„My jsme byli za Hitlera zalezlí jako myši. Proboha, ani slovo, zalézt. Tam byl takový spolek a oni chtěli (se seznámit - pozn. ed.), tak zdravili a manžel ukazoval český pas, proto odešli, nerozuměli. Nechtěli jsme na sebe upozorňovat, byli jsme pořád zalezlí. Když přijel někdo z Čech do Hamburku, aby se naučil německy, tak jsme se sešli. Ale nikdo o tom nevěděl, že jsme strávili večer spolu. Musím mlčet, zalézt do myší díry, tak se vám nic nestane. Chodit hned po práci domů a o nikoho se nestarat. Já už tam nepatřila, jak jsme se vzali, měla jsem český (pas). Byli tam alespoň 2000 (Čechů). Sešli jsme se na nějaký večírek, ale potom už (úřady) nedovolily dělat něco českého. Prostě jsme byli všichni zalezlí, akorát venku u vody jsme se setkali, zaplavali a má úcta. Vůbec jsme o tom nemluvili.“
„Obědvali jsme v hospodě a jeden člověk říká: ‚Vemte Sněžník, děti nemáte malý.‘ On tam chtěl pracovat (v chatě) jako údržbář. A my jsme se dostali nahoru, ale on ne. Oni chtěli mermomocí, abychom šli nahoru. Manžel tam zavolal, to jsme věděli, komu chata patří. Tak jsme šli 30. března pěšky nahoru, ještě plno sněhu. A pak byla hrozná zima, tři dny tam bylo prázdno…“
„(Manžel) měl ten export, pak to všecko zavřeli. On potom ještě pracoval. (Firmu - pozn. ed.) musel zavřít přeci, to bylo všecko komunistický. Tři roky měl (firmu) a pak to museli zavřít. A pak jsme vypadli (z Prahy - pozn. ed.), mně už se tam nechtělo být.“
„Narodila jsem se v Hamburku v roce 1915 a byla ještě válka. Když mi bylo tři a půl, skončila. Byli jsme ještě u babičky, když se vrátili všichni muži. Tak jsme šli s ním (s otcem, pozn. editora) na procházku, naučila jsem se, že je to můj (táta, pozn. editora), protože za války nebyli žádní mužský.“
Liselotte Nováková se narodila 28. března 1915 v německé rodině v Hamburku. V roce 1939 si vzala Čecha Otto Nováka. Válku spolu prožili v Hamburku. Během náletů v roce 1941 vyhořel dům, v němž rodina žila s půlroční dcerou. V provizoriích přečkali Novákovi zbytek války a v květnu 1945 se přestěhovali do Prahy. Během Pražského povstání se Liselotte Nováková, nyní již se dvěma dětmi, kvůli zkušenostem s nálety uchýlila do Nepomuku. V Československu se brzy adaptovala, do půl roku zvládla i češtinu. V roce 1948 přišel manžel o firmu a oba pak pracovali v sodovkárně. Roku 1962 Novákovi opustili Prahu a usadili se ve Starém Městě pod Sněžníkem. Pracovali jako lesní dělníci a v roce 1964 odešli coby správci horské chaty pod vrchol Králického Sněžníku. Úroveň horské chaty zásadně povznesli, přesto došlo v roce 1968, údajně pro špatný technický stav, k jejímu zavření. Péči zanedbal provozovatel chaty podnik Restaurace a jídelny, roli však hrály spíše jiné priority podniku. Novákovi pak pracovali na Králicku - nejprve v Tesle a poté na poště. Manželé žili v Brníčku u Zábřeha. Úraz v roce 2011 upoutal Liselotte Novákovou na kolečkové křeslo. Dne 28. března 2015 oslavila sté narozeniny.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
