Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Novák (* 1928)

• narozen v květnu roku 1928 v Teplicích

• absolvoval Vyšší stavební průmyslovou školu v Děčíně

• během vojenské služby se stal svědkem násilného vystěhování řádových sester z kláštera v Ostrově nad Ohří

• zaměstnán u Pozemních staveb

• roku 1969 jeho syn emigroval do Holandska

• roku 1990 založil pamětník stavební firmu

Kdy a kde ses narodil?

„Narodil jsem se v Teplicích, v roce 1928, v květnu.“

Řekni nám něco o svém dětství.

„Byl jsem nejstarší, měl jsem čtyři sourozence, z toho žijí už jenom dva. Byli jsme tři bratři a sestra. A sestra a jeden bratr již nežijí. Sestra přišla o život nešťastnou náhodou. O Vánocích, 29. prosince, vzala na procházku své neteře a vedla je v Teplicích do Dubí. Když procházela na chodníku v Dubí, tak ze silnice se přiřítil nákladní automobil, kamion, vjel na chodník a sestra zachránila život jednomu vnoučeti a dvěma neteřím tak, že si na ně lehla. Ony byly malinkaté. Kamion najel na chodník a přes ty tři postavy a visící řetěz na kamionu udeřil sestru do hlavy a tím ji zabil. Neteře a vnouče zůstaly v pořádku. Všechny dodnes žijí, dosáhly dost velkých úspěchů, jedna je inženýrka ekonomie, druhá je poměrně známá malířka a třetí se angažuje v politice v Evropské unii. Bratr zemřel normálně na mrtvici. Tam nebyl žádný problém.“

„Základní školu jsem začal v Teplicích a vlivem agresivity německých sudetských Němců v roce 1938 jsem byl jako sokolské dítě spolu s bratrem přemístěn do bezpečí do Slaného. Mladí Němci kopírovali svoje rodiče a začali nosit bílé punčochy. Taky zmlátili mého otce a vytloukali okna u domů, kde bydleli Češi. Ve Slaném si nás převzala jedna rodina, sokolská, a tam jsme bydleli zhruba rok, než se za námi přistěhovali rodiče.“

A tam jste byli všichni sourozenci?

„U sokolské rodiny jsme bydleli jenom dva, Maruška, ta se narodila až potom, a Jindra se narodil 1930, ten tam byl potom se mnou. Karlovi bylo osm let a mně bylo deset. Ve Slaném jsem chodil do základní školy a pak jsem přešel do Kladna, kde jsem navštěvoval dvouletou stavební průmyslovku.“

A dál, už začala válka?

„Začala válka, v roce 1939, zažil jsem pochod německé armády do Slaného jako dítě. Silně sněžilo a na náměstí se Němci, jak bych to řekl, postavili. A důstojníci jim dali volno, tak se mohli porozhlédnout po městě. Zaujalo mě to, jako dítě, že museli být hrozně hladoví, že se vrhli na všechny obchody a jedli oběma rukama najednou. Hlavně v cukrárnách a pekárnách. Ve Slaném byly kolem náměstí samé obchůdky, tak se tam rozprchli a jedli. A my jsme se na to jako děti dívaly. A to mi ještě říkal otec i maminka, protože oni uměli německy, že s některými mluvili a zrovna se dostali k německým vojákům, kteří nesouhlasili se vstupem německé armády do Čech. Nebyli to nacisti, takže se jim to nelíbilo a nezdálo se jim to správné, jako vojáci vpadnout do České republiky. Po válce, v roce 1945, jsme se vrátili znovu na sever Čech, všichni. A já jsem pokračoval ve studiu, začal jsem navštěvovat Vyšší stavební průmyslovku v Děčíně. Jeden bratr navštěvoval průmyslovku v Teplicích a druhý automobilovou průmyslovku v Teplicích.“

A pak jsi narukoval na vojnu?

„Nastoupil jsem na vojnu v Děčíně, kde jsem absolvoval aspirantskou vojenskou školu. A po ukončení nás převedli na západ Čech, do Ostrova u Karlových Varů. Z vojny mám hodně zážitků. Rozhodně byl zážitek zdevastovaný děčínský zámek – nejenom po německé armádě, ale i po sovětské armádě. Mohl se užívat jen v určitých částech. Některé části nešly vůbec používat. A kam chodili vojáci na záchod? Na půdu. To bylo všechno v dezolátním stavu. Pak jsme se pěšky přemístili do toho Ostrova. Takže jsme vlastně napochodovali, já jsem tomu říkal pochod smrti, já měl kufr dřevěný, ten jsem měl zavěšený zepředu, vzadu jsem měl v batohu plnou polní, měl jsem to těžký, takže jsem se přistihl, že jsem za pochodu dokázal i spát. Nejenom já, ale i ostatní.“

A jak dlouho jste to šli?

