá stále, bylo potřeba vyměnit střechu, okna už mají plastová. Finančně jim dnes pomáhá syn, bez jeho pomoci by stavební úpravy dělat nemohli.

Složitá léta synových studií

Syn na doporučení vychodil základní jazykovou školu, poté vystudoval gymnázium v Táboře a chtěl pokračovat v Praze na Elektrotechnické fakultě ČVUT. Přijímačky udělal, přesto dostali zprávu, že nebyl přijat.

Zatímco poslali odvolání, byl syn pozván do Prahy na ministerstvo školství. V obavě, že se jedná o nějakou nepříjemnost, vzali si Novákovi dovolenou a syna do Prahy doprovodili. Jednalo se o nábor studentů do Sovětského svazu, ke studiu. Tehdy, v roce 1985, byl ministrem školství Milan Vondruška. Povolali si více vytipovaných studentů z Čech a Moravy. Měli studovat v evropské části SSSR, dvakrát za rok měli mít placenou letenku domů, na Vánoce a na prázdniny. Lákali je ujištěním, že až školu dokončí, budou už mít místo v Československu zajištěné.

Novákovi nechtěli syna pustit a Miloslava začala zjišťovat informace u známých, jejichž děti v Sovětském svazu studovaly, jaká je realita. Studenti se měli stravovat sami, což ovšem znamenalo, že museli čelit totálnímu nedostatku potravin. Řešili jej různě, jídlo si vozili z domova, chovali na koleji králíky, aby měli maso, upláceli prodavačky potravin zbožím, které se dalo sehnat v Československu.

Jedinou šancí v té situaci bylo sehnat synovi místo. Obešli podniky v Táboře, ale zaměstnání pro syna nevyjednali. Nakonec ho přijali na strojní fakultu, kam se sice nehlásil, ale ke studiu nastoupil. Dvakrát se snažil o přestup, nikdy mu ho však vedení školy nepovolilo. 

Konec dobrý…

Obě děti Novákových vystudovaly vysokou školu. Syn v současnosti pracuje u zahraniční strojírenské firmy. Hodně služebně cestuje, do Spojených států, Mexika, Rumunska nebo Belgie. Paní Miloslava vzpomíná na svůj nejlepší „zájezd“, kdy ji syn vzal do francouzského Colmaru. Zatímco on tam byl služebně, ona si postupně prohlédla celé město a posléze i jeho široké okolí. Poradila si bez jazykových znalostí, sama ale zdůrazňuje, že si uvědomila, jak je znalost světových jazyků důležitá.

Dovětek – odpuštění

Tajemník Sedloň je podepsán pod protokolem domovní prohlídky, kterou v 50. letech na udání koledníků kriminálka u Rukavičkových provedla. Miloslava mu odpustila: Novákovi dostavěli statek a udělali si studnu. Soused pana Sedloně také kopal studnu a zřejmě Sedloňovým stáhnul vodu, protože se jim ztratila. Začátkem 70. let ještě nebyl v obci Větrovy zaveden vodovod a jedinou možností v takovém případě bylo vozit vodu ze studánky na konci vesnice. Miloslava nabídla starému panu Sedloňovi, že si může vodu nabírat v jejich studni, jezdil si k nim s kárkou a kanystrem. Miloslava mu vodu natočila a ještě s kárkou pomohla na kopeček, protože už neměl mnoho sil. Jednou se vracela do zahrádky a pan Sedloň šel za ní, s omluvou:„Milka, nezlob se na mě, že jsem byl na vás takovej, já jsem musel.“ – „A já mu říkám: Pane Sedloň, leccos jste nemusel. Ale je to pryč. Já vodu mám, vy ji potřebujete, já vám ji dám.“ Pak k Novákovým přišla i paní Sedloňová s tím, že má Miloslava tolik práce a ještě jim pomáhá s tou vodou, že jí chce alespoň nějak vypomoci – a nabídla jí, že jí bude vozit malou dcerku v kočárku.