Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Svobody si užila až v důchodu
narozena 14. srpna 1934 v Českých Budějovicích
na podzim 1945 rodina přesídlila do Českého Krumlova
roku 1952 pamětnice odmaturovala na českokrumlovském gymnáziu
nedostala doporučení na vysokou školu
absolvovala Tyršův ústav tělesné výchovy
později dálkově vystudovala pedagogickou fakultu
několik let na umístěnku učila v Teplicích
do roku 1989 učitelkou v Českém Krumlově
Marie Nováková přišla na svět v roce 1934 v Českých Budějovicích. „Tam jsem prožila rané dětství ještě v době svobody,“ začíná své vyprávění. Obecnou školu nicméně navštěvovala už ve válečných letech. Samozřejmostí byla výuka němčiny.
„Dodnes si pamatuju, když přišla inspekce, to byly většinou ženy a mívaly na sobě německé uniformy, tak jsme všichni museli umět to základní: představit se svým jménem, kde bydlíme, kdo je můj otec. Dodnes si pamatuju, jak jsem to říkala,“ popisuje Marie dobu, kdy chodila do dívčí školy. Vzpomíná na dvě spolužačky, Zuzku a Noru, které byly ze smíšeného česko-židovského manželství. „A nakonec byly přepraveny do sběrného tábora.“
Rodiče za války poslouchali i vysílání z Londýna, za což hrozily tvrdé tresty. Pamětnice vypráví, že doma mezi stěnu a rádio dávali polštářek. „Aby to tlumilo, kdyby někdo poslouchal.“ Rozhlas měli doma puštěný i v květnu roku 1945. „To na mě tak zapůsobilo, jak rozhlas volal o pomoc všechny vlastence, kdo mají zbraně.“
Po osvobození v září roku 1945 se rodina přestěhovala do Českého Krumlova. Otec byl totiž zaměstnancem pojišťovny a hned od konce války v květnu jezdil do krumlovské pojišťovny přebírat agendu po německých úřednících. V novém městě nastoupila Marie i její bratr na gymnázium, kam v té době chodili i mnohem starší studenti. „Ti za války nemohli chodit do školy. Byli tam třeba dvacetiletí, dvaadvacetiletí, aby gymnázium dokončili.“
Marie Nováková si vybavuje i americké vojáky, kteří se usídlili v centru Českého Krumlova v jednom z hotelů. Jednou vyjel z ulice americký džíp. „Zastavili a vidím plné bedýnky pomerančů. My jsme pomeranč neviděli celou válku. Vzpomínám si na ně matně, když mi byly tři čtyři roky.“ Jeden voják se k ní otočil a podal jí jeden pomeranč. „Tak to byly moje první poválečné pomeranče.“
V roce 1946 se Marie zúčastnila jedné z brigád v pohraničí, kde bylo po odsunu německého obyvatelstva potřeba sklidit len nebo brambory. „Jedlo se obyčejně jedno teplé jídlo na nějakém statku. Pamatuju si, jak jsme dostali polévku s kroupama nebo s vločkama. A kromě těch krup tam plavali červi.“
Život na gymnáziu ovlivňovala i politická situace. Marie tu zažila i komunistický převrat v únoru 1948. Vypráví, že namísto klasické filozofie se najednou začala vyučovat politická ekonomie. A maturovat mohli jen ti „spolehliví“. Mezi ně však nepatřil bratr pamětnice Petr. „Udělali mu nespravedlnost. Nechali ho a ještě dalších asi šest studentů učit se celý svatý týden a ráno, když se oficiálně zahajovaly maturitní zkoušky, tak jim oznámili, že nejsou připuštěni. Když jsem přišla domů, maminka poplakávala, brácha ležel na zahradě na dece a nebyla s ním žádná řeč,“ popisuje Marie.
Sama o rok později, tedy v roce 1952, odmaturovala, nedostala však doporučení na vysokou školu. Marie měla tehdy štěstí, když ji přijali do spořitelny. Chvíli se zapracovávala a na podzim už byla zaměstnaná. Poté ale zjistila, že se otevřel Tyršův ústav tělesné výchovy. „Absolvovala jsem ho v Nymburce, pak jsem dostala umístěnku do Teplic a začala jsem učit na učilišti.“
Na sever Čech Marii poslali proto, že v nově osídlovaném pohraničí byl nedostatek učitelů. Marie tak v Teplicích strávila tři roky. Když po dvou letech trávila prázdniny doma, začala chodit se svým budoucím manželem. Toho znala už jako krumlovského sportovce, hráče volejbalu, ale i brankáře fotbalového Slavoje. Kromě toho hrál také tenis.
Po návratu do Českého Krumlova nakonec Marie začala učit na jedenáctileté škole. V roce 1955 se zapojila do nácviku na první spartakiádu. „Byla to společná skladba pro chlapce a děvčata. Přišel tam za mnou jeden pracovník inspekce a říkal: ‚Vy máte maturitu. Nechcete dálkově studovat?‘“ A tak se pamětnice dostala k dálkovému studiu, kombinace čeština – tělocvik. V roce 1962 přešla učit na tehdejší Fučíkovu (dnes Masarykovu) školu. Zde setrvala až do svého odchodu do penze v roce 1989.
Ve vzpomínkách se pamětnice vrací i k životu svého o jedenáct let staršího manžela. „Měl ještě pohnutější osud,“ říká. Za války byl nasazen na práci v továrně na výrobu leteckých součástek. Německy se bez problémů domluvil, protože pocházel z pohraničí. Vysokou školu začal studovat na podzim roku 1945.
„Můj tchán, manželův tatínek, byl národní socialista. A manžel na vysoké škole vstoupil do Svazu mládeže národně socialistické strany. Byl první mezi těmi, kdo se k této politické příslušnosti hlásili, a tak studia nedokončil,“ popisuje osud svého manžela Marie. Její muž šel proto pracovat do lesnictví, kde zůstal asi dva roky. Poté působil jako ekonom v jednom stavebním podniku, odkud také odešel do důchodu. Dále zůstával věrný sportu. Po sametové revoluci se dočkal rehabilitace a zpětně mu přiznali inženýrský titul.
Když měla Marie Nováková v roce 2019, kdy vznikal tento rozhovor, říci, co by ráda vzkázala příštím generacím, jako první vyzvala k tomu, aby si lidé vážili svobody a byli poctiví. Současně prý nechápe ani ty, kteří by rádi vystoupili z Evropské unie. „Politická situace mezi velmocemi se mění, přiostřují se vztahy mezi Čínou a Spojenými státy americkými. Celý svět je globální. Musíme být v táboře, kde se bude hájit svoboda a čest. Tak jak to chtěl prezident Václav Havel.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Hana Mazancová)