„Šli jsme dva dny bez odpočinku. A všichni jsme se těšili, až se ohlásíme. Až se přihlásíme do kláštera v Ostrově. Ale zjistili jsme, že důstojníci, kteří se o nás starali, nás nemají kam zavést, protože to ubytování nebylo připravené. Nevíme, co se odehrávalo u nejvyšších vojenských míst, ale asi se rozhodli na poslední chvíli, že vyklidí ten klášter v Ostrově nad Ohří, jinak to bylo ve fázi připravování.“

Jak to vypadalo v tom klášteře?

„Tak jsme tam přišli a přijela další vojenská vozidla, která přivezla vojenský materiál a potraviny. Šli jsme to do kláštera složit a oni začali vyhánět řádové sestry. Se vším možným. Nakládali je na vojenská auta a odváželi pryč, ani jsme nevěděli kam. Takže začalo ubytování úplně od začátku. Vozila se tam sláma, slamníky, museli jsme si nacpat slamníky, pak se časem přivezly i postele. Museli jsme si všechno sami připravovat. Polní kuchyně byla venku, vařila pro nás, abychom vůbec mohli existovat. Viděli jsme ty řádové sestry, když si některá na pokoji něco zapomněla, třeba obrázek, tak jim nedovolili ani se vrátit. Brutálně je naložili a odváželi. Některé plakaly, některé křičely, abatyše je pořád bránila, vzpírala se, ale nebylo jim to nic platné. Akce trvala tři až čtyři hodiny. Pak jsme se začali zařizovat, a protože jsem měl stavební průmyslovku a byl jsem podporučík, udělali ze mě velitele čety a účastnil jsem se celé té přípravy. Viděl jsem třeba v kapli, kde se z jedné části kaple udělal sklad potravin. Tam se skladovaly například tisíce a tisíce konzerv. Do druhé kaple se naskládala munice. Takže jsme žádný výcvik nemohli dělat, protože jsme měli očekávat nováčky, kteří měli narukovat a my jsme je měli cvičit. Aspirantská škola v Děčíně vychovávala až do poručíka. To nebyla vysoká škola vojenská, ale střední.“

Máš nějakou historku z působení v Ostrově?

„Vzpomínám si, že tam funkci velitele zásobování vykonával podplukovník Červenka, ten kradl jídlo, hlavně máslo, kávu, čaj, a prodával ho. Toto nakoupil a část rozprodával, protože tady nic nebylo, tehdy u nás byly potraviny na příděl, lístkový systém, tehdy byl nedostatek jídla, dostatek jídla měli akorát havíři a zaměstnanci těžkého průmyslu. Já jsem zvedl vojáky a drželi jsme hladovku za jídlo, vydrželi jsme to asi dva a půl dne, pak jsme ji ukončili z rozkazu, hrozilo to vojenským soudem a vězením. Červenku zavřeli a pak byl odsouzený. Poté tam nastoupil jako velitel školy kpt. Milota, pak ho povýšili na majora a ten tuto situaci vyřešil tak, že čtyřem nebo pěti lidem snížil hodnost, pak se ale jídlo zlepšilo. Milota nebyl v sovětské armádě, ale prošel válkou v anglické a americké armádě. Vojenskou službu jsem vykonával jeden rok a pak mě povolávali na vojenská cvičení. Pak jsem byl na vojně také například v roce 1956.“

Kam jste odešli z Ostrova?

„Pak nás přemístili z toho kláštera v Ostrově nad Ohří do Chebu, také do kláštera, ale tam již bylo vše připravené, to již fungovalo. V Chebu byly troje kasárny, v tom klášteře jsem zase dělal velitele čety a moje jednotka tam hlídala tzv. mostecké kasárny, ty byly největší, a připravovala je pro nováčky. K mosteckým kasárnám nás doprovázela taková osmnáctiletá dívčina, byla retardovaná, chodila s různými vojáky, byla to asi prostitutka, jmenovala se Hermína Pičičánová a měla nějaký slovenský dialekt. K ní se váže historka, když jsem jednou obcházel stráže, byl poplach a celý pluk musel nastoupit v mosteckých kasárnách, tam bylo tři nebo čtyři tisíce vojáků, a musel nastoupit do řady jako hadice, abychom se tam vešli. Velitelem pluku byl František Šádek, který byl později jmenovaný velitelem Pohraniční stráže. Šádek doprovázel tu Hermínu a všichni museli něco říci. Hermína totiž byla v jiném stavu a měla podle hlasu poznat, kdo z vojáků je otcem.“

Řekni něco o tom Šádkovi.

„Šádek byl v mé rotě, několikrát jsem s ním mluvil. Narodil se na Slovensku, neměl ukončenou základní školu, snad jen tři nebo čtyři třídy, pak začala válka, se Svobodovou armádou přišel k osvobození, pak to dotáhl do hodnosti desátníka a stal se vojákem z povolání, dodělal si základní i střední školu a pak se stal jako plukovník velitelem pluku v Chebu a pokračoval ve vojenské kariéře, až ho nějaký prezident jmenoval velitelem Pohraniční stráže.“

Co to byly jednotky Pohraniční stráže?

„Jednotky Pohraniční stráže střežily hlavně západní hranice. Šádek byl hodně jednoduchý a skromný, i když byl pak velitelem pluku. Chtěl pořád zadržovat lidi, kteří měli v úmyslu přejít hranice na Západ. Naše jednotka byla ve vojenském prostoru u Karlových Varů. Šádek byl takový blázen, že si třeba nechal postavit velkou dřevěnou věž a snažil se s námi, s celým plukem, nacvičit písně. Jedna skupina začala, a než se dostala na konec, už zase skončila a Šádek byl nešťastný, že se to nedařilo. Zpívali jsme ‚Kolíne, Kolíne‘, také ‚Okolo Hradce‘ a další písně do pochodu. Vojenskému prostoru jsme říkali Opičí hory, to byl vojenský prostor Doupov. Vojna mi po roce skončila a pak už byla jen práce.“

Máš nějaké vzpomínky na odsun Němců?

„K odsunu Němců docházelo do roku 1951, to byly odsunuty jejich poslední zbytky. Při odsunu tady byly vytvořeny tábory, kde byli Němci soustředěni, ale byli tam i ti, kteří za to nemohli. Naši lidé je občas okrádali o věci. Vím o jednom případu, kdy jeden Čech ukradl Němcům šperky, zlaté hodinky a další věci, a nakonec měl ty věci v kufru, který vážil snad 50 kilogramů. Když se na to přišlo, zastřelil se. Němci si mohli vzít s sebou prádlo a další věci pouze do 50 kilogramů.“

Jak běžel tvůj život dál?

„Oženil jsem se a pracoval jsem nejdřív u stavební firmy, která byl znárodněna a staly se z ní Pozemní stavby. Začal jsem jako mistr a pokračoval jako hlavní mistr, vedoucí střediska, vedoucí inženýr závodu a skončil jsem jako vedoucí výroby na generálním ředitelství. Byl jsem nasměrovaný na občanskou a bytovou výstavbu. Jednalo se nejméně o 75 000 bytů, pak také školy, školky a jesle. Stavěli jsme v Mostě, při zbourání starého města, potom v Litvínově, Meziboří, kde vláda a kraj vytvářely ohromné středisko pro učební obory, pro všechny dělnické profese, bylo tam několik tisíc učňů, pro ně se postavily velké internáty pro 5 000 učňů, postavily se stadiony, nemocnice. Při těchto stavbách jsem poznal Ing. Brauna, který stavěl přehradní kaskádu na Vltavě, byl to úspěšný technik, pak ho odstavili na Flájskou přehradu a pomáhal jsem mu. Z Meziboří jsem šel do Teplic, pak do Ústí, bourali jsme starý Chlumec a postavili ho nově. V Chlumci jsme se dostali blízko k historii. Každý dům v Chlumci byl poznamenaný napoleonskou válkou v roce 1813, na půdě domů jsme nacházeli šavle, muškety, pistole a dělostřelecké koule. Po té válce v roce 1813 si totiž hodně Francouzů, Rusů a Švédů v okolí bitvy našlo děvče a zůstali tam u nich určitou dobu schováni. Jejich zbraně tam zůstaly i po jejich odchodu do rodných zemí.“

Teď pokračuj v dalším vyprávění o profesním životě.

„V Ústí jsem začal se stavbami na Střekově, pak ve středu města, ze středu jsme šli na Skřivánek, pak na Všebořice a na Severní terasu. V té době náš podnik vyráběl 12 000 bytů ročně, postavil dvacet až třicet škol. Také jsme stavěli nemocnici v České Lípě nebo Liberci. Pak jsme dostali úkol pomoci Praze, tam jsme stavěli například sídliště Řepy a Lužiny. Stavěli jsme dvacetipodlažní dům v Mostě a také Koldům (kolektivní dům, pozn. red.) v Litvínově.“

Vysvětli prosím pojem Koldům.

„U Stalinových závodů, to byla chemička – tehdy to byl projekt kolektivního bydlení, byty byly projektované ve třech úrovních, třeba v jednom podlaží kuchyň, vstupní hala, a koupelna, ložnice ve druhém podlaží a ve třetím podlaží dětský pokoj a obývací pokoj. Se mnou tam byl stavbyvedoucí Horáček a také Pražák z Děčína, kteří to stavěli. Do Koldomu pak nastěhovali pracovníky ze Stalinových závodů.“

Jak to pokračovalo dál?

„V 1981 mě přemístili na generální ředitelství Pozemních staveb a moje činnost se rozšířila na Chomutov, Českou Lípu a Liberec, vlastně na celý Severočeský kraj. A pak přišla ta Praha, tam byla složitá bytová situace, v jednom bytě bydlely i tři generace, a tak vláda rozhodla, že každý kraj musí pomoci s výstavbou bytů. Zajišťoval jsem výstavbu zmíněných sídlišť Lužiny a Řepy a pak ještě třeba rekonstrukci bývalého bytového domu, pak Leninova muzea. Tuto budovu přišel otevřít tehdejší prezident a ten mi také podal ruku při příchodu na stavbu. Ale aniž věděl, kdo jsem. Generálním ředitelem Pozemních staveb byl tehdy Rudolf Šik, to nebyl příbuzný ekonoma šedesátých let Oty Šika. Měl jsem určité problémy, které mi bránily profesně postoupit.“

Jaké problémy?

„Dne 9. srpna 1969 totiž utekl můj syn do Nizozemí a žije tam dodnes. Pracoval u firmy Ericsson, která vyrábí elektronické přístroje. Holandská vláda mu umožnila vysokoškolské vzdělání a také mu poskytla byt. Já a celá má rodina jsme byli jeho emigrací poznamenáni. Každý rok jsem musel před určitou komisi, která mě prověřovala, zda se stýkám se synem, a bránila mi v postupu. Chtěl jsem přitom být vždy nejlepší a z toho důvodu jsem se snažil, ale mé úsilí srážely ty roční prověrky. Nejvíce po mně šlapala stranická, komunistická organizace našich Pozemních staveb v čele s panem Novákem, který se mě snažil podusit. Vždy psal do posudku, že bych ani neměl tu stávající funkci zastávat. Právě proto, že syn utekl do západního státu. Ty mé úspěchy srážel, třebaže jsem postavil nejvíc bytů, mí lidé měli nejvyšší výplaty, měli jsme velké zisky, byli jsme sice unavení z práce, ale měli jsme největší výdělky. Také jsem tehdy věděl, že polovině českého národa se nechtělo pracovat, ale vládnoucí komunisté pochopili, že mohou lidi pohnout ke kvalitnější práci tím, že jim slíbili vyznamenání, auta na příděl apod. To je i dnes stejné. Byl jsem úspěšný a postupně jsem získal vyznamenání v rámci okresu, kraje, ministerstva, byl jsem čtyřikrát nejlepším pracovníkem resortu, ale nebyl jsem členem komunistické strany a měl jsem syna v Holandsku. Oni ale šikanovali i mou dceru, dovolili jí vystudovat jen střední školu, mého bratra chtěli odvolat z funkce ředitele jednoho podniku, ale nakonec se podařilo ho udržet v té funkci. Takto byla poznamenána celá rodina, mohl jsem cestovat jen do NDR, Maďarska a Rumunska. Teprve teď mohu cestovat. Do té doby mě nikam nepustili. Ve stavební firmě jsem byl až do roku 1990. Pak náš podnik zrušili a zprivatizoval se.“

Jak ses uplatnil po listopadové revoluci?

„Já jsem začal podnikat v roce 1990. Založil jsem stavební firmu, která se zabývala občanskou výstavbou. Jako soukromý podnikatel jsem se podílel na stavbě chemické průmyslovky v Ústí nad Labem, nemocnice v Ústí, ZŠ Vojnovičova také v Ústí a na dalších stavbách. Končil jsem v roce 2005.“

Máš ještě nějakou vzpomínku z minulosti, která by stála za zaznamenání?

„Ještě třeba mohu říci příběh z maďarských událostí 1956. Jednou v neděli přišli za mnou vojáci a dovezli mě do Bratislavy, kde proběhla tajná mobilizace a měli jsme obsadit naše hranice s Maďarskem, kde probíhala kontrarevoluce, jak tomu tehdy říkali. Byl jsem velitelem roty, byli jsme zakopaní na břehu Dunaje u obce Čalovo a Medveďov a tam jsme si vykopali zákopy, zemljanky a strážili jsme naše území. Jednou ráno jsme se probudili – a na druhém břehu hlaveň vedle hlavně sovětské tanky. Bylo to krušné. Tvrdilo se, že do Maďarska přicházejí zbraně z Rakouska a tzv. ze Západu. Museli jsme proto třeba prohlížet cikánská obydlí, zda nemají zbraně, a při kontrolách jsme nacházeli pod slámou samopaly, kulomety, nože, střelivo. Setkal jsem se tam s naším špionem, který se dokázal dostat mezi tzv. nepřátele, a to tak, že se roztrhal, umazal od krve a nechal se zbít, aby se mohl dostat na druhou stranu k potřebným informacím.“